27.9.2012 - Pijem, tedy žijem

REPORTÉŘI REFLEXU NAVŠTÍVILI EPICENTRUM METANOLOVÉ EPIDEMIE NA SEVERU MORAVY Laciná metanolová samohonka v Česku zabila přes dvacet lidí. Nejvíc mrtvých i otrávených je na severní Moravě, konkrétně na Ostravsku. Ne náhodou: právě Moravskoslezský kraj, tradiční bašta těžkého průmyslu, hlásí otravu i podle socioekonomických dat, k nimž delirium u trafiky patří stejně jako zavřené doly či nedýchatelný vzduch. "LIDÉ PIJÍ, ABY ZAPOMNĚLI," říká bývalý šéf ostravského divadla a režisér Luděk Golat.

ZNALCI OSTRAVY jsem zavolal, protože jsem televizní reportáže ze severomoravských obchodů s laciným chlastem jedovatých barev i názvů, stejně jako odpolední opíjení u trafi k, považoval spíš za záležitost ruských mužiků než fenomén středu Evropy. Proč se i u nás lidé zabíjejí "albánskou borovičkou", "švestkovou vodkou" nebo "tuzemským umem"? A proč se panáky rozlévají i ve vietnamských bistrech? Jde o kulturní, sociální, nebo ekonomický fenomén? Anebo o vše dohromady? Nenávidíme tolik život?  "V Ostravě vždy bývala tradice, že se po výplatě chodilo do hospody," říká Golat. Ostatně podobně se pívalo i na tramvajových trasách mezi šachtami či pecemi a dělnickými sídlišti.

"Dnes se však pití přesouvá do laciných barů a ke stánkům. Lidé nechodí popít, ale zpít se. Je to nový fenomén posledních dvou až tří let související se strukturalizací společnosti a ekonomiky. Lidé hledají v alkoholu zapomnění, a čím lacinější, tím lepší. A nejde už jen o sociálně slabé." Trend potvrzuje i Stodolní ulice, místní epicentrum rychlého deliria. I ve viditelně prořídlé ulici zábavy odjakživa platí prosté heslo "Čím rychleji, tím lépe", nikdy zde však netekla laciná kořalka. Naopak: většina zdejších barů nabízí buď koktejly ze známých zahraničních značek, nebo kromě piva rozlévá i sekt a prosecco. "Chodí pořád míň lidí," říká barman jednoho z mála otevřených podniků, zatímco mi nalévá hořkosladký aperol, za prohibice největší lomcovák.
"Utíkají do laciných barů a heren."

PARTA NAMOL

"My jsme tady dobrá parta," vítá mě i za prohibice usměvavý havířovský stánkař Ladislav Mydliar. "A taky fandové klubu Baník, pičo, jestli mi rozumíš." Kdo by nerozuměl? Méně ale rozumím tomu, proč je téměř celá jeho parta, sedící vláčně u "trafi ky" na Národní ulici na obrácených umělohmotných basách od piva, i za prohibice úplně namol už odpoledne? Odpověď nikdy neuslyším: tři muži nominálně stále produktivního věku s matně se lesknoucíma očima, všichni pobírající invalidní či předčasné důchody a podporu a nadmíru zlití pivem a vínem, moc nerozumějí mé otázce. A zbylí dva, kteří jí rozumějí, zase nejsou namol; jen se zde po práci jako každý den stavili na svůj lok alkoholu.

V Havířově to tak u víc než padesátky stánků dělá spousta lidí. U frekventovanějších zastávek MHD napočítáte i tři mininalévárny. Ptám se proto znovu, jen trochu jinak: co jsou tito tři zač, že se musí denně propíjet k demenci? Všichni tři fárali, už ale nefárají, protože se těžba tlumí a mnohde preferují Poláky. Jeden má prý invalidní důchod za "lepru" (myslí lupénku), již mi hrdě ukazuje pod čepicí; druhý pobírá předčasný hornický důchod; a třetí chodí zametat, aby dostal podporu v nezaměstnanosti. Nikdo z nich už není normálně zaměstnatelný, příliš šedé kůry ustoupilo alkoholu. Ráno se probudí, vyrazí ke stánku, tam se vylijí a v šest, když zavře, vyrazí zase domů. Jednou ráno už se prostě neprobudí.

VZHŮRU K AMERICE!

"Takhle se v Havířově pije," vysvětluje mi Mydliar, rázný důchodce se šedivým mrožem pod nosem a kšiltovkou Nike na hlavě. Trafi ku, v níž noviny nejsou hlavním prodejním artiklem, provozuje od února – na přilepšenou k důchodu. Teď prodává pivo a neurčitý nápoj, jemuž říká víno; před prohibicí míval i lacinou kořalku, již teď skladuje doma. "Hodně se pily třeba Stalinovy slzy," odhaluje mi kouzelný svět místních kořalek. "Koupili si to tady a já je s tím kvůli vyhlášce vždycky vyhnal tamhle na lavičku, padesát metrů od prodejny." Podobně na to někdejší správce fotbalového stadiónu vyzrál i s pivem. "Všichni se pořád obracejí k Americe, tak jsme si řekli, že se k ní obrátíme taky," usmívá se Mydliar. "Nakoupil jsem papírové sáčky a začal chlapům balit pivo do nich. Když sem pak přišli policajti a měli řeči, že se tady chlastá, zeptal jsem se jich: A vy tady někde vidíte pivo?"

Ještě než se stačím zasmát i já, automaticky dodá: "Budeme volit komunisty! Za nich měli všichni práci a maso nestálo tolik jako dneska!" Tuhle mantru neslyším zdaleka naposled. "Než to zavřeli, chlastali tady celý den," vypráví mi pološeptem z balkónu bytovky důchodkyně, jež přišla do Havířova umřít z Olomouce. Stojím v ulici Slovenského národního povstání a těžko říct, jestli je horší válečně oprýskaná bytovka se zavřenou omřížovanou zastavárnou a lacinou nalévárnou, před níž pije pivo trs místních, nebo dva přilehlé stánky, kde se metanolem otrávilo několik lidí, takže jsou nyní zavřené.

"Když to policie vybrala, bylo to pod střechu plný chlastu," ukazuje mi důchodkyně a mávne rukou. "Přes den, když děti chodily ze školy, tady močili úplně ožralí na barák. Někdy se i porvali. Lepší nic nevidět." A proč tady lidi tolik pijí? ptám se zespodu. "Nevím, je to tady celý divný kraj," krčí rameny nešťastná důchodkyně. "Ale počkejte, něco vám ukážu." Když se z bytu vrátí na balkón, hodí mi dolů prázdnou placku od kořalky. "Tuzemím," čtu na etiketě. "To tady stálo dvacet korun, tím se otrávili," říká žena. "Ale pili i vodku a slivovici."

PÍT, ČI NEBÝT?

"Pořád se na to dívám střízlivý i namrdaný, a pořád nevím, co to, kurva, je?! Ale možná byl namrdaný ten, co to udělal," směje se vlastní rétorické úvaze starší žoviální muž v kraťasech a růžovém triku. V podpaží svírá černou pinglovskou kasírku, čpí značkovým parfémem a vyzařuje fl uidum člověka, co se má za každého režimu dobře, protože zná svou stranu. Právě vystoupil před havířovským nádražím ze svého taxíku a míří na pivo do bistra Vagon. To je výjimečné tím, že se v něm lidé zpíjejí usazeni v koženkových sedadlech vymontovaných ze starých vagónů. Snad mají pocit, že někam jedou, i když už dvacet let nikde nebyli. S mužem spolu venku zíráme na pokus o betonovou sochu, za komunismu povinnou dávku veřejného umění. "Je to, kurva, kytka, nebo ne?"

Těžko říct, na komunismus jde o podezřelou abstrakci. Málokde nicméně pochopíte tak názorně, co je s tímto regionem špatně, jako právě před havířovským nádražím. Za komunismu zde proudily davy lidí a uvnitř nádraží bývaly nejen obchody, ale i restaurace. Dnes zbývá za špinavými okny a někdejšími výlohami jen prázdná hala s Vagonem. Jako by odsud někdo odnesl veškerý život a zkázou smrděl i vzduch. Přemoci triumf zoufalství chce železnou vůli. Anebo chlast, jak dokazuje partička zpitých bezdomovců sedících na schodech, jimž rozlévá mír v hlavě dvoulitrovka laciného skorovína. Ne náhodou se metanolem otrávilo nejvíc lidí právě v Havířově, kde vše i začalo. "Když nás sem přivezli autobusem ze šachty, jedli a pili jsme tady," vzpomíná nostalgicky taxikář, za komunismu celé čtvrtstoletí horník.

"Dneska je tady úplný hovno! Havířov býval nejmladší město v republice. Dneska tady žijí samý starý lidi, protože mladý zdrhají pryč." Podobný obraz kreslí i čísla Českého statistického úřadu: lidé utíkají z celé severní Moravy nepřetržitě od roku 1993. A celá třetina těch, co zůstávají, stále pracuje v těžkém průmyslu, který se tlumí. Téměř polovina dětí se rodí mimo manželství, stoupá kriminalita a klesá počet lidí s maturitou. A nenechte se zmást: zdejší průměrná mzda není o moc blíž k nule než ta celorepubliková, mnozí však pracují za de facto minimální mzdu. Tedy něco kolem 10 tisíc korun hrubého.

STÁT DÁVÁ, STÁT BERE

Havířov však symbolizuje deprivovaný region ještě v jednom ohledu: jde o umělé město podobně jako třeba Karviná či nová Orlová. Komunisté je postavili na zelené louce coby ubytovny pro dělníky těžkého průmyslu, jež lákali na vysoké platy, byty a další velkorysé výhody z celého Česka i Slovenska. Kromě pár vzdělanějších lidí prchajících před vojnou tak sesbírali obdivuhodně homogenní lidský mix: bez vyšší kvalifi kace, zato s nejvyšší závislostí na státě. Takže když pak stát dal najednou ruce pryč, zbyly nejen Stalinovy slzy. "Nikdo tady taxíkem nejezdí, nikdo nemá peníze," nepřestává se usmívat taxikář, hotová fontána falešného optimismu.

"Mám to jen jako přivýdělek k důchodu na hobby (denně čtyři piva ve Vagonu a dovolená v Chorvatsku), takže mi vůbec nevadí, že už jsem dneska dojezdil. Tady to nikdy nebylo horší než teď. Takže se ani nedivím, že lidi tolik chlastají. Co taky mají dělat? Beru, že dnešní doba je pro chytrý a pro zloděje. Jenže tady žádný chytrý nejsou." Ani se nemusím ptát, jestli bývalo za komunistů líp. Muž mi čte novinářská klišé na čele a automaticky odpoví za mě. "Když pominu psychickou stránku, jakože člověk něco nemohl, tak určitě bylo líp. Všichni měli práci a o všechny bylo postaráno. A do Jugoslávie jsem jako horník taky mohl, takže je to vlastně úplně jedno. Tak už jsem vám všechno řekl a můžu jít na to pivo, ne?"

KDYŽ MUSÍŠ, TAK MUSÍŠ

"Vyhrnuli se ze šachty a měli strašnou žízeň," osvětluje mi zdejší kulturu pití i sociální tradici alkoholu místostarosta Českého Těšína Stanislav Folwarczny. "K šachtám a pecím pivo i kořalka neodmyslitelně patří. K hospodám se tady přivážely celé cisterny piva a výčepní musela umět najednou natočit patnáct piv. Jinak by se nechytla." I když má i česko-polské hraniční město své otrávené metanolem, nezpíjejí se zde lidé do němoty u trafi k; spíš v hernách a různých špeluňkách. Těšín je však Mekkou alkoholu jinak: už od raných devadesátých let se zde s tvrdým chlastem kšeftuje ve velkém kvůli blízkosti Polska. Celý byznys se taky kvůli kursu koruny a zlotého několikrát ekonomicky obrátil: někdy nakupují Češi v Polsku, jindy – jako třeba teď – zase Poláci u nás. Ostatně v divokých raných devadesátých letech zde býval tzv. Mexico plac, tedy něco jako burza legálního i ilegálního obchodu. Mimochodem na něm pohádkově zbohatli i někteří místní politici.

"Dnes tady máme dva menší Mexico placy, oba v tržnicích," říká Folwarczny. "Ale jsem v šoku, když vidím, že se pitím otráví i třicátníci, čtyřicátníci a padesátníci. Je to tím, že jdou jen po ceně." Logicky. Dva dny jsem jezdil Ostravskem mezi Havířovem, Bohumínem, Orlovou a Karvinou. Podobně mefi stofelskou jízdu jsem zažil snad jen v někdejších Sudetech, jež jsme po odsunu Němců také nešťastně uměle osídlili, takže mnohde vypadají i víc než šedesát let po válce jako po náletu Luftwaff e. Na severomoravských sídlištích zevlují i ve všední den děti i jejich nezaměstnaní rodiče, ti někdy s lahví v ruce. Mnohé bývalé státní provozy zcela zejí prázdnotou, jiné fungují částečně jako sklady. Ušmudlané výlohy opuštěných obchodů zneprůhledňuje letitá špína.

Nejčastější reklamy mimo hlavní sorpční tahy upozorňují buď na bizarní laciné zboží, nebo na půjčky, vymáhání dluhů a exekuce. Někdy se zdá, že vše svedou pod jednou střechou: půjčí vám, hned vás začnou vymáhat, a ještě na vás uvalí exekuci. "Největší problém máme právě s prázdnými nebytovými prostory," popisuje Folwarczny situaci nejen v Těšíně. "Nikdo o ně nemá zájem, skoro nic se totiž neprodává. Na Ostravsku se lidi mívali skoro nejlíp v celé republice, horníci bývali elitou. Dnes se mají skoro nejhůř. Sedí ve svých bytech na sídlištích, co kdysi dostali, a když vidí v televizi zprávy, musejí se jít opít."