3.10.2012 - Naše doba jakoby nechtěla, aby lidé měli nějaké ideály

Mnoho lidí tvrdí, že osobní ambice v určité míře již nejsou "zdravé". Činí tak z prostého důvodu, sami nedokážou nic, co by je mohlo přesahovat. Jejich vlastní malost je vede k tomu, že tyto lidi odsuzují. Ovšem na skutečnosti, že je pro člověka alfou i omegou věc, která jej přesahuje a zasvětí jí celý svůj život, není nic špatného, ba naopak. Nebýt lidí, kteří se vzdají svého vlastního blaha, pohodlí a rodiny, odevzdají se určité ideji, tak dnešní civilizace není tam, kde je. Lidé možná ani nevěří, že to, co oni pošetile nazývají štěstím, může mít jiný rozměr než bezduchá zábava, budování kariéry či rodiny. Někteří naši předkové tomu naštěstí rozuměli dokonale. Ať se jedná o mytické hrdiny z dávných eposů či o dobyvatele Nového světa, všichni potlačili své ego a překročili hranici světského bytí, vlastní vůlí pokročili na "potravním řetězci" o příčku výš.

Dnes už jen zřídka kdy můžeme slyšet o něčem takovém. Možná jsme již u bodu, kdy by mohl někdo pochybovat o tom, zda ještě jsou nějaké ideály a cíle, pro které by se dnešní člověk mohl obětovat, ať už upřímně nebo jako alibistickou snahu o skrytí vlastní bezvýznamnosti. Každý si může najít svůj "vyšší smysl", i když nepůjde zrovna o nastolení světového míru. I v relativních maličkostech jako pokoření hory, obnova rodinného panství či sportovní medaile je malý kousek nebes. Snad ani není možné, aby se člověk cítil kompletní bez jediného, alespoň letmého doteku věčnosti, protože jen na té záleží. Ve dnech, kdy se i pouhá ctnost stala zbytečným přežitkem, ideje se schovávají někde pod vrstvou bahna a heroismus se stal synonymem pro bláznovství, nemohu čekat, že lidé toto pochopí nebo budou dokonce vyzdvihovat, ale ono nikdy nešlo o světskou slávu, ale především o tu "nebeskou".

O autorovi: Kryštof Herman - student Gymnázia Fr. Živného v Bohumíně