Zpravodajství
5.1.2013 - Siloví trojbojaři prožili další úspěšnou sezonu
Zdroj: Bruntálský a Krnovský deník
Ročník a číslo: 4
Strana: 17
Autor: Pavel Habram
Krnov – Krnovští siloví trojbojaři prošli hektickým minulým rokem. Povedlo se jim zrekonstruovat při sportovní hale Lokomotivy novou posilovnu, nemohli se účastnit extraligy družstev, ale mezi jednotlivci opět velice rozšířili svou medailovou sbírku. Dokonce posbírali více cenných kovů než ve veleúspěšném roce 2011. Do jejich řad přibyli i mistrovské tituly nejen z republikových šampionátů, ale i z Evropy.
Místopředseda oddílu silového trojboje krnovské Lokomotivy a sám aktivní závodník Petr Vlach, hodnotil uplynulou sezonu velice pozitivně, i když ji sám kvůli pracovním povinnostem vynechával. Teď už se ale spolu s ostatními připravuje na sezonu novou. Jejími hlavními cíli jsou znovu vybojování extraligy družstev a práce s mládeží.
- Silový trojboj má konečně důstojné podmínky pro trénink. Povedla se dotáhnout rekonstrukce nové posilovny, byl to ale běh na dlouhou trať.
Začali jsme už v prosinci 2011. Takže místo mé přípravy na závody jsem více řešil velkou akci, která podle mě od výstavby haly Lokomotivy, od roku 1973, nemá obdoby. Sem tam se sice něco upravovalo, ale takhle velká změna určitě ne. A když to vezmu v rámci oddílu silového trojboje, tak to byla vůbec největší akce. A musím říct, že se povedla.
- Jak dlouho to trvalo?
Ta rekonstrukce se táhla až do konce března, kdy jsme hostili Mistrovství české republiky juniorů. To jsme vlastně provizorně spouštěli provoz. Byla to hodně náročná operace a tady musím vyzdvihnout lidi, bez kterých by se to určitě neodehrálo, protože rekonstrukce nestála malé peníze. Kdybych to měl oddíl řešit ze svého, tak by ta přestavba trvala tři, možná čtyři roky. Tak jsme hledali partnery, kteří by do toho šli s námi. Hodně nám pomohl Pavel Kalinowski. A díky tomuto člověku, který do toho dal i obrovský kus svého volného času, ale hlavně prostředky, jak finanční, tak třeba nám zapůjčil i techniku, se nám povedla ta věc, kdy jsme se mohli přestěhovat ze staré posilovny, která měla sedmdesát dva metrů čtverečních, do nové. Už deset a možná i více let jsme říkali, že je ten prostor nevyhovující pro chod oddílu, pro práci s mládeží, rozšíření a vůbec nějakou koncepci, abychom se posunuli dál. Potřebovali jsme přitáhnout k silovému trojboji nové tváře, a to se nám horko těžko dělalo v podmínkách, které byly.
- Teď jste konečně ve vysněných větších prostorech. O kolik se posilovna zvětšila?
No z toho malého prostoru jsme přešli do nějakých sto pětadvaceti metrů čtverečních, což je skoro dvojnásobek. Posilovna je o mnoho vzdušnější, samozřejmě nemáme to ještě úplně dokončené tak, jak bychom si představovali. Pořád je co zlepšovat, ale pomaličku se "vzpamatováváme" z té investice.
- Jak to vypadá s vybavením posilovny? Sám jste říkal, že některé posilovací stroje pamatují ještě sedmdesátá léta.
Máme tam, kromě těch starých, samozřejmě i nějaké nové stroje. Ale je pravda, že jeden z těch nejstarších strojů, říká se mu Golem, ten tam zůstane. Protože to je takové zařízení, které se dneska už horko těžko shání.
- O jaký stroj se jedná?
Je to multifunkční zařízení, konstrukce, kde je několik posilovacích strojů v jednom. Je obrovský, proto se mu říká Golem. Takže ten jsme zachovali, jen jsme mu dali trochu nový kabát, očistil se, natřel. Samozřejmě, když máme nové prostory, nový koberec, stěny vymalované, tak jsme museli i stroje, lavičky a ostatní vybavení trochu zkrášlit. Takže i na oko to vypadá dobře.
- Můžeme tedy říci, že posilovna získala moderní ráz.
Na první pohled už to není taková "kovárna" jako kdysi. I když samozřejmě na druhý pohled zjistíte, že to ta "kovárna" stejně pořád je (směje se). Ale k tomu silovému trojboji to patří, nemůžeme se zbavit železa a udělat z posilovny fitness centrum. Samozřejmě nic proti lidem, kteří mají rádi zase atmosféru, kde jsou moderní stroje, ale trojbojaři to železo potřebují a potřebují takovéto prostředí.
- Můžeme se na novou posilovnu podívat podrobněji?
Udělali jsme tam třeba i koutek, takové pódium, kde se dá pustit tři sta kilo na zem a nic se nestane. Druhá část je vzdušnější, kde by se daly řešit ještě nějaké stroje, pracujeme na tom. Máme nově zónu, kterou jsme neměli, tam je rotoped, eliptical, který už je dneska standardem každé posilovny. Takže se nám podařilo přivést k nám i ženy. Začínají se o to zajímat, chodit, což je dobře.
- Novou posilovnu má k dispozici pouze oddíl silového trojboje Lokomotivy nebo ji chcete využít i pro veřejnost?
Kdokoliv, kdo se rozhodně chodit cvičit, ať už rekreačně, nebo že chce dělat silový trojboj, se může stát členem našeho oddílu, tak, že bude platit členské příspěvky. A tím pádem dostane i permanentku do naší posilovny podle toho, jak často chce chodit cvičit. Ceník je k dispozici u předsedy Václava Stuchlíka nebo u mě, ale i přímo v posilovně. Takže vyloženě, že by se nám z toho stalo komerční fitko, to ne. Je to dané i tím, že když jsou závodníci v přípravě, tak se to s tím úplně neslučuje.
- Opusťme tedy posilovnu a přejděme k samotnému závodění a hlavně úspěchům. Překonali jste veleúspěšný rok 2011?
Nemám přesné číslo medailí, ale stoprocentně vím, že jich za rok 2012 bude rozhodně více, než za rok předchozí. To jich bylo třicet dva, teď jich je více, jde to ke čtyřicítce. Jenomz tohohle čísla lze ale říci, že uplynulá sezona byla velmi úspěšná. Za to patří našim závodníkům velký dík.
- Zkuste vyzdvihnout ty největší úspěchy.
Záměrně nezačnu od těch nejmladších, ale naopak od našich veteránů, co soutěží v kategoriích masters. Těmi úplně nejstaršími borci jsou Janis Kenis, Václav Burda nebo Jindřich Petřík, kteří soutěží v kategorii masters 3, což je šedesát let a více. V jejich případě se nemusíme ani zabývat mistrovstvím republiky, protože tam dva prvně jmenovaní zvítězili a Petřík získal stříbro. Janis Kenis dokázal zopakovat vítězství i na mistrovství Evropy. Být v tomhle věku mistrem Evropy, za to zaslouží velký obdiv. Václav Burda se stal evropským vicemistrem a stejně tak Jindřich Petřík. Tyhle tři jsou našimi úplně nejstaršími aktivními závodníky našeho oddílu.
- V kategoriích masters to ale nejsou jediné úspěchy.
Hned na to navážu. Rémy Krayzel, který je masters 2, což je padesát až šedesát let, získal bezpočet medailí nejen ve veteránech, ale i v mužské kategorii. Od oblastních soutěží, je i mistrem Moravy, republikový šampión masters. Bohužel jej zranění zad vyautovalo z bojů z mistrovství Evropy v trojboji. Ale on si to zase trošku vynahradil, když se o pár měsíců později stal mistrem Evropy v bench pressu, což je asi největší letošní úspěch oddílu. Musím zmínit i Milana Greguše, protože je to borec s bohatou medailovou minulostí. On sice patří také do kategorie masters, tentokrát čtyřicet až padesát let, ale stal se mistrem Moravy mezi muži, na republice pak získal bronz. Před ním byli siláci o deset a let více mladší. V masters se ale už stal mistrem republiky. Na Evropě je v jeho kategorii masters 1 obrovská konkurence, tam to není jednoduché. Závod se vyvíjel slibně, bohužel celkově skončil šestý. Ale co stojí za zmínku, v bench pressu 207,5 kila a malá stříbrná medaile za disciplínu. Tady to musím vysvětlit. Na velkých soutěžích se udělují velké medaile za celý trojboj a malé za jednotlivé disciplíny.
- Když se bavíme o těchto závodnících, ono to vypadá, že pro silový trojboj je nejlepší věk po čtyřicítce. Jakoby závodníci s věkem zráli. Je na tom něco pravdy?
Já vzpomenu, co mi řekl při našem setkání na mistrovství republiky bývalý dlouholetý závodník a velmi známý herec a kaskadér Zdeněk Srstka. On se zeptal, kolik mi je let. Tak jsem mu řekl třicet, to bylo v roce 2011. Aon hned prohlásil: Panebože, ty máš ještě všecko před sebou. Teprve teď po třicítce se ti začne dařit. Takže ve startovních listinách najdeme i mladé talentované, třeba David Lupač nebo Petr Turek z Bohumína. Z našich třeba Lukáš Tomčák. Ale dá se říct, že kdo u tohohle sportu vydrží, dostaví se úspěchy. Věkově je silový trojboj neomezený, to je na něm úžasné. Může jej dělat dvacetiletý kluk, stejně jako padesátiletý chlap a mnohdy i o dost starší. Je to jenom o tom jak se uchopí ten životní styl. V dnešní době stresu, v zaměstnání i jinde, je to perfektní návod, jak se toho stresu zbavit. Apokud to někoho chytne, tak může mít úspěchy minimálně i na republikové úrovni. A dá se jít i výš, na Evropu nebo svět.
- Musíme ale zmínit samozřejmě i mládež, protože ta je budoucností každého oddílu. Jak se dařilo vašim mladíkům?
Určitě by bylo třeba zmínit minimálně výkony Petra Buchtíka a Lukáše Tomčáka. Petr byl navíc v minulé sezoně dost pracovně vytížen, takže se trojboji nevěnoval úplně naplno. Ale nějaké medaile získal, ať už na mistrovství republiky, kde byl v juniorech třetí. Lukáš ho napodobil a také získal bronz. Dvě třetí místa jsou dobré výsledky. Navíc Petr Šafarčík byl těsně čtvrtý. Takže i mladí závodníci ukázali, že Krnov v republice nějaké jméno má.
- Dosáhli jste dost velkého úspěchu i jako oddíl, pochlubte se.
Existuje nějaký klíč Svazu silového trojboje, kde se hodnotí jednotlivé oddíly. Nejen co se týká umístění, ale také pořádání soutěží. A v tomhle žebříčku jsme skončili druzí v republice za dlouhá léta suverénním Nymburkem. Hodnotí se tam i práce s mládeží, kolik závodníků soutěží atd. Takže je za námi vidět kus práce.
- Od těch úspěchů teď odbočíme. V roce 2011 soutěžilo družstvo Lokomotivy Krnov v extralize, nejvyšší soutěži. O rok později už ale ne. Jak to bylo s extraligou 2012?
Téhle otázky jsem se trochu bál (směje se). Bohužel extraliga se vůbec nepovedla podle našich představ a ambicí, které byly, když jsme ji v předchozím roce udrželi. U nás byla situace taková, že jsme čtyři závodníci, kteří by hned mohli extraligu absolvovat. Jenže já jsem si určil v minulé sezoně trochu jiné priority, takže z toho závodění jsem vypadl. Pak nás provázely i zranění a nepovedlo se nám ani hostování. Ani jednoho z kluků z Vítkovic se nepovedlo do Krnova přivést. On by v tom nebyl problém, ale Vítkovice chtěly samy postoupit z 1. národní ligy do extraligy. Takže pod vlivem těchto okolností a než závodit se zraněním a nedoléčením, jsme se rozhodli, že ze zdravotních důvodů extraligu družstev omluvíme, a a soustředíme se na přípravu jednotlivců.
- Tím pádem v letošním roce extraliga v Krnově nebude?
Ano, výsledek je jednoduchý. Tím, že jsme v extralize nenastoupili ani k jednomu kolu, tak z ní sestupujeme. Ale na druhou stranu zase je o co bojovat a my se o extraligu letos zase popereme.
- Přesto se Lokomotiva Krnov v soutěžích družstev mimo extraligu objevila.
Postavili jsme družstvo, kde jsme si vyzkoušeli, že nám zrají kluci, Lukáš Tomčák i Petr Buchtík. Lukáš už se přiblížil hranici čtyř set bodů, kdy už se s ním dá teoreticky počítat. Postavili jsme vlastně hned čtyři družstva. Z toho tři soutěžila v národní lize. Potřebovali jsme si hlavně vyzkoušet nové lidi, jako je Roman Hodža. Takže jsme postavili Btým ze dvou juniorů (Tomčík, Buchtík, pozn red.), Romana a Václava Burdy. Ti absolvovali národní ligu a skončili těsně čtvrtí, což je dobré. Mohli být i třetí, tam rozhodovalo pár maličkostí. Ale na druhou stranu jsme si ověřili, že se s nimi dá do extraligového družstva počítat.
- Objeví se ve vašem trojbojařském týmu i nějaká nová jména? Třeba Jan Malinovský, který se specializoval jen na bench press?
Honzu Malinovského počítám do našich oddílových řad. To určitě nové jméno nebude. V přípravě je, ale nejspíše zůstane u své disciplíny, tedy bench pressu. Do trojboje asi ještě nezasáhne. Možná si zkusí družstva, ale spíše si myslím, že se soustředí na benč. Ono se to nezdá, ale když se do toho závodnického kalendáře zapojí ještě nějaké pohárové závody, tak je to ročně třeba pět závodů a to je docela dost. Každopádně bychom se ale měli ohlédnout i za jeho loňskou sezonou, protože byl velmi dobře připraven. Vyhrál mistrovství Moravy za 252,5 kila. Za měsíc bylo pak mistrovství republiky, kdy jsme na tréninku řešili i výkony ke dvěma stům sedmdesáti kilům. Bohužel se zranil v práci, prošlápli mu koleno, on je voják z povolání. Zranění nohy bylo natolik vážné, že se při benči nedokázal zapřít. Ono se řekne bench press, leží se, ale není to pravda. Sezona pro něj v tu chvíli skončila. Pak ještě na konci absolvoval pohárové závody, dva z nich vyhrál, Pohár Středočeského kraje vyhrál bez dresu. Vkládáme do něj naděje, že by mohl tu svoji výkonnost prodat letos i na republice. A pokud se zadaří, tak by mohla přijít i nominace do reprezentace na Evropu.
- Silový trojboj není příliš medializovaný sport, jak to vypadá u vás v oddíle se závodnickou základnou?
Na sezonu 2013 se nás aktivních závodníků připravuje dvanáct. Plus se může stát, že během ledna se rozhodneme zařadit i někoho z mladých, že budou natolik připraveni, že absolvují nějaké závody. Zajímavá věc je ta, že pokud všechno dobře dopadne, tak se v našich řadách objeví první žena. Nebudu říkat jméno, nechci to zakřiknout, ale je to Češka, která je momentálně ve Španělsku. Tam se připravuje, a ten náš sport ji natolik uchvátil, že chce závodit. Teď když jsme zrekonstruovali posilovnu, tak budeme poprvé v historii řešit i nějaký nábor členů. Vždycky to bylo tak, že se vždy někdo objevil a my jsme se mu začali věnovat. Vždycky nás potencionální závodníci našli sami. Ale v tomto roce bychom se chtěli věnovat náboru, asi také formou návštěv škol. Musíme rozšířit řady, protože ta generace úspěšných závodníků nám pomaličku, ale jistě stárne. A musíme využít jejich zkušeností, aby je předali mladým. To je jeden z cílů nové sezony.
- Plynule jsme přešli od staré, úspěšné sezony k nové. Jaké jsou tedy plány a cíle pro rok 2013?
Cílem nové sezony je vždycky překonat nebo minimálně zopakovat tu předcházející. To se teď v poslední době daří. Ale není to jenom o medailích. Je to o celém průběhu sezony, jak ta parta funguje. Samozřejmě medaile jsou pěkné, je to odměna za dřinu, protože silový trojboj rozhodně není lehký sport.
- Jak velká je silový trojboj dřina?
Někdo se mě nedávno ptal, kolik kilo se tak asi nadzvedá za měsíc v tréninku? Zamyslel jsem se nad tím a vůbec jsem nevěděl. Každopádně by to bylo zajímavé spočítat. Vzal jsem jednu svou tréninkovou jednotku na dřep ve fázi, kdy se začínám připravovat. Rozcvičení je s šedesátikilovou činkou, což se zvedá desetkrát, to je šest set kilo. Pak sto kilo desetkrát, sto deset osmkrát, sto třicet osmkrát, sto padesát, sto sedmdesát, a končím někde desátou sérií. Takže když jsem dotyčnému řekl, že jeden trénink může mít i čtyři a půl tuny, tak jsme to přestali počítat. Za měsíc to musí být stovka tun. Tím nechci odrazovat potencionální zájemce. Je to sice dřina, není to pro každého, ale každý sport, když jej chcete dělat pořádně, je dřina.
- Ještě jedna otázka ke družstvům. Je jedním z cílů opětovný postup do extraligy?
Určitě to jeden z velkých cílů je. Já to považuji trochu i za povinnost, cítím se totiž dost zodpovědný za to, že se to v loňském roce nepovedlo, kvůli tomu, že jsem nebyl k dispozici. Druhý důvod je to, že mi z funkce místopředsedy oddílu přísluší vyjednávání ohledně hostování. I když se říká, že to není o jednotlivcích, tak musím přiznat, že velký podíl za to, že Lokomotiva Krnov spadla z extraligy, leží na mých bedrech. Proto se chci postarat o to, abychom se zase v nejvyšší soutěži objevili.
- Mám tomu rozumět tak, že se po roční závodnické pauze opět zařadíte mezi aktivní závodníky Lokomotivy Krnov?
Pokud všechno půjde tak jak má, tak určitě. Jsem v přípravě na novou sezonu, dřep se mi už blíží ke dvoustovce, mrtvé tahy už dělám přes dvě stě. Zjistil jsem si, že jsem na tom relativně dobře. Ale samozřejmě na svých výkonech ještě nejsem, takže návrat bude těžký. Po prvním tréninku, a to říkám upřímně, jsem říkal, že už do toho nejdu (směje se). Když se tomuhle sportu a tréninku člověk věnuje poctivě, tak návrat téměř po roce, je docela problém. Potkává se s tím ještě jedna rovina, když člověk po té pauze začne hodně divočit a naloží si hodně, tak se zraní. Na ty váhy se musí dát pozor. Pořád máte v hlavě, že jste třeba sto padesát kilo za svým výkonem, a srovnat se s tím v klidu a pomaličku se tam vyšplhat zpátky, to chce trpělivost. Taky jsem trochu přehnal dřepy ze začátku a ozvaly se problémy s koleny. Tím chci varovat všechny, kdo přijdou po delší době do posilovny, že to chce opravdu čas, a ne si hned naložit velké závaží. Můj osobní cíl je ten, že mi výkonnostně utekl můj rival Tomáš Poles, tak se k němu chci minimálně přiblížit. Což znamená, že bych se chtěl přiblížit ve dřepu hranici tří set kil, v benči dvě stě a v mrtvém tahu už musím těch tři sta kilo už konečně porazit. Ale samozřejmě člověk pracuje, rodinné věci, takže nevím, jak se to všechno povede skloubit.
- Jak by měl vypadat tým pro národní ligu družstev?
Pokud bude všechno v pohodě a využijeme jen svých závodníků, tak je to složení jasné: Rémy Krayzel, Milan Greguš, Jiří Olejko, já a Lukáš Tomčák jako pojistka. I když možné je, že nahradí i někoho z nás, uvidíme podle výkonů.
- Máte toho před sebou tedy požehnaně. Bez lidí kolem silového trojboje by to asi ani nešlo zvládnout.
Musím všem moc poděkovat. Závodníkům, jejich partnerkám, protože to jsou nemalé nervy a nemalé spory o tom, kolik času se člověk věnuje tréninkům a závodům. Musím zmínit samozřejmě všechny sponzory, protože bez jejich podpory by to vůbec nešlo. A chci popřát všem hodně osobních i pracovních úspěchů v novém roce.