2.2.2013 - Sedmidenní válka. Na pomstu čekali Poláci dvacet let

31. ledna uplynulo čtyřiadevadesát let od okamžiku, kdy skončil nejtvrdší střet novodobých dějin mezi Československem a Polskem o podobu státní hranice.

Prakticky nikdy v historii nebyly česko-polské vztahy tak špatné jako v první polovině minulého století. Střety obou národů začaly prakticky v prvních okamžicích jejich existence, v době, kdy po dlouholeté porobě vznikly jejich samostatné státy. Vyvrcholením sporů o pohraniční území pak byla sedmidenní válka, která skončila vynuceným příměřím poslední lednový den roku 1919. Jejich jádrem bylo území Těšínského Slezska, historicky náležejícím zemím Koruny české. A mladé Československo chtělo uchovat historické hranice sahající k Visle. Ještě za 1. světové války, na jaře roku 1918, se v Praze sešla polská a česká delegace. Výstupem z jednání byla podle historika Ferdinanda Peroutky "dohoda na dosavadních hranicích Těšínského Slezska až do rozhodnutí mírové konference". S koncem války a vznikem samostatného Polska a Československa ale dohoda rychle padla, už 29. října začaly polské oddíly obsazovat Těšínsko a problém byl na světě.

O budoucnosti regionu měla rozhodnout mírová konference v Paříži, ale ta se vlekla a obě strany se snažily "urvat, co se dá". Větší aktivitu v tomto ohledu vyvíjeli Poláci, kteří chtěli na sporném území dokonce vyhlásit volby. Ty by v praxi znamenaly jednoznačné připojení Těšínska k Polsku. Česká strana zareagovala tak rychle, jak uměla. K hranicím vyslala armádní jednotky a 23. ledna 1919 přijel k polskému vojenskému veliteli v Těšíně, generálu Latinikovi, tehdejší podplukovník Šnejdárek se skupinou důstojníků Dohody a s ultimatem, aby Poláci vyklidili sporné území až za řeku Bialu. Termín byl šibeniční a prakticky nesplnitelný - dvě hodiny. To nemohli Poláci přijmout, ani kdyby chtěli o území vyjednávat. Útok byl rychlý. Do 26. ledna byly dobyty Bohumín a Karviná, o den později padl i Těšín. Silnější československé jednotky postupovaly vpřed a Poláci se stáhli za řeku Bialu a ke Skoczowu.Pak ale zasáhly mocnosti Dohody, kterým se vidina další války ve střední Evropě nijak nelíbila. Čechoslováci se stáhli a o konečné podobě státní hranice rozhodla až na konci července roku 1920 konference velvyslanců ve Spa.

Konečný verdikt neuspokojil ani jednu stranu. Poláci přišli o vesnice, ve kterých žili obyvatelé polského původu, Čechoslováci zase přišli o část historického území. Na druhou stranu ale získali část toho, co nutně potřebovali. Důležitou bohumínsko-košickou dráhu a uhelná pole pod Karvinou. Situace se uklidnila jen naoko. Při první příležitosti, na podzim roku 1938, vpadla na sporná území polská vojska znovu. A zdálo se že definitivně. Československo, nalomené mnichovským diktátem, tak přišlo nejen o Sudety, ale také o část Těšínska. A na obsazeném území opět planuly vášně. "Byly uzavírány české školy, vyhánění čeští učitelé, strhávaly se pomníky," vzpomíná na rok 1938 osmdesátiletý Jaromír Urbánek. Jedním z prvních kroků nových vládců Těšínska bylo stržení části pomníku padlých legionářů v Orlové. V něm byli symbolicky pochováni českoslovenští vojáci padlí v bojích o Těšínsko. Podle historiků tehdy zahynulo čtyřiačtyřicet československých vojáků, na polské straně jich mělo padnout dvaadevadesát.

HISTORIE Co byla sedmidenní válka?

Vojenské střetnutí o podobu státní hranice mezi Československem a Polskem proběhlo mezi 23. a 31. lednem 1919. Zahájení bojů bylo československou reakcí na polské zabrání sporného území těšínského Slezska a na snahu vyhlásit zde volby. Po zahájení bojů české oddíly rychle vytlačovaly nepřítele za současné hranice a došly až k Visle a Skoczowu. Tam se schylovalo k velké bitvě, obě strany přisunovaly posily. 31. ledna ale zasáhly státy Dohody, které v Paříži vedly mírovou konferenci. Československá vojska se stáhla a obě strany čekaly na konečné rozhodnutí. K tomu došlo v červenci roku 1920, kdy bylo rozhodnuto o konkrétní podobě státní hranice na Těšínsku.