8.2.2013 - Jak se rodila česká koruna

DNES JE TO PŘESNĚ DVACET LET ODE DNE, KDY SE VYDALA DO SVĚTA PRVNÍ BANKOVKA SAMOSTATNÉHO ČESKÉHO STÁTU. BYLA TO DVOUSTOVKA S PORTRÉTEM J. A. KOMENSKÉHO, KTEROU VYTVOŘILI GRAFIK OLDŘICH KULHÁNEK A RYTEC MILOŠ ONDRÁČEK. JEJÍM VYDÁNÍM SPOLU S OKOLKOVANÝMI FEDERÁLNÍMI BANKOVKAMI ZAHÁJILA ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA MĚNOVOU ODLUKU, JEDEN Z POSLEDNÍCH KROKŮ K ODDĚLENÍ EKONOMIK DVOU STÁTŮ VZNIKLÝCH Z BÝVALÉHO ČESKOSLOVENSKA. JAK TO PROBÍHALO, CO PŘEDCHÁZELO NAROZENÍ NOVÝCH ČESKÝCH BANKOVEK, KDO BYLY JEJICH SUDIČKY?

Od roku 1991 jsem byl ve Státní bance československé a později i v České národní bance ředitelem peněžního odboru, do jehož působnosti spadaly i starosti o nové peníze," vzpomíná Leopold Surga, který patřil do úzkého okruhu lidí připravujících měnovou odluku. "Po devětaosmdesátém roce bylo jasné, že musí vzniknout nová emise bankovek i mincí." Už na podzim roku 1989 totiž nastaly problémy se zeleným Klementem Gottwaldem na stokoruně. Lidé bankovky nepřijímali, ničili je a přimalovávali na ně kdeco. Protože nemělo smysl řešit problém jen jedné bankovky - jak říkají odborníci "nominálu", padlo rozhodnutí vydat celou řadu papírových peněz, které by odrážely společenské změny. Na podzim roku 1990 tehdejší Státní banka vypsala tedy soutěž na libreto nové, ještě federální řady bankovek. Do soutěže se s nejrůznějšími nápady přihlásila víc než stovka lidí. Nechyběl ani návrh na stokorunu s Járou Cimrmanem. Klání nakonec z rozhodnutí početné komise historiků, politiků, zástupců kulturní fronty i vědců vyhrál Zdeněk Babič z Bohumína. Jeho libreto představovalo portréty významných osobností od Cyrila a Metoděje přes Ľudovíta Štúra až po T. G. Masaryka.

Krátce nato vyhlásila banka další soutěž, a to už na výtvarné návrhy nové emise. Z českých výtvarníků vyzvala Karla Hrušku, autora návrhu na dvacetikorunu vydanou v roce 1971, Oldřicha Kulhánka, vítěze soutěže na desetikorunu v roce 1971, a Ivana Strnada, autora řady zajímavých návrhů na bankovky v šedesátých letech. "Slovenskou stranu zastupovali Robert Brún, Jozef Bubák a Dušan Stopiak," doplňuje Leopold Surga. "Vyhodnocování výtvarných návrhů však nebralo konce. Soutěž se opakovala a ve finále se rozhodovalo mezi Kulhánkem, Bubákem a Brúnem. Všichni autoři měli za úkol předložit samostatné kresby líce a rubu bankovky v hodnotě 200 Kčs ve dvojnásobném až trojnásobném lineárním zvětšení a samostatné kresby vodoznaků pro každou nominální hodnotu." Od Přemysla Otakara k T. G. M. Až v únoru 1992, mimo jiné také po všelidové anketě v Československé televizi o nejkrásnější návrh bankovek, rozhodla šestičlenná komise, že autorem výtvarné předlohy bude Oldřich Kulhánek. Jeho práce byly nejlepší a nejpropracovanější.

"Jak postupně sílily tendence k rozdělení společného státu, museli jsme uvažovat, co dál," říká Leopold Surga. "V září dvaadevadesátého roku, už po dohodě politiků o rozdělení státu k 1. lednu 1993, jsme pro jednání bankovní rady státní banky připravili návrh české řady bankovek, v němž původně slovenská témata nahradily slavné české ženy. Bankovní rada neměla připomínky, a tak místo Milana Rastislava Štefánika byla na bankovku v hodnotě 2000 Kč navržena Ema Destinnová a místo Ľudovíta Štúra na bankovku v hodnotě 500 Kč portrét Boženy Němcové." Historicky nejstarší osobnost Přemysla Otakara I. byla přesunuta na bankovku s nejnižší nominální hodnotou 20 Kč a na bankovku v hodnotě 50 Kč byl navržen portrét jeho nejmladší dcery Anežky, dnes známé jako svatá Anežka Česká. Přirozeně se musely upravit i náměty rubových stran. Oldřich Kulhánek se změnami neměl problém, naopak byl rád, že se tak na bankovkách vlastně uzavře příběh budování české a československé státnosti od roku 1212 až po rok 1918.

Posedlý Kulhánek Do tvorby českých bankovek se dvaapadesátiletému Oldřichu Kulhánkovi zprvu moc nechtělo. Byl totiž v zahraničí, kde se chystal pět let učit na vysoké škole. Nakonec se ale vrátil včas, aby se mohl zúčastnit užší soutěže. Dobře, že se tak stalo. Naše současné umění totiž nemělo lepšího portrétistu, než byl on. Připravoval se neobyčejně důkladně. Studoval nejen historii postav, které mu vládní komise vybrala, ale také dějiny peněz, srovnával, jak je kdo dělal, a dlouze se nad nimi zamýšlel. Nebylo to vždycky jednoduché. Například u Komenského na dvoustovce chtěl napřed vycházet z motivu jeho rodiště, jenže se k němu hlásí hned tři místa najednou. A tak musel zvolit jiný motiv. Ke každé bankovce dostal od bankovní rady desetistránkový elaborát, v němž byla přesně určena barva, rozmístění prvků a řada dalších detailů. "Pro svobodu výtvarníka zůstává velmi málo prostoru, a to mě právě fascinovalo," svěřil se v jednom rozhovoru. "Když jste takto omezeni a máte stvořit dílo, které je ke koukání, je to skutečně výzva." Líbila se mu role výtvarníka, který se může zasloužit o to, aby bankovka byla nejen technologicky dokonalá, ale také krásná.

Anežku Českou si musel úplně vymyslet, protože neexistuje žádná její doložená podoba. Přemysla Otakara I. si odvodil podle jeho dochované lebky. Nejméně se mohl odchýlit u prezidenta Masaryka, ale třeba Emu Destinnovou si trošku "vyšperkoval" a i ostatní postavy zpodobnil podle svých představ. K práci se stavěl velmi odpovědně - a že jí nebylo málo. Vždyť v případě bankovek umělcova práce sahá od první skici až po první nátisk. Podle zákona také musí výtvarník být u každé pozdější úpravy, například když se přidávají ochranné znaky. Bankovky se zpočátku tiskly v Anglii a Kulhánek nebyl spokojen s provedením dekorativních barevných prvků. Zdálo se mu, že Angličané neprojevili moc výtvarného citu. Uklidnil se, teprve když na české půdě vznikla druhá, podstatně lepší verze. Když celou sérii dodělal, chtěl se vrátit k původní tvorbě, ale hlavu měl stále plnou peněz. Vymyslel si tedy grafické listy legračních peněz Funny Money, mimo jiné českou milionovou bankovku. "Tím jsem se vygumoval," vzpomínal na to s úlevou.

Oldřich Kulhánek se ovšem později nikdy netajil tím, že je bankovkami posedlý. "Občas, když držím peníze v rukou, podívám se, jak jsou vytištěné," svěřil se nedávno se svou profesionální úchylkou. A na žádné jeho retrospektivní výstavě nemohlo také toto dílo chybět. Parádní práce V pracovně rytce Miloše Ondráčka visí Kulhánkova grafika Za všechny peníze. Na jednom listě se tu sešli všichni velikáni, jejichž portréty zdobí české bankovky. Nechybí ani Přemysl Otakar I. a Anežka Česká, které už z peněženky nevytáhneme, protože bankovky časem nahradily mince. Kulhánek grafiku vytvořil jako tečku za svou prací na celé sérii. A Miloš Ondráček si ji nad stůl nepověsil náhodou. Rytím bankovek podle Kulhánkových návrhů totiž strávil pět let života. Spolupráce s grafikem mu přinášela potěšení. "Tušil jsem, že v soutěži vyhraje, fandil jsem mu a zaplať pánbu, že to vyšlo," vzpomíná dnes. Znal Kulhánkovy návrhy na desetikorunu ze sedmdesátých let, které vyhrály anonymní soutěž, ale do tiskárny se nedostaly, protože grafik byl tehdy perzekvován. "Byly to nádherné tužkové kresby, které na papíře jen jiskřily," vybavuje si Miloš Ondráček. Nepochyboval proto, že pokud bude bankovky navrhovat Kulhánek, "budou parádní".

Vzpomíná, jaký respekt k známému grafikovi cítil, když se poprvé potkali v roce 1990 při práci na jeho první známce. Hned si ale porozuměli a byli si blízcí až do konce. "Byl to kolega, přítel, bylo potěšení se s ním setkávat," říká Miloš Ondráček. S lupou v ruce Jako první dostal v roce 1992 do práce dvoustovku. Ryl ji doma, protože pražská tiskárna cenin se tehdy rychle modernizovala a on by se v ruchu zednických a montérských prací nesoustředil. Zároveň měl na starosti oddělení přípravy tiskových desek v tiskárně, a tak kromě rytí sháněl nové technologie a zjišťoval, jak to funguje v zahraničí. Princip své práce vysvětluje následovně: "Dostanu předlohu, kresbu ve čtyřnásobku velikosti bankovky. Ve stejné velikosti udělám rozkresbu, kde si vyřeším konstrukci, vedení linek, jejich sílu, případě lehké tóny, kde linka končí tečkami. Kresba se pak fotograficky zmenší a udělá se kopie na měděnou desku. Obrazec se lehce zaleptá, aby na lesklé destičce byl matný, a pak už mohu vzít do ruky rydlo."

Nekonečné hodiny, s šestinásobně zvětšující lupou v jedné ruce, s nástrojem v druhé. "Když vás to spolkne, zapomenete na čas. Vzpomínám si, že jsem k bankovkám vstával i v noci, honilo se mi to hlavou. Předlohy byly tak krásné, že byla radost na bankovkách dělat." Jak říká, na dvoustovku byl z různých důvodů spěch, ale ostatní české bankovky už se rodily ve větším klidu. Miloš Ondráček vytvořil už řadu známek i bankovek, v jeho rozsáhlém díle však ucelená Kulhánkova série českých bankovek zaujímá mimořádné místo. "Bylo příjemné, že české bankovky byly od jednoho autora a rodily se plynule, jedna za druhou." Do Kulhánkovy dvacetikoruny s králem Přemyslem Otakarem I. prý byl hodně zahleděný a mrzí ho, že už není v oběhu. Moc rád má také pětitisícovku s T. G. Masarykem i dvoutisícovku s Emou Destinnovou. Na otázku, jestli mu není líto, že případnou desetitisícovku bude už navrhovat někdo jiný, odpovídá: "Takový je život. Lidé odcházejí, podmínky se mění a společnost se s tím musí nějak vypořádat." Komenský místo Gottwalda "Odborníci na tisk bankovek u nás i ve světě se shodují, že Kulhánkovy peníze jsou jedny z nejkrásnějších mezi všemi, co běhají po světě," říká Jan Cabejšek, který na počátku devadesátých let, coby vedoucí výroby ve Státní tiskárně cenin, odpovídal za přípravu i tisk nových bankovek.

První, se kterou se začalo, byla dvoustovka s Komenským. ČNB předpokládala, že veřejnost dá přednost nové moderní bankovce s portrétem učitele národů před staršími vzory "socialistických" stokorun, především velmi nepopulární stokoruně s portrétem Klementa Gottwalda. A odhad to byl správný. Mimochodem stokoruny představovaly v té době čtvrtinu obíhajících bankovek. "V tiskárně jsem tenkrát pracoval na pozici ryteckého eléva," vzpomíná Zdeněk Novotný. "Měl jsem za úkol dávat podklady pro výrobu desek na liniový hlubotisk, což znamenalo, že z hotové rytiny, kterou vytvořil Miloš Ondráček, jsem musel s kolegy vyrobit tiskové desky. Jenže převést výtvarné návrhy do technologie ceninového tisku nebylo tak jednoduché. Mistr Kulhánek byl náročný na realizaci svých návrhů. Ne že by brblal pro nic za nic, ale chtěl, aby výsledek odpovídal jeho představám. To neustálé hledání kvality se však pozitivně projevilo nejenom u dvoustovek, ale i u všech dalších bankovek, které jsme u nás tiskli." Z federálních české "Dvousetkorunu jsme začali tisknout koncem dvaadevadesátého roku," říká Jan Cabejšek. "Abychom mohli vyrobit kvalitní a bezpečné peníze, museli jsme koupit nové tiskařské stroje." Bylo také nutné získat v zahraničí nové barvy, protože ty české byly velmi nekvalitní.

Bankovkový papír se přestal vozit z Ruska a začal se dovážet z Německa, Francie a Velké Británie. "Vzpomínám si, jak jsme se někdy zadrhli u barevných odstínů," usmívá se Jan Cabejšek. "Když se nás v tiskárně u mašin sešlo třeba dvacet, každý měl jiný názor. Někdo by přidal žlutou barvu, někdo zelenou, a další modrou nebo hnědou. Tvůrčí diskuse byly nekonečné. A tak jsem musel všechny odehnat, abychom v klidu s Oldřichem Kulhánkem, rytcem Milošem Ondráčkem, šéfdesignérem Lubomírem Hogenauerem a doktorem Leopoldem Surgou z ČNB rozhodli, co a jak udělat, aby konečný obraz byl pro všechny přijatelný. První dvoustovky šly do oběhu v únoru třiadevadesátého roku. O tři měsíce později je následovaly tisícikoruny, v červnu pak stokoruny a v červenci pětisetkoruny. Všechny postupně nahrazovaly kolkované federální bankovky tří nejvyšších hodnot. Bankovky nižších hodnot kolkovány nebyly. Řadu nové emise pak v říjnu toho roku doplnila padesátikoruna a v prosinci pětitisícovka. Dvacetikoruna a dvoutisícikoruna byly vydány až v dubnu 1994, respektive v říjnu 1996.

"První várka stovek, padesátek a pětistovek se tiskla v tiskárně Thomas De La Rue & Company Ltd. v Anglii, kam je zadala ČNB, aby se co nejrychleji vyměnily staré socialistické bankovky za nové a české," říká Zdeněk Novotný. "Pozdější dotisky oněch tří nominálů se pak dělaly už u nás, v tiskárně." Mimochodem, málo se ví, že ještě koncem dvaadevadesátého roku se tiskly staré tisícikoruny s portrétem Bedřicha Smetany. Sedmiměsíční platnost jim zaručovaly tištěné kolky. "Důležité bylo, že i za tu krátkou dobu splnily své poslání, tedy, aby v oběhu rychle nahradily federální bankovky vydané před listopadem 1989," uzavírá Jan Cabejšek.

---

České bankovky - libreto
schválené k 1. lednu 1993:
20 Kč - Přemysl Otakar I.
50 Kč - Anežka Česká
100 Kč - Karel IV. a motiv Univerzity Karlovy
200 Kč - Jan Ámos Komenský
500 Kč - Božena Němcová
1000 Kč - František Palacký
2000 Kč - Ema Destinnová
5000 Kč - Tomáš Garrigue Masaryk a Pražský hrad

Do soutěže se s různými nápady přihlásila víc než stovka lidí. Nechyběl ani návrh na stokorunu s Járou Cimrmanem. České mince

* Na tvorbě českých mincí se podílelo šest výtvarníků, mezi nimi tak výrazná jména, jako je Vladimír Oppl nebo Jiří Harcuba. Autorkou jednokoruny je Jarmila Truhlářová Spěváková.

* Padesátikorunová mince Ladislava Kozáka byla v anketě World Coins vyhlášena mincí roku 1993.

* V roce 2003 byly staženy z oběhu desetihaléře podle návrhu Jiřího Prádlera a dvacetihaléře, jež navrhl Jaroslav Bejvl, a v roce 2008 padesátihaléře navržené Vladimírem Opplem.

* Nejvzácnější z mincí, jež jsou dosud v oběhu, je desetikoruna Ladislava Kozáka z roku 1993. Ty, které byly raženy v Hamburku (asi 1000 kusů), mají menší písmenka Kč. Jsou-li zachovalé, sběratelé za jednu platí až 15 000 korun i více.

* Poměrně vzácné jsou i jiné hodnoty mincí, pokud jsou z let, kdy jich bylo raženo jen málo. Například koruna 1998, 1999 a 2004 nebo padesátikoruna z kteréhokoli roku kromě 1993. Některé sběratelské vzácnosti a unikáty Bankovky tištěné v Anglii byly do Prahy dodávány v číselných řadách. Ty, které byly vyřazeny jako zmetky, byly nahrazeny bankovkami se stejnými čísly, ale místo série obvyklé u dané hodnoty byly vyměněny za bankovky se sériovým písmenem "Z". Těchto bankovek nebylo mnoho, ale zato jsou dnes velkou sběratelskou vzácností. Stejně unikátní jsou díky ochrannému proužku i některé první dvoustovky. Při jejich výrobě byl v několika arších papíru omylem v papírně umístěn proužek s textem "Republique du Zaire". Přestože se v tiskárně na chybu přišlo a archy i část hotových bankovek byly jako zmetky vytříděny a zničeny, malé množství se dostalo do oběhu. Dnes představují jednu z největších sběratelských kuriozit.