9.2.2013 - Tereza Bebarová a její hra na pravdu

Je dynamická, proměnlivá, jiskřivá a netuctově hezká. Širokou popularitu přinesla osmatřicetileté herečce až role Ukrajinky Světlany v seriálu Ulice, přitom už léta září v Divadle na Fidlovačce. Teď si užívá mateřskou, ale pomalu pokukuje i po své profesi. Zláká ji bývalý principál Tomáš Töpfer do Divadla na Vinohradech?

Přívětivý domek za Prahou s modrými okenicemi napovídal, že tu bydlí lidé dobře vyladění, se zálibou ve východních kulturách. Půlroční Klaudii hlídala sympatická "teta", Tereza Bebarová a její přítel Ivan Kotmel se právě vrátili z cesty po úřadech. Zavoněla káva, usadili jsme se na vyhřívané podlaze u věčně usměvavého Buddhy, a když jsem poprosila o mléko, byla jsem jemně poučena o správné výživě. Mléko a mléčné výrobky stejně jako další bílé potraviny včetně cukru a mouky v téhle domácnosti nemají místo. Nevadí. Nakrájený perník mě uklidnil, že ta pravidla neberou až tak striktně.

• Vidím, že vám miminko obrátilo život o 360 stupňů.

Od chvíle, kdy se Klaudie narodila, mám pocit, jako bych byla ve snu a musím se štípnout, že se mi nezdá. Dřív se mi totiž vracel sen, že mám dítě a děsilo mě, že k němu musím vstávat. Jako svobodná a bezdětná jsem si říkala, že to je určitě hrozné… Teď mi to vůbec nepřijde. Je výhoda, když si na miminko – a ono na vás – počkáte. Není dobré něco uspěchat, jinak si na dítěti začnete vylévat své resty, co jste nestihla. Klaudie si kolem nás takhle létala pár let, než jsme se pro ni rozhodli. Navíc je život s dítětem zábavný. Pozorujeme ten zázrak…

• Do nedávna jste otevřeně stavěla na první místo práci. Díky čemu jste změnila názor?

Dřív jsem nechtěla dítě, protože jsem se bála zodpovědnosti a rozhodování. Jde přece o definitivní volbu. Připadala jsem si nedospělá, nehotová. Jenže před dvěma lety jsme jeli do Indie, která je nabitá duchovnem. Pobývali jsme v ašrámu a tam mi najednou došlo, že ten strach, který žiju, nese strašně moc omezení. Rozhodla jsem se ho proto zbavit, řekla jsem si, že bát se mateřství je čiré bláznovství. Že bych jednou mohla litovat a vyčítat si, proč jsem do toho jako srab nešla. Což není jen o mateřství. Když se člověk nebojí, dokáže víc.

• Viděla jsem vás už pěkně kulatou zpívat a tancovat Lízu v My Fair Lady, což je sen mnoha hereček. Vzdala jste se jí snadno?

Zkraje jsem myslela, že se mi bude stýskat. Ale později a hlavně po porodu mě to už ani nenapadlo. Ženské hormony zafungovaly. Divadlo dělám od šestnácti. Kdysi jsem snila o roli v Šumaři na střeše a slavných muzikálech jako Kabaret nebo Funny Girl, což se mi splnilo. A dnes mě nic dalšího, co bych chtěla hrát, ani nenapadá. V nejbližší době určitě ne. Moje role na Fidlovačce převzaly kolegyně, mně divadlo zatím nechybí, takže jsou všichni spokojení.

• Četla jsem, že přijdete jako posila do Divadla na Vinohradech – za Tomášem Töpferem?

Lákají mě, už mi psal Juraj Deák, abych se za nimi zašla podívat. Je to samozřejmě hezký pocit mít takovou nabídku, ráda bych se k nim připojila, ale zatím si to fakt nedovedu představit. Nemám tam nic nazkoušené a tak bych do toho musela jít naplno. Jenže s malou by to asi nešlo a nechat ji doma by bylo škoda. Třeba vymyslíme nějaké šikovné řešení, jak to skloubit. Já to ještě racionálně neřeším, takové rozhodnutí chce čas.

• Z Fidlovačky odchází víc herců, nemrzí vás rozpad dobrého souboru? I kvůli Elišce Balzerové?

Tomáš si hodně lidí přivedl nebo šli za ním. Tak to v hereckém světě je, že herci pendlují a jdou za někým, komu věří. Ale mám radost, že s Jurajem dokazují, že Vinohrady mají šanci něco zkusit, ukázat se. V posledních letech jsem z tamního repertoáru byla trochu rozpolcená. Myslím, že to bude zajímavá éra a že si lidi zaslouží změnu. Každý chvilku tahá pilku. S Eliškou jsem zatím nemluvila, ale věřím, že to zvládá dobře, protože je člověk, který má rád výzvy. Navíc teď může realizovat své nápady a moc jí to přeju a držím palce. Já se Fidlovačky nezříkám, nic definitivně neskončilo a naše spolupráce může v budoucnu pokračovat…

• Jak vůbec skončila vaše Ukrajinka Světlana v seriálu Ulice? A vrátí se?

Světlana odjela pracovně do Moskvy, čímž se to elegantně vyřešilo. Máme tedy otevřené dveře, uvidím, jak se domluvíme se scenáristy. Diváci píší, že by chtěli, abych se vrátila a dala se dohromady s Lumírem, ptají se mě na to i v trafice. Moc je nezajímá, že jsem porodila, prostě mě chtějí zase vidět. Já momentálně na Ulici ani nekoukám.

• Pracovní kontakty vám asi ztěžuje, že bydlíte za Prahou. Co vás sem před šesti lety přivedlo?

Já nebyla nikdy městský člověk a do Prahy jsem přišla až s přítelem. Bydleli jsme v pronajatém bytě jeho maminky, který byl pro nás po její smrti obrovský rozlohou i finančně náročný. Když jsme srovnali ceny, zjistili jsme, že menší byt má cenu domku za městem. Shodou okolností jsme byli navštívit Tomáše Töpfera v jeho dřevěném domku a zalíbila se nám zdejší lokalita i to mít dům. A jsme tu moc spokojení.

• Takže samá pozitiva?

Jasně. Já stejně jezdila do práce autem a cesta přeplněnou magistrálou byla mnohem horší. Navíc jsme si dům, který byl po velké rekonstrukci, upravili podle svých představ. A stále ho vylepšujeme. Když máte jednou dům, nekončíte nikdy. Náš poslední počin je místnost, kde sedíme a říkáme jí garsonka. Zjistili jsme, že jsme úspěšní kutilové a milujeme interiérový design. Možná si to přibereme jako další zaměstnání.

• Orientace na východní filozofii je cítit z celého domu…

Máme to rádi. V patře jsme si dokonce zařídili duchovní místnost, vyzdobenou obrázky Buddhy a různými předměty, přivezenými z Indie.

• Klaudii se tu bude hezky vyrůstat. Co byste jí chtěla dát do života?

Chci, abychom tu byli pro ni a dali jí co největší potenciál lásky a citu. Aby měla nějaký řád, ten je v životě důležitý, ale zároveň určitou svobodu, originalitu, nestádnost a odvahu. Vím dobře, jak strach paralyzuje. A taky soběstačnost, správný vztah k penězům, schopnost s nimi zacházet… Zkrátka to, co nás rodiče nemohli v socialismu naučit a my se učíme za pochodu. Aby se o sebe uměla postarat.

• Prožila jste dětství na kraji Bohumína, bylo jiné?

Trochu podobné. Měli jsme zahrádku, zvířata, a s bráchou jsme se vyřádili. Ovšem za humny nám zamořovaly ovzduší Drátovny Bohumín, díky nimž jsem byla skoro pořád nemocná. Tady je dnes určitě čistší vzduch, všude kolem lesy, je tu takzvané Liberecké pásmo, drží se tu déle sníh…

• Kudy vlastně vedla vaše cesta k herectví?

Chtěla jsem být zvěrolékařkou a malovala jsem si, že budu léčit bolístky pejskům a kočičkám. Jenže maminka mi vysvětlila, že bych musela taky třeba odrodit tele. Tudíž jsem to přehodnotila. Od mala jsem byla komediantka a nikoho nepřekvapilo, když moje volba padla na herectví. Po škole jsem se uchytila v Ostravě, zato Ivana to táhlo do Prahy. Nejdřív jsem se lekla jít tak nablind, ale nakonec jsem se kvůli němu rozhoupala a šla roku 1998 s ním. A ukázalo se to jako dobrá volba, zrovna vznikala Fidlovačka…

• S Ivanem jste spolu už dvacet let. Jak se vám to v době rozchodů a rozvodů povedlo?

To je osud. Nikdy jsem neměla ambice se takhle vázat, vždycky jsem říkala, že se nikdy nevdám, vztahy mě neberou a muže k životu potřebovat nebudu, že zůstanu sama s pejskem, jako single. Pak jsem ve druhém ročníku potkala Ivana – a takhle to dopadlo! Jak by řekl mnich z Indie, je to karmický vztah, měli jsme si spolu ještě něco odžít. A jak jsme na nic netlačili, tak se náš vztah hezky našel. Samozřejmě jsme normální lidi, kteří se hádají, ale myslím, že jsme na sebe měli opravdu štěstí.

• Říkáte, že se znáte už z minulosti? Byla jste na regresi?

Ano. A vím jen to, co jsem potřebovala vědět. Věřím tomu, že jsme každý prožili hrozně moc životů, ale nemůžeme je při jedné regresi vidět všechny, stihneme nahlédnout pouze tam, kam právě potřebujeme. Já nahlédla do života, kde jsem byla muž – jakýsi evropský panovník, ale jen lokální – a zjistila jsem, že se s Ivanem známe jako dobří přátelé. To, že jsem byla muž, jsem nějak sama v sobě cítila už dřív.

• Když toho o sobě tolik víte, dokážete se ještě navzájem překvapovat?

Určitě. Mě nepřestává udivovat, že člověk, když chce, může dokázat neuvěřitelné věci. Všechna omezení si vytváříme sami. Máme netušené možnosti, a když odbouráme určité bloky, které si neseme z minulých životů i z výchovy, jsme schopní se změnit. Což je to nejcennější, co může být. Nikdy nás nezmění partner nebo rodiče, ale jen my sami. Toho si všímám i u nás, jak se k něčemu odhodláme a měníme se – a co tím pádem dokážeme. Ivan je dyslektik a dysgrafik – a dnes pracuje s jazykem a manažuje spoustu lidí! Podobně překvapuju sama sebe, jak překonávám svá omezení, od své dvacítky jsem se změnila neuvěřitelně!

• V čem?

Nejsem už tak ješitná a vztahovačná, jsem vstřícnější kritice a taky dost pracovitá. Myslím, že je dobré umět se pochválit, říct si, co jsme udělali dobře, že jsme fakt šikovní lidi. Hlavní je se nebát.

• Platí, že před sebou nemáte žádná tajemství? Řekli byste si i o nevěře?

Nemáme s tím problém. Nastavili jsme si to tak, že si nechceme lhát. Někdy je pravda nepříjemná, ale když máte dohodu, že si řeknete i o nevěře, spíš se jí vyvarujete, protože víte, že byste se musela přiznat. Je to možná i taková pojistka. Ivan má tendenci nelhat ani dítěti, takže jsem zvědavá, jak to uděláme třeba s Ježíškem. Budeme muset vymyslet nějaké elegantní řešení. Stejně tak asi nebudeme slavit Mikuláše, strašení čertem u nás nehrozí. Hra na pravdu je zajímavá, ale vyeliminuje ze života spoustu věcí.

• Dokážete si odpustit úplně všechno?

Partner si zaslouží pravdu i proto, aby se necítil podvedený. Pocit obelhávání může zpětně ublížit víc než nalití čistého vína. Když máte privilegium znát pravdu, můžete se sama rozhodnout, zda ji ustojíte nebo ne. Sama nevím, kde by byla moje hranice, co bych už neskousla. Ale odpustit lze i úkladnou vraždu, jako Jan Pavel II. odpustil svému potenciálnímu vrahovi. Je to vždycky o úrovni duše. Jsme oba hodně tolerantní a tím ve větším klidu, takže ani nemáme potřebu nevěr. Stalo se, že se mi líbil jeden muž, popovídali jsme si o jeho přednostech – a za měsíc mě už nezajímal. Je normální, že mi někdo připadá sexy, to je obyčejná živočišná přitažlivost, ale když ji vyventiluju, vyprchá. Pak se divím, co se mi na něm líbilo. Že má ramena nebo umí hrát na kytaru? Hodnoty, které mám ve stálém vztahu, to nenahradí.

• Před deseti lety jste mi řekla, že nepotřebujete jezdit do Indie, že vás stejné věci napadnou doma pod švestkou. Ale pak jste jela…

Do Indie měli namířeno známí a my se připojili, protože jeli do ašrámu, kde působil guru Sai-Baba, kterého jsme znali z literatury. Ale žádní extra dobrodruzi nejsme. Shodou okolností jsme tehdy viděli film Jíst, medidovat, milovat a zírali na tu strašnou bídu a špínu a ty šílené indické taxikáře a docela jsme se báli, co nás čeká. Upřímně, je klišé si myslet: odjedu do Indie a najdu osvícení. Když jsem se vrátila, nepraštila jsem sebou o zem a nepronesla: Óm, už všechno vím! Ale nakonec mě ta cesta přece jen ovlivnila. Pošťouchla mě, nějak jsem se usebrala. Podařilo se mi vypnout hlavu a vyklidnit, zatímco tady člověku myšlenky pořád šrotujou. Po návratu jsem si uvědomila, jak krásně si žijeme, máme vše, co potřebujeme. A přitom se stresujeme kvůli blbostem.

• Ten klid je asi hlavní bonus. Jinak toho v Evropě moc přejmout neumíme.

Bohužel. To duchovno, víra v něco nám chybí. Třeba v lásku. Slovo láska se tady moc nenosí a nepoužívá, znamená jen tu milostnou. Ale milovat a být milován je přece mnohem širší pojem… U nás mi taky vadí, že zabíjíme zvířata velmi nešťastným způsobem. Neříkám, když si někdo vypěstuje králíka nebo slepici a pak ho zařízne, to je jeho rozhodnutí. Ovšem v masokombinátech se chováme ke zvířatům hrozně. Napadá mě až srovnání s koncentračními tábory. Všechno je tu globální a trochu postrádá cit. Aspoň u stolu by si měli lidi uvědomit, že jim někdo, třeba ta kráva, dává pokrm, tedy sama sebe. My, i když maso nejíme, děkujeme před každým jídlem. Už jen za to, že nám ho příroda poskytla. Někdo si řekne: umělci dělají pózy. Ale my to tak cítíme.

• Češi jsou spíš zvyklí brblat a nadávat než děkovat.

Je to otázka mnoha generací, jinak ten bordel nevyřešíme nikdy. Člověk by měl děkovat každý den, za všechno. Přijímat a dávat a uvědomovat si ten koloběh. A mít čisto – před svým domem i v sobě. Kdyby takhle fungovali všichni, jednoho dne by se zlepšila i politika, protože když začneme od sebe, má to vliv na celou společnost. Přitom ve srovnání s jinými státy na tom tak hrozně nejsme. Ale potřebovali bychom probudit zdravé národní sebevědomí a říct si, že my Češi máme obrovský potenciál a bohatství a že jsme šikovní.

---

Tomáš si na Vinohrady přivedl hodně lidí. Tak to v hereckém světě je, že herci pendlují a jdou za někým, komu věří. Je výhoda, když si na miminko – a ono na vás – počkáte. Klaudie kolem nás létala pár let, než jsme se pro ni rozhodli.