1.6.2013 - Děti jsou vždycky odrazem svých rodičů

Každému říkám, že budoucí šampion nemusí nutně hned trhat rekordy. I ten, kdo hned nevyhrává, nakonec může jet na olympiádu, říká bývalá tyčkařka Daniela Bártová

Dolní Lutyně – Úspěšná česká gymnastka a poté také skokanka o tyči Daniela Bártová už aktivní sport dávno pověsila na hřebík. Tréninková střediska, stadiony a hotely vyměnila za dům se zahradou, nejprve v Ostravě a poté v Dolní Lutyni, kde žije, vychovává své dvě děti, pracuje v mateřské škole a soukromě také jiné děti učí sportovním pohybům a dovednostem. Stejně jako v minulých letech i letos ji můžete potkat na dětských běžeckých závodech nazývaných Čokoládová tretra, kde těm nejlepším předává medaile, případně se podepisuje sběratelům autogramů. V Dolní Lutyni navíc letos spoluorganizuje atletický čtyřboj rodinných týmů nazvaný Lutyňská tretra, který se koná v předvečer Zlaté tretry, tedy 26. června.

• Jak se žije sportovci na penzi?

Nestěžuju si. Jsem spokojená, protože..., asi bych to neměla říkat takto veřejně, ale já nemusím nutně do práce. Ano, pracuju ve školce, ale dělám to, co mě baví. Učím a trénuju děti, ale nejsem ničím tlačená. Nemusím jen proto, abych měla třeba na hypotéku.

• Tak to jste v pohodě.

Jo. Za prvé mám perfektního chlapa, který by se o mě v případě potřeby dokázal postarat a za druhé tím, že jsem si postavila nějaké domy, které dnes neužívám a pronajímám je, nemám problém. Takže jsem opravdu v pohodě.

• S vrcholovým sportem jste skončila po olympiádě v Sydney v roce 2000. Jaký byl návrat do "civilního" života?

Přiznávám, že to bylo takové jakési divné. Zejména návrat z Prahy do Ostravy, odkud pocházím. Ale to mám za sebou, už jsem se aklimatizovala, adaptovala a je to v pohodě.

• Jako gymnastka a později atletka jste strávila "ve světě" téměř 20 let a dnes žijete usedlým životem na vesnici. Nechybí vám velký svět? Dokázala byste znovu žít po hotelích?

Přiznávám, že se mi v zahraničí líbilo. A tak si občas říkám, že až děti odrostou a skončí základní školu, tak vyrazíme do světa, někam k moři... To by se mi líbilo. Třeba Roman Šebrle teď žil půl roku na Hawaji, děti mu tam chodily do školy, on tam trénoval... pohodička, ne? Přesně toto je můj sen: získat angažmá jako trenérka někde "venku" a chvíli žít jinde než tady. S tím nemám problém. Ale natrvalo bych do ciziny nechtěla, protože tady mám rodiče a bratra, takže chci být s nimi.

• Jak se vrcholová sportovkyně ocitne na vesnici a učí v mateřské školce. To je skoro z nějakého severského romantického filmu....

Jednoduše. Potká toho pravého a chce se usadit. A tak si postaví dům a žije na vesnici, protože se jí to tak líbí. A učí v mateřské škole, střídá ranní, odpolední, podle potřeby. A navíc si dodělává školu, příští rok by měla dělat státnice.

Moje děti vyhrávat nemusí

• Koncem měsíce se v Ostravě koná tuzemský vrchol atletické sezony, mítink Zlatá tretra. Vy jste tady v regionu jakousi "tváří" dětské odnože, pro kterou se vžil název Čokoládová tretra. Cože si na Vás vzpomněli?

To je jednoduché, protože jsem na tretře pravidelně závodila a teď bydlím poblíž Ostravy. Organizátoři mi několik týdnů před Tretrou zavolají a požádají, abych zajela třeba do Třince nebo letos do Bohumína, a předávala tam dětem medaile. Už několikrát jsem to absolvovala a nedělá mi to problém.

• Aspoň můžete sledovat školáky, jak ze sebe na dráze vydávají to nejlepší. Co jim říkáte?

Mám radost, samozřejmě. Ovšem občas bývá problém vysvětlit jejich rodičům, kteří své děti honí a nadměrně motivují, že tím nic nedocílí. V takto malém věku je úplně jedno, který jejich syn nebo dcera v závodě skončili. Pokud budou dobří a budou na sobě pracovat, trénovat, můžou jet v 15 letech klidně na olympiádu. Naopak ten, kdo hned nevyhrává, ale má chuť, vůli a vydrží poctivě trénovat, protože ho to baví, tak má větší motivaci a víc toho zpravidla dosáhne. Beru to podle sebe. Když jsem začínala s gymnastikou v Baníku Ostrava, byla jsem sedmdesátá nebo i předposlední, ale hlavně: byla jsem šťastná, že umím třeba hvězdu. No a co, že jsem poslední! Nakonec jsme byla 14. v Evropě a 28. na světě! Někdy je fakt lepší nebýt hned nejlepší, ale prosadit se vlastní pílí a tréninkem.

• A co vaše děti? Sportují?

Sportují a snad je to i baví, ale nemám u nich pocit, že by chtěly vyhrávat. Nejsou ve sportu moc ambiciózní. Nechtějí závodit, protože nevyhrávají. Ale snažím se jim vysvětlit, že by měly mít radost z toho, že se zlepšují, že svůj běh zrychlují. Občas mi argumentují tím, že nějaký jejich kamarád vyhrál, a proto nemá smysl závodit. To je jakoby nikdo dnes nechtěl běhat stovku, protože je tu Bolt (Jamajčan Usain Bolt, v současnosti nejrychlejší sprinter planety – pozn. red.). Bolt bude vždycky nejlepší. Ale přece i ten druhý je dobrý, porazil zase některé další.

• Současná nejmenší generace je často pod palbou kritiky, že je líná, neohebná, že se nehýbe a volný čas tráví nejraději u počítačů a televize. Souhlasíte s tím?

Především si myslím, že děti jsou odrazem svých rodičů. Pokud je dospělý líný a přijde domů, sedne si k televizi a nic se mu nechce, protože je unavený, tak dítě to vidí a bude se chovat stejně. Naopak, pokud děti přivedete ke sportu a pohybové aktivitě, ať jsou to kola, hory nebo voda, absolvujete to s nimi, tak ony to si to vezmou za své a žijí taky pohybem. Tvrdím, že děti jsou náš odraz.

• Kdybyste měla srovnat dobu, kdy jste se sportem začínala vy, a současnost, kdy děti do sportu rodiče tlačí často s vidinou toho, že z nich budou slavní sportovci a budou vydělávat spousty peněz. Není ta dnešní doba v tomto trochu divná, jakási zkažená?

Myslím si, že za mě byla ve sportu větší konkurence, že víc dětí chtělo vyniknout. Dnes máte nepřebernou nabídku všemožných aktivit pro děti ve volném čase a rodiče je cpou, kam se dá, když jim to nejde, zkoušejí zase něco jiného. Zatímco kdysi byly dva sportovní kroužky – fotbal a třeba gymnastika, a tak na stadion nebo do tělocvičny chodily všechny děti, které chtěly po škole něco dělat. Dneska se o děti všichni perou, aby chodily právě k nim, protože s tím souvisí příspěvky a je to zase o penězích. Třeba se mýlím, ale já to tak vidím.

• Sleduje úroveň atletiky v regionu, padl vám do oka někdo, o kom možná ještě uslyšíme?

Až tak ne. Já pracuju spíše s menšími dětmi.

• Jak pracujete?

Už asi 12 let trénuju děti ve věku od 5 do 10 let po školách a tělocvičnách v okolních městech a vesnicích. Pracuju s nimi na všeobecné fyzické přípravě – děláme základy atletiky, gymnastiky a míčových her. Aby se děti naučily stojku, výmyk, kotoul dopředu, dozadu apod.

• Tím se ale neživíte?

Ne, to dělám proto, abych předala své zkušenosti a některé děti možná sportovně ovlivnila.

• Letos se bude v Dolní Lutyni poprvé konat atletický čtyřboj, na jehož organizaci se podílíte. Jak bude to odpoledne vypadat?

Lutyňská tretra, jak jste tu akci nazvali, proběhne 26. června na hřišti místní základní školy. Půjde o atletický čtyřboj týmů (rodiče a dítě), které absolvují čtyři disciplíny: běh na 60 metrů, štafeta na 100 metrů (100 dítě, 100 rodič), skok do dálky a vrh koulí (dospělý) a hod medicinbalem (dítě). Mám slíbeno, že závodníky přijede podpořit sprinter Pavel Maslák a kdyby se moc dařilo, možná i Roman Šebrle, ale to je zatím velmi nejisté.

Chtěla bych dům u moře

• Co říkáte úrovni české atletiky na reprezentační úrovni?

Řeknu jedno jméno: Honza Železný. Vynikající sportovec, člověk i trenér a má výborné svěřence. Ale obecně, česká atletika potenciál má.

• Trochu vyhýbavá odpověď. Čekal bych od Vás spíš detailní rozbor stavu a perspektiv české atletiky, ale spíš to vypadá, že jste tomu světu už trochu vzdálená.

V kontaktu s trenéry jsem, stále mi volají, ať za nimi někam přijedu. Ale já to nějak nehrotím.

• Tady máte svůj klid...

... jo, ten klid mě těší. (smích) Praha mi nevyhovovala. Ono jinak to velkoměsto člověk vnímá ve dvaceti a jinak ve čtyřiceti. To není pro rodinný život. Navíc já nikdy neprahla po popularitě, vyhýbala jsem se novinářům.

• Pocházíte z Ostravy a jak říkáte, velkoměsto pro vás není, takže vás můžu směle nazvat patriotkou, ano?

Určitě.

• I přesto, že tady na Karvinsku a Ostravsku každou zimu bojujeme se smogem a dozvídáme se, v jak hrozném stavu je ovzduší a že se s tím prakticky nic nedělá? To Vám nevadí?

Samozřejmě, že mi to vadí. Ale když to tak vezmu: tady je smog, v Praze je plno lidí, v Austrálii je všechno jedovaté. Vždycky někde najdete něco, co vám může vadit. Když se mi tu nelíbí, můžu se odstěhovat. A třeba se mi to někdy povede. Koneckonců domeček u moře, nebo někde blíž k horám je můj sen. Ale nestěžuju si. Je to v mých rukou a jen já s tím můžu, nebo nechci něco udělat.

---

VIZITKA

Daniela Bártová (*1974 v Ostravě) je bývalá česká gymnastka a později atletka, která reprezentovala na letních olympijských hrách 1992 v Barceloně Československo ve sportovní gymnastice a v roce 2000 na olympiádě v Sydney závodila za Českou republiku ve skoku o tyči (4. místo). Ve skoku o tyči byla dlouho světovou jedničkou, sedmnáctkrát zlepšila světový rekord, šestatřicetkrát evropský rekord. Byla srovnávána s legendárním Sergejem Bubkou. Dnes žije v domě se zahradou v Dolní Lutyni a věnuje se mimo jiné malým atletickým nadějím. Vychovává desetiletého Honzu a téměř osmiletou Markétu. Jejím partnerem je spolumajitel firmy INTEVO Karviná Pavel Noga. (toj)

Myslím si, že za mě byla ve sportu větší konkurence, že víc dětí chtělo vyniknout. Dnes je nepřeberná nabídka všemožných aktivit, a tak s nimi rodiče šíbují sem a tam.

Ale natrvalo bych do ciziny nechtěla, protože tady mám rodiče a bratra. Ale na nějaký čas třeba jako trenérka, proč ne?