Češi a územní expanze? O zabrání části Polska a zarovnání hranic se před 68 lety pokusila Československá armáda. Chybělo málo a obě strany se pustily do sebe.

Máte dvě hodiny na odchod," nekompromisně prohlásil český velitel poté, co jeho oddíl zabral nádraží v polských Chalupkách. Dvě čety samopalníků, mezi nimiž byli ostřílení veteráni Svobodova sboru, pak začali důsledně strhávat polské emblémy a vlajky. Objevili se i železničáři a začali nádraží připravovat na provoz jižního směru, kde až dosud koleje přetínaly hranice. Byl 10. červen 1945 a Československá armáda začala historicky ojedinělou operaci s cílem zabrat území cizího státu – poraženého Německa, jehož část měla připadnout Polsku. Zmála objevených dokumentů se lze domnívat, že plán předpokládal zabrání rozsáhlých oblastí v Kladsku a Ratibořsku. Bez ohledu na to, že podle předběžných dohod mezi vítěznými mocnostmi měly hranice Československa zůstat v prakticky stejné podobě jako před válkou. Podplukovník posunul hranici S živelnými nájezdy na německé území začali Češi ihned po osvobození. Polské dokumenty hovoří třeba o šedesátičlenné skupině bojovníků, zřejmě revolučních gardistů, kteří už v květnu pronikli do města Kladsko, stejně jako další incidenty mezi českými milicemi a přicházející polskou administrativou. Nájezdníci beztrestně odváželi zemědělské produkty z hospodářství slezských Němců, z Mostowic vyvezli celý sklad a z Lasowki továrnu na výrobu krystalů. Policie prý na poslední chvíli zabránila transportu celého rozebraného mlýna…

Vojenská akce byla něco jiného. Kolik se do ní zapojilo vojáků, je už velmi těžké zjistit, dokumentace z doby bezprostředně po válce se dochovala jen sporadicky. Konflikt popisuje historik Jiří Bílek v knize Kyselá těšínská jablíčka: vojáci měli podle něj rozkaz přímo nevyvolávat ozbrojené střety a konflikty řešit pokud možno bez střelby. Do kladského regionu přejel z Broumova po dnes už zrušené trati obrněný vlak, dostal se až do Kladska, zřejmě s cílem připravit podmínky pro další přísun vojáků. Ti však postupovali pomalu a zabrali jen malou část zamýšleného území, například dnešní Lewin, železniční uzel Medzilesie a menší venkovské oblasti kolem Hlubčic a Ratiboře. Velitel první tankové brigády Vladimír Janko vyslal své důstojníky do Ratiboře za posádkovým komandantem Rudé armády Nedorezovem. Sověti totiž měli na starosti správu dobytých teritorií společně s Poláky, navíc měli zásadní vliv na polskou armádu. Sovětský podplukovník požadavky československých kolegů vyslechl, neměl je však jak ověřit, a tak jim postup povolil.

K žádným větším incidentům přitom nedošlo – jen v Bieňkowicích 13 kilometrů od Ratiboře na 30 vojáků odzbrojilo dva polské policisty a zahnalo je do vnitrozemí. V nedalekém Prudniku se do sebe pustily polská a československá hlídka a prý jen díky duchapřítomnosti Poláků se nestřílelo. Poláci reagovali velmi ostře. Hned druhý den po 10. červnu poslal ministr obrany maršál Michal Žimierski na místo tankový sbor a pěší divizi, tedy síly několikanásobně převyšující protivníka. Měly instrukce rovněž se nepouštět do boje, ale Čechoslováky vyzvat, aby do půlnoci 15. června oblast opustili. Pokud by odmítli, zněla instrukce "obklíčit, odzbrojit a zajmout". Střílet se mohlo, jen pokud by protivník začal pálit jako první. "Dostali jsme rozkaz – obsadit hranice," vzpomíná polský pěšák Michal Kutna, který dle svých zápisků krátce předtím ještě vyháněl z Čech zbytky německé armády. "Naše jednotka přijela na kolech do Kudowy, na hraničním přechodu jsme zastihli jakési civilisty, kteří nám vše hladce předali. A pak jsme zamířili do první restaurace hned u hlavní silnice," dodává s tím, že vše se obešlo zcela bez excesů.

Vláda: O akci nic nevíme Zástupce Československé armády plukovník Janko se nakonec sešel se stejně postaveným polským generálem Stanislawem Poplawskim a (za sovětského dozoru) se dohodli na urovnání situace. Vláda Zdeňka Fierlingra pak na diplomatické nótyz Varšavy reagovala prohlášením, že "o akci nic neví, svévolný zákrok odsuzuje a odpovědné činitele potrestá". Kdo ale vůbec o tak závažné akci, jako je útok proti cizímu státu, rozhodl, zůstává jednou z největších záhad. Na štábní mapě z roku 1945, čerstvě vysušené po povodních, je vidět jasná čára zakreslená tužkou až 70 kilometrů do polského vnitrozemí. "Poměry byly tehdy dost divoké a jak mezi politiky, tak mezi vojáky se šířily názory, že bude dobré zabrat nějaká území," říká Pavel Minařík z Vojenského historického ústavu. Vojenští experti dobře věděli, že členitá pomezí se hůře brání, a proto chtěli "narovnání" českých výběžků směrem ven. "Krkonoše, Jizerské a Krušné hory tak měly celé připadnout Praze," dodává Minařík. O možnosti připojit území na úkor poraženého Německa uvažovala londýnská exilová vláda už od počátku války, intenzivně o tom jednala i se Sověty. Sovětský vůdce Josef Stalin však nakonec rozhodl ve prospěch Polska – Slezsko bylo určitou kompenzací za Halič a rozsáhlá území na východě, které zabral SSSR.

Během rozhovorů se Sověty byla ve hře linie táhnoucí se od Kudowy poblíž Náchoda k dnešnímu Prudniku, kolem Hlubčic až po Kozle, dále po Odře k Ratiboři až po Zabelków u Bohumína, tedy úprava prakticky zarovnávající severní hranici země plus ještě rozsáhlá území kolem Odry navíc. Takto definuje operaci i jeden ze dvou známých rozkazů vztahujících se k operaci – Osobní a tajná instrukce pro velitele oblasti Brno z 2. června 1945. Druhý rozkaz pak nařizoval přesun 1. československé samostatné tankové brigády do oblasti Moravské Ostravy. Oba dokumenty vydal náčelník hlavního štábu Bohumil Boček. Trest, který premiér Fierlinger sliboval iniciátorovi operace, ho minul. Z toho lze usuzovat, že za rozhodnutím obsadit část Polska mohl být popud nejvyšší politické reprezentace nebo prezidenta Edvarda Beneše. (Bočka pak z funkce po Únoru sesadili komunisté a zemřel v roce 1952 ve valdickém vězení.) Jako jediní vyšli z celé záležitosti s trestem dva sovětští důstojníci. Podplukovníka Nedorezova, který Čechoslováky do Polska pustil, velitelé demobilizovali a jeho kolega Jepifanov dostal deset dnů domácího vězení. Poláci chtěli Těšínsko "Z československé strany nešlo o důsledné obsazování polského území, ale spíš o průzkum bojem," říká historik Jiří Bílek s tím, že Praha tak trochu i sondovala, jak se Poláci zachovají. Kromě rychlé vojenské reakce pak přišla i další odpověď v podobě oživení sporu o Záolší, kde žije početná polská menšina.

Maršál Žymierski v nótě požadoval nejen okamžité stažení československých jednotek z obsazených území, ale vyzval i ke stažení stávající administrativy z oblasti Karviné, Orlové, Bohumína, Třince i Českého Těšína až po Jablunkov s tím, že musí vzniknout komise, která by osud sporného území vyřešila. Svůj požadavek podpořil stahováním armády k hranicím Záolší s tím, že pokud to bude nutné, vydá rozkaz k vojenské akci. Plán pak předpokládal obsazení celého regionu 18. června a ustavení polské vojenské správy s odůvodněním, že jen takto lze zastavit útisk zdejší polské menšiny. Do sporu se vložila sovětská strana a nakonec se neválčilo, přesto Čechoslováci a Poláci proti sobě stáli s prsty na spouštích do konce července. Došlo i na zbraně, 28. června ostřelovali českoslovenští vojáci polskou patrolu v okolí Sněžníku, vysvětlovali to jako omyl – prý si ji spletli se zbytky německé armády. Zajímavé je porovnání, jak se o české invazi mluví a píše dnes. Zatímco po zadání hesla Wojna polskoczeska do internetového vyhledávače se objeví množství článků o událostech června 1945, Česko-polská válka odkazuje hlavně na chronický spor o Těšínsko a s tím související rozbroje v předválečných letech 1938 a 1939. Jako by se Češi za něco styděli.

---

"Z československé strany nešlo o důsledné obsazování polského území, ale spíš o průzkum bojem," říká historik Bílek

Foto: Demonstrace nových osídlenců v Klodsku v roce 1946, rok po pohraničním sporu
Foto: Náčelník hlavního štábu Bohumil Boček, který vydal rozkaz k postupu do Polska
Foto: Plukovník Vladimír Janko velel tankovému sboru a vedl jednáni s Poláky
Foto: Polský ministr obrany maršál Michal Zymierski na československý výpad velmi ostře odpověděl
FOTO: POLSKI NEWSWEEK, ARCHIV // ŠIMON / LN