3.8.2013 - "Moje práce? Je to dlouhý barevný film a potkávání se s lidmi"

S Dagmar Misařovou, rozhlasovou moderátorkou a redaktorkou a hlavně pohodovou ženou:

... rádio

Ostrava – Patří k pilířům vysílání Českého rozhlasu Ostrava. Dagmar Misařová je pohotová moderátorka a redaktorka, ale především pohodový člověk.

• Kdy vás napadlo, že se mikrofon a rozhlasová novinařina stanou vaším osudem?

Jako desetiletá jsem se dostala na zkoušku dětského rozhlasového sboru. Pan sbormistr Jaromír Richter mě přijal a při prvních hodinách natáčení ve studiu I jsem věděla, že v rozhlase budu "bydlet". Před námi a po nás ve večerních hodinách zde totiž natáčely legendy – Zdeněk Dejmek, Flamingo, Marie Rottrová, Pavel Novák či Jarda Wykrent… Muzikantské nároky jsou vysoké a kvalita musí být. A tou byla ostatně hudební ostravská produkce známá v celostátním i mezinárodním měřítku. Dole, v rozhlasovém studiu, je na notovém pultu sólistů vyryto Richardem Kroczkem, který hodiny natáčel svůj part: "Zde trpěl člověk jménem Kroczek". Byla to velká magie. Rozhlas mi učaroval, rok jsem si počkala v rozhlase po drátě, a pak se přihlásila do konkursu, do redakce zpravodajství. Na dotaz, čemu bych se ráda věnovala, jsem vyhrkla: "Samozřejmě, že kultuře!" Přiděleno mi bylo stavebnictví, doprava a chemický průmysl. Dnes jsem za to vděčná. Dobrá rozhlasová škola. Velká výzva přišla později v podobě natáčení stereofonního pořadu Dveře dokořán pro stanici Vltava. Ostravský režisér Libor Kondělka mi tenkrát pravil: "Rádio je zájmový umelecký krúžok. Nic nevyděláš, ale pobavíš sa." Měl pravdu. Od 1. září 1979 jsem s buldočí zarputilostí stále rozhlasová, a jen razítko ctihodné instituce v dokumentech mi připomíná, že se jedná o práci.

• Už jako mladinká jste získala sympatie televizních diváků jako moderátorka pořadu, který jste na obrazovce připravovala se známým sexuologem Radimem Uzlem…

Radim Uzel je skvělým odborníkem a bezvadným kamarádem. Nedávno mi vyprávěl, že před vstupem na scénu s Květou Fialovou vzpomínal na dřevní doby zrodu osvětových publicistických seriálů, které točil v ostravské televizi. A pochlubil se jí, že každá z moderátorek vzápětí otěhotněla. A paní Květa na to: "Teď vystupujeme spolu, to abych se začala bát." Pravda je, že pomohl na svět mnohým dětem, tady v Ostravě by to byla celá škola – také mé nejstarší dceři Tereze i o čtyři roky mladší Barunce. Já, posílená jeho zkušenostmi i znalostmi, jsem tím pádem měla možnost mít dítě hned na bříšku i u sebe a porod si užít.

• V Českém rozhlase Ostrava jste se snad nejvíce zabydlela v pořadu Apetýt…

V roce 1990 byla v rozhlase bezvadná parta lidí – nápaditých, zatížených znalostí, zkušeností, humorem i slušným chováním. Nikdo neznal slůvko nejde. Spolu s brněnskými kolegy, stejně vnímavými, jsme se domluvili na společném vysílání pořadu o chutích života, který jsme pojmenovali Apetýt. Boris Urbánek, ostravský jazzman a skladatel, nám složil znělku, od 1. ledna 1991 jsme začali vysílat na střídačku po týdnu s brněnským rozhlasovým studiem. Ostravští "apetýťáci" – Petr Breitkopf, Marie Dlabalová, Jarda Wykrent, Luděk Zapletal, Pavel Novák, Eva Lenartová a já – jsme zvali k mikrofonu lidi nejrůznějších profesí, a také se radili s našimi hudebními redaktory a literáty, techniky a mistry zvuku. Ten rozhlasový tvůrčí čas jsme si tenkrát všichni užívali. Byl to prostě náš Apetýt. A posluchači ten zájem a radost cítili,proto se stal i jejich pořadem.

• Pak jste se ale na čas ocitla v Praze…

Po personálních změnách v roce 1998 jsem dostala výpověď z ostravského rozhlasu a přijala nabídku Českého rozhlasu 2 Praha, abych moderovala i autorsky připravovala tříhodinový dopolední blok Host do domu. Šest let jsem dojížděla do Prahy a u mikrofonu ráda vítala zejména naše moravské a slezské hosty, až mi ředitel stanice pravil: "Dášo, říkala jste, že celostátní vysílání nemá být pragocentrické, ale od té doby, co u nás vysíláte, se stalo ostravocentrickým." Věděl, že je to marné – vždyť u nás se rodí a rostou báječní lidé. Možná i proto mi začali mí pražští kolegové přezdívat ostravská čarodějnice rozhlasová.

• Kdy jste se do Ostravy vrátila?

Díky proměněné konstelaci jsem se v roce 2004 vrátila do ostravského rozhlasu a od té doby připravuji Apetýt třikrát týdně, pondělí až středu, čtvrtek patří Ivě Piskalové a v pátky vítá své hosty paní Eva Mudrová, která slavila letos diamantovou svatbu s mikrofonem. Zkrátka, vždy mezi patnáctou a šestnáctou hodinou se zvedne můj nízký tlak a jsem ve své kůži, protože mohu spolu s posluchači naslouchat hostům a jejich podivuhodným příběhům.

• Co vám dává rozhlasová práce?

Přiznávám, že jsem rozhlasem posedlá. Vážím si přátelství, která mi rozhlas nabídl. Chvíle při přípravě a natáčení rozhlasových dokumentů v terénu a následně při střihu a v režiích opakovaně zkoušejí mou trpělivost i zvídavost, ale také otevírají další obzory, co všechno je možné mikrofonem zaznamenat. Kdysi si mě zkušení kolegové dobírali, že nedám pokoj, dokud nenatočím rozhovor se sopkou a nepřipravím přenos z baletního představení. Dnes se snažím o zdánlivě nemožné – zaznamenat mikrofonem kromě příběhů také cit, srdce na dlani a ochotu pomoci.

• Jaký máte vztah k Ostravě?

Báječný. S Ostraváky to jde. Možná je to tím ostragenem. Víme, že první pomoc najdeme u vlastního ramene a že zábava začíná, až je práce hotová. Baví mě ta otevřenost a tah na branku. Správný Ostravák nikdy nechodí dlouho okolo horké kaše a neutíká od odpovědnosti. Zaznamenala jsem řadu příběhů lidí, kteří prošli těžkými životními zkouškami, bojovali se svým osudem, a přesto jdou dál za svým snem. A neztrácejí smysl pro humor. S ním se dá přežít všechno. Proto mám Ostravu a lidi v ní ráda. Neměnila bych.

• Při své práci jste se potkala jistě s řadou osobností…

Nezřídka se stalo, že mi rozhlasoví hosté vstoupili do života. Učila jsem se od nich, ale to na rozhlasových záznamech nenajdete. Osud mi přál setkat se u mikrofonu s legendární cestovatelskou dvojicí inženýrů Hanzelkou a Zikmundem, kteří za nás poznávali svět, s folkloristou, rozhlasákem Jankem Rokytou s encyklopedickými znalostmi, brilantním myšlením a pamětí jako slon. Díky němu přijímal pravidelně pozvání do ostravského rozhlasu spisovatel Ludvík Vaculík i se svými polepšenými piesničkami. S Víťou Dostálem, blonďatým cyklistou z Hlubočce u Opavy, jsme natočili patnáctidílný seriál Na kole kolem modré planety, Zdenka Tomášková, sekretářka básníka Petra Bezruče, přijela z Ostravice do rozhlasu stopem, aby to stihla, s Karlem Lopraisem jsem úplně v klidu sedla do jeho vítězné tatry. Bohumínský rodák Richard Konkolski, který to má k Atlantiku jen pět minut, se vždycky ozve, když míří přes oceán domů, s terénním zoologem a výtvarníkem Ludvíkem Kuncem jsme šli v rysích stopách, se spisovatelem Štěpánem Neuwirthem zase na výlov rybníka. Je to jako dlouhý barevný film, ve kterém mohu zprostředkovávat setkání s lidmi, kterých si vážím. A náš rozhlasový archív o ně pečuje pro posluchače příštích generaci. Není to paráda?

• Jste matkou tří dětí. Jdou ve vašich šlépějích?

Ano, všechny tři naše děti – Tereza, Barbora i Matěj – znaly ostravský rozhlas odmalička. Taky to byly dětské hlasy, které byly "po ruce", takže se mnohokrát objevili i před mikrofonem. Byli častokrát i u natáčení v terénu. A i když všichni tři slibovali, že se divadlu, rozhlasu a filmu obloukem vyhnou, že je to řehole, tak to nakonec všechno padlo na úrodnou půdu. Tereza Tara je filmovou dokumentaristkou a režisérkou, Barborka si vybrala péči o zdraví a tělo, cestu osobního trenéra, a Matěj si šel za svým snem a moderuje v rádiu Kiss Morava. Mám z nich radost.

---

VIZITKA

Dagmar Misařová – rozhlasová publicistka, dokumentaristka, moderátorka, redaktorka, narozena v Ostravě v roce 1955. Po absolutoriu Pedagogické fakulty v Ostravě pracovala rok v Rozhlase po drátě, od roku 1979 v Českém rozhlase Ostrava v redakci zpravodajství, poté v redakci volné rozhlasové tvorby. Paralelně se podílela na celostátním vysílání. Její pořady byly mnohokrát oceněny v rozhlasových soutěžích Žatva, Zlatý mikrofon, Prix Bohemia radio. Třikrát obdržela Cenu Vládního výboru pro zdravotně postižené – za dokumenty Štěstí jménem Zuzanka, Balet na trůnech a časosběrný rozhlasový dokument Labutí sen o duši, který také reprezentoval Český rozhlas na Prix Italia 2009. V roce 2010 získala Hlavní cenu generálního ředitele Českého rozhlasu na přehlídce Report za pořad Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny, který mapuje ve vzpomínkách pamětníků historii ostravských hornických kolonií. Její dokument o "rasismu naruby" s talentovanou ostravskou romskou houslistkou Editou Bandyovou Kali me som kali byl vybrán Českým rozhlasem, aby reprezentoval ČR na soutěži IA WRT v New Yorku, otevřené dokumentaristické tvorbě žen z celého světa.