14.8.2013 - Abychom si rozuměli

Víte, co je to gvara, skřidlička či hafery? Pokud ne a chtěli byste, vydejte se mezi slezské goraly, na Valašsko, do úrodné Hané, zpěvného Slovácka či do chodských vesnic. Poznejte místa, kde má téměř každá rodina ve skříni kroj a v kuchyni ingredience k přípravě skutečných krajových specialit.

Na začátku mého putování za českými a moravskými nářečími byl mlhavý pocit, že by stálo za to zachytit něco, co podle vědců nenávratně mizí. Dialekty, kroje, tradice. To všechno jsem ale na nejrůznějších "výspách" naší země našla mnohem živější, než jsem si dokázala představit. Všichni ti, které jsem kvůli fotografování požádala, aby se oblékli do místního kroje, si na přípravu vyžádali dlouhé desítky minut. Když kroj, tak celý – nebudou ze sebe dělat šašky tím, že si nasadí jen hučku či rukávce. Všichni, s nimiž jsem mluvila, mi ukázali známá místa z úplně jiného úhlu. Nechte se inspirovat jejich svéráznými pozvánkami do regionů, kde je zatím stále co objevovat. Možná už skutečně není moc času.

FRGÁL JE NEPODAŘENÝ KOLÁČ

VALAŠSKO

Ja su rozená ve Valašském Meziříčí a tam taky celý život žiju. Su spravedlivá Valaška. Rozdíl mezi minulú dobú a včilší je veliký, ledakdo tomu ani nechce věřit".
Vanda Vrlová (na fotce vlevo) se narodila v roce 1943 a jako ani ne sedmnáctiletá nastoupila jako průvodkyně do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. V tehdejším politickém klimatu prý nemohla na další humanitní studia ani pomyslet. Muzeu zůstala věrná po celý život; i když už je dávno v důchodu, ráda sem chodí vysvětlovat a ukazovat valašské zvyky a tradice. Prý aby je nenahradily jiné, nepůvodní. "Spravedlivá" (opravdová) Valaška se totiž měla možnost setkat s Valašskem v jeho pravé podobě, když se skanzen "na koleně" dobudovával.

"Ti tesaři, to byli chlapi z Velkých Karlovic, keří tady aj bývali, dyž stavili ty chalupy, a aj si vařili všecko. Přímo venku u tej chalupy si zbudovali ohniště, na to dali kastról, neměli skřidličku, tož dali břilu, to je kameň plochý, tým to přikryli a tak se vařilo. Postaru, z jednoho hrnca. Třeba hovězí maso nebo kuru, z toho byla neenom polévka, ale potom měli aj to maso. K tomu masu chleba nebo uvařili zemáky nebo pohanku. Pohanka ještě ledakde je na poli vidět, dobře se pěstovala, protože ona má krátkú vegetační dobu, že rychle vzroste. To se říkalo, že kdyby sa nehaňbila, tož by vylézala zrovna za oráčem, jak ju seje."

Paní Vrlová o jídle mluví ráda. A důrazně upozorňuje na fakt, že název frgál, pod kterým se dnes prodávají tradiční valašské koláče, je jen marketingový a prázdný trik. Valašsky jsou totiž koláče "vdolky", "pecáky", "osúchy", někde i "laty" a "frgál" je nepodařený koláč, tedy vdolek. "To vám možu říct, jak jedna kolegyňa sem přišla, sem se přestěhovala z Ostravy a chtěla se ze súsedkama jako skamarádiť, a tož se ptala jednej přes plot, esli pékává taky frgály. O ona neé a odešla. Tož tá kolegyňa se mě ptala, tož jak je to možné, vždyť já každou chvíli tam cítim takovou vůni."

Na co jsou Valaši pyšní? Paní Vrlová krčí rameny: "Nevím. Někdy nás mrzí, že Češi mají dojem, že jsme právě slezli ze stromů. Na druhé straně, jak se o něčem řekne, že je to z Valašska, hned to má známku kvality." Stále větší zájem je podle paní Vrlové mezi lidmi o tradice. "Tady sa říká, kde sa kdo zrodí, tam sa aj hodí. Světíme třeba svatodušní svátky, to vy možná ne. Tady se na svatého Ducha smažila vaječina. Každý rok v nedělu v podvečér na svatého Ducha vycházajú rodiny nekde pod les a smažijú vaječnicu. To právě včil, v téjto době 21. století, byste aj letos viděla, jak ledakde u tých chalup je kolem plno aut, kerými přijedú příbuzní zdalša, je slyšet harmonika a kytara a já nevím co – je to taková veselá rodinná slavnost. A přitom oni ijú enom tu vaječinu. Ale sú rádi pospolu. Zapíjalo sa to vodú, pivem, včil už aj vínem."

co vidět

"Jako děcka jsme o prázdninách každý rok vykonali takové tři pútě – na Radhošť, Hostýn a Lysú horu. To sú takové body, které by mohl každý poznat. Hostýn je památné poutní místo, je tam bazilika minor a až letos jsem se dozvěděla, že tam vystúpali aj Cyril a Metoděj a vztyčili tam kříž. Radhošť je ta stěžejní hora, sú tam pověsti, Radhošťské ďůry – sú tam pískovcové jeskyně. A krásný rozhled až na Slovensko a až na Hanú. No a Lysá hora, ta zas má spíš vztah k tým zbojníkom," říká Vanda Vrlová.

PUSTEVNY

V nadmořské výšce 1018 metrů stojí od konce 19. století turistické chaty Maměnka a Libušín, dnes slouží jako hotel a restaurace. Byly postaveny podle projektu architekta Dušana Jurkoviče ve stylu lidové architektury Valašska a Kysuce, na výzdobě interiéru Libušína se podílel Mikoláš Aleš.

VSETÍN

Na zámku sídlí muzeum regionu Valašsko.

CO ZAŽÍT

Frenštátské slavnosti: 30. 8. – 1. 9.: Lidový jarmark a krojovaný průvod ve Frenštátě pod Radhoštěm Valašské muzeum v přírodě – Rožnov pod Radhoštěm. Díky akcím ve skanzenu můžete prožít celý "Valašský rok", k těm nejbližším patří 17.–18. 8. Starodávný jarmark v Dřevěném městečku a 24. 8.
Dožínky ve Valašské dědině.

co ochutnat

VALAŠSKÝ GULÁŠ

Dříve se dělával z podřadnějšího skopového, z krku nebo žeber. Hodně cibule, česneku, pepř, nové koření, bobkový list, nakrájená zelenina, brambory, majoránka.

KONTRABÁŠ

Uvařit pohanku a brambory – nastrouhané či rozmačkané, smíchat dohromady a okořenit pepřem, majoránkou a česnekem, zapéct. Lze přidat osmaženou cibulku či špek.

ROZTRHANÉ RUKÁVCE

Polévka z vařeného čerstvého zelí (kyselice je z kvašeného). V čerstvé smetaně se dobře rozkvedlá mouka a tak vznikne zátřepka. Už se jen osolí a opepří.

JE ŽECH TU STELA – JSEM ZDEJŠÍ RODÁK

TĚŠÍNSKÉ SLEZSKO

Tu z moji chałpy vidač do Polski, bo hynej to gurski pasmo je granične, a z jinkszigo mějsca vidzim aji na Słovoki. Takže muvim po česku, po polsku, myšlim, že tež całkym dobrze po słovocku a po našimu – gvarum, ale něstety gvara nóm gině. Faktym je, že młode pokolyni še juž čynsto gaňbi za te gvarym. Majum łobavy, že jak bejum łuživač gvary na uřyndach, tak jich potraktujum spjyntra, pogardlivě... Najisto je to žle, gvara je jednym z fundamentuv tožsamošči kulturovej. To potym čłověk robi z šebě pajaca, jak mo na šebě struj a němuvi gvarum, po našimu, je to něučcive." Leszek Richter – těšínským nářečím Když jedenačtyřicetiletý z Jablunkova spustí gvarum
z okolí Jablunkova, je třeba dávat velký pozor, aby člověk neztratil nit.

Pokud vám text i po druhém přečtení připomíná španělskou vesnici, vězte, pan Richter hovořil o tom, kolika slovanskými jazyky a nářečími mluví, o tom, že nářečí pomalu zaniká a jak je směšné, když člověk nosí místní kroj a nezná jazyk. Leszek Richter je zdejší rodák, "autochton", vystudovaný fyzik, bývalý učitel a nyní projektový manažer Polského kulturně-osvětového svazu, na Těšínském Slezsku známém spíše pod polskou zkratkou PZKO. Pro pochopení duše tohoto kraje je třeba vysvětlit, že jde v rámci Česka o naprostou raritu: PZKO je totiž neziskovka se 13 tisíci členy tvořená 82 místními skupinami. Vloni svaz oslavil 65 let své existence, jejíž náplní je starost o kulturní život polské menšiny a vlastně všech, které v tomto koutě žijí.

"Pézetkao" stojí také za každoročním jablunkovským mezinárodním folklorním festivalem Gorolski Święto (letošní 66. ročník proběhl na začátku srpna). Jako řadový člen místní organizace PZKO si vzal její manažer Richter pět dní dovolené, aby stejně jako ostatní dobrovolníci zajistil průběh megaakce.

Těšínsko je zvláštní oblast. Část tohoto regionu voní po beskydských horách, jež jsou rozlehlé a bývaly i hodně drsné. Zbytek smrdí už po názvech měst průmyslem a důlní devastací: Karviná, Bohumín, Havířov.

Dohromady je to nevšední podívaná, při které ze železničních koridorů a silnic sledujete prudké sjezdovky padající z hor. Komíny a paneláky tady sekundují rázovitým vesničkám. Blízkost hranic zamíchala zdejšími jazyky i zvyky, což politické hašteření o Těšínsko jen dokonalo. Ve druhé polovině dvacátého století pak kraj prošel nejen podle Leszeka Richtera "bardzo buřlivymi zmjanami".

"To, co známe pod pojmem Karviná, není Karviná, ale Fryštát," vysvětluje pan Richter. "Karviná jako město prakticky neexistujte, je to poddolované a zůstala prakticky jen zelená louka. Raritou a zároveň němým svědkem minulosti dvacetitisícového města je kostel sv. Petra z Alkantary z roku 1736, který se propadl o 32 metrů, ale přesto nakloněný stále stojí."

Chcete-li tento unikát vidět, zastavte se v infocentru ve Fryštátu, kde dostanete přesnou mapku s umístěním propadlého kostela. Návštěvy Fryštátu rozhodně nebudete litovat, Leszek Richter chválí "pěkny ryneček s renesansovym rotuzym", stejně jako zámek s parkem.
V horách beskydských je pak prý tolik pěkných míst, že je ani nemá cenu vyjmenovávat. Ostatně stačí projet Jablunkovským průsmykem, abyste uvěřili.

co ochutnat

1 PLACKY NA BLAŠI (1) Placky ze strouhaných brambor smíchaných s moukou a vejci, opečené na plotně či na peci. mioDula (2) Medový likér

2 KAPUŠNICA (3) Zelná polévka z kysaného zelí, s bramborem a uzeným masem KaPuŠniK Koláč ze slaného těsta, uprostřed kysané zelí

3 BACHORA (4) Střeva nebo žaludek plněné brambory, někdy se špekem, přelité horkým máslem FúsaTé haluŠKy Halušky s různými přílohami

4 VAŘONKA Nápoj z lihu a karamelizovaného cukru, navrch se nalije usmažená slanina.

CO ZAŽÍT

Slezské dny: 14.–15. 9. v areálu Matice slezské v Dolní Lomné Dožínky: konec srpna: Guty, Oldřichovice, Havířov, Bludovice, Orlová Sochovy národopisné slavnosti: 24.–25. 8. ve Lhotce pod Ondřejníkem

CO VIDĚT

Český Těšín

Rozdělené město, historická část je kousek za hranicí v Polsku. Sídlí zde Muzeum Těšínska s několika pobočkami v jiných městech a vesnicích.

Jablunkov

Městečko bývalo srdcem Těšínského Slezska, dnes je tu malé muzeum. Z řady obcí v okolí vyrážejí turisté na krásné túry do hor.

ÍČKO SEM VONDRAŠOVÁ

CHODSKO

V Mrákově sem se narodila, to sem byla Němcová. Až ve třiceti sem se vdala, íčko sem Vondrašová," vypráví pětaosmdesátiletá paní Alžběta a otvírá dveře do chalupy sester Bílkových, nejznámějšího domečku v Mrákově, jedné z jedenácti chodských privilegovaných vsí.
Alžběta Vondrašová domek po proslulých švadlenách a vyšívačkách chodských krojů podědila. Na požádání jej otevře každému, kdo by chtěl něco z té vyšívané nádhery vidět – v domku je vystaveno slušné množství krojů. A podělí se i o vzpomínky na dětství strávené ve společnosti sester Bílkových.

"Říkala sem jim teta a byla sem furt u nich. Do první měšťanky sem chodila tu v těch šatech, bůtky sem měla a salup, když pršílo. Když sme ale šli na louku, mušeli sme mít dřeváky."
Pro Alžbětu Vondrašovou je chodský kroj stále běžným oblečením. "Tuty salupy máme nový, nosíme je do kostela," říká o kabátku, který obléká v chladnějším počasí. A nejen ona, do kostela se tu prý stále chodí v kroji.
"Hodně sem jich šíla na boží tělo. Íčko je tady soubor, po kostelích chodí v kroji. K Bílkom chodí i děti, jejich mámy to nenosí, ale rychtujou jim rukávky. Do kostela je vám to vždycky vystrojeno!"

I paní Vondrašová dodnes šije a vyšívá. Ukazuje jednotlivé součásti kroje: salupy, salúpky, fěrtuchy, kožíšky, rukávce... a z přítomnosti mimoděk zabloudí do mládí: "Muský většinou dělali řemeslo, po Martině sme my divčata začly chodit do přástek. Začly u jedný od neděle do pátku, pak u druhý. Po válce začly divčata chodit do fabriky, stříhaly si vlasy, měly ranní, odpolední, už sme se nesešly, to byl konec přástek."

I mnohé jiné věci se od těch dob změnily, domek sester Bílkových ale zůstal tak, jak jej sestry postupně navždy opustily – mladší Marie v roce 1981. "Chtěla umřít v chudobě a tak umříla," vysvětluje Alžběta Vondrašová. "Domeček je tak, jak to bylo. Dřevěný podlahy, ty nezíbly. Voda byla jen dole, sem nahoru ji mušeli nosit."

Domek sester Bílkových je jedním z mála stavení, která se na Chodsku zachovala ve své původní podobě. Podle ředitele Muzea Chodska v Domažlicích Josefa Nejdla především proto, že odsud původní obyvatelé nikdy neodešli či nebyli vyhnáni.
A tak své domy zvelebovali a modernizovali, takže jsou k nerozeznání od jiných kdekoli v Česku.
Paní Vondrašová souhlasí: "Mrákov vyhoříl v sedmdesátým roce, tak ty chaloupky tu nejsou. Trochu ve Stráži, vono se to už všechno předělalo."
Pomalu mizí i staré zvyky. I když Alžběta Vondrašová dál chodí "hejtu" – k ženským na návštěvu.

CO ZAŽÍT

Chodské slavnosti Jeden z nejstarších folkloristických festivalů v České republice, pořádaný už od roku 1955. V současné době se festival koná vždy první víkend po 10. srpnu a tradičně je spojován s domažlickou Vavřineckou poutí. Letos proběhl 9.–11. 8.

co vidět

Domažlice

Městská památková rezervace, Muzeum Chodska, atrakcí jsou od června do září v pátek a v sobotu noční obchůzky ponocného. Náměstí vévodí 56m vysoká nakloněná věž kruhového půdorysu.

Horšovský Týn

Bývá přezdíván "Český Krumlov západu". Do správy hradu a zámku Horšovský Týn patří také kostel Všech svatých v nedaleké obci Horšov a kostel sv. Anny na Vršíčku u Horšovského Týna.

koloveč

Muzeum techniky a řemesel s výstavní plochou 1000 m2 a více než 7000 exponáty patří k nejobsáhlejším svého druhu v Česku. V expozicích jsou zastoupena všechna tradiční řemesla a živnosti české vesnice.

co ochutnat

CHODSKÉ KOLÁČE

Existují dva základní druhy, které se liší v technologii zdobení – merhování: ty z tzv. horských, tedy chudších vesnic jsou zdobeny pruhy tvarohu, máku a povidel.
Koláče ze vsí "dolních" jsou celé potřené tvarohem a do něj se vytváří ornamenty či květinové vzory. Navrch pak přijdou povidla, mák, rozinky a krájené mandle.

SLEPIČÍ ŽRÁDLO

Recept paní Vondrašové: "Roztrouhají se vařený brambůry, mušejí bejt studený. Vosolí se to, dá se mouka, nasype se na hodně vymazanej pekáč. Až do de vobrátit, vobrátíte a třeba dáte smetanu."

TOČ

Jsou to vlastně kynuté bramboráky, těsto je podobné jako na "vošouchy", skládá se ze syrových brambor, hladké mouky, soli a kysaného mléka. Podobným jídlem jsou "monzeble", ty se ale pečou na plechu.

zajímavost

11 PRIVILEGOVANÝCH OBCÍ

Klenčí pod Čerchovem (muzeum zdejších rodáků, spisovatelů J. Š. Baara, J. Vrby a hudebního skladatele J. Jindřicha), Újezd (rodiště a pamětní síň Jana Sladkého Koziny, na nedalekém vrchu Hrádek je Kozinův pomník), Draženov, Chodov, Klíčov, Chodská Lhota, Mrákov, Pocinovice, Postřekov, Stráž, Tlumačov.

PĚSNIČKY NAJZPĚVNĚJŠÍ

SLOVÁCKO

Při příjezdu do sluncem prozářených Míkovic u Uherského Hradiště se řidič zarazí. Něco je jinak, než je zvyklý. Chvíli trvá, než na to přijde: silnice stejná jako jinde, nové domy také, ale ploty chybí. Předzahrádky jsou přesto pečlivě upravené, a tak si připadáte, jako byste projížděli parkem.
Zdejší rodák František Ilík na tom nic divného nevidí. Později u sklenky vychlazeného vína na zahradě své chaty dodává, že lidská pospolitost je to, co má na Slovácku rád. Když se rozhovoří o svém vztahu k regionu nalepenému na slovenskou hranici, jako by z televizního seriálu Slovácko sa nesúdí vyskočil Jozef Kroner:
"Dyž dojedu z nejakého mojého muzikantského rajzování do rodných Míkovic, tož pochodím po rodném kotáru, pozdravím zdaleka Javorinu a zajdu si ke staréj hrušce, odkáď je vidět krásné panoráma Chřibů s Buchlovem a celú hradišťskú rovinu, Sadskú výšinu nad Derflů, gde negde možná odpočívá sv. Metoděj, a su rád, že su zaséj doma. Zas si možu povyprávjat opravdu mateřským jazykem – v našem nářečí, zazpívat a zahrát naše pěsničky s kamarádama z cimbálovky Burčáci.
Slovácko je najzpěvnější, najmuzikálněší kraj u nás. To sa ví. Aj teoreticky je to dokázané. Zpěvníky od Bartoša, Sušila, Poláčka, Černíka, Mišeříka, Lísy a dalších sběratelů obsahujú nekolik tisíc zápisů. Co vím, asi tak pět šest tisíc, snáď aj vjec, dyž budu počítat varianty. Tady je z čeho vybírat. Pěsniček, tanců je opravdu hromada. A jak sa mjéní kroj, nářečí, mjéní sa aj pěsničky a tance. O deset dvacet kilometrů daléj už je to dycky o dosť inší. A po melodickéj stránce sa najdú aj skvosty. Šak nekeré inspirovaly takové hudební skladatele, jak býl třeba Janáček, Martinů, Novák".
Primáš cimbálové muziky Burčáci, jinak též železničář v důchodu, plynule přechází z nářečí do obecné moravštiny. Nečiní mu to žádný problém, však je také autorem Slovníku nářečí obcí regionu Dolní Poolšaví. Proč se vůbec do takové mravenčí práce, která mu trvala několik let, pustil?
"Viděl jsem, že je to odcházející svět. Přitom dialekty se tu mění od vesnice k vesnici," vysvětluje František Ilík už spisovně a přiznává, že i na Slovácku nářečí pomalu zvoní hrana. Naštěstí jen pomalu, k čemuž napomáhá nejen zájem mladých o zdejší muziku (je třeba rozumět písničkám, které zpívají), ale také množství tradičních akcí zde pořádaných. "Přijeďte třeba na Slavnosti vína v Hradišti. Tisícovka lidí se dobrovolně a ráda oblékne do kroje a jde průvodem, tady pocítíte, proč to funguje," zve slovácký patriot. Má radost z toho, že poslední dobou prý snad v každé druhé dědině vznikají pěvecké mužské i ženské sbory. Což je dobře, protože si nejen zazpívají, ale také popovídají.

co ochutnat

VDOLEČKY

Na Slovácku se jedlo střídmě, maso častěji bývalo až při zabijačkách. Jedly se luštěniny, moučná a bramborová jídla. V restauraci tak dnes těžko najdete nějakou náročnější specialitu slovácké kuchyně. Bývaly tu ale vždy výtečné klobásy a vdolečky – maličké koláčky plněné tvarohem, shora mají čepičku z pravých švestkových povidel a musí být upečené nejlépe v peci.

VÍNO, SLIVOVICE, MERUŇKOVICE

a další druhy destilátů

co zažít

TIP FRANTIŠKA ILÍKA: FOLKLORNÍ FESTIVALY

"Od mezinárodní Strážnice až po regionální Tvrdonice, Vlčnov, Starý Hrozenkov, Hluk, Kunovice, Krumvíř, Svatobořice-Mistřín, Kyjov. Jízdu králů ve Vlčnově, Kunovicích, Hluku či Skoronicích, zapsanou v seznamu nehmotného kulturního bohatství UNESCO, ale třeba i trochu recesní festival česneku v Buchlovicích, festival fašanku ve Strání, Slavnosti vína v Hradišti, vinobraní, říjnové burčákové pochody, slovácké hody s právem konávané téměř v každé obci. O masopustu, velikonoční pomlázce či dožínkách ani není třeba hovořit."

skanzen strážnice

Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy, 18. 8. Folklórní odpoledne, 1. 9. Folklórní hry

sloVácké muzeum uherské hradiště

Bohaté etnografické sbírky, součástí je rovněž unikátní Muzeum lidových pálenic ve Vlčnově (na fotce).



CO VIDĚT

Velehrad

Jedno z nejvýznamnějších poutních míst Česka v roce 1990 navštívil papež Jan Pavel II. Jde o vůbec první cisterciácký klášter založený na Moravě.

BUCHLOV

Královský hrad stojící na jednom z nejvyšší vrchů Chřibů.
Nedaleký zámek Buchlovice patří k nejkrásnějším šlechtickým barokním sídlům u nás.

BAŤŮV KANÁL

Byl vybudován ve 30. letech 20. století, dnes se využívá k rekreačním plavbám, můžete si tu vypůjčit motorové čluny.

PETROVSKÉ PLŽE

Státní památková rezervace chrání barokní vinné sklepy v Petrově u Strážnice. Krásné vinné sklepy jsou rovněž v Blatnici a ve Vlčnově.

TADE SE LIDIM ŽIJE DOBŘE

HANÁ

Cholina je vesnice v srdci Hané. Stejně jako ostatní vás upoutá tím, že domy tu stojí v jednolité řadě. Takové dvou-, tří-, dvacetidomky. Jako by se jejich obyvatelé od sebe nechtěli odpoutat. V době sklizně se okolí Choliny až dramaticky mění: zezlátlá pole brázdí traktory takovou rychlostí, že za sebou nechávají oblaka prachu.
V bývalých družstevních sýpkách, kde dnes sídlí exponáty přeplněné Hanácké muzeum, ovšem panuje klid zastaveného času. Už dvanáctým rokem mu vládne Naděžda Plachá.
"Bel tade doktor Emil Holub, cestoval po Africe, on tam léčel malárijo, ale dělal si tam aj takovy sbirke, a tak čásť ze svojích sbírek nechal tade ve škole. A tak se o to tade starame, a to ož je dávno. A Antonin Dvořak tu bel, dokonce složel pro kostelni sbor nějakó skladbičkó, ale ono se to moc nelébilo... " představuje svůj kraj paní Plachá.
"Meslem si, že se tade lidim žije dobře. Přimo v Choleně je bezvadny okoli. Tade lese máme, kraluje jim kopec Rampach."
Sbírka malého muzea dnes čítá kolem 1200 exponátů z Cholině a okolí. Každým rokem prý přibývají, většinou jde o dary od zdejších lidí. V návštěvní knize jsou zápisy i od návštěvníků z exotického Japonska, mnohem častěji ale zaklepají na dveře muzea tuzemští turisté.
"Předtém tu bele, že só od Karlovéch Var, ubytovani v Mohelnice. A tak sem řikala – budete me rozmět hanacke? Tak řeknite, ja to přehodim. Snažim se mlovit pomale. Ledi mýho věko, pokud nésó přestěhovaný, tak mluvijó hanácke, ale jinak se to tak jako dost míjí ož ta hanáčtěna."

CO ZAŽÍT

Kojetínské hody: 16.–18. 8. Krojovaný průvod s jízdou králů.
Tvaružkovy hode: 17. 8. Hanácký skanzen Příkazy Prostějovské hanácké slavnosti: 14.–15. 9. v Prostějově

co vidět

OLOMOUC

Jedno z nejkrásnějších měst v zemi. Sloup Nejsvětější Trojice je zapsán od roku 2000 na Seznamu UNESCO, dále je zde hrad, radnice s orlojem nebo pevnost.

NÁMĚŠŤ NA HANÉ

Zámek obklopuje park, z něhož na všechny světové strany vybíhají lipové aleje; toto uspořádání nemá ve střední Evropě obdoby.

PŘÍKAZY

Soubor staveb lidové architektury z oblasti Hané, např. kompletní hanácký statek s obytnou a hospodářskou částí z roku 1875.

LITOVELSKÉ POMORAVÍ

Chráněná krajinná oblast lužních lesů a luk s unikátním přírodním úkazem: vnitrozemskou říční deltou.

PROSTĚJOV

Architektonickou dominantou "hanáckého Jeruzaléma" je secesní Národní dům podle návrhu Jana Kotěry.

KROMĚŘÍŽ

Arcibiskupský zámek spolu s Květnou a Podzámeckou zahradou je na Seznamu UNESCO.

"TO PRÁVĚ VČIL, V TÉJTO DOBĚ 21. STOLETÍ, BYSTE AJ LETOS VIDĚLA, JAK LEDAKDE U TÝCH CHALUP JE KOLEM AUT PLNO, KERÝMI PŘIJEDÚ PŘÍBUZNÍ ZDALŠA, JE SLYŠET HARMONIKA A KYTARA A JÁ NEVÍM CO – JE TO TAKOVÁ VESELÁ RODINNÁ SLAVNOST."

"To, co známe pod pojmem Karviná, není Karviná." leszek richter projektový manažer

"Gvara je jednym z fundamentuv tožsamošči kulturovej. to potym čłověk robi z šebě pajaca, jak mo na šebě struj a němuvi Gvarum, po našimu, je to něučcive."

"ŘÍKALA SEM JIM TETA A BYLA SEM FURT U NICH. DO PRVNÍ MĚŠŤANKY SEM CHODILA TU V TĚCH ŠATECH, BŮTKY SEM MĚLA A SALUP, KDYŽ PRŠÍLO. KDYŽ SME ALE ŠLI NA LOUKU, MUŠELI SME MÍT DŘEVÁKY."

"Slovácko je najzpěvnější, najmuzikálněší kraj u náS. to Sa ví. aj teoreticky je to dokázané. zpěvníky od Bartoša, Sušila, poláčka, černíka, mišeříka, líSy a dalších SBěratelů oBSahujú nekolik tiSíc zápiSů. co vím, aSi tak pět šeSt tiSíc, Snáď aj vjec, dyž Budu počítat varianty." "tisícovka lidí dobrovolně oblékne kroj." františek ilík primáš TVARŮŽKY v Čechách též zvané syrečky či olomoucké tvarůžky. Vyrábí se v Lošticích, dřív podomácku. Z tvarůžků se vaří řada jídel, zdaleka ne jenom smažené obalované tvarůžky. V Lošticích v restauraci U Coufalů z nich připravují dokonce sladký dezert.

"PŘEDTÉM TU BELE, ŽE SÓ OD KARLOVÉCH VAR, UBYTOVANÍ V MOHELNICE. A TAK SEM ŘIKALA: BUDETE ME ROZMĚT HANACKE? ŘEKNITE, JA TO PŘEHODIM."