22.8.2013 - Paroubkovy děti skládají reparát

Co se děje ve vedení ČSSD a jaké to bude mít důsledky?
Poslední měsíc byly klíčovými hráči sociální demokracie tři osoby: předseda Bohuslav Sobotka, první místopředseda strany a jihomoravský hejtman Michal Hašek a šéf poslaneckého klubu strany Jeroným Tejc. PROČ PRÁVĚ ONI? JIŘÍ PAROUBEK UDĚLAL PO VOLBÁCH 2006 ŠÉFEM POSLANECKÉHO KLUBU DO TÉ DOBY MÉNĚ ZNÁMÉHO MICHALA HAŠKA. K NELIBOSTI PRVNÍHO MÍSTOPŘEDSEDY BOHUSLAVA SOBOTKY.

Ačkoli má ČSSD věkem mnohem zasloužilejší politiky, namátkou místopředsedy Zdeňka Škromacha a Lubomíra Zaorálka, předsedu senátorského klubu Petra Víchu, předsedu Senátu Milana Štěcha či jeho místopředsedkyni Alenu Gajdůškovou, byli to tihle tři "mladí sociální demokraté", kteří určovali rozhodnutí, zda sociální demokracie podpoří, či nepodpoří Zemanovu vládu.

MORAVSKÁ SKUPINA

V ČSSD několik posledních let převažuje dominance "kádrů" z Moravy nad těmi z Čech. Nemá to jednu hlavní příčinu. Těch příčin je totiž hned několik, včetně obyčejného rozdílu českých a moravských nátur. Skutečností je, že schopnost dohody mezi jednotlivými krajskými organizacemi byla vždy mnohem snazší a důvěra jejich představitelů mezi sebou větší úměrně tomu, čím více byly vzdáleny od Prahy. Kraje tzv. za Prahou (Karlovarský, Ústecký, Liberecký) pak až na výjimky, slušně řečeno, statovaly dohodám. Každý předseda ČSSD musel respektovat sílu Moravy a ten chytřejší z nich pak dokázal pochopit, že je potřeba tuto sílu ukočírovat – například tím, že proti sobě postavil politiky z téhož kraje. Za předsednictví Jiřího Paroubka dospěla dominance Moravy, jež ve volbách 2006 zachraňovala pro ČSSD horší výsledek českých krajů, svého prvního maxima. Neměl-li se stát Jiří Paroubek pouhým oddenkem vůle Moravy, musel si najít uvnitř této skupiny svého spojence.

Proto prosadil po volbách 2006 šéfem poslaneckého klubu do té doby méně známého Michala Haška a udržoval nadstandardní vztahy s tehdy novopečeným brněnským poslancem Jeronýmem Tejcem. To vše k nelibosti prvního místopředsedy Bohuslava Sobotky, Zdeňka Škromacha, ale také Romana Onderky, jenž byl brněnským primátorem a místopředsedou strany. Nutno říci, že tento tah podle hesla Rozděl a panuj fungoval ku prospěchu strany jako celku: přes personální dominanci "moravské jízdy", jak se této skupině lidí začalo přezdívat, udržoval díky tomu Paroubek mezi jednotlivými jejími členy napětí, což mu umožňovalo uzavírat ve vedení strany většinové koalice bez moravské nadvlády. Problém nastal ve chvíli, kdy Jiří Paroubek neočekávaně – okamžitě po volbách – složil mandát a odešel z čela ČSSD. To bylo nečekané, nikdo se na tuto situaci dlouhodobě nepřipravoval a v mnohých to vzbudilo ambice sáhnout si pro ještě notně zelenou maršálskou hůl.

VAZBA NA ZEMANA

Brněnský sjezd ČSSD byl tak v režii dvou proti sobě stojících hráčů z jednoho moravského kraje, přičemž na straně Michala Haška ordinoval Jaroslav Tvrdík, podporu Bohuslava Sobotky vyjednával Jeroným Tejc. Ačkoli sjezd dopadl v podstatě remízou, lépe řečeno rozhodnutím strany mít "kolektivní vedení", které buď obstojí, nebo se znemožní, dlouho to – nutno podotknout ke své smůle – Michal Hašek nemohl pochopit. Výsledkem bylo, že v průběhu let 2011 až 12 ztratil svoji "družinu" tzv. haškovců. Bohuslav Sobotka však, bohužel, tak dlouho váhal se zvolením Jeronýma Tejce předsedou poslaneckého klubu, až zasel do vědomí své pravé ruky pověstné semínko, jež stačí v tu správnou chvíli zalít a ono vzklíčí.

Střet o nominaci ČSSD na prezidenta byl další bitvou války těchto dvou Jihomoraváků. Ambiciózní Jiří Dienstbier situaci pochopil a zařídil se sám: pojal volbu jako klasický střet o moc, a proto svými vyjádřeními o vnitrostranickém referendu velmi rychle znechutil Jana Švejnara, favorita Bohuslava Sobotky. Někde tady lze datovat i ochladnutí vztahů mezi Sobotkou a Dienstbierem. Michal Hašek toho obratem využil a začal vést vnitrostranický střet o Zemana, kterým obnovil svoji vnitrostranickou platformu, nyní však opřenou více než o něj o skupiny toužící po smíření s Milošem Zemanem. Bohuslav Sobotka tento spor ještě o uši vyhrál, ale opět – stejně jako ve sporu o podpoře pro Rusnokovu vládu – ho zachránila jen interpretace výsledku. V tomto případě tak, že Dienstbier přece jen prohrál méně, než se čekalo.

FAKTICKÝ PŘEDSEDA

Vítězstvím Miloše Zemana v prezidentské volbě však nejen česká politika obecně, ale i dění uvnitř sociální demokracie dostaly zcela novou dynamiku. Zemanův projev na ostravském sjezdu sice obsahoval větu o tom, že "si přeje vítězství sociální demokracie ve volbách", nicméně jeho další kroky, včetně jeho následného prohlášení na sjezdu SPOZ, kde deklaroval, že bude volit SPOZ, daly za pravdu všem těm, kdo již tehdy upozorňovali na skutečnost, že se jedná o typicky zemanovské prohlášení: v Ostravě totiž neřekl, jak velké to vítězství má být. Volba místopředsedů pak dopadla remízou: z vedení vypadla jak Zemanova oblíbenkyně Marie Benešová, protégé ústeckých sociálních demokratů, dlouhodobé třetí kolony Zemana uvnitř ČSSD, post místopředsedy však neobhájil ani Zemanův největší kritik a soupeř z prezidentské volby, Jiří Dienstbier.

Symbolická tak byla spíše volba Zdeňka Škromacha, jenž na brněnském sjezdu prolezl do vedení jen taktak, zatímco v Ostravě mu stačil projev a la James Bond a byl zvolen drtivou většinou hlasů. Zeman však nelenil a okamžitě začal využívat svého prezidentského mandátu a přirozené autority dovnitř sociální demokracie, kdy mnoho sociálních demokratů, vyprahlých dlouhodobým pobytem v opozici, trnulo hrůzou, zda by je novopečený prezident při svém novém výkladu "idiotských ústavních zvyklostí" jmenoval ministry, pokud by mu nebyli v jeho cílech nápomocni. Stal se tak faktickým předsedou strany, protože dal jasně najevo, že je pouze na něm, kdo bude za ČSSD ministrem. Proto byl klíčovým střet uvnitř ČSSD o podporu či nepodporu Rusnokově vládě, nikoliv až pak následné hlasování ve sněmovně. Pokud by totiž Bohuslav Sobotka tento střet vyhrál, vyslal by jasný signál, že co se týče ČSSD, není zde prostor pro výklad či taktizování.

SPOR O PRAHU

Hra o to, kdo z tria "Paroubkových dětí", chcete-li pohrobků Sobotka–Hašek–Tejc, půjde do souboje s předsedy ostatních stran v Praze, už je spíše jen úsměvnou tečkou za tímto sporem lidí, kteří – chtě nechtě – přenášejí do celostátní politiky spory uvnitř své domovské organizace. Mnohem horší by ovšem byla úvaha, zda se někomu nehodí do vlastních osobních ambicí situace, kdy by ČSSD nezískala ve volbách avizovaných 30 procent a více, ale třeba jen 25 či 26 procent. Pak by zde totiž byl tzv. Paroubkův precedens, kdy by předseda měl převzít odpovědnost za neočekávaně nižší výsledek voleb, odstoupit a uvolnit místo pro prvního místopředsedu. Taková hra s osudem už nikoli strany, ale celé země – tváří v tvář ne už jednomu, ale hned dvěma "byznysovým projektům" v podobě Babišova ANO 2011 a Hnutí Úsvit Tomia Okamury – by byla příliš velkou daní v podstatě za dětské hry tří sociálních demokratů z jižní Moravy.