11.11.2013 - Při dabování se červenám

Její tvář znáte z nekonečného seriálu Ulice, hlas slýcháte ještě častěji. Tereza Bebarová patří mezi naše nejlepší dabérky, získala už tři ceny Františka Filipovského. Tahle profese ji živí i teď, kdy je doma s šestnáctiměsíční dcerou. Kritici dabingu se nedávno důrazně ozvali: dabování filmů a seriálů je jedním z důvodů, proč Češi neumějí jazyky, a vyspělejší národy nedohoní, pokud budou nadále slýchat z televize jen češtinu. S herečkou a dabérkou Terezou Bebarovou jsme se potkaly krátce poté, co se kauza dabing začala řešit. Své profese se nezastává za každou cenu, divák si prý má vybrat. "Televize by měla umožnit duální vysílání, kdy si můžete vybrat, jestli chcete dabing, nebo titulky," říká herečka.

• Co byste zvolila vy, kdybyste si chtěla pustit film?

T. B.: Pokud bych byla unavená a nesoustředěná, vybrala bych dabing. Kdyby to byl dobrý film a chtěla bych ho sledovat naplno, mám radši titulky. Vždycky je lepší slyšet opravdový hlas Roberta de Nira. Zároveň ale chápu, proč se filmy dabují. Pro většinu lidí totiž televize slouží jako kulisa.

• Kritici vyčítají dabingu hlavně to, že kvůli němu neumíme jazyky. Souhlasíte?

T. B.: Tohle si nemyslím. Tady se neustále srovnává se Skandinávií: tamní lidé jsou na tom s jazyky lépe, protože filmy nikdo nedabuje. Ale takhle jednoduché to přece není. Samotné sledování filmů v originále nepomůže. Můj dobrý kamarád už mnoho let režíruje dabing, a přitom neumí anglicky. Přestože upravuje zahraniční filmy, nikdy se nenaučil mluvit.

• Podle vás tedy neplatí, že poslechem angličtiny ve filmu je možné leccos odchytit?

T. B.: Když jako pasivní divák sledujete film, odposloucháte některé výrazy a spojení, slyšíte výslovnost a přízvuk, což je dobrý trénink. Ale samo o sobě to nestačí, musíte učení věnovat mnohem víc energie než koukat na seriály.

• Dá se vůbec dabingem konkurovat originálnímu zvuku?

T. B.: Po originálním znění filmů stále silněji volá skupina mladých diváků, kteří mají oblíbené zahraniční pořady a chtějí je slyšet v originálním znění. Tomu se konkurovat nedá, i když je dabing sebekvalitnější. A on bohužel pokaždé kvalitní není.

• Zhrozíte se někdy nad tím, co slyšíte?

T. B.: Nezhrozím, jen vidím, že je to odfláknutá práce. V branži se pohybuju dlouho, tak vím, proč k tomu dochází. S kapitalismem přišla doba, kdy studio B nabídlo, že práci udělá za méně peněz než studio A. Tím se snižuje cena, studia šetří. Nejvýraznější to bylo počátkem 90. let, kdy se film daboval ve čtyřech lidech. Dodnes však máte na film limitovaný rozpočet, nemůžete platit renomovaného překladatele a najmete si průměrného.

• Začíná to tedy tím, že film nebo seriál je špatně přeložený?

T. B.: Ne špatně, ale průměrně. To znamená, že v překladu čas od času něco unikne.

• Proč je v dabingu tak málo peněz?

T. B.: Nadabujete film a divák, místo aby si ho koupil na DVD, si ho zadarmo stáhne na internetu. Je to krádež, protože autoři včetně překladatele, režiséra a herců z toho nemají nic. Pokud lidé chtějí kvalitní dabing, neměli by stahovat.

• To se asi těžko změní.

T. B.: Nezmění, proto taky v tomhle oboru nikdy nebude víc peněz.

• Český dabing vždycky míval skvělou pověst. Copak to už není pravda?

T. B.: Je velmi kvalitní, to platí pořád. Já jsem teď mluvila o některých menších produkcích, které si s kvalitou příliš nelámou hlavu. Velké produkce odvádějí dobrou práci, to platilo dřív a platí pořád.

• Odmítla jste někdy dabingovou roli kvůli tomu, že byla špatná?

T. B.: Ze začátku jsem párkrát dabovala v garáži, později už jsem odmítala podezřelé nabídky. Lidé, kteří je nabízejí, nemívají dobrou platební morálku.

• Pamatujete si, kdy jste poprvé stála ve studiu?

T. B.: Bylo to ještě v Ostravě, dabovala jsem nějaký seriál pro děti. Byl to stres, ze začátku jsem propotila nejedno oblečení. Ve studiu nikdo nemá čas vysvětlit vám, co máte dělat. Dabér musí hlídat text, vydolovat ze sebe herecký výkon, udržet výraz, mluvit správně česky. Třeba angličtina svádí ke špatnému přízvuku a vy musíte hlídat, aby vám to neujelo. A všude kolem je spousta věcí, které vás rozptylují.

• Musíte mít postřeh?

T. B.: Jeden režisér říká, že dabingový herec se pozná podle toho, že první vystřelí na semaforech. Postřeh míváme velmi dobrý.

• Co se nejhůř dabuje?

T. B.: Konverzační komedie. Všichni se překřikují, vy musíte hlídat, kdy mluvíte. Náročné jsou jakékoliv emocionální, uřvané scény. A špatně se dabuje špatná herečka ve špatném filmu.

• Máte nějakou neoblíbenou?

T. B.: Jednu konkrétní asi ne, ale bojovala jsem s Angelinou Jolie v animovaném filmu Kung-fu panda, kde namluvila tygřici. Dabovala jsem ji do češtiny a chtěla jsem si z Angelinina projevu vzít nějakou inspiraci. Její projev ale byl tak fádní, že to nešlo. V češtině by to znělo nudně.

• Který jazyk je pro dabéra nejtěžší?

T. B.: Francouzština, protože bývá rychlá. A pak všechny jazyky, kterým nerozumíte a neorientujete se v tom, co herci říkají. V čínštině, japonštině, maďarštině nebo finštině jsem ztracená. To pak musíte věřit textu na stole. Horší je, že text pravděpodobně upravil člověk, který je na tom se znalostí čínštiny podobně - nerozumí ani slovu.

• Chcete říct, že čínský film upravuje člověk, který neumí čínsky?

T. B.: Ano, jsme totiž opět u toho, že není dost peněz. Překladatele z čínštiny nemáme, s filmem dostaneme text přeložený do angličtiny. Nejde však o doslovný přepis dialogů. Často to vypadá tak, že na plátně se dlouze mluví a v textu stojí: "Ano, já vím." Zbytek si musíte domyslet.

• To znamená, že si u filmu s Jackie Chanem říkáte: Copak tady asi tak Jackie říkal?

T. B.: Přesně tak. Tyhle filmy naštěstí nebývají velké umění. Většinou vypráví příběh o tom, jak si hlavní hrdina osvojil učení jeřába, tygra a opice a zničil zlého černokněžníka, který ovládá umění zlaté želvy. Nakonec to dopadne tak, že všechny pobije. Takové dialogy dáte dohromady, jen si musíte nastudovat tematiku a vědět, že nesmíte použít výrazy jako "ježíšikriste" nebo "sakra".

• Milostné scény vám nevadí?

T. B.: Stydím se, za mikrofonem se červenám, je to prostě trapné.

• Co je trapné? Mlaskat do mikrofonu?

T. B.: Mezi režií a hercem je pouze sklo, celou dobu vás vidí, jak tam dýcháte do mikrofonu. To je nepříjemné. Takže se kroutím a schovávám za papír. Beru to jako nutné zlo. Je třeba si říkat, že herci na tom při natáčení byli hůř.

• Platí, že dabéři nechtějí mít hlas spojený se špatným filmem, nebo se to v dabingu tolik neřeší jako u filmu?

T. B.: Dabéři velkých jmen si role vybírají. Dokonce vím, že si jeden známý herec nechal pustit kousek filmu s hercem, kterého běžně daboval, a když usoudil, že je to kravina, řekl: "Děkuji, na shledanou." Někteří herci dělají dabing vyloženě pro zpestření či dabují jen své oblíbené herce, ale pak jsou tady lidé, kteří se dabingem vysloveně živí.

• Čím je dabing pro vás?

T. B.: Pro mě je to příjemná obživa. Umím to, jde mi to rychle a beru to čistě pragmaticky: když máte malé dítě, je to práce, která se dá rychle zvládnout a zorganizovat s rodinou. Snažím se tu profesi dělat na maximum, nepodceňuju ji, ale neberu to jako umělecký výkon nebo životní poslání.

BALETKA MI MÁLEM VZALA ROLI

• Nejznámější jste díky roli Ukrajinky Světlany v seriálu Ulice. Jak jste ji získala?

T. B.: Paradoxně přes konkurz, který jsem nevyhrála. Byla jsem tehdy už několik let v Praze, ale stále jsem nemohla prorazit. Najednou se objevila role, která vyžadovala ukrajinský přízvuk, a já jsem věřila, že to zvládnu. Že bez problému dokážu mluvit akcentem. A stejně jsem nevyhrála.

• Kdo vás porazil?

T. B.: Ruská baletka. Byla bezpochyby půvabná, něžnější typ než já, přesto jsem si říkala, že herecky bych to zvládla lépe. Nedalo se nic dělat, vybrali si. Ta dívka však nakonec řekla, že baletní kariéra je jí přednější, a já jsem poskočila na vítězné místo.

• Teď jste se vrátila po osmnáctiměsíční mateřské pauze. Taková byla dohoda?

T. B.: Byli ke mně velkorysí. Mohla jsem si říct, kdy se chci vrátit, mohlo to být hned po narození Klaudie. To jsem ale nechtěla.

• Dokázala byste zůstat doma tři roky?

T. B.: Určitě ne, ale snažím se být zodpovědnou matkou. Neřeknu: "Čau, já jdu zkoušet hru," a nevypadnu jen tak z domu. Jsem s Klaudií co nejvíc a organizuju si práci tak, abych ji nešidila. Ale neumím si představit, že bych tři roky nedělala nic. V dnešní době, kdy máte tolik možností od automatické pračky po ohřívačku jídla by to bylo zbytečné a násilné. A je to dobré i pro vztah s dítětem, protože, co si budeme povídat, mozkové buňky při mateřské trochu chátrají a potřebují nějaký impulz. Prací si vyčistím hlavu a pak se ráda vrátím ke kačenkám.

• Přemýšlíte někdy nad tím, jaké by to bylo, kdybyste byla v době narození Klaudie o deset let mladší?

T. B.: Přemýšlela jsem o tom a jsem ráda, že je to takhle. Dřív jsem řešila práci. Hrála jsem nemocná, myslela jsem si, že jsem nepostradatelná, hroutila jsem se z přepracování. Dneska už na to můžu koukat s úsměvem a říkat si: Cha cha, to ale byly úsměvné priority. A říct si to můžu jen proto, že jsem si to užila. Jen profesně uspokojená žena může říct: "Jsem šťastná, že mám dítě, a jsem tady pro něj." Vybudovala jsem si kariéru, abych později mohla být matkou. A děkuju Bohu, že jsem jí mohla být.

• Bála jste se, že to nepůjde?

T. B.: Dlouho jsem žila v představě, že jsem neplodná. Byla to taková hra. Částečně jsem si tím nechávala zadní vrátka, abych nebyla zklamaná, když se to nepodaří. A taky jsem se bála učinit tak zásadní rozhodnutí. Říkala jsem si, že dítě, které člověku otočí život naruby, mi nepasuje do toho, co jsem si vybudovala. Bylo jednodušší říkat si, že to stejně nepůjde. Nakonec jsem byla hodně překvapená, jak rychle to šlo. Zkoumali jsme s přítelem ty dva proužky na těhotenském testu, jestli je to opravdu tak.

• Dostavila se euforie?

T. B.: Žádné jásání nebylo. Spíš jsme si říkali: "A sakra, je to tady!" Musela jsem se vnitřně připravit. Díky tomu, že existuje devět měsíců těhotenství, to docela přirozeně šlo. Nedokážu si představit, že někdo adoptuje dítě a nemá čas na přípravu.

• Jaký byl váš největší předsudek o mateřství?

T. B.: Že je všemu konec. Že kariéra končí, protože se od dítěte nehnu a budu jen sedět doma. To opravdu neplatí, spíš se mi zdá, že teď dostávám zajímavější nabídky než dřív.

• Bylo něco, co vás zaskočilo?

T. B.: Hodně mě překvapilo, jak vážná věc je rodičovství. Ať se stane cokoliv, jsem za to zodpovědná. Musím neustále předvídat. Když dítě rozbije lampu, v lampě je žárovka, v té je rtuť a ta je jedovatá. A takových situací jsou stovky.

• Už se Klaudii něco stalo?

T. B.: To víte, že všechno neohlídáte. Každý rodič vám řekne, že svoje dítě někdy otloukl o futro, když ho nesl. Klaudie už taky párkrát kvůli mně něco schytala a já jen doufám, že budu neustále ve střehu a dokážu to uhlídat. Jsou přitom věci, které už nikdy nemůžete dělat, třeba esemeskovat za jízdy v autě.

DVACETILETÉ PROVĚŘENÍ VZTAHU

• Jak dlouho jste neslyšela otázku, kdy se budete vdávat?

T. B.: Asi tak dva měsíce. Lidi to prostě pořád zajímá.

• Nedivte se, když jste s přítelem spolu už dvacet let a teď navíc máte i dítě.

T. B.: Chápu, ale pro nás to prostě není důležité. Bereme náš vztah vážně i bez svatby. Nestane se, že bychom si řekli: "Nerozumíme si, tak se rozejdeme." S dítětem to takhle snadné není, rodiče se musí hodně snažit, aby si zase začali rozumět. Na druhou stranu se můžete při výběru přehmátnout.

• Vy jste se prověřovali dost dlouho, ne?

T. B.: To je pravda (směje se). Náš vztah už je vyzrálý, čímž ale nechci říct, že se nikdy nehádáme. Ale víme, že musíme vždycky vyčistit stůl.

• O dítěti jste dřív nemluvili?

T. B.: Mluvili, ale vždycky jsme se dohodli, že ještě ne. Báli jsme se, že to nezvládneme. Jako bychom měli strach, že nám to nabourá vztah. Já jsem byla zvyklá hodně pracovat, bála jsem se finanční tísně a Ivan není typ muže, který by říkal: "Chci dítě, udělej to pro mě." Byl opatrný, nechával to na mně. Teď už vím, že se vyplatilo počkat.

• Až bude Klaudie maturovat, tak se vezmete?

T. B.: Všechno je možné. Teď sice máme důležitější věci na práci, ale časem možná… Určitě by to chtělo, aby naše svatba doplňovala nějakou jinou událost, tak proč ne zrovna maturitu.

---

DABINGOVÝ HEREC SE POZNÁ PODLE TOHO, ŽE PRVNÍ VYSTŘELÍ NA SEMAFORU

VIZITKA

• Tereza Bebarová (38) pochází z Bohumína. Vystudovala herectví na ostravské konzervatoři, divadlo hrála už během studií, později měla angažmá v ostravském Divadle Aréna a v Národním divadle moravskoslezském.
• V roce 1998 přesídlila do Prahy, kde začínala ve vznikajícím Divadle Na Fidlovačce. V roce 2005 obdržela Cenu Thálie za hlavní roli v muzikálu Funny Girl.
• Získala tři Ceny Františka Filipovského za dabing (2003, 2009 a 2011). Jejím hlasem mluví např. postava Třináctky v seriálu Doktor House nebo Gabrielle v seriálu Zoufalé manželky.
• Hraje Světlanu v seriálu Ulice na Nově.
• Jejím partnerem je scenárista Ivan Kotmel. Mají roční dceru Klaudii. OTĚHOTNĚLA JSEM A MYSLELA SI, ŽE JE VŠEMU KONEC. ŽE KARIÉRA KONČÍ A JÁ UŽ BUDU JEN SEDĚT DOMA. TOHLE SE NAŠTĚSTÍ NEPOTVRDILO.