13.11.2013 - Obrana, nebo kulturní útok?

Studenti píší o kulturní toleranci. Poznávají rozdíl mezi obranou kultury a násilným vetkávání svých zvyků a životního stylu do kultur jiných

Kdysi dávno v exotických krajích Jižní Ameriky žily byly kulturně vyspělé civilizace – Aztékové, Mayové nebo Inkové. Jenže už nežijí. Konec příběhu. Nebo ne? Z jejich zvyklostí nebo životů toho víme jen zlomek. Zůstaly nám sice majestátní stavby a legendy o ztracených zlatých městech, ale co z toho, když nevíme, kde jsou nebo k čemu sloužily? Možná je to tak dobře, když uvážíme důvod této nevědomosti. Koncem patnáctého století našeho letopočtu započala snad největší kolonizace, jakou lidstvo pamatuje. A tehdy se také projevila naplno lidská chamtivost a bezohlednost. Španělská vojska využívala svých vojenských zkušeností i nadřazených technologických poznatků a s jejich pomocí vraždila původní americké obyvatelstvo. To je vítalo jako posly seslané po moři svými bohy a místo toho se mu dostalo invaze. Dnes z amerických indiánů zbyla jen malá hrstka vytlačená z jejich vlastní země do pár lokalit, zatímco zbytek byl evropskými vetřelci asimilován. Absurdní? Samozřejmě.

Ve jménu jedné víry a křesťanské církve byly zmasakrovány mnohem hlouběji zakořeněné kulturní zvyky a nikdo se na nic neptal. A ačkoliv od té doby uplynulo již bezmála půl tisíciletí, některá společenství lidí na této planetě stále uvažují podobným způsobem, akorát s moderními zbraněmi v rukou. Ze všech koutů světa se zejména do Evropy stěhují tisíce lidí za lepšími životními podmínkami či prací a přinášejí si s sebou to nejcennější – svůj majetek a kulturu. Nechávají za sebou vše, co znali, a doufají, že je jiný národ přijme bez pohledů skrz prsty. Taková migrace není jednoduchý proces, proto se vlády evropských zemí snaží cizincům jejich odchod z mateřské země usnadňovat. Chovejte se jako doma! A nastává okamžik, kdy naše návštěva, často již při vstupu do dveří, projevuje známky naprosto odlišného kulturního smýšlení. Místo podání ruky se se sepjatými dlaněmi ukloní nebo rovnou rozverně vkráčí do obýváku a vy se nacházíte v poměrně ošemetné roli hostitele a přemýšlíte, jak taktně reagovat. Tolerovat návštěvě její návyky, abyste nezpůsobili, že se bude cítit nepříjemně?

Nebo upozornit na váš domácí řád, zaběhaný po dlouhé roky, a doufat v toleranci?Můžete také spoléhat na hostovu poněkud ošemetnou situaci – přece jen je v cizím prostředí, a proto bude vděčný za každý projev náklonnosti a podpory z vaší strany. Neměl by proto v jakési symbióze nastat problém. Cizinci se asimilují, střet kultur se neutralizuje a všechno bude správně. Opravdu je to tak jednoduché? Ne tolik. Vzniká ohromná řetězová reakce typu "Jinde je líp!" a po vzoru svých starších generací další a další lidé jezdí zkoušet štěstí do evropských zemí s přesvědčením, že začlenění proběhne snadno. Jenže třeba už se jim nechce tak moc akceptovat evropské domácí zvyky. Je nás tu zase víc, tak proč by Evropané nemohli trochu ustoupit? Tichá voda břehy mele a pomalu, ale jistě se ze symbiózy stává parazitismus a nakonec ani ta tichá voda břehy nemele, celá řeka se najednou rozvodní a musíme jí uhýbat. Nechci tím naznačovat, že všichni cizinci jsou takoví a smýšlejí stejně, nicméně pokud se na to podíváme konkrétněji, například s takovými muslimy se potkáváme stále častěji i na místech, kde bychom je nečekali.

Když vezmeme v potaz všechny ty války a nepokoje probíhající na několika územích světa naráz. (Nucení jejich kultury a víry tak radikálními způsoby jako terorismus či násilné protesty se dávno vymyká výrazu "tolerance" a podle mého je to velmi výstražný alarm, který s propojováním a spoluprací různých kultur nemá vůbec nic společného.) Jedna věc je si svou kulturu bránit a předávat dalším generacím a věc druhá ji násilně vetkávat do kultur jiných. Jen se navzájem zastrašujeme a bojujeme o moc. Opravdu je nutno ničit kulturní bohatství jiných ve jménu víry? Je možné, že všechny základní náboženské knihy kážou zabíjet příslušníky jiných vyznání? Už na první pohled je to holý nesmysl, jenže otázky o lidské chamtivosti, schopnosti najít si skulinky v jakémkoli psaném slově a s tím úzce souvisící touze po nadvládě zůstanou snad ještě palčivější než legendy starých indiánů.

O autorovi: Tereza Kachlová, Gymnázium Fr. Živného, Bohumín
Autorka článku dostane knihu