21.11.2013 - Marie Rottrová - NÁVRAT DÁMY

Říká se jí Lady Soul a je to skutečná dáma.

Nevypadá na svůj věk a ani se tak nechová. Horuje pro moderní technologie, cvičí pilates, studuje angličtinu. I když to před dvěma lety vypadalo, že se zpíváním definitivně končí, teď se na scénu opět vrací. Před dvěma lety jste absolvovala turné, které jste uváděla jako vaše poslední. Co vás přimělo k návratu na pódia? Tehdy se jednalo o dlouhodobě plánované turné k mým jubilejním narozeninám. A protože jsem tenkrát mívala osm až deset koncertů do měsíce, tak jsem z toho byla natolik unavená, že jsem toho opravdu chtěla nechat. A v tomhle rozpoložení jsem neprozřetelně řekla, že to nejspíš bude moje poslední turné, protože už mě koncertovat nebaví. Bohužel se toho okamžitě chytili novináři.

• Nemyslela jste to tedy vážně?

Každopádně jsem tím nechtěla říct, že definitivně přestávám zpívat. Byla jsem unavená tím neustálým cestováním po celé republice, ale rozhodně jsem nezanevřela na muziku. Ostatně už ve chvíli, kdy se média zakousla do té senzace, že Rottrová končí, jsem se zalekla, co jsem tím neopatrným výrokem způsobila. Vždyť ostravská televize hned natočila pořad, v němž se ptala různých mých kolegů, co říkají na to, že jsem svou kariéru pověsila na hřebík! Bylo mi z toho úzko, ale věděla jsem, že když už všechno zašlo tak daleko, nezbývá než se držet toho, co jsem prohlásila.

• Nebyl v tom tedy žádný kalkul?

Rozhodně jsem to tehdy neudělala proto, abych si naplnila sály – v okamžiku, kdy se tahle informace objevila, už byla většina mých vystoupení vyprodána. O to víc mě zranila nedávná zpráva v novinách, podle níž jsem zradila všechny své fanoušky. Prý jsem jim oznámila, že už nikdy zpívat nebudu, ale teď si klidně zpívám. A já měla pocit, že jim vánočními koncerty udělám naopak radost.

• Takže důvodem prosincového turné je čistě stesk po zpívání?

Je to jen šest koncertů, takže si nejsem jistá, jestli lze vůbec mluvit o turné. V tomhle ohledu vlastně předloňská šňůra opravdu byla zatím poslední. Ostatně vánoční koncerty jsem dělala vždycky, letos mě pro ně nadchlo zářijové vystoupení Jaroslava Wykrenta k jeho sedmdesátinám (autor hitů, jako jsou Řeka lásky nebo Lásko, pozn. red.). Hrál v beznadějně vyprodaném Národním domě v Přerově, mě si pozval jako hosta. Byla tam tak úžasná atmosféra, že se mi okamžitě zastesklo po zpívání. Ale co z toho plyne pro moji budoucí pěveckou kariéru, to naprosto netuším. Vím jediné: opravdu nikdy neříkej nikdy!

• Prý jste to byla právě vy, kdo Jaroslava Wykrenta přiměl po mozkové příhodě k návratu na scénu.

Ano. On byl opravdu přesvědčený, že když po mrtvičce ochrnul na půlku těla, tak už na pódium nevstoupí. Nebyl na tom tehdy dobře fyzicky, ale hlavně duševně. Hýbat se postupně přece jen naučil, ale psychicky zůstával uzavřený do sebe. Nakonec se mi ho podařilo přesvědčit, aby byl hostem jednoho z mých koncertů. Dlouho se zdráhal, ale když vystoupil na jeviště, úplně se rozzářil. Měl obrovský úspěch, to mu vlilo novou krev do žil. A později to byl právě on, kdo mě přesvědčoval, abych se svou pěveckou kariérou ještě nekončila. Pořád mi opakoval: "Mariánko, však ty to nevydržíš, ty se ještě vrátíš." Když viděl, že asi opravdu skončím, byl z toho tak pryč, že si postavil vlastní kapelu, s níž dodnes pravidelně hraje. Takže jsem mu vlastně pomohla hned dvakrát…

• Co byste dělala, kdybyste se ke zpívání už opravdu nevrátila?

Hausfrau. Starala bych se o partnera, o domácnost, o všechno možné. To ostatně dělám i teď. A baví mě to. Nejsem zkrátka typ ženy, která tráví hodiny na kosmetice nebo lakováním nehtů. Moje maminka – ještě když žila – mi říkávala: "Proč ty pro sebe něco víc neděláš?!" Na to jsem jí vždycky odpovídala, že mě to prostě nebaví. Samozřejmě používám nějaké krémy, ale třeba na botox by mě nikdy nikdo nedostal, tyhle jedy bych si do sebe v životě píchnout nenechala!

• Mnoho žen přitom obdivuje, jak úžasně na svůj věk vypadáte, a jistě si říkají, co všechno pro to děláte…

Prakticky nic. Podle mého to není ani tak otázka kosmetické péče jako spíš celkového přístupu k životu. Myslím, že celé to tajemství mého vzhledu spočívá v tom, že pořád něco dělám. Někdy jsem na sebe až naštvaná a říkám si, že bych měla být méně akční a více odpočívat. Nedokážu to. Neumím se válet u televize, furt někde pobíhám, cvičím pilates, učím se anglicky…

• A co počítače?

Pořád surfuju po internetu! Také si upravuji na počítači fotografie, mám smartphone a iPad. A zrovna nedávno jsem si říkala, že musím změnit svoje webové stránky, protože už vůbec nevypadají moderně.

• Co vás pro všechny ty vymoženosti nadchlo?

Je fakt, že v době nástupu mobilu jsem k němu měla spíše odpor a odmítala si ho pořídit. Můj syn Martin mě tehdy přesvědčoval, že bych si ho měla koupit, abych byla dostupná, protože když mi někdo nechá doma vzkaz na záznamníku, stejně si ho ani neposlechnu. To měl pravdu, ale přesto jsem odolávala – až do okamžiku, než jsme se jednou s mým klavíristou vraceli z vystoupení a uprostřed noci se nám porouchalo auto. Když jsem druhý den Martinovi vyprávěla, jak dlouho jsme čekali na pomoc, vyčetl mi: "Kdybys měla mobil, tak bych pro vás hned přijel!" A okamžitě využil situace a odvedl mě do nejbližší prodejny.
O pár let později mě přivedl k počítačům: když se stěhoval do Kanady, nechal mi svůj apple, navíc mi napsal fantastický manuál.

• Váš Martin tady měl zkraje devadesátých let docela dobře nastartovanou hudební kariéru. Proč se vlastně odstěhoval do

Kanady? S kapelou Proud tehdy natočil výbornou desku, ale na druhou už bohužel nedošlo. Neustále nosil na gramofirmu demosnímky, ty písničky se jim líbily, ale když je všechny ve studiu natočil, dozvěděl se, že se prý nedají vysílat. To album pak už nikdy nikdo nevydal, což ho psychicky dost zničilo. A když se k tomu přidalo, že jako autor hudby k reklamám obvykle několik měsíců čekal na honorář, není divu, že se jednoho dne sebral a se svou kanadskou ženou se odstěhovali do její domoviny.

• Jak se mu tam dnes daří?

Dobře, skládá hudbu k televizním pořadům pro děti – například pro seriál Beyblade, který běžel i v tuzemských televizích. Martin je šikovný, a kdyby měl více trpělivosti, tak by se nakonec prosadil i tady. Jeho hudba byla originální a přitom chytlavá, dneska by vyprodával sály, o tom jsem přesvědčená.

• Jak často se vídáte?

Pravidelně spolu skypujeme, pokud to jde, tak tam i létám. Dvakrát už jsme byli na společné dovolené v Miami, letos se za ním chystám hned po Vánocích. Nic jiného mi ostatně nezbývá, protože Martinovi se v zámoří líbí a rozhodně to nevypadá, že by měl chuť se s rodinou vracet.

• Martin je hudebník, stejně jako váš druhý syn Vítek. O nové písničky byste tedy neměla mít nouzi, nicméně od vydání vašeho posledního řadového alba už uplynuly čtyři roky. Chystáte novou desku?

Připravujeme album, na kterém budu zpívat jen texty a písně, které mi už dříve napsal Jaromír Nohavica – ze šestadvaceti jsme jich vybrali dvacet.

• Jak se album bude jmenovat?

Čas motýlů, to podle vůbec první skladby, kterou pro mě Jarek v roce 1976 složil. Spousta z nich nikdy nevyšla, takže by mohly potěšit jak moje, tak Jaromírovy fanoušky. Úplně nové album tedy zatím nechystám. Nebráním se tomu, ale nové písničky je třeba hledat delší čas, někdy to trvá i roky.

• Když se tak probírám tou spoustou vašich hitů, tak si říkám, že by z nich mohl být pěkný muzikál…

Děkuji, nechci. Nemám ráda muzikály, ani trochu mě nebaví. I když jsem už dostala několik nabídek, všechny jsem je odmítla. Vlastně jen s výjimkou dvou hudebních filmů: na začátku osmdesátých let jsem se nechala zlákat fantastickou muzikou Deža Ursinyho s texty Jána Štrassera do muzikálu Neberte nám princeznú. A také jsem si zahrála v pohádce Plaváček – manželku krále Pavla Bobka. Byla to výpravná inscenace s krásnými kostýmy, a když se na to díval můj tenkrát malý vnuk Maxík, pobavil mě větou: "Mauško, ty máš nadýmaný rukávy a kalhoty vycpaný konzervama?"

• Ve vaší generaci jste jako matka téměř výjimka. To byla náhoda, nebo jste cíleně dokázala dát přednost dětem před kariérou?

Začala jsem profesionálně zpívat až v roce 1969, kdy už jsem oba kluky měla. Martinovi bylo tehdy sedm, Vítkovi pět. Takže už byli dost velcí na to, abych se mohla věnovat své kariéře. V tom jsem měla oproti kolegyním výhodu, nemusela jsem řešit dilema, zda rodina, nebo zpěv. Proto nikoho nechci soudit. Sama nevím, jak bych se rozhodla, kdybych měla možnost zahájit svou profesionální dráhu už ve dvaceti letech.

• Nejenže máte děti, ale nikdy vás v polistopadových časech nikdo neoznačil za normalizační zpěvačku. Čím si to vysvětlujete?

Asi to bylo i tím, že jsem do roku 1985 bydlela v Ostravě, kde jsem platila za dost velkou rebelku. Nikdy jsem neskrývala svůj odpor k lidem, kteří seděli v tamní koncertní agentuře a prováděli komunistickou osvětu. A když mi ministerstvo kultury chtělo udělit titul zasloužilé umělkyně, tak to krajský výbor KSČ v Ostravě dokonce zatrhl. Nejspíš měli pocit, že tím budu strašně trpět, ale já byla ve skutečnosti šťastná jak blecha! Vůbec jsem netoužila po komunistických metálech. Měla jsem své stálé publikum, tak k čemu nějaké tituly? Ale to už je dneska jedno, já se nerada ohlížím, nejsem vzpomínací typ. Mě zajímá přítomnost a plány do budoucna.

• Jak reagovalo vaše okolí, když jste si našla o šestnáct let mladšího partnera?

Otevřeně proti našemu vztahu nikdo z nejbližšího okolí nevystoupil, kluci mého partnera akceptují, takže všechno je v pořádku. Osobně si myslím, že když vztah funguje, není důvod řešit takové malichernosti, jako je věkový rozdíl. A náš vztah funguje. Možná i proto, že podle mého vedle sebe nevypadáme divně. Naopak bych řekla, že se k sobě hodíme. Kdykoli dojde na tohle téma, vybaví se mi váš velký hit z poloviny osmdesátých let Měli jsme se potkat dřív.

Často si říkáme, co všechno jsme spolu mohli prožít, kdybychom se potkali dřív. V tomhle ohledu mi Vláďa Poštulka (textař dotyčné písně, pozn. red.) opravdu skvěle předpověděl budoucnost. Ale ono je to nejspíš všechno správně. Předtím jsme měli každý svůj vlastní život, kdo ví, jak by nám to všechno dopadlo. Takhle jsme se potkali ve chvíli, kdy jsme spolu měli zůstat. Tedy v pravý čas. *

---

Marie Rottrová 13. listopadu 1941 v Ostravě u dcera varhaníka a zpěvačky, sama se od malička učila hrát na klavír u po maturitě na bohumínském gymnáziu pracovala jako úřednice u v roce 1960 se zúčastnila ostravské hudební soutěže, díky tomu dostala pozvání do Československé televize u v roce 1963 se jí narodil syn Martin, o dva roky později Vít u profesionální zpěvačkou se stala v roce 1969, kdy začala vystupovat s kapelou Flamingo u v sedmdesátých letech se proslavila hity Expres Mléčné dráhy, Kůň bílý, Markétka, Lásko, Řeka lásky či Hodina H. u v osmdesátých letech se proslavila moderováním pořadu Divadélko pod věží u v roce 1985 se natrvalo přestěhovala do Prahy u velkého comebacku se dočkala v roce 2001, kdy vyšla její deska Podívej u v roce 2003 se na trhu objevilo výběrové album Všechno nejlepší, za které získala dvojnásobnou platinovou desku. u zatím poslední řadovou desku s názvem Stopy vydala v roce 2009 u v roce 2011 absolvovala turné, které mělo být jejím posledním u teď se na hudební pódia vrací s šesti vánočními koncerty a chystá desku Čas motýlů, na níž zpívá písně, které jí napsal.

Mezi čtyřma očima

Byť drobnější postavy, je to velká dáma, kterou člověk nepřehlédne ani v zaplněné kavárně nákupního centra. Už na mě čekala. Jako vždy elegantní, příjemná, komunikativní, charismatická. O věcech velmi osobních dokáže hovořit s odzbrojující noblesou, o technologických novinkách zase s nelíčeným nadšením. Působí mladistvě a přirozeně, přitom zůstává dokonalou profesionálkou. Krásně to ukázala ve chvíli, kdy ji přišla servírka požádat o autogram pro svou stydlivou kolegyni: odsunula nabízený kus papíru, sáhla do kabelky pro svou fotografii, podepsala ji a předala s milým úsměvem a se slovy: "Takhle to bude lepší."