22.11.2013 - "Na Borech nás už nemlátili. To bylo v třiapadesátým roce a to už tolik nemlátili."

Dalším z Hrdinů paměti národa společnosti Post Bellum je Plzeňák Josef Černohorský. Za protesty proti měnové reformě byl odsouzen a pracoval v dolech Jáchymov

Plzeň – Do problémů s komunistickým režimem ho dostal protest proti měnové reformě v Plzni a také minulost otce, odsouzeného ve vykonstruovaném procesu . Plzeňák Josef Černohorský, jehož příběh představujeme v rámci našeho cyklu Hrdinové paměti národa ze západu Čech, skončil v lágru v uranových dolech Jáchymov. Josef Černohorský se narodil v roce 1935 a dětství prožil v Domažlicích, kde jeho otec Josef sloužil jako důstojník Československé armády. Byl dokonce dva roky vězněn v koncentračním táboře Flossenburg, stejně tak jako další obyvatelé, kteří byli uvězněni v souvislosti s útěkem legendárního Jana Smudka. Rodina Černohorských se následně odstěhovala do Plzně, kde otec pracoval na vojenském velitelství a roku 1950 byl zatčen. "Tehdy jsem hrál košíkovou ve Skvrňanech, bydleli jsme u Vídeňky. Jednou jsem přišel domů a otec nebyl. Byli tam nějaký cizí lidi. Estébáci, kteří drželi hlídku. Střídali se tam asi tři neděle. Nikam jsme nechodili," vzpomíná Josef Černohorský. Podplukovník Josef Černohorský starší byl zatčen za údajnou protistátní činnost na Plzeňsku a byl zařazen do protistátní skupiny spolu s dalšími vysokými armádními důstojníky včetně později popraveného Josefa Kučery. Ve vykostruovaném procesu byl odsouzen na 23 let vězení.

Plzeňské povstání a zatčení

Zatčením otce ovšem perzekuce rodiny neskončila. Josef Černohorský mladší se vyučil ve Škodovce elektrotechnikem, pracoval v "metálce" (slévárna barevných kovů). V červnu 1953 se Plzeň stala dějištěm povstání hlavně škodováků, které bylo reakcí na měnovou reformu. Přestože se Josef Černohorský událostí kolem plzeňského náměstí přímo neúčastnil, byl za ně zatčen. "Já si myslím, že čekali, až mi bude 18 let. To mi bylo v třiapadesátým roce. A za měsíc nato – 1. června byla měnová reforma. Té věci jsem se téměř nezúčastnil, byl jsem ve Škodovce. Bydlel jsem u náměstí a přišel jsem až kolem páté hodiny. Z Prahy ale přijeli milicionáři a pozvali péesáky i z hranic a ti se potom o včechno postarali. A udělali zátah a vždycky ty, kdo zůstali v kruzích, sbírali. My jsme v podstatě přišli domů, všechno dobrý, ale druhej den v práci mě zavolali a začalo to. Pozvali mě milicionáři, hned mě zmlátili a říkali: ‚No,my ti dáme. My tě umlátíme.‘ Já jsem jim řekl: ‚Tak tohleto, to už znám z filmu. Přestali mě mlátit a odvedli na ředitelství. Jak slyšeli Černohorský, hned mě sebrali a vezli mě na Bory, kam mě zavřeli. Bylo nás tam víc. A z toho je vidět, že to měli naplánovaný, že mě zavřou."

Vyšetřování a soud

Poté byl Josef Černohorský držen asi dva a půl měsíce ve vazbě na Borech a probíhalo vyšetřování. Výslechy se konaly v noci. "Zavolali mě. A půl hodiny jsem stál tadyhle, půl hodiny jsem stál zase na jiným místě. Měli jsme pásky na očích. A vůbec se neptali na to, kde jsem byl. Otázky byly na otce, furt chtěli vědět, kdo u nás byl, kdo k nám chodil... K nám nikdo nechodil. Tam nás už nemlátili. To už bylo v třiapadesátým roce a to už tolik nemlátili." Pak se konal soud. Účastníci plzeňského povstání byli souzeni ve skupinách asi po 15 lidech. Obhájci u všech argumentovali hlavně tím, že to jsou dobří, slušní lidé. U Josefa Černohorského zdůrazňovali jeho členství v Junáku. Když přišla k soudu jeho matka, říkali jí: "Nemějte strach, ten nemá vůbec nic." Ale nakonec byl odsouzen na rok vězení, i když proti němu nebyly důkazy.

Jáchymov – lágr Barbora

Účastníci plzeňského povstání byli po soudu odvezeni do Jáchymova, nejprve do lágru Bratrství, kde byli ostříháni, oholeni, byly jim zabaveny jejich civilní šaty a místo nich dostali staré hadry. Druhý den pak byli odvezeni do tábora Barbora (Vršek). Barbora byl menší tábor, byly tam asi čtyři baráky, v každém bylo asi 150–200 lidí. Josefa Černohorského přivezli ve skupině asi 80 lidí uvězněných za plzeňské povstání. Tito vězni byli ze začátku obzvlášť přísně hlídaní, byli umístěni do dvou velkých místností v krajním baráku, kde byli zamčeni, na rozdíl od ostatních vězňů se nemohli volně pohybovat ani po táboře. Za plzeňské povstání bylo odsouzeno více lidí, na lágr Barbora byli posláni ti s kratšími tresty (do 7 let). Pan Černohorský zdůrazňuje, že se jednalo o lidi z různých společenských vrstev – dělníci, úředníci, obchodníci, inženýři. Nejvíce tam bylo dělníků.

Práce v lágru

Hned druhý den fárali do dolu bez jakékoli instruktáže. "Já jsem fáral na čtvrtým patře. Čtvrtý patro bylo asi 400 metrů pod zemí. A dělali jsme odbíhače. Odbíhač – to byl člověk, kterej tlačil vozejky. Svezli vozejky dolů, vozejky tlačil od šachty až na to dílo, to bylo třeba dva kilometry daleko. No a zase plný vozíky se svážely po tý koleji k šachtě."

Strava

Podle plnění normy byly rozděleny čtyři stupně stravy. Josef Černohorský a odbíhači patřili do třetího stupně – ten byl za stoprocentní plnění normy. V praxi to znamenalo tři až čtyři knedlíky k neidentifikovatelné omáčce. Vězni měli nejraději jídlo, kterému říkali "krupeto", k základní surovině patřily kroupy a výhodou bylo, že toho bylo hodně a trochu se najedli. Většinou měli hlad i vězni v nejlépe stravované skupině. Lidé, kteří měli ještě méně jídla, na tom byli hůř. Kromě toho se na týden fasovala asi půlka chleba. To byla veškerá potrava.

Kultura

Na lágru v některých výjimečných okamžicích existoval i kulturní život. Josef Černohorský vzpomíná, že "když byli vězňové hodní, tak mohli mít hudební nástroje a byl tam orchestr. Zase když nebyli hodní, tak se jim to sebralo". Asi jednou nebo dvakrát proběhl koncert, než byla kapela zrušena.

Tresty

Jednou za měsíc byli vězni nahnáni do tzv. společenské místnosti a mezitím prováděli dozorci na pokojích prohlídky, tzv. šťáry, filcunky. Probíhalo to tak, že zcela rozházeli pokoje, pár věcí, které mohli vězni mít, jim naházeli na jednu hromadu, rozsypali sůl i drahocenný cukr, chleba, různé suvenýry, věci, které se podařilo propašovat, dozorci zabavili. Josef Černohorský se také jednou ocitl ve "vězení ve vězení", v korekci. "Za co jsem to dostal? Přišel velitel cimry na Velikonoce, jeden den se nedělalo, přišel, něco povídal. A když se zavolalo: ‚Pozor!‘, odcházel. Tak já, jak byly ty postele na sobě, tak jsem se o ně opřel, kleplo to a – už jsem šel, na týden, nebo na čtrnáct dní, už nevím." Černohorský se pokusil protestovat proti nespravedlivému trestu alespoň hladovkou.

Brigády

Volný čas na lágru neexistoval. Když skončila směna v dole a vězni vyfárali, dostali oběd a šli na tzv. brigádu. "Na dole, jak se vyvážela zemina, tak se vyvážela na haldy. Byly v tom ty kameny. A protože ty kameny se dolekutálely, tak jsme tam z nich my stavěli takovou zeď. Ato jsme zase dělali do nevidim." Poslední tři měsíce v lágru se pan Černohorský dostal k elektrikářům. Jako brigádu pak vyměňoval žárovky na strážných světlech, která byla na plotě tábora. "Tábor byl střežen, zvenku bylo minové pole, potom byl plot, na něm byla svítidla, pak byl druhej plot a potom bylo zase takový pole, kam se nesmělo. A já jsem tam chodil, žebřík jsem měl, se mnou šel jeden, měl samopal. A kolem dokola byly dvě věže, vždy jsem byl mezi dvěma věžema. Postavil jsem si žebřík, vylezl na něj. Aon se začal bořit. Říkal jsem si: ‚Teďka se to boří, spadnu a oni mě tu rozstřílí na kousky.‘ Ale nestalo se to."

Baráky a cimry

"Nás tam bylo, řekněme, dvakrát čtyřicet lidí na cimře. Ale čtyřicet lidí se tam nevešlo. Tak bylo počítáno, že jedna směna je furt v práci. Akdyž se vrátili, tak spali po dvou. A když se nedělalo v neděli, tak jsme spali teda tři na dvou postelích."

Po propuštění

Po propuštění z vězení v roce 1954 získal Josef Černohorský práci ve Stavebním podniku města Plzně, kde pracoval jako elektrikář až do zániku podniku po roce 1990. V letech 1955–1957 plnil povinnou vojenskou službu u Technických praporů, což byly následovníci Pomocných technických praporů (PTP) ze začátku 50. let. Nejprve prošel přijímačem v Bohumíně a potom sloužil v Dubnici na Slovensku, kde vojáci pracovali na stavbách. Dalším působištěm bylo Ostravsko, kde budovali letiště – betonovali přistávací plochy, rozváděli kabely apod. Po návratu z vojny nastoupil Černohorský znovu do Stavebního podniku města Plzně. Při práci si také dodělal večerní průmyslovku. Když se začaly vyrábět neonové reklamy, měl je v Plzni na starosti, byl v tomto úseku vedoucím – ovšem jen do prověrek v roce 1969. Jeho kariérní postup byl kvůli jeho minulosti a kriminálu zastaven. Také jeho dcery měly kvůli jeho minulosti problémy, hlavně s přijetím na střední školu. Proto starší dcera odešla pracovat do podniku, který ji potom vyslal na studium střední průmyslové školy, nakonec se jí podařilo i vystudovat vysokou školu. Mladší dcera také vystudovala střední průmyslovou školu a vysokou školu. To již bylo v 80. letech, kdy jí režim již nedělal takové problémy. Po celou dobu komunismu byl Josef Černohorský hlídán a sledován Státní bezpečností. Nikdy mu však nebyla nabídnuta spolupráce, nebyl přesvědčován ke spolupráci s StB.

Sametová revoluce a konec komunismu

Jak se Josef Černohorský stavěl k událostem v listopadu 1989? Jak prožíval tento rok a co si o událostech myslel? "Ze začátku jsme si mysleli, že to dopadne jako v 1968. Protože v šedesátým osmým roce ty původní události vypadaly dobře, ale pak se to všechno za několik měsíců otočilo. Ale za několik dní se to zvětšilo a bylo to naše, pak už jsme do toho šli. Já jsem byl v Plzni, na náměstí jsme chodili. A už to bylo jasný." Josef Černohorský byl po pádu komunismu rehabilitován a také si po roce 1990 s kolegy založili instalatérskou firmu, ve které se staral o účetnictví. Potom firmu prodali a odešli do důchodu. Je členem Konfederace politických vězňů. Jak pamětník hodnotí současné poměry? "Osobně jsem spokojený. Protože jsem si vědom toho, že není možné všechno najednou chtít. Ale někdo asi chce, aby to šlo hned. A komunisti jsou tu dál. Ale ti musí vymřít." Pro Post Bellum zpracovala v roce 2009 Eva Palivodová. Nezkrácená podoba příběhu J. Černohorského, nahrávka a více informací o projektu Post Bellum i další příběhy na www.pametnaroda.cz

"Současné poměry? Jsem osobně spokojený. Není možné chtít všechno najednou, i když mnozí to tak chtějí. Komunisti jsou tu ale dál. Ti musí vymřít."