5.12.2013 - Co z nich bude? Haranti

Děti nemám, zatím, ale nevadí mi. Vadí mi haranti. Jednou jsem se nechal během letu kvůli nim přesadit, slušnou prosbou na letušku – a za problémového pasažéra jsem byl označen já. Protože obchodníci mají z dětí větší zisk než z bezdětných. Co dělají rodiče hajzlíků špatně? A co z nich vyroste za lidi? Ktomu tématu nás svedl výrok šéfkuchaře Zdeňka Pohlreicha. Pár týdnů nazpět, možná si to pamatujete, se opřel v magazínu do fenoménu, jak moc jsou dnešní děti středem pozornosti. "Poradny jsou plné lidí, kteří v pětatřiceti obětovali životy dětem, ale zapomněli na sebe. Společenské postavení dnešních dětí je kult," prohlásil. Vadí mu hrací koutky v obchodech i hospodách, ilustruje ten jev i na okázalých dětských hřištích za desítky milionů. "Děti se nemají mít tak, jak se dnes mají. Já mám naše děti rád, udělám pro ně první poslední, ale současný sociální model je už přehnaný, nebezpečný experiment," dodal. Zaujalo mě to, bavili jsme se dál. Pohlreich otevřeně přiznal, že se kvůli dětem nemíní zbláznit, že od rodiny očekává i určitý servis – míněno, aby měli s manželkou taky čas jenom sami na sebe. "Když jsme spolu a je nám dobře, je to dobře i pro naše děti." Nakonec přidal osobní vzpomínku z dětství: "Tohle pro mě udělal můj táta: když jsem dojedl svoje jídlo a koukal jsem mu hladově do talíře na jeho kus masa, nikdy mi ho nedal. Nikdy. A přece z toho nemám mindrák, nebylo na tom nic špatného."

Až na ten příklad s masem, to jsem mírně znejistěl, mi jeho myšlenky připadaly trefné. Nejvíc mě zajímalo, jestli jsou rodinné poradny plné zhroucených manželů, kteří se obětovali dětem. Vydávám se proto do pražského Psychocentra Anděl za rodinným psychologem Janem Kulhánkem. Pravda, supermarketovou frontu zoufalých pětatřicátníků před ordinací nevidím, ale Kulhánek s Pohlreichovým laickým výkladem v zásadě souhlasí. Dává hned příklad: "Poletíte letadlem, sníží se tlak vzduchu na palubě a vypadnou kyslíkové masky: komu prvnímu nasadíte masku? Dítěti, nebo sobě?" "Dítěti," vypálím. "Chyba," oponuje. "Vidíte, jak jsme zpitomělí těmi trendy dávat dítěti ve všem přednost. Masku má dospělý nasadit nejdřív sobě: aby se pak mohl o dítě postarat. Když dospělý omdlí, dítě zůstane bez pomoci. V běžném životě to má být zrovna tak. Když zapomíná rodič na sebe, začne být časem vyždímaný a výsledek: bude mít na svoje dítě akorát vztek, že mu sebralo život." Popisuje běžný dnešní model na příkladu svých známých: "Vytížení lékaři se čtyřmi dětmi, z nichž každé má denně nějaký kroužek: box, zpěv, kreslení, tanec... Následující den se to celé protočí. Rodiče fungují jako taxikáři, přejíždějí z místa na místo, nestíhají. Zájmy dětí mají přednost."

Podřízení se diktátu dítěte? Ověřuji tu teorii u přátel, kteří vychovávají vícero dětí. Možná příčina? "Velkou roli hrají pocity viny," říká kamarád novinář Robert Malecký. Dobře je to prý vidět ve velkých hernách, které vyrostly a dál rostou ve větších městech. Robert tam chodí pozorovat matky. "Typická situace: matka vzor ‚šílená žena‘ říká kamarádce ‚ťuňtě, co je tady poprvé‘, odpočívající na gauči: ‚Přece sis sem nepřišla vypít kafíčko!‘ No právě že přišla, že jo. Zcela oprávněně očekávala, že si v klidu odpočine, zatímco se děti zabaví samy. ‚Kam chcete to latéčko? Tady na stoleček?‘ To se ale šeredně spletla. Načež se zapojí do modelu vzájemné buzerace. Je to jako se šikanou na vojně: mazáci zaučují zobáky. Tyhle moderní herny fungují jako mučírny svého druhu." Nálada v hernách se podle něj proměňuje i dle dnů v týdnu: "Moc pěkná atmosféra sdílené viny je tady v sobotu dopoledne, jediný den, kdy převažují tatínkové, kteří tady v kocovině odpykávají páteční hospodu, a pak samozřejmě ti, co si teprve musí vysloužit propustku na sobotní večer."

JMÉNO PO PSOVI

Další možné motivy, proč to rodiče přehánějí, proč se z nich stávají otroci. Kolegyně Kateřina Kočičková, dvojnásobná matka, popisuje, jak ve svém okolí registruje výskyt rodičů, kteří se urputně snaží rozvíjet děti ve všech směrech: hudebky, výtvarky, tance, jazyky... Její postřeh:
"Podle mě je to tím, že už odmala se vynucuje povinnost uspět. Teď jsou navíc zase silné ročníky, které to budou mít stejně těžké jako jejich rodiče s přijetím na školy, a je tu vidět snaha předhonit konkurenci." Připouští, že i ji lehce stresuje představa, že nedala dítě na angličtinu s rodilým mluvčím. "Tak je to se vším, člověk může lehce znervóznět," popisuje své pocity. "Na druhou stranu mě tenhle cirkus štve, protože život by neměl být věčné soutěžení, kdo jednou bude mít lepší džob, větší prachy a moc. Nebo jo?" Narozeninový večírek pro dítě uspořádá, ale po svém, částečně se prý přípravou sama zabaví. Kouzelník, klaun nebo skákací hrad? To už odmítá. "Umím peníze utratit líp." Připouští: "Často přemýšlím, co chci já a co je vlastně tlak zvenku, někdy i podvědomý. Koukej, oni už dělají tohle, to bychom měli taky. Uvažuju, zda už teď nemám obíhat základky a vybírat tu nej..."

Další příznak rodičovské soutěživosti, až snahy o výlučnost, nevím, vyplyne z poznatku kamaráda scenáristy Jirky Vaňka: "Přišlo mi hodně zvláštní už dlouho předtím, než jsem dítě měl, a mnohdy trapný, jak rodičové vymýšlejí ta elegantní a neobvyklá jména pro svoje děti – Ema, Ela, Eduard, Mikuláš, Mnata..." Jen tak bokem, on jméno pro syna vymyslel, když byla jeho partnerka Vlasta ve třetím měsíci, a to takhle: "Hrál jsem si někde na chatě přivožralej se staffordšírem jménem Čenda, spojilo se mi to a oznámil jsem Vlastě v legraci, že mám geniální jméno pro našeho syna, které ho předurčuje k tomu, být básníkem: Čeněk Vaněk. Vlasta řekla, že si promluvíme, až budu střízlivej – jenže pak prostě nějak začala říkat břichu Čenda, a když jsem měsíc před porodem začal přemýšlet, jestli mu tím nezaděláváme na posmívání ve škole, už o změně nechtěla ani slyšet."

NÁROD TRAMPOLÍNISTŮ

Před třiceti lety seděly ženy na mateřské většinou doma a podávaly dětem kostičky, nanejvýš se dalo vyrazit na ulici s kočárkem. Dnešním dětem se věnuje víc pozornosti (tudíž je to víc vidět) prostě proto, že je to možné. Víc peněz ve společnosti znamená víc nabídek, jak je utratit. Rodiče fyzicky nemají na děti tolik času, o to častěji je odkládají do kroužků, do dětských koutků, jelikož jsou k dispozici. Dnešní děti nedostávají víc hraček proto, že by je rodiče měli radši, ale protože to situace umožňuje; společnost zbohatla, reálná cena hračky klesla. Jak se však s tím bohatstvím má vyrovnat dítě bez rozumu? Ještě jeden postřeh novináře Roberta: "Jestli byly v devadesátých letech na zahradách hitem bazény, pergoly a grily, teď jsme národ trampolínistů. Já mám trampolínu dokonce v obýváku, zabírá asi tak půl místnosti. Děti mají naprosto všechno, ale neumějí si s tím hrát. A možná ani nechtějí. A všichni se pak diví, když náš dvouletý Ondřej považuje za nejlepší zábavu odmotat nepozorovaně dvacet metrů toaletního papíru, nacpat ho do umyvadla a pustit vodu. Naprosto mu rozumím." Tohle mi vyprávěl scenárista David Laňka: "Dceřina spolužačka měla ve třídě jako první iPhone, tablet a co já vím, co ještě. Na vánoční besídce, když jsem se bavil s jejími rodiči, jsem neodolal si rejpnout, že to možná není dobře, nejen pro jejich dceru samotnou, ale vlastně výchovně ani pro její spolužáky. Přiznali mi, že na to ani nemají, že si na ty věci berou úvěry, protože se bojí, aby dcera nestála ‚mimo‘. To dítě tak dostává do života radu: Neváhej se zadlužit, když něco chceš..."

Dětští lékaři vám potvrdí, že rodiče v ordinacích jsou i vlivem internetu mnohem úzkostlivější, přicházejí nabiflovaní, radí, přou se. A kde je poptávka, je i nabídka: pamatujete na předloňský absurdní trend vycpávkových dětských helmiček? Sice dítě jakžtakž ochrání před krvácivým zraněním hlavy, ale co na to reflex z bolesti a cvik naučit se správně padat? Tenhle dva roky starý citát středoškolského ředitele Václava Klause ml. mě taky zaujal: "Já moc nevítám, když rodiče řeší každou prkotinu. Zvyšuje se totiž adorace vlastního dítěte. Za mých mladých let přišli rodiče na třídní schůzku, vyslechli si, jak žáček neprospívá, zlobí a roste pro šibenici, tatínek si už ve škole odepínal pásek a hotovo. To už dnes prakticky nemůžete udělat, vládne tu kult dítěte. Musíte začít tím pozitivním, vysvětlovat, zdůvodňovat, a pokud žák ještě od začátku školního roku neodevzdal ani jeden domácí úkol, není to lajdák, ale má to nějaké prenatální psychologické příčiny. Je to fenomén doby." Zní to všechno děsivě, ale je to tak doopravdy? Klíčová otázka číslo jedna: vyroste z těchto dětí generace přecitlivělých a sobeckých ignorantů, která si ničeho neváží?

NE, NEZOUVEJTE SE

"Celospolečenské trendy, aby byli lidé otevřenější a sebevědomější, jsou správné," říká ředitelka jihlavského Psychocentra Olga Hinková. "Na druhou stranu se dnešní rodiče ještě učí hledat hranice. A nejen rodiče, i učitelé. V některých mateřských školách začali s tím, že nechávají rozhodovat děti, jestli chtějí spát, nebo ne. Podle mě tohle už správné není." Jiná chyba dle psychologa Jana Kulhánka: "Dítě se rozhodne, že bude spát v manželské posteli, a otec musí ustoupit a jít spát jinam – dětské zájmy se upřednostňují nad rodičovskými, to je jednoznačně špatně." Používá přitom termín krize autority: "Nechceme tu mít autoritativní život, nechceme policejní stát. Chceme děti sebevědomé, ale nemít mantinely je ošidné. Ve Spojených státech je sympatické, že díky schopnosti sebeprosazení dokáže už desetileté dítě napsat esej na jakékoliv téma, má názor, ale potvrdilo se, že tyto děti obsahu svého názoru často nerozumějí." Říká se, že nejotravnější a nejhlučnější děti jsou malí Francouzi. Snesu dost, ale během letu do Marseille jsem se poprvé v životě nechal přesadit, víc než hodinu kopání do sedačky jsem nevydržel; té matce to bylo úplně jedno, dívala se ostentativně z okénka a letuška mi řekla: "To víte – děti..." Shodou okolností byla mezi letuškami i spolužačka, která mi pak prozradila, že jsem byl po zbytek letu monitorován jako problémový cestující.

Moderátorka Emma Smetana mi pustí střípek z francouzské liberální výchovy: "Jelikož se Francouzi na návštěvách nepřezouvají, není to zvykem ani u dětí od základních škol. Boty jsou součást stylu a nutit dítě k zouvání by mohlo být vnímáno jako lehké ponižování. Na druhou stranu, když do francouzské rodiny přijde návštěva, děti se musí chovat společensky a slušně, sedí u stolu během všech chodů. V tom jsou zase liberálnější Češi." Přes liberálnější výchovu se přitom nezdá, že by dospělí Francouzi byli vysloveně nesnesitelní a že by se Francie jako systém společensky hroutila. Tak kde nastane ten zlom, že se ze spratků nakonec stejně stanou docela slušní lidé? Psycholog Jan Kulhánek to vidí celkem optimisticky: "Společnost si děti sama postupně zformuje a dítě v pozdějším věku pochopí, že svět není jedno velké dětské hřiště. Vyřáděné dítě dokáže spíš přijmout normy." Koneckonců, teď si uvědomuji, že když jsem před pár týdny přednášel na gymnáziu studentům mezi patnácti a sedmnácti, byli dost sympatičtí a soustředění, snad možná i slušnější než moje generace, navíc se nebáli přímočaře ptát. To bylo fajn.

DO HOTELU BEZ DĚTÍ

Klíčová otázka číslo dvě: jak přežít tu děsnou dobu, než děti kolem vás odrostou, a nezbláznit se z toho? Dětské koutky v obchodech a restauracích budou dál, jelikož kvůli dětem se utrácí a sázka na ně se obchodníkům vyplácí. Dávno to pochopila IKEA: dětský koutek, dětské kino, přebalovací pulty na toaletách – obchod přizpůsobený dětem. Vstříc trendu jdou i dopravci: pro cestující s dětmi České dráhy vyhrazují speciální oddíly, v pendolinu je k dispozici i stolní hra Elfíkova cesta, v běžných vlacích dětské časopisy. Na druhou stranu dráhy zavedly zkušebně několik spojů s tichými oddíly, v novém jízdním řádu to bude na trase Bohumín – Praha – Františkovy Lázně dokonce celý jeden vůz pro padesát cestujících, kde se nemá ani telefonovat a mluvit nahlas. Letos v červenci respondenti britské internetové stránky Gocompare, poměřující finanční služby, uvedli: třetina by si připlatila za oddíl bez dětí, z toho čtvrtina by si za to na zpátečním letu připlatila padesát liber navíc. Už loni zavedly takový oddíl asijské aerolinky Malaysia Airlines, letos je následovaly další, například nízkonákladová společnost Scoot. "České aerolinie neuvažovaly a ani neuvažují o zavedení speciálních zón či o separaci pasažérů s dětmi od ostatních cestujících," říká jejich mluvčí.

Existuje ale trik: chcete-li se vyhnout otravnému kopání do sedačky, obsaďte řadu sedadel před nouzovým východem – tam děti sedět nesmějí. Existují i hotely, kam děti nesmějí. Dva letmé telefonáty do cestovních kanceláří: po chvilce pátrání najdou několik zájezdů telefonistky Čedoku i CK Alexandria. Ta druhá mě dokonce uklidní: "Nejste blázen, není toho moc, dva tři hotely v každé zemi, ale stoupá o to zájem. Chápu, že si lidi chtějí odpočinout." O zkušenost s tímto ubytováním se podělila i známá jedné naší redakční kolegyně. Je to dětská lékařka, šedesátnice, která si stojí za svým: "Děti mám ráda, děti mi nevadí. Ale vadí mi haranti. Když jsem jako dětská doktorka začínala, byli z deseti dětí dva hajzlíci. Teď je poměr opačný." K moři jezdí jednou ročně s kamarádkami. Na hotel bez dětí natrefily náhodou, teď jí podobná ubytování hledá dcera, do vyhledávače stačí zadat ‚senior hotel‘. "Jsem taky máma a babička, ale tenhle nápad považuju za geniální. Kdo chce, ten má klid a rodiče malých dětí nemusejí poslouchat stížnosti ostatních hostů hotelu. Dokonce si umím představit, že by do takového hotelu jela máma malého dítěte, která dostala jednou ročně ‚volno‘. Vedlejší efekt je, že v našem oblíbeném hotelu na Korsice jsme díky tomuto opatření nejmladší a ostatní, většinou osmdesátiletí hosté, nám říkají holky."

---

JÁ JSEM TADY KRÁL A VY SE ZCVOKNĚTE! TICHÉ ODDÍLY VE VAGONECH DRÁHY ZAVÁDĚJÍ, ALE JEN OPATRNĚ. I RODIČE CHTĚJÍ DO SPOLEČNOSTI, A TAK RESTAURATÉŘI ZAVÁDĚJÍ DĚTSKÉ KOUTKY. MÍT REZERVACI POBLÍŽ JE VŠAK PEKLO.