9.12.2013 - První divadelní představení jsem navštívil, až když jsem studoval konzervatoř

Patrik Děrgel, který jako jeden z nejmladších herců u nás ztvárnil roli Hamleta, v rozhovoru pro Deník říká:

Praha – Herce Patrika Děrgela známe z oblíbeného seriálu Ulice, z úspěšné trilogie Hořící keř o Janu Palachovi, i z punkového filmu Don´t stop. Už několik let je také v angažmá smíchovského Švandova divadla, kde si nyní "střihne" titulní roli slavného Shakespearova Hamleta. Při tom všem je stále ještě studentem DAMU a v rozhovoru pro Deník také prozradil, že nikdy po profesionální kariéře herce vlastně ani netoužil. Srdcovou záležitostí pro teprve čtyřiadvacetiletého herce byl v dětství hlavně hokej, kterému se věnoval až do deváté třídy základní školy. Sešli jsme se koncem listopadu ve Švandově divadle, kde Patrik Děrgel tráví většinu svého času. Tím spíše v poslední době, kdy finišuje s přípravami a zkouškami Hamleta. Jak se těší na slavnou roli a jak vnímá, že je u nás jedním z nejmladších Hamletů?

• Jak se vám tráví předvánoční čas s Hamletem?

Jéje, no vůbec ho nevnímám jako předvánoční. Teď se soustředím pouze na inscenaci a na zkoušení. Každý rok před Vánocemi hraju, ale tím Hamletem je to asi ještě hektičtější. Trávím hrou veškerý volný čas, trénuju a nacvičuju po večerech, po představeních, pořád (smích).

• Přečetl jste si kvůli této roli originál Shakespearova Hamleta?

Četl jsem ho sice už dřív, ale teď jsem ho přečetl znovu. K původnímu textu se vracím pokaždé, když mi v naší osekané verzi není něco jasné.

• O co jste široké drama okleštili?

V textu je toho strašně moc, takže v našem představení nevystupují všechny postavy, více se dopodrobna soustředíme na hlavní postavy a na problém v Hamletově rodině.

• Vnímáte ho jako dosud největší divadelní roli?

Určitě, vnímám také, že jsem u nás jedním z nejmladších Hamletů (smích).

• Jestlipak víte, kteří byli ještě mladší než vy?

Samozřejmě, že vím – Radek Valenta a Richard Krajčo (smích). My jsme teď pár dní před premiérou, tak tu vládne mírná hysterie a nervozita, občas si říkám, kdyby se tak se vším začalo dřív, kdybych měl více času… Ale snad se to všechno stihne, aby všechno klaplo a zapadlo do sebe.

• Co vnímáte na této roli jako nejtěžší?

Hamlet to celé táhne, dělá často změny rytmu a nálad v celé inscenaci, což je těžké. Zároveň je složité uvědomovat si vztahy mezi členy rodiny, vnímat, co vůbec člověk říká. Hamlet má často různé filozofické promluvy, musel jsem se je naučit zkonkrétnit a zbavit se nějakého obecného filozofování. Důležitou věcí je také oprostit se od obecné představy o Hamletovi, zapomenout na zažité konvence.

• Setkal jste se s nějakými předsudky vůči této roli?

Když řeknu v hospodě, že zkouším Hamleta, tak mi každý připomene Radovana Lukavského. Já nepopírám, že to není legendární, ale každé představení Hamleta může být úplně jiné a stejně tak každý Hamlet by se měl odlišovat.

• Kolikrát jste viděl Hamleta na divadle?

Viděl jsem dvě inscenace a shodou okolností byla jedna z nich vůbec prvním divadelním představením, které jsem zhlédl. Tehdy už jsem studoval konzervatoř. Bylo to v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, kde hostovalo Činoherní studio z Ústí nad Labem, hlavní roli hrál tehdy Roman Zach. Pamatuji se, že bylo úplně vyprodáno a já jsem z toho byl absolutně odvařenej. Týden jsem nemluvil o ničem jiném a dodnes mi to zůstalo v hlavě (smích).

• Počkejte, vy jste šel poprvé do divadla, až když jste studoval konzervatoř?

No jo no, je to tak (smích).

• A proč jste ji šel studovat, když jste k divadlu neměl vztah?

Po základní škole jsem nevěděl, kam jít dál. Maminka sice chtěla, abych šel na zdravotnickou školu a vyučil se záchranářem, ale já když vidím krev, tak omdlím (smích). Věděl jsem, že to by jaksi nešlo, a tak jsem si prohlížel brožurku s nabídkami středních škol, kterou jsme dostali ve škole, a hledal jsem, kam se dělají nejdřív přijímačky. To byla konzervatoř, a tak jsem si tam podal přihlášku. Naučil jsem se, co mi poslali, přišel jsem na přijímačky a oni mě nějakou náhodou vzali.

• Neprošel jste v dětství ani žádnými dramatickými kroužky, školními představeními…?

Vůbec ne, já jsem do té doby hrál hokej, chodil jsem i na hokejovou základku, nějaké divadlo šlo mimo mě.

• A hokeji jste se po základce dál věnovat nechtěl?

To víte, že chtěl, já jsem ho hrál od školky – ještě jsem neuměl ani pořádně chodit a už jsem bruslil (smích). Ve škole jsme měli čtyřikrát týdně místo výuky trénink a vždycky jsem chtěl dělat hokej na profesionální úrovni. Postupem už to ale bylo časově dost náročné a navíc už to nebylo tak pěkné, jako v začátcích, kdy jsme hráli s kamarády na bohumínském stadionu pro vlastní zábavu. Čím víc jsem se přibližoval k vyšší úrovni, tím víc se naráželo na jiné otázky, hodně začalo taky záviset na penězích – kdo měl lepší výstroj, komu dávali rodiče větší příspěvky… To už mě nebavilo.

• Zahrajete si hokej i v současnosti?

Snažím se, jako sport hokej pořád miluju. Máme partu kluků, se kterými jezdíme jednou týdně na zápas. Je to taková ani ne liga, spíš přátelská utkání (smích).

• V hereckém kolektivu taková rivalita jako v hokejovém není?

Musím to zaklepat, ale ve Švandově divadle jsme jako rodina. Samozřejmě ale mám i v této branži nějaké negativní zkušenosti. Člověk narazí na lidi nebo na kolektiv, ve kterém mu není úplně nejlíp, ale to už tak nějak patří k životu, to se stává všude.

• Ve Švandově divadle hrajete už několik let, potřeboval jste se už při škole herectvím také živit?

Po konzervatoři jsem si nedokázal představit, že bych si mohl stoupnout před diváky a něco jim nabídnout. Proto jsem šel ještě do Prahy na DAMU, kde už na mě ale asi po dvou letech přišel jakýsi absťák, už jsem si chtěl někde zahrát. Naštěstí jsem právě na konci druháku dostal příležitost hostovat tady ve Švanďáku.

• Kdo vás oslovil?

Můj vedoucí ročníku, který je tady ředitelem, pan Daniel Hrbek. Řekl mi, abych šel na pohovor k uměleckému režiséru Dodu Gombárovi. Dostal jsem pak roli v představení Merlin.

• DAMU jste už dokončil?

Pořád jsem student. A asi jím budu ještě tak dlouho, jak dlouho to půjde. Prodlužuji tu klinickou smrt (smích). Jsem už sice v šestém ročníku, ale nemám splněné nějaké předměty ze třeťáku a ze druháku. Neříkám ale, že mi status studenta nevyhovuje (smích).

• Jak jste se sžil s Prahou, když pocházíte od Ostravy?

To bylo těžký. První rok na DAMU jsem jezdil každý víkend domů. Těžko jsem si zvykal například na jinou náturu lidí v Praze, s tím jsem měl docela problém. V Ostravě jsem měl pocit, že vždycky vím, na čem jsem. Tady ne… V Ostravě pak samozřejmě nejsou takové unikáty jako Hradčany, Karlův most, Orloj a další turistická historická lákadla, na druhou stranu si je tam ale člověk musí najít. Zní to divně, ale najít si je může například třeba ve vysokých pecích, nebo v haldě, kdekoli (smích). A když si to tam najde, tak je to o to silnější, protože je to jen jeho. A takhle jsem to vnímal, když jsem přišel do Prahy. Všude bylo milion turistů, kteří si fotili všechno, ale nic nebylo osobní. Až když jsem si tu našel po čase svoje místa, začalo mi být v Praze taky dobře.

• Krátce po divadle jste získal i první zkušenosti před kamerou, jaká byla ta úplně premiérová?

Můj úplně první kontakt s kamerou byla pohádka Škola princů, kde jsem hrál arogantního prince. To mě bavilo, i maminka byla nadšená, že mě uvidí jako prince na koni, s mečem a tak (smích). Pro mě byl ale zásadnější celovečerní film, který přišel poté – Don´t stop, který jsem točil s Richardem Řeřichou. Tam jsem poprvé začal opravdu objevovat, co ta kamera znamená. Už rok dopředu jsme měli schůzky a zkoušky, kde jsme se učili hrát na kameru. Tato práce mi dala hodně zkušeností i důležitých dovedností k herectví před kamerou. Další takovou cennou životní zkušeností byla i práce s režisérkou Agniezskou Holland na třídílném cyklu Hořící keř.

• Je filmové herectví hodně rozdílné oproti divadelnímu?

Rozdíl to je, ale jde o stejné povolání. Přirovnal bych to k tomu, kdybych nebyl herec, ale švadlena, která šije šaty, a najednou má ušít kalhoty. Pořád jsem švadlena a měl bych to umět... Navíc bych řekl, že u nás je ten rozdíl mezi hraním na jevišti a před kamerou ještě větší, než je běžné v jiných státech, dotýká se i jiných než technických věcí. Hodně se u nás třeba tlačí na takový ten civilismus – často slýchám rady typu "to seš ty, tak hraj sebe"… Přitom na kameru by měl člověk taky hrát, je to přece také herectví. Potom se není čemu divit, když už může hrát ve filmu nebo v seriálu skoro úplně každý, když už to není o tom hereckém řemesle.

• Zajímají vás filmové a divadelní kritiky?

Kritiky jsou kritiky… To víte, že je čtu a že mě zajímají, myslím si, že to k herectví patří, vnímám je jako profesionální zpětnou vazbu. O to horší je, když se profesionalita vytratí a do kritik se začnou promítat vlastní mindráky autorů, nebo se z ní stane obecný blábol, který popíše jen děj inscenace. I tak jsem ale přesvědčen o tom, že u nás ještě pár profesionálů existuje.

• Vidíte svoji budoucnost spíš v divadle, nebo ve filmu?

Mým cílem je být dobrý herec a tím pádem bych chtěl umět obojí, a tedy i dělat obojí. Nedokážu si představit jedno bez druhého.

• Dokážete si představit, že byste někdy dělal nějakou jinou profesi?

Chtěl bych odpovědět, že jo, abych se cítil svobodný (smích). Ale popravdě řečeno asi ne, i když vím, že by to tak být nemělo. Kdybych měl být schopen dělat něco jiného, bavilo by mě třeba pracovat se dřevem, být truhlářem.

---

Patrik Děrgel

• Narodil se 24. února 1989 v Bohumíně
• Chodil do hokejové základní školy, poté vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a činoherní herectví na DAMU v Praze
• První divadelní zkušenosti získal v moravskoslezském Národním divadle, v Divadle Petra Bezruče, v Těšínském divadle, v divadle DISK a v současnosti je ve stálém angažmá v pražském Švandově divadle (od prosince mj. v hlavní roli Shakespearova Hamleta)
• Hrál ve filmu (třídílném seriálu) Hořící keř o Janu Palachovi, ve filmech Martin a Venuše nebo Don't stop, vidět ho můžeme také v seriálu Ulice

"Když řeknu v hospodě, že zkouším Hamleta, tak mi každý připomene Radovana Lukavského. Já nepopírám, že to není legendární, ale každé představení Hamleta může být úplně jiné a stejně tak každý Hamlet by se měl odlišovat."