(útržky z dopisů filozofa a spisovatele Milana Šimečky adresovaných historikovi Vilému Prečanovi)

Dalo by se to vylíčit velmi stručně... Byli dva přátelé; v polovině padesátých let, ještě zcela mladí, spolu strávili dvě léta asistentského života na jedné vysoké škole. Pak je sice rozdělila vzdálenost čtyř set kilometrů, ale to jim dalších 13 let nevadilo. Několikrát do roka se setkali, četli, co napsal a vydal ten druhý. Pak přišla havárie. Jejich životy tak jako životy mnoha jiných vykolejily. Ocitli se v poušti, jak to jeden z nich nazval, v poušti bez nástrojů a beze všeho. Aniž se na tom dohodli, začali si psát dopisy, jako kdysi lidé v 19. století, když nebyl telefon, expresní vlaky a letadla. Byla to svého druhu duševní hygiena a taky náhrada za ztracenou aktivitu. Jejich nová životní zkušenost, nevěřící údiv nad tím, že se čas může odvíjet pozpátku, tápání a hledání smyslu pro svou ztroskotanou existenci, smutek nad zemí, s níž spojili své osudy a kterou považovali za stejně ztroskotanou, to vše se přelévalo na stránky dopisů, které psali jen pro sebe, z potřeby sdělit svůj prožitek a vyznat se v něm, možná i ze strachu být se svými myšlenkami sám. Bylo to v době, kdy lidé své myšlenky papíru svěřovali jen neradi a kdy kolovalo jako jedna z dobových anekdot toto pravidlo "jak přežít": "Nepsat! Když už psát, tak nepodepsat! Když už se podepsalo, rychle odvolat!" Bylo to v době, kdy se dopisy a vůbec popsané papíry, papíry popsané nedovolenými myšlenkami, spíše co nejrychleji ničily.

Já sám jsem "nebezpečné" papíry nejdříve jen trhal na maličké kousky. Později jsem už vše pálil. A když mi od žáru praskla klozetová místa, opatřil jsem si na to železný pekáč. Popel jsem pečlivě splachoval. Nikdo nikdy nespočítá, kolik dobových pramenů takto lehlo popelem; žádné z budoucích memoárů nedají obraz o tom, jak jsme mysleli a cítili. Jen ty dopisy od "přítele nejmilejšího" mi bylo líto zničit. Ukládal jsem je do starého kufru a při domovní prohlídce na jaře 1975 mi je kupodivu nezabavili. Našli jiné, pro ně cennější a více usvědčující poklady. Zato u mého přítele, který si k mému překvapení schovával moje dopisy, zabavili především právě tu hromádku mé "literatury". Z toho, co bylo psáno pro přítele, se stal dossier Státní bezpečnosti. Pečlivě očíslované, protažené provázkem, pečlivě pročtené. O pár měsíců později jsem se začal dovídat, že mých dopisů a u mě zabaveného deníku používá bezpečnost při tzv. pohovorech k primitivní policejní provokaci. Z bezprostředních reflexí a z introvertních úvah se staly v policejní verzi záznamy o konspirativních schůzkách a bůhví jakých hrůzách ilegální činnosti. Prostě past, do které se měly chytit myšky, s nimiž si bezpečnost nevěděla rady; způsob, jak dodatečně získat chybějící důkazy. Tehdy poprvé jsem zatoužil dostat ty dopisy, svůj deník a ostatní písemnosti nazpět, abych z nich připravil samizdat pro přátele - tentokrát jako usvědčující důkaz o metodách Státní bezpečnosti. Nic už nebylo soukromé, co prošlo policajtskýma rukama. Co mohli číst pánové ze Státní bezpečnosti, to přece mohl číst každý slušný člověk. Stal se zázrak a po více než roce jsem je opravdu držel v rukou. Jenže už na nic nebyl čas, za měsíc poté jsem odjížděl do emigrace.
Vilém Prečan

(Z úvodu knihy Sedm pražských let 1969-1976. Dopisy a dokumenty z časů normalizace vydané německy v roce 1978)

ČSSR 30. 5. 1969 Milý příteli, (…) Protože posílám tento dopis přes Vídeň, mohu si aspoň zanadávat. Je to všechno otřesné. Prostě nám všem zatrhli žílu u pytlíku, jak pravíval kdysi Vašek Kopecký. Bez skrupulí a bez nejmenšího zaváhání, které tak drásalo kdysi Novotného. Tvůj seriál už v Listech nevyjde. Mluvil jsem o něm ještě týden před zákazem s Tesařem, kterého jsem potkal v Literárkách. Je to všechno úděsné. Poslední stateční Moravané byli na Bílé hoře poraženi a teď se dá očekávat poprava českých pánů. Zatím v podobě vylučování z partaje. Nepochybuji, že tobě autorství Černé knihy nebude odpuštěno. Musíme se zařídit na těžký ústupový boj. Jsem v náladě, protože právě dnes Husák vyskakoval v televizi na aktivu ve Vysočanech. Je to zcela zřejmě šílený psychopat. Podařily se mu výroky, které silně připomínaly skřeky troglodyta z padesátých let. Mimo jiné: nebude nikoho kráglovat, ale nedáme si také stranu krieglovat. Stádo podlidí z Prahy devět se mohlo uřehtat. Byly to přirozeně samé karlínské stvůry, které nadšeně řvaly "se Sovětským svazem na věčné časy". Příteli, je to úplně prosraný a není jiné cesty než se vrátit ke švejkovině a k šibeničnímu humoru, aby člověk nemusel denně zvracet jeden kýbl. Rudé právo převzalo úlohu Tribuny a nejméně třikrát tam byl vzpomínán tvůj zločin. Zatím bez jména. Kal a bahno leze pomalu nahoru, impotenti a blbci s komplexy se natřásají na obrazovce a koktají své hovadiny. Sám se divím, že jsem byl ve stejné straně s těmito lidmi. Stalo se to, co jsme předpovídali. Partaj se definitivně zdiskreditovala a stala se prostě pátou kolonou, národní hrdinové jako Černík a Svoboda pokojně přijali úlohu místodržitelů okupantů. Černík improvizoval v projevu, a hned bylo zřejmé, že má inteligenční kvocient pod sto.
Kamaráde, odpusť, že ti nepřidávám na náladě, ale co se dá dělat, nějak se vyblít musím. Tobě to asi taky není všechno jedno. Helena mi říkala, že nečte noviny a věnuje se dětem. To je to nejlepší, co se dá dělat. Já dokončuju svůj seriál pro rozhlas a pak se budu prostě válet a chodit na hříbky. Není už kam psát. A cokoli napíšeme, aby to cenzura pustila, je pod úrovní roku 1963. Tak co. Pozdravuj Williho. Svrhni královnu, Angličané jsou imperialisté, kdyby mě nechali zametat za deset liber týdně Trafalgar, tak to beru.

Ať žije Sovětský svaz, ať žije KSČ, ať žije soudruh Husák (dr.), ať žije soudruh Jodas, vraťme se k Novotnému, ať žije Stalin. Bratislava 23. 9. 1970 Milý příteli Viléme, (…) Tenhle poslední rok, to byla škola k nezaplacení, už se nikdy nebudeme podobat těm, kterými jsme byli, nedej bože. Když se ptám, co to vlastně je, a tím se stejně nutím zase k tomu vytvořit nějaké schéma, říkám si, že je to přece jenom pouhý zápas tuposti s inteligencí, slepoty se zrakem a že všechno ostatní je pouhá série průvodních okolností. Je to jenom to, co tu vždycky bylo, úděsná choroba blbosti, na kterou všechno hyne, celé národy, a jak doufám, na ni zahyne jednou celé lidstvo. Protože platí to, co jasnozřivě postřehl Švejk, že kurvy bez inteligence jsou ceněny mnohem více než kurvy s inteligencí, v originále "slečny". Toto schéma by bylo potřebné propracovat, ale nedostává se mi na to sil. Není to také povzbuzující. A ani se nezasměješ, čehož lituji. Budu pravděpodobně od prvního pracovat.1 Jde mi také o to, abych jako prostý člověk z davu měl to, co každý člen společnosti potřebuje k duševnímu zdraví, být totiž podílníkem na nějaké kolektivní činnosti, která - třebaže nesměřuje k ničemu užitečnému ani potřebnému - přece jen vytváří jakýsi pocit obecné potřebnosti. Někdo mi řekne, heleď, zajeď tam a tam, přivez to a to, a já si třeba budu skutečně na chvíli myslet, že plním nějaký úkol a to mě zbaví frustrace. Proto se tolik lidí cítí dobře na vojně. To samé lze dosáhnout smlouvou s nakladatelstvím, ale taková nakladatelství nyní nejsou a taky nebudou, aspoň ne v příštím roce, pro nás. Protože je ti jistě jasné, že ony výzvy k smíření a čelem k masám a strana a lid, budou mít jistě svůj výsledek. Umím si představit, že i řada intelektuálů bude vyzvána anebo přímo prošena, aby vstoupila do očistce, smyla své hříchy a postoupila mezi anděly. Ale aby vynikla lákavost očistce, musí být zachováno peklo - pro lidi jako jsi i Ty a já, aby si ti, kteří budou očištěni, mohli s uspokojením říci: Když se to tak vezme, nám se ani nedaří špatně, když vezmeme do úvahy, jak se mají ti chudáci v pekle. A tento trik určitě posilní vztahy mezi stranou a lidem.

(…) Eva bude zítra prověřována jako nestranice. Má stejný sklon k planému hrdinství jako já, a tak jsme měli dlouhou existenciální debatu nad inkvizičním dotazníkem, který měla vyplnit. Ten dotazník je sám o sobě unikát a připadá mi jako ta Godzila, co vystoupila po dlouhém spánku z pravěkého moře a drží všechno, co vytvořila moderní civilizace. Je to prostě odporná, smradlavá, nestvůrná snůška idiotských otázek, jejichž jediným cílem je ponížit tázaného, skutečné kladivo na čarodějnice - "souložila jsi s čertem u Petrových kamenů?". Jsou formulovány tak, že už nelze se vykroutit stylistickým čarodějnictvím. A tak jsem pravil, že jsou jen dvě možnosti, říci "a přece se točí" a odejít, anebo s náležitým pohrdáním odevzdat elaborát složený z pustých frází, které by jasně napovídaly, že je možné donutit člověka středověkým způsobem žít, anebo dokonce i mluvit, ale není možné ho donutit středověkým způsobem myslit. Tak jsme to tímto způsobem sepsali, šlo mi to skvěle, chrlil jsem ze sebe fráze bez zastavení, až jsem skoro začal uvažovat o tom, že by to mohl být skvělý zdroj obživy, kdyby člověk našel spolehlivého člověka, který by to byl ochoten nosit na trh a prodávat Pravdě či Rudému právu a jiným jubilujícím tiskovinám. Jenže to by asi bylo nemravné. Škody tím způsobené na duši čtenáře se nemusí brát do úvahy, protože takové věci stejně nikdo nečte. Přerušil jsem psaní, protože přišel právě (tvůj) velvyslanec Č(elko] a zásobil mě novinkami. Jak jsem zjistil, jeho generace nebo jen on sám chce především žít a to je myslím rozumné. Měli bychom vypracovat konečně už styl života v čisté diktatuře a nekoketovat se způsoby života, pojmy cti, hrdosti a jinými relikviemi, které si mohou lidé dovolit v jiných částech světa. Vzít přísně na vědomí, co se změnilo, a nevykřikovat po hospodách, jako dělník Krause, svůj odpor k Hitlerovi. Za něco podobného je ve vazbě Ličko, možná jsi ho znal z Kultúrneho života. Už tedy vím, co to vlastně píšeš.2 To je výborné a zdaleka si nemyslím, že takové věci mohou sloužit jenom k obživě. Všechno, co má úroveň, podkopává za dané situace nadvládu blbosti. (...)

1 Nastoupil jako šofér.
2 Pod cizím jménem rozhlasový seriál o slovenském povstání 1944. Bratislava 4. 1. 1972 Milý hochu, děkuji za velmi obšírnou zprávu o poměrech doma, na pracovišti i v občanském životě. Říkám si vždycky, jaký přetlak psavosti musí v tobě být, když jsi schopen popsat tolik stran. Nejlíp ti to vychází, když se ten přetlak psavosti spojí s přetlakem vzteku. Škoda že není možné tak krásně formulované urážky publikovat a seznámit tak veřejnost s něčím docela jiným, než jsou těžkopádné blivaniny takového V. M. Ani nadávat už pořádně neumějí, je to ubohé řemeslo. Začal právě teď vycházet v Pravdě. V úvodním článku byla zase snůška známých citátů z Vaculíka, Liehma, Blažka, "filozofa" atd. Existuje zřejmě seznam citátů, nějaká tajná červená knížka, protože už poněkolikáté čtu o tom, jak Blažek by si raději lehl pod tank, než propagoval marxismus-leninismus, a že Vaculík chtěl stranu jako zločineckou organizaci postavit mimo zákon. Co myslíš? Je možné, aby nějaký historik za padesát let se spokojil s tímto výběrem citátů, anebo se bude obtěžovat a podívá se, jak to bylo skutečně napsáno? Když jsem byl v prvním ročníku na fakultě, sprdnul mě profesor za to, že jsem něco maličko nepřesně ocitoval z chudáka Puškina a tak zkreslil smysl verše. A to jsem se učil v nejtemnější době temna. Někdy si myslím, že skutečná bída našeho státního a společenského života, a to neplatí jenom pro nás, spočívá především v převládajícím diletantismu ve všech oborech lidské činnosti. Že snad i toho zlého úmyslu je méně než prosté nevzdělanosti a neznalosti pravidel práce v různých oborech. Kdoví, jestli neprožíváme nějaké období barbarizace, které se naposledy rozklene přes celá staletí.

(...) Už "Pacholíci" mi povídali o přípise ze závodní rady. Je to milé, nezlob se, Viliame, vše, co lidé dělají, je v jejich přirozenosti a nejmíň je v lidské přirozenosti zastoupena schopnost pochopit přesně lidskou situaci, která se jich přímo netýká. Prozkoumáme-li přísně a nelítostně sami sebe, zjistíme, že i my podléháme velmi často této přirozenosti. Jestliže v této době jsme schopni tuto přirozenost snadněji překonávat, je to proto, že naše vlastní neštěstí nás udělalo vnímavějšími k situacím jiných. A tak je to asi také s tou vaší podnájemnicí. Já sám jsem už nebyl dlouho na svém bývalém pracovišti,3 ale když tam někdy zavítám, mám vždycky ten pocit jako mrtvola, která by se vrátila a s lítostí konstatuje, že svět se nezměnil, že jde dál, že konečně všechno zůstalo při starém. Nespravedlnost je jenom náš vnitřní pocit a má jenom pro nás konkrétní význam. Pro ty, kteří zůstali, je to jenom abstraktní pojem, nad kterým se dá pozastavit, anebo se ho dokonce zhrozit, ale nemá žádnou palčivost. Vypadli jsme sice z vlaku, ale to nezabrání cestujícím, aby nešli do jídelního vozu na oběd, když přijde čas k obědu. Mockrát jsem si už zakázal projevovat nad tím jakoukoli trpkost. Když jsme se vraceli z Beskyd, havarovalo těsně před námi auto s tříčlennou rodinou. Bylo to jako ve filmu; viděli jsme, jak se převrátilo v příkopě a narazilo na strom. Viděl jsem, jak z něho lítají předměty, jak se bortil plech, jak se lidé jako by scvrkli a stočili do klubíčka. Vytáhli jsme dítě, které leželo pod překlopeným vozem a jako zázrakem mu celkem nic nebylo. Žena měla něco s páteří, protože křičela, jak jsme se jí dotkli, a plakala a naříkala a ještě stačila spílat muži, že byl zbabělec, protože ji nechal řídit. Kolem projely desítky aut, zpomalily, lidé se podívali na krev a na sklo, na cáry šatů a na oběť, pak zařadili rychlost a jeli dále. Já jsem hladil tu naříkající ženu po vlasech a díval se na ta auta a říkal jsem si, konečně, no a co? Co by vlastně měli dělat ti lidé?

Pomoci už nemohou, musí už prostě jet po svých, aby stihli večeři nebo televizi. Individuální osud jedné rodiny byl rozbit na cucky, ale nic se nezastaví. Jediné, co člověk jakž takž může udělat, je to, že pohladí po vlasech. No a pak jsme jeli taky domů, abychom byli včas na večeři a aby se kluci stihli vyspat ráno do školy. Je těžké se smířit s tímtéž, jestliže se to děje ve sféře politické. Tam je obyčejně osudová životní nespravedlnost jaksi trpčejší, protože nepochází z náhody, ale z lidské zloby a z nedokonalosti lidského zřízení. Ale povahou je to přece jenom podobné, prostě jsme také havarovali. (...) Bratislava 12. 6. 1972 Milý příteli, (...) V. ti říkal o mém neslavném pokusu o komunikaci s představiteli režimu a jak neslavně dopadla. Odvykl jsem si jednat s vysokými úředníky a vlivem života, který vedu, jsem se stal nerudným, jízlivým a vzhledem ke svému skutečnému postavení nepřiměřeně neskromným, jak zase označil mnou sepsané odvolání ředitel školy, která Milana odmítla. Objel jsem s Milanem zdejší učiliště a oba jsme shledali, že jejich materiální vybavení je nesrovnatelné s vybavením škol, že to všechno může být zajímavé a že se vlastně nic nestalo a že jednou se vše může v dobré obrátit. Obor potrubář je úctyhodný a po pěti letech může být zakončen maturitou. Milan šel vlastně do školy dříve, než měl, a tak to všechno vyjde na stejné peníze, to vlastně ne, protože potrubář si přijde na lepší peníze. Věcně to tak všechno možná je, ale z hlediska ústavních práv, že ano, z hlediska lidských práv, že ano. A tak mi nezbývá než jako tomu vodníkovi smutně bručet v potrubí. To mě hned napadlo, když byla řeč o potrubářství. Já konečně taky přejdu ke smysluplnější práci, byla za mě přijata náhrada. Tak to doklepu do prázdnin, pak si vyberu dovolenou a začnu u Pozemních staveb. Se znalostmi, které už teď mám ze zakládání staveb, se poměrně rychle mohu stát odborníkem, ne-li členem brigády socialistické práce, a vrátit tak společnosti to, co mi dala, ten kopanec. Já přece neměl ni

3 Na vysoké škole. kdy nic proti socialismu, jen proti blbosti, jež je jeho doprovodným znakem. A zase, čeho není blbost doprovodným znakem? Už jsem nějaké ty stavby okoukal a vím, do čeho jdu. V kurzu, do kterého chodím, se školí se mnou bývalý ředitel slovenského filmu na Kolibě a bývalý redaktor televize. Ten redaktor má chudáček takové ručičky, že je mi ho líto. Díky bohu za to, že jsem takový medvěd a že už teď mám přesně takové to břicho jako šoféři dálkových kamionů. Svým vnějškem se přizpůsobovat nemusím. A nedělá mi těžkosti říci "kurva" a "pičában" s tím patřičným přízvukem, který odlišuje intelektuálního sprosťáka od naturálně sprostého muže z lidu. Bude to dobré. Bál jsem se vždy toho ztraceného času, ale nač mi je vlastně volný čas. A tak vesele do nového dne. (...) Bratislava 12. 7. 1972 (...) Já to ale definitivně a s konečnou platností balím od 15. srpna, kterýmž dnem nastupuji u Pozemních staveb. Něco se prostě musí změnit. Svět dneska měnit nelze, nelze ho dokonce ani vykládat,4 takže jediné, co je možno měnit, je to zaměstnání. Podstrkávám si tyto změny existenční namísto těch, které by mě potěšily mnohem více. Ale na tyto naposledy zmíněné změny jsi expert ty. Čekám pořád na jednu velikou zprávu, kterou jsi slíbil mě potěšit. Jsem trpělivý, jen klid. Ty paběrky, které mi posíláš, to není ono. Tuhle se o mě otřel v Pravdě Oto M. Pamatuješ si na tu veš? Bylo to naprosto konfuzní, nikdo to asi nečetl a tím méně tomu rozuměl. Byla tam ale věta, že jsem s primitivním cynismem kdesi jaksi odmítal vedoucí úlohu dělnické třídy.

A tahle veš mě v 68. roce agitovala, abych se pokusil založit novou stranu, protože ta komunistická už zkrachovala. Chtěl jsem o této epizodě M. politického vývoje napsat redakci Pravdy, ale pak jsem si řekl, že by to bylo pod mou úroveň a že by se to dalo považovat za udavačství. Takže se spokojím s tím, že až příště M. potkám na ulici, kopnu ho nenápadně do prdele, aby na to neměl svědky, ale to přisámbohu bude. I zde se schyluje k procesu. Vše mi ale připadá hloupé, ubohé a nelidské, jakkoli to všichni vážně bereme, když jenom porovnám váhu všech těch obvinění se skutečností, že L(aco Kalina] sedí v těchto vedrech, deštích zimy, jara a léta ve vězení. Stát si hraje na Kafku. Nabídl jsem se jako svědek, ale už dnes cítím, že jediné, co svedu, bude, že požádám soudce, aby mě permanentně štípal do ramena, jinak že si budu těžko uvědomovat, že bdím. Celý červenec tedy prožijeme v Bratislavě. Kluci chodí na brigádu, Eva je doma a většinu dne nakupuje, protože najednou neunese to, co kluci snědí, když se odpoledne vrátí z práce. Vrací se jí dobrá kondice, ale ne tak rychle, jak očekávala, a nemá z toho náladu. Tento rok je rokem psa. Milan se bez vnitřních komplikací vyrovnal se svým příštím postavením člena privilegované třídy. Nemám radost z toho, že čas běží, ale tento neblahý rok bych chtěl mít co nejdříve za sebou. Jestli ovšem právě v tomto roce nedojde od tebe ta dobrá zpráva. Bratislava 17. 12. 1972 Milý hochu, moje zlenivělé vědomí odkládalo tak dlouho napsání těchto řádek, až to nakonec vyšlo na šťastné Vánoce a veselý Nový rok... Nejspíš to už bude tím, že se dělníkovi stává psaní čím dál tím více nepřirozenou činností. Píšu stejně strojem, protože mi ruka těžkne a těžkne, zvyklá na chladnou a tvrdou hmotu volantu

4 Parafráze Marxe.

a koule hydraulických pák. I ve snu mi škubou nohy, jak stále šlapu na spojku. Co to byl za život a co to bylo za planetu, na které jsem se s rozkoší roztahoval nad psacím stolem a vymýšlel slova, slova, slova? Co to říkal ten s. Indra? "Skoncovali jsme s nimi jednou provždy"? (...) Je to pár dní, co jsem po dlouhé době byl za E(dou Frišem]. A tak jsme si v klidu a míru zahráli na budoucnost. Je skeptičtější než já, ale shodli jsme se na základních formulacích všeobecného trendu. Nic v tomto světě nepotvrzuje šílené představy našich zběsilců, jenom jejich vlastní fráze. Takže čas se příznivě sklání na naši stranu. I v tomto bídném lágru je naše vlast svou dnešní podobou politického života cizorodým tělesem, takže nějaká operace tu bude potřebná. (...) Když už mluvíme o bratislavských známých, tak bych měl říci, že A(gneša] byla navštívit L(aca] ve vězení. Nemohlo to být jiné než smutné. I samotné pomyšlení na to, že tento člověk sedí v cele s dvěma desítkami nejrůznějších nešťastníků a tetelí se pod dekou jak Babinský pro nic za nic, je příspěvkem k pochopení světa, ve kterém žijeme. A zatím není známky, že by dostal milost nebo nějaké jiné zmírnění trestu. Snad k tomu výročí našeho slavného Února. Myslím, že se L. tehdy v tom únoru dost angažoval, takže nyní za to sežne zaslouženou úrodu jako tečku absurdity za 25 lety života. Chvála bohu, že aspoň já jsem v této věci z obliga; protože mládí je rozumnější než stáří, běhal jsem v té slavné době v tretrách po parku a chodil za holkama. (...) Je to tristní až běda, vysoké školy jsou opět učilišti apatie, tupého papouškování a přetvářky. Nu, mají, co chtěli - poslušnost cvičeného stáda. Péťa chodí do školy a do tanečních, netají se tím, že do tanečních chodí raději a že je zde i úspěšnější. Nedovedu se s tím velmi smířit, ale v duchu se ptám sám sebe, jestli to není správnější hierarchie životních hodnot.

Milan se učí tento týden vrtat díry do železa. Je podivuhodné, jak rychle setřásl trpkost z nepřízně státu a zapadl mezi kluky, se kterými je asi velká sranda, a do prostředí, kde se toho děje víc než na obyčejné škole (kde se dnes už jenom učí a schůzuje k padesátému výročí vzniku SSSR). Je tam ctěn a vážen a byl pochválen "před nastoupenou jednotkou". Utvrzuji se v přesvědčení, že pro intelektuální dráhu se mu dostane takto lepší přípravy, než se dostalo třeba nám. - A co já? Teď skoro pořád nakládám štěrk. Zakusuji se do haldy vyšší než tvůj dům. Byla to beztvará masa, ale tím, že jsem promyšleně přeťal tuto masu napříč, připomíná mi dnes pobřeží jižní Anglie. Když naložím auta, čtu, ale zima je pořád lezavější a proniká do kostí, moc čtenářského klidu mi nedopřeje. Nebyl to moc veselý rok, který máme za sebou. Když se obhlédnu zpět, dychtivě proto hledím vstříc tomu příštímu, i když tohle dělení dějin, v jejichž zajetí žijeme, je jistě fiktivní. V každém případě přinese tento nový rok jaro, čisté přírodní jaro, na kterém mi v mém postavení velmi záleží, a to by mi ke štěstí skoro stačilo. Ale trochu věřím i v jaro ve smyslu tání politického a budu se těšit, když přinese něco dobrého jiným, protože náš ledový škraloup se tak rychle nerozpustí. Nejvíce by mě těšilo, kdyby se líp dařilo vám. Přeji vám, a se mnou asi všichni naši, štěstí a zdraví pro všechny členy rodiny i pro domácí zvířata, andulky, kočky a ryby. Přeji domu, aby se zdokonalil, a zahradě, aby rodila. Pozdravujte B. a všechny přátele, i v naší ulici bude svátek. Ať žije rok 1973! Q Korespondence Viléma Prečana s Milanem Šimečkou z let 1969-1976 vyšla v německém překladu v knize Die sieben Jahre von Prag v nakladatelství Fischer Taschenbuch Verlag ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1978. Uvedená ukázka pochází z připravované knihy Sedm pražských let 1969-1976. Dopisy a dokumenty z časů normalizace.
Dopisy byly redakčně kráceny.

---

MILAN ŠIMEČKA

• *6. března 1930, + 24. září 1990
• Narodil se v Novém Bohumíně. Po skončení fakulty učil rok češtinu na jedenáctiletce v Kroměříži a v roce 1954 přišel do Bratislavy. Dráhu vysokoškolského učitele začal na katedře marxismu-leninismu, kde měl za úkol vysvětlovat studentům medicíny a farmacie základy marxistické filozofie. Po prázdninách roku 1957 změnil působiště a začal učit na Vysoké škole múzických umění. Následujících deset let bylo asi obdobím jeho nejintenzivnějšího studia filozofie, kdy se znovu a důkladně seznamoval s obsahem všech filozofických škol a systémů minulosti. Ve svých sedmatřiceti letech měl Milan Šimečka příležitost dokončit svou vlastní soukromou univerzitu: od podzimu 1967 do února 1968 strávil půl roku v Mohuči jako stipendista tamějšího Ústavu evropských dějin. Ještě však trvalo dalších devět měsíců, než mechanismus normalizace nabyl i v případě Šimečky konkrétní podobu existenčního násilí. Právě o svých čtyřicátých narozeninách, 6. března 1970, už po vyloučení z komunistické strany, dostal výpověď z vysoké školy. Poté pracoval jako řidič, buldozerista a dispečer v betonárce. Od 6. května 1981 do 27. května 1982 byl vězněn ve vyšetřovací vazbě v Bratislavě a v Praze. Po návratu z vězení se přihlásil příslušnému odboru národního výboru jako uchazeč o zaměstnání, avšak tentokrát už odmítl přijmout práci neodpovídající jeho kvalifikaci. Filozof Milan Šimečka po sobě zanechal významné dílo. Jde především o jeho knihy Obnovení pořádku, Kruhová obrana a Konec nehybnosti, které vyšly nejprve v samizdatu a následně byly vydány v letech 1990-1992. Obnovení pořádku vyšlo knižně nejprve česky v exilovém nakladateství Index (1979) a souběžně ve francouzském (1978), anglickém (1984), italském (1982) a polském (1982) překladu. Většina jeho dalších textů určených ke zveřejnění, které napsal v letech "zakázanosti" 1975-1989, vyšla pouze v domácích samizdatových periodikách a v českých a slovenských exilových časopisech nebo v cizojazyčných žurnálech. Z Šimečkovy rozsáhlé korespondence vyšly pak jen dopisy z vězení (1981-1982); část vzájemné korespondence z let 19691976 zařadil historik Vilém Prečan do knihy vydané německy: Die sieben Jahre von Prag 1969-1976. Briefe und Dokumente aus der Zeit der "Normalisierung" (1978).