10.2.2014 - Osm podnikatelských příběhů, vyberte ten nejlepší

Aleš Kubíček

Balonem z Brna až na Nový Zéland nebo do Chile

Stála za tím touha dostat se "za hranice". Překročit ty s okolními státy za bývalého režimu nemohli, a tak se Aleš Kubíček s kamarády rozhodli, že vzlétnou vzhůru. "Parta kamarádů chtěla balon, tak jsme se dali do práce a za dva roky jsme ho sestrojili," popisuje Aleš Kubíček začátky svého podnikání. Na prvním horkovzdušném balonu pracoval na začátku 80. let celý brněnský klub Aviatik, tedy asi 140 lidí. Dnes jsou Balony Kubíček jednou ze tří největších světových firem na výrobu balonů. Ročně jich vyrobí na osmdesát a vyváží je na pět kontinentů a do čtyřiceti zemí světa. "O naše produkty je zájem i na Novém Zélandu, v Chile nebo Japonsku," vyjmenovává otec české balonové výroby. Ještě předtím, než vůbec vznikla dnešní firma, však museli milovníci balonů přežít období komunismu. Před třiceti lety se o startu balonu v Československu jen snilo, a když se první vzdušný koráb z brněnského medláneckého letiště vznesl, odstartoval revoluci. S jídlem roste chuť a již v roce 1985 se Kubíčkovy myšlenky upřely na stavbu horkovzdušné vzducholodi. "Jak známo, komunistický režim neměl rád, když se jeho ovečky moc sdružovaly, a ještě kolem takových nebezpečných aktivit, jako je výroba a provoz balonů. Proto se výroba balonů i s Alešem Kubíčkem přesunula pod lepší dohled, do společnosti Aerotechnik, vlastněné státem," připomněl pamětník Michael Suchý.

Opravdový průlom zaznamenala výroba balonů v roce 1989. "Po revoluci bylo nutné, aby člověk podnikal, a tak jsme založili firmu," vzpomínal Aleš Kubíček, jehož společnost v současnosti zaměstnává dvaatřicet lidí. Finanční obrat firmy se v roce 2013 pohyboval okolo šedesáti milionů korun. Své začátky spojila s někdejším činžákem ve Francouzské ulici, kde se látky na výrobu balonů protahovaly úzkými okny. Dnes unikátní vysokopevnostní polyesterovou textilii vyrábějí v další továrně v Černé Hoře u Brna. A sestavování balonů se přestěhovalo do většího – do továrny v brněnských Maloměřicích. Pořídit si balon na první pohled vypadá jako nápad jen pro opravdové snílky. Našetřit na něj však není celoživotní misí. Jeho cena se pohybuje v hodnotách podobných cenám za nový automobil střední třídy. "Balon se dá pořídit i za 600 tisíc korun. Kdyby zájemce našetřil milion, měl by již balon s hodně slušnou výbavou," zapřemýšlel brněnský podnikatel. Dražší balony mohou mít například lepší vybavení v koších, od různých přepážek až po židličky nebo stolky. Pak se může lišit i velikost balonů nebo technické vybavení. Kubíček ve svém oboru dosáhl na úplný vrchol. Přesto nehodlá usnout na vavřínech a klade si před sebe další cíle. "Chtěl bych export rozvinout do více zemí Latinské Ameriky. Zaměříme se také na Kanadu. V první řadě bych si ale přál stabilizovat naši ekonomickou situaci, která se odráží od celkového stavu českého hospodářství," dodal závěrem. (Marek Ustohal)

"Balon se dá pořídit i za 600 tisíc korun. Kdyby zájemce našetřil milion, měl by již balon s hodně slušnou výbavou."

Karel Nikl

Začínal v paneláku ve vaně, dnes obsluhuje rybáře v Evropě

Karel Nikl se vyučil obráběčem kovů a živil se léta jako lakýrník. Srdce ho však táhlo k vodě, od dětství je vášnivý rybář. Dnes má v Kolíně továrnu na nástrahy pro kapry a distribuční sklad rybářských potřeb, odkud zásobuje obchody pro rybáře v Česku i sousedních zemích. Šestačtyřicetiletý Nikl měl vždy obchodního ducha, už na základní škole v osmdesátých letech dokázal sehnat a dobře prodat atraktivní igelitové tašky spolužákům, v devadesátých letech sháněl staré šicí stroje singrovky pro své vietnamské sousedy a následně prodával džínové bundy, které na nich ušili. Bylo mu jasné, že když se chce mít líp, musí začít podnikat. S kamarádem založili byznys se stavební a průmyslovou chemií, o kterou byl v té době zájem. Prodávali silikonové tmely, oleje a polyuretanové pěny. "Vždy jsem měl touhu založit si malé rybářské potřeby, chyběly mi ale zkušenosti i peníze," říká. V roce 2002 udělal životní rozhodnutí a sám se od nuly pustil do podnikání v rybařině. Nejprve začal pro sebe a pro kamarády vyrábět kuličky boilies, nástrahy pro sportovní lov kaprů. Těsto z rybí moučky a nevábně vonících přísad zpočátku míchal ve vaně u maminky v panelákovém bytě 2+1 a pak kuličky vařil na sporáku. "Některá aromata, jako například nahnilý krab nebo oliheň, jsou pro nerybáře nepříjemná a jsou velmi intenzivní. Po paneláku neustále chodili lidé, že tam něco strašně smrdí," vzpomíná.

Lov kaprů je poměrně mladá záležitost posledních dvaceti let, jeho kolébkou je Anglie, velmocemi jsou Nizozemsko, Německo a Francie. "Nemají tradici pojídání kaprů, pouští je a mají lepší šanci dorůst gigantických rozměrů 30 až 40 kilogramů," vysvětluje Nikl. S boilies začal proto, aby se mu peníze rychle vracely – je to spotřební věc, rybáři je musí pořád nakupovat. Od začátku neváhal vyrábět z dražších surovin a nabízet za vyšší ceny. "U boilies platí, že čím kvalitnější, tím ryby víc berou. A chlapi si to pak přijdou koupit," líčí. Začal zásobovat rybářské obchůdky, přibíral i distribuci značkových boilies od zahraničních výrobců a zastupoval i výrobce prutů, bivaků, háčků či rybářských postelí. Dosud největší Niklovou akvizicí je převzetí distribuce britské obchodní značky Carp 'R' Us, která má dvacetiletou historii a zvučné jméno ve světě. Obchoduje s "kaprařskou bižuterií" – háčky, olůvky, vlasci. Plán je spolu se známou značkou dostat k odběratelům i další výrobky firmy Karel Nikl. Podnikatel věří, že sportovní lov kaprů a rybářství vůbec budou v Česku stále populárnější. "Nejsem jen prodejce rybářských potřeb, pomáhám lidem učit se relaxovat na rybách. Jezdíme dělat přednášky a školení," vysvětluje, jak si vychovává nové zákazníky. Velké plány má momentálně v Rusku, kde usiloval o získání velkého distributora pro svůj obchod. "V Rusku je boom kaprařiny v plenkách. Jednou se dostaneme až do Číny," říká s nadsázkou. (Jitka Vlková)

"V Rusku je boom kaprařiny v plenkách. Jednou se dostaneme až do Číny."

Václav Jakeš

Dávali mu jeden rok.
Nevzdal se, uspěl a dnes sponzoruje sport

Dostal jsem neskutečnou šanci. Řekli mi: Dostaneš projekt, nikdo ti do toho nebude kecat a ukaž, co umíš. To byla příležitost, jaká se neodmítá. Tak komentuje začátek podnikání ředitel firmy Enviform Václav Jakeš. "Vzniklo pětadvacet pracovních míst pro ženy se změněnou pracovní schopností, s minimálním vzděláním," dodává s tím, že všichni jeho známí, včetně ekonomů, dávali projektu maximálně rok a půl. To bylo na podzim roku 1999. Letos na podzim tomu bude patnáct let. Krátkodobý experiment stále žije, z původních pětadvaceti šiček se počet zaměstnanců rozrostl na současné čtyři stovky zaměstnané v pobočkách v Praze, Kladně, Kyjově, Bohumíně nebo v Ostravě. A samozřejmě v Třinci. Třinec je středobodem firmy Enviform. A Třinec, to jsou Třinecké železárny. Právě z nich se v roce 1999 rekrutovalo oněch pětadvacet žen, které v rámci rekvalifikace začaly šít pro oceláře ochranné pracovní prostředky. "Žádná z nich nebyla švadlena, žádná neuměla šít. Skoro bych řekl, že jsem šití rozuměl víc než ty ženské jenom díky tomu, že moje maminka šila a já z toho, že jsem se mihl okolo jejího šicího stroje, věděl, co je to osnova, co je to útek. Takže ženské začínaly tím, že jezdily jehlou po linkovaném papíře, aby se naučily šít rovně," přidává Václav Jakeš další detaily ze začátků firmy.

Je otázkou, zda by firma, v níž je ředitelem, mohla vzniknout na zelené louce, bez podpory mocných železáren v zádech. "Pomáhaly nám jenom tím, že nám platily dříve, než jsme museli zaplatit našim dodavatelům, nic víc," říká Jakeš. "Všechno ostatní jsme si museli udělat sami, vydělat si na to," dodává s tím, že dnes už je původní šicí dílna jen okrajovou položkou v jejich službách. Z pětadvaceti původních šiček jich zde pracuje patnáct, firma se navíc věnuje zajišťování školení bezpečnosti práce, ke které přidala i další aktivity z oblasti ekologie. "Děláme to firmám na míru. Od bezpečnosti až po ekologii. Jsme levnější, než kdyby si to dělaly samy, díky synergiím, které jsme v těchto oborech dokázali nalézt, jim ve výsledku šetříme peníze," vysvětluje ředitel firmy, která loni pracovala s 250milionovým obratem a vedle původní podpory žen, které by jinak jen těžko našly práci, dnes podporuje i sportovce nebo nemocnice. V režii firmy je například známá Beskydská laťka, na níž už několik let vystupují nejlepší výškaři světa. "Laťka je vyústěním toho, že jsem se kdysi sám atletice věnoval. Byl jsem jedním z prvních absolventů třinecké sportovní třídy, která tady v šedesátých letech vznikla. Pak mi v osmnácti naznačili, že určitě budu umět jiné věci dělat lépe než atletiku, takže z toho pro mě nikdy žádná Dukla nebo Rudá hvězda nekoukala. Ale dodnes si zajdu na stadion, abych se proběhl. Proto pomáháme. Když člověk něco dostane, měl by to dát, když může, zpátky nebo někam dál. A nám se to povedlo," dokončil Václav Jakeš. (Darek Štalmach)

"Když člověk něco dostane, měl by to dát, když může, zpátky nebo někam dál. A nám se to povedlo."

V. Mouchová a F. Říha

Bedýnky plné biopotravin i čerstvého ovoce až ze Šrí Lanky

Veronika Mouchová s Filipem Říhou vedli oba alternativní životní styl nazývaný vitariánství – jedli jen ovoce a zeleninu bez tepelné úpravy. Díky tomu se také poznali. Filip v létě 2009 dodával catering na plzeňský festival životního stylu a Veronika se k němu přihlásila jako dobrovolnice. Společně brzy začali učit lidi, jak připravovat jídla a měnit životní styl. Na to však potřebovali kvalitní zdroj surovin. Poptali je tedy u několika českých farem. Klienti ze seminářů se začali po původu ovoce a zeleniny ptát, takže je dvojice začala i distribuovat. Nakonec byl zájem o suroviny větší než o semináře. V září 2009 tak vymysleli nový projekt. Nejdřív nabízeli jen ovoce a zeleninu, případně saláty a bylinky. Lidé dostali pětikilovou bedýnku a nevěděli předem, co v ní bude. Paralelně se věnovali i seminářům a rozvozu jídel. Bylo to však vyčerpávající a nevynášelo to, takže se rozhodli jen pro Freshbedýnky. V roce 2011 se vypravili do Asie na dovolenou. Tam vitariánství opustili. "Začali jsme jíst tak, jak naše tělo chtělo. Uvědomili jsme si, že spíše než na jídle záleží na tom, s jakým přístupem ho člověk jí," upřesňuje Veronika. Do firmy YesFresh přinášejí každý jiný pohled a dobře se tak doplňují, Filip má zkušenosti z korporátního světa, Veronika šla podnikat přímo ze střední školy. Jejich první sklad měl asi 150 m2, nákupy rozváželi sami starým autem. První zaměstnanci přišli rok po založení firmy, teď zaměstnávají 20 lidí. Začínali se sto tisíci, ale postupně do podnikání investovali několik milionů.

Půjčili si od Veroničina otce i od banky, i když ta svou nedůvěru v nové podnikání promítla do výše úrokové sazby. V minulém roce se spojili s investorem z řad jejich zákazníků. Pokud jde o zisk, teď jsou na nule, protože hodně investují. Nedávno se například přestěhovali do nových prostor, které jim připravily půdu pro růst v následujících letech. Bedýnky si teď u nich objednává více než tisíc rodin spíš s vyšším příjmem. "Někdo si jezdí pro bedýnku felicií, někdo lepším autem, někdo si ji nechá vozit až domů. Všechny ale spojuje to, že jim záleží na tom, co nakupují," vysvětluje Filip. Nejde prý o to, že by biopotraviny byly nutně zdravější, můžou být i chutnější, ale hlavně jsou pěstovány v souladu s přírodou, "postaru". "Boříme mýtus, že bio znamená celozrnné, zdravé a bezmasé potraviny pro vyznavače alternativních životních stylů. Bio znamená čerstvé, chutné, kvalitní jídlo s přesahem, s myšlenkou zachování zdravé planety. Bio je prostě normální," říká Veronika. Jejich dodavatelé nepoužívají při pěstování žádnou chemii. Vybírají si je i citem – s farmářem si musí "sednout". Nedávno se mezi ně zařadili i zemědělci ze Šrí Lanky, kde byl Filip o Vánocích. Svým zákazníkům tedy mohou nabídnout čerstvý a zralý ananas či mango. Na farmářských trzích neprodávají. "Je tam jiná kvalita. Jsou to sice lokální a čerstvé výrobky, ale s přirozeným způsobem pěstování bez chemie to nemá nic společného," vysvětluje Veronika. (Eva Moniová)

"Boříme mýtus, že bio znamená celozrnné, zdravé a bezmasé potraviny pro vyznavače alternativních životních stylů."

Rudolf Paar

Přečkali krize textilního průmyslu a nyní se chtějí s látkami dostat do kosmu

Když se ho kdysi zeptali na radu, co dělat se zanedbanou textilkou v Novém Městě nad Metují, chtěl ji zrušit. Letos v ní slaví dvacet let a uvažuje o jejím rozšíření. Rudolf Paar začínal v textilce jako energetik a mechanik, postupně se vypracoval na pozici technického ředitele a nyní je většinovým majitelem textilní společnosti Nyklíček. Zažil v továrně socialistickou éru, po revoluci se textilka založená roku 1883 vrátila v restituci skoro osmdesátiletému Rudolfu Nyklíčkovi, jenže hned během prvního roku se dostala do vážné ztráty. Nyklíček si v roce 1993 vyhlédl jako zachránce Rudolfa Paara, nakonec ho přemluvil a nezmýlil se. Dnes v novoměstské tkalcovně duní víc než šedesát stavů v nepřetržitém provozu. Tkají tu jemný popelín pro italského výrobce košil i tkaniny pro zdravotnictví, automobilový či polygrafický průmysl. A věří hlavně ve vývoj nových materiálů, třeba s uhlíkovými či stříbrnými vlákny. "Už začátkem devadesátých let jsem viděl, co se sem hrne za šunt z Asie. Proto jsme se orientovali na technický textil, který by se nedal zvenku dovážet. Vždycky jsem chtěl, abychom byli na špičce s kvalitou. Jediná cesta je přicházet stále s něčím novým a variabilně umět splnit požadavky odběratelů," říká jedenašedesátiletý Rudolf Paar. V budoucnu chce prorazit s textiliemi unikátních vlastností, například přemýšlí o košili, která by poznala podle tepu a dalších ukazatelů psychické rozpoložení nositele. Některé látky se stříbrnými nebo uhlíkovými vlákny tu už odzkoušeli i vyráběli, například pro záchranáře.

S dalšími výrobci technických tkanin se účastnili výzkumu textilních materiálů, které utlumí vysokofrekvenční elektromagnetické záření. "Sami používáme ochranné pomůcky z těchto látek, aby se kolem strojů nevytvářela statická elektřina. Máme cíl, aby se nové textilie od nás objevily u zdravotníků, hasičů a armády. Jednáme i s německou firmou o spolupráci na materiálech pro letectví a kosmonautiku," vysvětluje ředitel. Výzkum a vývoj podle něj konečně podpořil i stát, který dává šestnácti firmám kolem 50 milionů korun. Firma Nyklíček dosahuje ročně hrubého obratu kolem 100 milionů korun, čistý zisk bývá od 1,5 do dvou milionů. Zaměstnává asi 95 lidí a dalších pět má ve vedení. Pětina obratu připadá nyní na košiloviny. Právě o nich kdysi snil majitel pan Nyklíček jako bývalý textilák, zatímco ředitel Paar je nechtěl vyrábět jako hlavní program. Postupně se firma dostala ke spolupráci se Švýcary, posledních patnáct let dodává košilovinu pro Italy. Hlavním programem závodu Nyklíček jsou od jeho počátku technické textilie z bavlny, viskózy a polyesteru, z ročního obratu obnášejí osmdesát procent. Ročně novoměstská textilka prodá celkem šest milionů metrů tkanin, což je zhruba setina, možná tisícina evropské spotřeby. Továrna prošla průběžnými krizemi v českém textilním průmyslu, takže světová finanční krize od roku 2008 pro textilku nebyla vážným zvratem. (Štěpánka Tůmová)

"Už začátkem devadesátých let jsem viděl, co se sem hrne za šunt z Asie. Proto jsme se orientovali na technický textil."

Jana Kremlová

Kdysi pletli s manželem svetry, pak přesedlali na pražení kávy a oříšků

Na začátku 90. let pražila Jana Kremlová kávu v malé pražírně, dnes její firma Alika zásobuje z Čelčic na Prostějovsku praženými pochutinami celou Evropu. Její život nabral kvapíkové tempo hned po střední škole. Brzy se vdala, měla dítě. Když byla v prvním ročníku na vysoké škole, mladá rodina sbalila kufry a na inzerát odešla na horskou chatu v Krkonoších. "Chtěli jsme se s manželem živit sami a nikoho nezatěžovat," říká Jana Kremlová. K práci na chatě a starosti o malou dceru začali už za "bolševika" oficiálně podnikat. "Koupili jsme pletací stroj Dopleta, s manželem jsme vymysleli systém vyplétání vzorů a manžel měl trpělivost a píli na pletení, takže jsme si vydělávali pletením čepic a čelenek, které jsme prodávali s pomocí známých. Už tenkrát takové pseudopodnikání bylo legální, což málokdo ví. Vždyť šlo o roky 1982 až 1985," popsala Jana Kremlová. Po vysoké škole se s rodinou vrátila do Prostějova. Nastoupila do cukrovaru a po mateřské s druhým dítětem přešla do České zemědělské a potravinářské inspekce. "Ta práce mě bavila. Vždycky jsem se snažila lidem říct, jak nedostatky napravit. Nejsem ale typ na pokuty," řekla. Manžel Jany Kremlové v té době podnikal, a tak své ženě poradil, ať zkusí obor, který zná a který vystudovala. "Na potravinářské inspekci jsem měla v kompetenci obor cukru a kávy, takže tvorbě receptur či technologií obou komodit jsem skutečně rozuměla.

Tak jsem se pustila do podnikání s malou pražírnou," popisuje Jana Kremlová. "Přesvědčila jsem banku, tchyně zastavila chatu na úvěr," řekla podnikatelka. V roce 1992 tak vznikla malá pražírna s výkonem pěti kilogramů kávy za 20 minut, kterou manželé začali prodávat v Prostějově. Káva nevynášela tak, aby zvládali splácet úvěr a ještě měli na živobytí. "Zjistili jsme, že se na stroji dají pražit i arašídy. Tehdy jsme měli štěstí, když jsme našli podnikatele, který potřeboval pražené arašídy do svých křupek." A tak přestala malá pražírna stačit. "Vzpomněla jsem si, jak jsem ještě na inspekci kolaudovala v Brně pražírnu, kterou restituovali dva manželé, kteří na těžkou práci už sami nestačili. Domluvili jsme se s nimi, že můj manžel bude pražit na jejich velké pražičce pro ně kávu a pro nás ořechy. A já jsem to v Prostějově balila a prodávala," řekla podnikatelka. Brzy na leasing koupili první balicí stroj a zaměstnali první zaměstnankyni. Dnes firma Alika zaměstnává už 90 lidí. V rekordním loňském roce už firma Alika vyrobila 8 000 tun nejrůznějších výrobků od ořechů po mák a její roční tržby překročily 420 milionů korun. Péče o zaměstnance a jejich podmínky k práci patří k prioritám firmy. Alika dokonce postavila jednu z prvních firemních školek v republice. V současnosti tam dochází sedm dětí. "Považuji za důležité umožnit ženám co nejrychlejší a co nejméně komplikovaný návrat po mateřské dovolené," podotkla podnikatelka. (Rostislav Hányš)

"Zjistili jsme, že se na stroji dají pražit i arašídy. Měli jsme štěstí, našli jsme podnikatele, který potřeboval arašídy do křupek."

František Kuberka

Nejprve prodával tyčinky Polákům, pak koupil pekárnu zaměstnavatele

Říká se, že odvážnému štěstí přeje. A František Kuberka před 21 lety odvážný byl. Dlouholetý zaměstnanec dřívějšího státního podniku Severočeské pekárny se v roce 1993 rozhodl, že výrobnu svého dosavadního chlebodárce v České Lípě v privatizaci odkoupí. Nebyl sám, spolu s ním si svůj velký podnikatelský sen chtěli splnit další čtyři společníci. Svůj záměr přenesl do reality a založil firmu Jizerské pekárny. Ta dnes patří s měsíčním obratem kolem 26 milionů korun mezi největší výrobce pekařských a cukrářských výrobků nejen v Libereckém kraji. Ve své liberecké kanceláři na začátku letošního února tvrdil, že dnes by si koupi obří pekárny hodně rozmýšlel. "Odvaha by snad ještě byla, ale tomuto podnikání se teď daří daleko hůře. Je přísnější legislativa, ničí nás nadbytek řetězců," říká. V roce 1993 sice šel se svými kamarády do rizika, ale pětice společníků se rekrutovala, stejně jako on, z bývalých zaměstnanců Severočeských pekáren, a tak všichni věděli, do čeho jdou. "Bylo to docela divoké období," vzpomíná na privatizaci pekárny, "byl to obálkový systém, do soutěže se přihlásili i různí spekulanti. Účetní cena dělala nějakých 46 milionů. My jsme nakonec pekárnu museli koupit za skoro 77 milionů," vypráví Kuberka. Na svůj projekt si museli vzít úvěr. V Severočeských pekárnách střídal různé pozice. Před jejich pádem byl ředitelem závodu v Jablonci nad Nisou. "Vlastně od 18 let pracuji v pekárnách," dodává.

Ještě než založil vlastní podnik, zkoušel hned po revoluci podnikat. Tenkrát si myslel, že pohádkově zbohatne na slaných tyčinkách. Kupoval je od svého tehdejšího zaměstnavatele a dovážel na polský trh. "Jenže to mi ještě nedošlo, že obchoduji s Poláky a že oni rádi kšeftují. Takže když jsem auto plné tyčinek dovezl do Poznaně kupci, tak ten zboží prodal dalšímu, ten druhému, ten zas třetímu a teprve od nějakého čtvrtého to šlo do prodeje. Když plácnu, že balíček tyčinek jsem prodal za korunu, tak v polských obchodech je pak měli třeba za sedm," říká Kuberka se smíchem. V současnosti zaměstnávají Kuberka a spol. kolem čtyř stovek lidí, před 21 lety jich stačila polovina. Firma má 48 prodejen, šest z nich proniklo i do hlavního města. Zásobuje také několik potravinových řetězců, nejvíce Kaufland. "Je to ale loterie. Někam chvíli dodáváme a pak nás odmítnou, jelikož se objeví jiný, který schválně jde hodně pod cenu," upozorňuje podnikatel. Jizerské pekárny vyrábějí kromě veškerého pekařského sortimentu také lahůdky, knedlíky, zákusky či dorty. Firma stojí i za jedním patentem – bezlepkovou směsí na pečení Jizerka. Vyrábí také 30 druhů bezlepkových potravin. Zajímavostí je, že pět společníků, kteří v roce 1993 založili Jizerské pekárny, dodnes ve firmě zůstává. Až na jednoho, který už zemřel, ale nahradila ho jeho dcera. "Dost lidí se diví, že jsme tak dlouho spolu vydrželi. Ale správně jsme si to rozdělili, jeden byl strojař, druhý právník a podobně, každý má své místo," odůvodňuje Kuberka. (Martin Trdla)

"Dost lidí se diví, že jsme tak dlouho spolu vydrželi. Ale správně jsme si to rozdělili, každý má své místo."

Drahomíra Pisková

Zaměstnavatel jí neplatil, začala šít fitness oblečení a dnes dává práci ona

Vlastně to byl zaměstnavatel, kdo přiměl Drahomíru Piskovou, aby začala sama podnikat a vybudovala s pomocí svých dvou synů a manžela vlastní firmu Draps. Název Draps, který vznikl ze jména Drahomíra Piskova, je dnes mezi mnoha ženami vyhledávanou značkou oblečení pro fitness a volný čas. Firma se dokázala prosadit v tvrdé konkurenci nejen v Česku, ale i na Slovensku a v Německu. "Před rokem 1998 jsem pracovala jako vedoucí v oděvní firmě. Vždy dělám svou práci naplno a nejinak to bylo i tady. Jenže najednou začaly problémy s výplatami. Nejdřív se zpožďovaly, později přestaly chodit úplně," popsala Drahomíra Pisková. Čtyři měsíce čekala na výplatu, přitom s manželem živili čtyři děti. "Jednou v říjnu 1998 jsme seděli u oběda a děti se mě ptaly, proč trávím dny v práci, kde mi neplatí. A taky že bych se dokázala s tím, co umím, dobře uživit sama. Řekla jsem si, že mají vlastně pravdu," uvedla podnikatelka. Půjčila si od známých, využila také peníze od úřadu práce, nakoupila čtyři starší šicí stroje a pár rolí materiálu. Narazila však, když sháněla vhodný prostor k pronájmu. "V našem malém bytě nepřicházelo v úvahu zřídit šicí dílnu a najít odpovídající prostor, aby nebyl předražený, bylo skoro nemožné. Nakonec jsme našli prostory v bývalé slévárně. Sice byly levné, ale jejich úklid byl pořádná dřina," vzpomíná Drahomíra Pisková.
V pronajatém prostoru se pustila do práce.

"Mám dobrou představivost, dřív jsem šila i pro známé a vlastně jim navrhovala oblečení. A protože jsem sportovně založený člověk, rozhodla jsem se zaměřit na oblečení pro fitness a volný čas," vysvětlila podnikatelka. Co navrhla, to také sama ušila a syn se výrobky pokoušel prodávat v některých obchodech. "Ten začátek byl hodně těžký, obchody nic nechtěly. Zkusila jsem zajít do fitcenter a nabídnout věci tam. Ženy měly zájem. Brzy jsme začali dodávat taky do obchodů. Postupně jsem musela přibírat zaměstnance a dokupovat další techniku. Do pěti měsíců jsem měla už 15 zaměstnanců. Moje pracovní doba byla v té době 16 hodin denně," popsala. Dnes ve firmě s ročními tržbami 50 milionů korun pracuje osmdesát lidí. Draps vedle sportovního oblečení začal vyrábět také šaty pro běžné nošení. "V této oblasti jsme se zaměřili na ženy od třiceti let výš. Ty jsou ochotny zaplatit za kvalitu. Ukázalo se to jako správná volba. Začínáme ale také dělat módu i pro mladší," řekla Pisková. Odmítá, že by jako mnoho jiných výrobců začala oblečení šít v Číně. "Draps je česká firma a chci, aby taky česká zůstala, a to včetně výroby. Chci, abychom pořád mohli ručit za kvalitu našich výrobků od návrhu až do finálního ušití," podotkla. Jednou chce firmu předat svým synům, kteří oba pro Draps pracují. (Rostislav Hányš)

"Seděli jsme u oběda a děti se mě ptaly, proč trávím dny v práci, kde mi neplatí. Řekla jsem si, že mají vlastně pravdu."