Seriál LN – Česká firma lisuje diabolky opačně než ostatní. A pro zájem z 50 zemí nestíhá vyrábět

Firma JSB Match Diabolo patří mezi světové výrobce diabolek. Používají je nejlepší sportovní střelci, ale třeba i lovci divokých prasat a holubů. Podnik ročně vyrobí 390 milionů kusů střeliva, zájem o ně stále roste.

BOHUMÍN - V jedné ruce pinzeta, v druhé lupa, před sebou hromádka diabolek. Několik jich dát stranou, důkladně prohlédnout, vyhodit zmetky a pokračovat dál. Zaměstnankyně firmy JSB Match Diabolo na kontrolním úseku mají opravdu napilno. Každý den takto musí zkontrolovat desítky tisíc diabolek, prakticky veškeré střelivo, které podnik vyrobí. Jen tak se ale dá zaručit, že diabolky, které bohumínská firma prodává v 50 zemích světa, budou opravdu kvalitní. Používají je totiž i nejlepší sportovní střelci, kteří s nimi vyhrávají světové poháry a olympiády. Na vrcholové úrovni může dobrá diabolka znamenat rozdíl mezi prvním a 30. místem. "Mezi výrobci diabolek jsme určitě Porsche nebo Ferrari. Nejsme jediní, také existuje Lamborghini nebo Bugatti, ale jsme na světové špičce," říká ředitel JSB Match Diabolo Pavel Kolebač. Zájem o české diabolky je takový, že ačkoliv výroba jede 24 hodin denně, stejně to nestačí. Firma musí přistavit další halu a pořídit další stroje. Právě ve výrobních strojích tkví velká část úspěchu.

Navrhoval je a na míru si je nechal postavit Josef Schulz, zakladatel a původní majitel podniku. "Ostatní diabolky lisují od hlavy a my od zadku, to je ten rozdíl. Díky tomu máme tvar vždycky v pořádku. Je to, jako když lidé chodí po nohou, a já jsem začal chodit po rukách," vysvětluje Josef Schulz, jak jako bývalý sportovní střelec dokázal využít svých zkušeností. Začalo to u záliby ve střelbě "Střelba mě bavila vždycky. I na vojně jsem stále střílel z malorážky, ale protože za komunistů nebylo jednoduché se dostat ke zbrojnímu pasu, začal jsem střílet se vzduchovkou," vypráví Schulz. Ačkoliv se živil jako fotograf a neměl tolik času na tréninky, na mistrovstvích se umisťoval na prvních místech a začal i střelce trénovat. VBohumíně také pomáhal postavit střelnici, ve které dnes firma sídlí. "Jenže diabolky, které jsme používali, nestály za nic. Když se podařilo něco dovézt reprezentantům zNěmecka, tak se s tímobchodovalo jako se zlatem," říká Josef Schulz. Už tehdy si proto vymyslel ruční lis, kterým si zkoušel vyrábět svoje vlastní střelivo. Opravdu kvalitní diabolky ale mohl začít vyrábět až po revoluci.

"Potřeboval jsem něco dělat. Po revoluci bylo kolem najednou spoustu fotografů a já na to neměl školy, takže jsem se těžko prosazoval. Napsal jsem podnikatelský záměr, a aby to nějak znělo, nazval jsem to hutní výrobou. Na rozjezd jsem dostal od státu 700 tisíc a musel jsem na tři roky zaměstnat sedm lidí." Výrobu mohl rozjet na střelnici, kde dělal hospodáře. V roce 1991 tak založil firmu JSB Match Diabolo Bohumín. Zaměstnance už měl, ale zatím chyběly stroje. "Věděl jsem, jak by měly vypadat, ale neuměl jsem udělat technický výkres, takže jsem musel sehnat konstruktéra," vzpomíná Schulz. Výroba diabolek se zdá být vlastně velmi jednoduchá. Do čistého olova se pro zajištění tvrdosti přidá antimon a ze slitiny se vylisuje drát. Z něj se udělají malé kuličky o potřebné gramáži a z nich se pak vylisuje diabolka. Jenže kromě návrhu nové technologie musel Josef Schulz vyřešit i zdánlivě drobné detaily, třeba jak vymyslet, aby se dávkovač kuliček nezasekával a kuličky z něj plynule padaly do lisu, nebo započítat to, že drát se při válcování o pár setin milimetru roztáhne.

"Ty stroje vypadají trochu humpolácky, ale je to proto, aby se s nimi nic nestalo a nemusely se pořád opravovat." První roky byl ale velký problém propagace. Diabolky sice používali čeští střelci, ale to firmu neuživilo. Josef Schulz tak například zkusil prorazit během olympiády v Barceloně. "Nechali jsme si natisknout pár letáčků a vzali vzorky, ale vůbec nikam nás nepustili. Nakonec jsme nějaké diabolky rozdali po šatně a to bylo všechno. Takoví Číňané si je ani nemohli vzít, měli to zakázané. Takže to bylo hodně těžké. Prvních pět šest let jsem byl ve ztrátě a živila mě manželka," popisuje Josef Schulz. Úspěch tak přišel až později, ve chvíli, kdy si čeští střelci jeli nechat seřídit své pušky do Německa. "Vzali s sebou moje diabolky, ať na ně pušky nakalibrují. Člověk, co jim je seřizoval, byl celý vedle z toho, že diabolky byly tak dobré. Nakonec se o tom doslechl obchodní ředitel společnosti Dynamit Nobel. Dopadlo to tak, že jsme firmě, která měla 20 tisíc zaměstnanců a vyráběla miliardy kusů střeliva, začali dodávat veškerou naši výrobu," vzpomíná Schulz.

Diabolka, která skolí i divoké prase Dynamit Nobel chtěla po pár letech dokonce do Bohumína přesunout celou svou produkci, z plánů ale nakonec sešlo. S JSB Match Diabolo ale časem navázali spolupráci další velká jména. Na konci 90. let firma začala dodávat diabolky pro britského výrobce vzduchovek Air Arms, což znamenalo novou éru– výrobu diabolky s kulatou hlavičkou. Ty se používají hlavně pro střelbu venku, jsou totiž mnohem přesnější než ty s plochou hlavičkou, které používají sportovní střelci. Ty ale zase v papírovém terči dokáží přesně vyříznout otvor a i v dobách bez laserových systémů tak bylo možné zásahy dobře změřit. Dnes JSB Match Diabolo vyrábí mnoho druhů střeliva, například diabolky s průměrem devět milimetrů, se kterými je možné ulovit třeba divoké prase. Diabolky s plastovou špičkou se zase používají na lov škůdců, například holubů v halách – zatímco v případě nepřesné střelby by malorážkové náboje mohly prostřelit stěny, diabolky se od nich neškodně odrazí. Aby firma vůbec mohla takové náboje vyrábět, musí být ve vedení podniku alespoň jeden člověk se zbrojním průkazem.

"Vymyslel jsem různé druhy diabolek. Třeba jsem v hlavičce udělal prohlubeň a do ní kápnul třaskavou výroba střeliva směs. Když jste vystřelil, tak to při dopadu bouchlo. Ale třeba v Česku bychom je nemohli prodávat, protože neprojdou přes úřad pro zkoušení zbraní a střeliva. Když s tím totiž střelíte do masa, tak to udělá pěknou díru," říká Josef Schulz. Zahraniční investory porazil zaměstnanec firmy S hledáním nových zákazníků ve firmě také začal pomáhat Pavel Kolebač, syn první zaměstnankyně pana Schulze Margity Kolebačové. Zakázek se ale časem nahrnulo tolik, že je pracovníci ani nestíhali vyřizovat. "Postupně jsme začali dělat na dvě směny a přidali jsme i noční, takže výroba jela 24 hodin denně. Nakonec to skončilo tak, že jsme měli zajištěno spoustu zakázek a výroba je ani nezvládala pokrýt. Měsíčně jsme vyrobili třeba deset milionů diabolek a objednáno bylo 70 milionů. Moje práce pak spočívala v tom, že jsem zákazníky prosil, aby počkali ještě půl roku," směje se Pavel Kolebač.

Firma byla tak úspěšná, že s nabídkou na koupi přišel například švýcarský koncern Ruag, který se zabývá výrobou od tanků po vesmírné družice. Josef Schulz se ale obával, že by Švýcaři z firmy udělali pouhou montovnu, a tak odmítl. Podnik se ale v roce 2008 rozhodl prodat právě Pavlu Kolebačovi. "Vzal jsem si úvěr, finance přidal i můj tchán. Přišli jsme za Jožkou a říkáme:,Tolik máme, ber, nebo nech být. Ale zaručujeme ti, že tady firma i zaměstnanci zůstanou, nikomu ji neprodáme, zachováme a ty sem budeš moci kdykoliv přijít‘," vzpomíná Pavel Kolebač. Obchod byl uzavřený během pár minut. Od té doby JSB Match Diabolo rozšířilo výrobu, namísto pozice dodavatele se ale soustředí na rozvoj vlastní značky. "Musím zaklepat, v poslední době k nám přechází více a více střelců. Hodně nás používají na Slovensku, v Polsku, Rusku, teď také nově Francouzi. Podařilo se nám získat jednoho z nejúspěšnějších střelců posledních let Itala Niccola Camprianiho, má dvě medaile z Londýna, díky němu k nám přešla většina italské reprezentace.

Podobně úspěšného střelce máme také ve Slovinsku, takže celá země střílí našimi diabolkami," říká Kolebač. Mašina z ručního šlehače Josef Schulz ve firmě nadále pomáhá a navrhuje stroje a vylepšení. Ten poslední – nástroj, který do polystyrenu dokáže naráz vložit stovku těch nejkvalitnějších diabolek, aby se nepoškodily při přepravě – vyrobil ze starého zvětšovacího stroje, ručního šlehače, vysavače. "Technický ředitel nechtěl věřit, že by to někdy mohlo fungovat," směje se Schulz. A pokud zájem o bohumínské diabolky poroste tak rychle jako dosud, bude nejspíše muset postavit další stroje. Jen letos se podnik chystá rozšířit výrobu o deset procent. Zhruba 50 zaměstnanců denně vyrobí více než 1,2 milionu diabolek při obratu 83 milionů korun ročně.

"Popularita vzduchovek roste. Americký distributor nám říkal, že když se vezme trh se zbraněmi jako celek, armádní, policejní, civilní a tak dále, tak vzduchovky rostou nejrychlejším tempem. Je to poměrně levné, můžete střílet kdekoliv a nikoho tím nijak výrazně neohrozíte. Za posledních pět let naše prodeje v USA rostly každoročně o 50 procent," říká Kolebač. Podle Schulze by ve sportovní střelbě mohly vzduchovky dokonce úplně vytlačit malorážky. Zatímco postavit střelnici pro malorážky je hodně nákladné, závody ve střelbě ze vzduchovky se mohou konat třeba v tělocvičně. "Od zdi se to odrazí, a když se strefíte do člověka, maximálně mu to může trochu ublížit. Malorážka ho zabije na místě."