1.4.2014 - 2. Sbírám zajímavé historky a příběhy naší rodiny

Můj koníček je možná trochu netradiční – sbírám příběhy ze života. Vyrůstala jsem v hájovně, kde se scházeli lesníci a vyprávěli si různé historky, sbírám historky a příběhy své babičky, maminky i ty, které se udály mně.

Příběh první – Paroží

Bydleli jsme v hájovně daleko od vesnice. Byla jsem dcera hajného, každý den jsem dojížděla do školy. Trať vedla většinou lesem. Když tak pozoruji okolní přírodu, zahlédnu pod smrčkem jelení shoz. Hned jsem informovala tátu a ten podle mého popisu nabyl dojmu, že tam asi leží celý sob. Večer byl paroh doma, táta se nad ním rozplýval, ta koruna, to bude asi šestnácterák, kdyby byl k němu druhý... Zpráva o nálezu se rozšířila po okolníchrevírech. Každýchtěl paroh vidět. Zanedlouho byl znám majitel druhého. A začaly se dít věci. Táta vybral svého nejlepšího ohaře, rozhodl se, že ho vymění za paroh. Odešel za hajným, vrátil se pozdě večer, opilý a ještě bez psa... Tenmutotiž na zpáteční cestě utekl. Samozřejmě paroh neměl. Nějaký čas byl klid, až jednou zastavil před vraty koňský povoz, na kozlíku seděl mladý hajný, druhý nálezce. "Přijel jsem si pro ten paroh," hlaholil a na stůl začal rozkládat krásně vypracované kůže. Hladila jsem rukou hebkou srst. V duchu jsem si představovala kožíšek, možná i na beranici by zbylo... Přitom jsem hodnotila hajného. Obličej souměrný jako panna a urostlý jako jedle, no prostě fešák. Najednou se naše oči setkaly, rychle jsem ucukla hlavou. Táta byl neoblomný. "Paroh nedám." Jaká škoda! Jednou přišel, už měl pod čepicí, a oči mu zářily, jako když se narodil brácha. Z ruksaku vytáhl druhý paroh. To vám byla krása! Spolu působily tak majestátně. Hned jsme s mamkou na tatínka uhodily, jak se mu to podařilo: Chvíli se ošíval. "No, druhý jsem... já jsem mu slíbil tebe," podíval se na mě tatínek. Vykulila jsem oči. No tohle! Ale hned jsem se vzpamatovala. Hajný se mi líbil a k tomu ten liščí kožíšek... Paroží putovalo po výstavách, dostávalo hodně bodů v soutěžích. Ovšem do té doby, než je někdo ukradl. Ale moje trofej se mnou žije dodnes...

Příběh druhý – Doníček

Zase byl podzim, období honů, myslivci se na to moc těší. U pana nadlesního se začali scházet střelci, pozvaní vážení hosté. Ozýval se štěkot ohařů a jiných loveckých psů. Jen pan nadlesní byl poněkud zasmušilý. Loni mu omylem na honu zastřelili anglického setra... A lovec bez psa je jako člověk bez ruky. Vlastnil sice ještě jednoho psa, ale ten měl své lovecké úspěchy za sebou. Přesto zašel do kuchyně a jal se Doníčka přesvědčovat, aby vylezl ze svého vyhřátého pelechu za pecí. Domácí paní namítala, kam by ten starý chudák chodil, ať mu dá pokoj. Doníček zaslechl radostný štěkot psích slečen. Dal si říct, že se na ně alespoň podívá. Honci naskákali do aut a jelo se do vzdálené honitby. Ozývala se střelba. Nakonec se hon ukázal velmi úspěšný. Nazemi leželovřadě plno ušáků, bažantů. Všichni byli zváni do místního hostince k oslavě. Jen pan nadlesní se omluvil, že přijde později. Neměl náladu na oslavu. Už v polovině honu zjistil, že Doníček s ním nepracuje. Mezi psy nebyl. To si zase od ženy vyslechnu, že ho vůbec bral s sebou. Přišoural se do kuchyně, a co nevidí, zajíc pod stolem, oči mu padly na pec. Doníček chrápe. Ani oči nezvedne. Až dodatečně se myslivec dozvěděl, jak se věci udály. Doníčka záhy přestal hon bavit, k tomu se ozvalo staré zranění packy. Rozhlédl se, kolem běžel mladý pes s ušákem, toho mu vzal a odkráčel na autobusovou zastávku. Řidič linkového autobusu psa znal, za společného veselí cestujících mu zastavil před domem, aby se s tím ušákem nemusel tahat přes celou ves...

Foto: VLASTA BABJAKOVÁ, BOHUMÍN