5.4.2014 - Mořeplavec Konkolski žije v Newportu a loď už nemá

Nejslavnější český mořeplavec Richard Konkolski se přehoupl přes sedmdesátku, ale řadu jeho světových úspěchů mu už nikdo nevezme. Především jako první Čechoslovák a úplně první suchozemec obeplul sám zeměkouli – a to dokonce třikrát. Bylo to na vlastnoručně postavené lodi Niké, která byla druhým nejmenším plavidlem této kategorie. Nejvíc si ovšem cení toho, že s ním celý život vydržela jeho žena Mirka.

Na moři zahynulo přes dvacet jeho kamarádů, spoluzávodníků a osamělých jachtařů, které osobně znal. I on zažil dramatické momenty a krize, bezpočtukrát mu šlo o holou existenci. Ale narodil se zřejmě pod šťastnou hvězdou. "Jednou jsem třeba filmoval přes zadní vchod kajuty bouři, když loď srazila obrovská vlna, utrhlo se kormidlo a stěžně šly pod vodu. Tak jsem odhodil kameru a zachraňoval, co se dalo. Nejlepší taktika je počkat, až se nejhorší přežene. Pak jsem provizorně kormidlo opravil," líčí s úsměvem bělovousý a bělovlasý mořský vlk. "Jindy jsem si chystal oběd, když udeřil hurikán, převrátil loď a vymlátil okna. Voda se začala hrnout dovnitř, už jsem polykal bublinky a říkal si, že se blíží konec. Naštěstí se loď převrátila zpět a já začal pumpovat vodu – trvalo to třicet hodin!" A tak dále.

V současné době žije Richard Konkolski v americkém přístavním městě Newport a dny tráví hlavně psaním knih. "Mám stále méně času a nechci ho utrácet hledáním sponzora na případnou další cestu. Během let jsem nashromáždil ohromné množství materiálů, a pokud je nezpracuji, propadnou se do neznáma. Rukopisy předávám do tiskárny kompletní, včetně grafické úpravy, což je sice časově náročné, ale také uspokojující – můžu si udělat knihu podle vlastního přání. Už jich mám na kontě přes tucet a je to pro mne nové dobrodružství," pochvaluje si. Nedávno spočítal, že strávil sám na mořských vlnách celkem pět let života a ujel přes 400 000 km, tedy víc než desetinásobek obvodu rovníku. "Založením rozhodně nejsem samotář a měl jsem chvilky, kdy jsem moc toužil po společnosti. S živým člověkem jsem kolikrát nepromluvil i tři měsíce. Jen během závodů jsem musel podávat jednou týdně polohu vysílačkou, takže jsem aspoň slyšel lidský hlas. Ale v podstatě mi osamění nevadilo. Byl jsem vždycky hodně zaměstnaný a neměl čas na nečinné lenivění a stýskání."

Cesta za snem vedla přes stavařinu

Nápad obeplout svět má asi leckdo, málokomu se to však podaří. Kudy vedla cesta za snem zvídavého kluka z Bohumína? "Byl jsem nejstarší ze sourozenců a měl hodně povinností. Abych si mohl hrát s ostatními, musel jsem s sebou pohnout a dobře si zorganizovat čas. Bohumín byl do války pohraničním městem Německa, Polska a Československa. Skoro nikdo nehovořil čistou češtinou a já míval do sedmé třídy čtyřku z češtiny a ruštiny. Ovšem vytkl jsem si cíl a osmou ukončil s vyznamenáním." A tak to bylo už pořád – pokud si určil cíl, splnil ho. "Má cesta byla lemovaná tvrdou prací a také velkou pomocí druhých. Takže v okamžiku, kdy se naskytla nějaká lákavá možnost, jsem byl připravený a chytil ji za pačesy. Nevím, zda jsem se narodil pod šťastnou hvězdou, ale měl jsem každopádně hodně štěstí." Odmala miloval přírodu a chtěl být lesníkem. "Jenže mamka měla potíže se zuby a přála si, abych se stal dentistou. Otčím mi zase radil, abych získal řemeslo a pak pokračoval ve studiu. Nakonec jsem se vyučil zedníkem a šel na stavební průmyslovku. Vždycky jsem rád něco tvořil. V mém poválečném dětství se všude stavělo, s kamarády jsme si vyráběli bunkry z prken."

"Později jako student VŠ jsem vedl v Ostravě stavbu veřejných záchodků a jako diplomovou práci jsem projektoval podnikovou nemocnici. Mám na kontě řadu průmyslových i rodinných projektů, výstavbu bohumínské chemičky, stavby v akci Z, letní kino, samoobsluhu, loděnici, tábor, koupaliště…" Stavařina se hodila i později – během plaveb kolem světa si tak často vydělával na pokrytí nákladů. Třeba na ostrovech Tuamotu postavil dům, daleko větší postavil v Austrálii a v Jižní Africe. Také dělal řezníka v New Yorku… Roku 1963 se Richard oženil se spolužačkou Mirkou, která také ráda jezdila na vodu. Jachting byl pro něj dlouho jen příjemným zájmem a jedním z mnoha sportů, které provozoval. Učaroval mu však nejvíc. A když mu začal být český rybník malý, expandoval do zahraničí. U opravdového moře se ocitl až v třiadvaceti letech na kurzu v polském Lešnu. "Po jeho ukončení jsme s kamarády odjeli do Svinoústí a vypluli na projížďku parníkem. Tam jsem poprvé uviděl moře. Nevzpomínám, že by mne nějak nezvykle nadchlo, bylo takové, jaké jsem očekával. Jen jsem si začal klást otázku, co všechno je asi za horizontem…"

Emigrace

Za své první velké vítězství považuje získání povolení Svazu jachtingu v Praze ke startu v sólo závodě přes Atlantik OSTAR 1972. "Přestože jsem byl sportovcem první výkonnostní třídy, splnil jsem podmínky k titulu mistra sportu, řadu let jsem vedl jachtařský svaz, byl sudím atd., trvalo to i s podporou krajských orgánů čtyři roky. Povolení jsem obdržel dva týdny před vyplutím a na start do Anglie jsem dorazil 10 minut před koncem limitu," směje se. Vozil ceny a trhal rekordy, ale režim mu házel klacky pod nohy, až roku 1980 přišel úplný zákaz startů v námořních závodech. Proto se rozhodl k emigraci. "Dlouho jsem s tím krokem váhal, měl jsem pozici v zaměstnání, byt, chalupu, žigulíka. Bylo mi skoro čtyřicet a nevěděl jsem, co nás čeká.

Útěk byl značně dobrodružný. Během výjimečného stavu v Polsku roku 1982 jsem odjel s rodinou do Štětína, kde jsem měl připravenou loď Niké II. Neměli jsme patřičné doklady, ale nakonec se nám podařilo vyplout a po třech týdnech přistát v Newportu v americkém státě Rhode Island, kde právě začínal zmíněný závod kolem světa. Trval deset měsíců. Žena se synem se zatím aklimatizovali v USA, doma byl proti mně zahájen soudní proces a následovalo odsouzení. Tak jsme zůstali v Newportu dodnes. Krásné místo," pokyvuje spokojeně hlavou. Lehké to zpočátku neměl. Když si chtěl v Newportu otevřít jachtařskou školu a servis, byl tlak konkurence tak silný, že to vzdal. Pak si založil multimediální studio na výrobu filmů a propagačních materiálů, které funguje úspěšně dodnes.

Perfektní místo? Neexistuje!

A na jaký závod nejraději vzpomíná? "Ze sportovního hlediska byla nejúspěšnější poslední, třetí sólo plavba kolem světa roku 1986, i když jsem skončil až na pátém místě. Měl jsem nejstarší, nejtěžší a nejmenší loď a byl jsem jediný závodník bez sponzora. Obeplul jsem však svět jako jediný ze závodníků nejtěžší trasou, kolem všech pěti nejjižnějších mysů, ve svém rekordním čase. Přitom jsem vylepšil všechny předešlé světové rekordy. Také jsem získal rekord, který nemůže být překonán: byl jsem první člověk, který sám obeplul svět třikrát." Na cestách mu často pomohla intuice. "Dokonce i při navigaci. Neexistovala GPS a při delším zamračeném počasí bez možnosti zaměření na hvězdy a slunce jsem mohl svou polohu často jen odhadnout. I ostatních případů intuice jsem zažil hodně – blížící se nebezpečí, překvapivé setkání… Je to na delší psaní, něco najdete v mých knihách," podotýká.

Co se v jeho sportu za ta léta změnilo? "Technické vymoženosti ubírají na pravém jachtaření a vytěsňují romantiku. Přístroje vám ukážou polohu s přesností na metr, satelitním telefonem se můžete zeptat zajišťujícího týmu, kde vám na lodi uložili plechovku s kávou, i ze středu oceánu se napojíte na internet a povětrnostní rádce vám poskytne bezchybné informace o počasí…Vždy je však nutná odvaha, vytrvalost, fyzička a silná vůle. Kdysi byla absolutní nezbytností všestrannost, dnes jsou to finance." Ve své době byl leckdy prvním bělochem, který vstoupil na nějaký ostrůvek, útes nebo místo. "Při závodech jsem si trasu nemohl volit, byla dána organizátory. Zato plavbu na start a pak domů jsem si libovolně určil, pokud to dovolil čas, riziko hurikánů, stav Niké a zásob." Všude se domluvil podle hesla: úsměv boří bariéry.

O Vánocích kráva na rožni

Na jedné straně uznávaný hrdina, na druhé jeho žena Mirka, která musela zápasit s nekonečnou odloučeností. Své pocity popsala v knize Osamělá žena osamělého mořeplavce. "Bylo to těžké, ale měla jsem mu v jeho cestách bránit? K čemu by mi byl nešťastný chlap, který se drží mojí sukně a trápí se, že nenašel smysl života?" Richard Konkolski dodává: "Jsme studentská láska, která přežila. Sblížil nás zájem o kulturu a sport, nesobeckost a pochopení. Ale Mirka měla rozhodně život daleko složitější než já. To může pochopit jen pracující žena s dítětem a každodenními starostmi, které chybí manžel. Když se ocitla v Americe, neuměla anglicky, neměla práci ani střechu nad hlavou, já zmizel na moře. Zachránili ji kamarádi a láska ke kytkám – začala se starat boháčům o zahrady. Roky doufala, že se změním a zůstanu už doma. Dočkala se až za hodně dlouho."

Stejně tak by si mohl vyčítat, že zmeškal důležité momenty v životě svého syna. "Nepláču nad rozlitým mlékem. Snad každý, kdo je delší dobu vzdálený od rodiny, má pocit viny. Přitom znám spoustu lidí, kteří nejsou odloučení, a přesto se na výchově moc nepodílejí. Můj otec zahynul během války a otčím se nám dětem nevěnoval více než já synovi, i když byl doma a pečlivě se staral o rodinu. Dnes je jiný přístup k výchově." V každém případě dělal vše, co v daných podmínkách mohl a jak nejlépe dovedl. "Ríša, kterému je už čtyřicet, se mnou přeplul dvakrát Atlantik, ale v USA ho nadchly hlavně počítače. Ty dnes tvoří se sci-fi literaturou a hrami jeho hlavní svět. Líbí se mu česká děvčata, ovšem na založení rodiny to zatím nevypadá." Bez rodiny prožil mořeplavec často i Vánoce. Dnes už tráví všechny svátky se ženou a synem. Stromek nemívají – několik zelených větví stačí. "Je třeba šetřit přírodu. K večeři si upečeme mořskou rybu a samozřejmě nechybí bramborový salát. Na Velikonoce žena zase po českém zvyku nabarví vajíčka – a já ji jemně vyšlehám proutkem."

Na penzi do Česka?

Na svém osudu by činorodý sympaťák nic nezměnil. Všechny své plavby už od roku 1966 pečlivě dokumentoval. Fotil, filmoval a psal. "S rostoucím množstvím fandů jsem svou činnost zintenzivňoval, byl jsem si vědom, že ne každý se dostane do míst, kde jsem se ocitl já, a je nutné se o zážitky podělit." Do roku 1982 napsal osm knih a troje skripta, ale pak dlouho nic. Koncem roku 2011 začal po třiceti letech opět psát a za poslední tři roky vzniklo šest knih. Letos chce vydat další tři. Filmy a DVD by asi nespočítal… Sportuje už jen příležitostně. "Loď už nemám a stačí mi občasná filmařská práce na vodě. Ovšem během psaní prožívám znovu všechna svá dobrodružství – a užívám si je možná daleko intenzívněji, než tomu bylo ve skutečnosti." Do své vlasti se vrací obvykle jednou ročně, ale loni, kdy dostal řadu vyznamenání včetně prezidentského, dokonce třikrát. A zvažuje, že by se v Česku usadil trvale. "Nejsem ale na rozhodování sám, musela by chtít zpátky celá trojka." Za největší osobní úspěch považuje bez zaváhání to, že vydrželo jeho manželství a vloni oslavili s manželkou Mirkou zlatou svatbu. "Což je především její zásluha," zdůrazňuje. *