12.4.2014 - Každý track je to jinak

Každý track je to jinak

Vydat poctu kapele Abraxas je lepší myšlenka, než by se na první pohled zdálo. Na malé a cenzurované scéně československého popu a big beatu měl přece jen Abraxas jedinečné postavení. S odstupem tří dekád je to ještě zjevnější než tehdy. Dvojalbum Tribute Abraxas ukazuje, že se ke kapele vztahuje docela široké spektrum muzikantů z různých scén a komunit.

Je to nepochybně tím, že Abraxas je kapelou na hranici. Kytarista Slávek Janda je šéfující spojnicí všech jejích období. Skupina se stala místní legendou, když s koncem 70. let setřásla prvotní artrockový styl a když do ní spolu se zpěvákem Miroslavem Imrichem vstoupila odlehčenost a potrhlost. Zdá se, že jsme tu měli jen tři živly, které na oficiální scéně po nějaký čas dodávaly publiku novovlnné slasti: Abraxas, Pražský výběr a zpěvačku Janu Kratochvílovou (která ovšem v roce 1983 emigrovala). U všech se dohromady kloubily groteska, instinktivní relaxace rockem a schopnost ovládat své nástroje až nebigbeatově dobře.

Kdo dojede na moč

Byli jedni z mála, popularita letěla nahoru. "Po vzoru spolužáků jsem na dílně piloval ono magické A s křídlama," vzpomíná na učňovská léta a na logo Abraxasu Tomáš Vartecký (Kurtizány z 25. avenue). Nejvýjimečnější repertoár se zhmotnil na elpíčku Box (Panton, 1982), jehož přidrzlost signalizovala už pin-up girl s boxerskými rukavicemi na obalu Adama Hoffmeistera. Tahle deska, která "stihla vyjít včas", předešla slavný likvidační článek Nová vlna se starým obsahem, otisklý v režimním časopise Tribuna. Právě fakt, že Abraxas má vydané oficiální album, ho uchránil od osudu mnoha novovlnných kapel, na něž dopadly represe. (Pražský výběrměl svou Straku v hrsti už natočenou, ale ještě ne venku: vydání bylo zastaveno a na kapelu dopadl zákaz.) Abraxas byl tedy součástí oficiální scény, zároveň vyzařoval jistou míru nezávislosti. Mnozí jeho členové se učili na klasickém rocku, ještě víc jim však přešlo do krve punkové právo na vzpouru a postpunkový nadhled. "Až po letech jsem zjistil, že název Člověk-stroj je od Kraftwerku a ten zvuk kytar od The Police," píše v bookletu Tribute Petr Marekz Midi lidí.

Abraxas si bral inspiraci ze světa: trochu tak zastupoval leccos z originálů, které jsme nemohli ani slyšet z rádia, natož vidět na pódiu; ale specifickou ironií spojil všechno do vlastního stylu. Přispíval k němu i textař Boxu Pavel Zeman: jeho pamětihodným výkonem byl verš v songu King-Kong "do jedu namoč oštěp a šíp", v němž fanoušci díky rytmu nemohli neslyšet "dojedu na moč". V té době to nebyla pouhá pubertální legrácka: zasévání podobných nejistot na tehdejší sešněrované scéně rezonovalo jako signál, že ti nahoře nedokáží ohlídat naši chuť svobodně se ušklíbnout. Další osudy Abraxasu neformoval zákaz, ale tendence samotných muzikantů. Druhá deska, Manéž, vznikala v době, kdy zpěvák Imrich odešel a založil si vlastní kapelu Tango, která byla popovější (a přece jen méně dobrodružnou) tváří české oficiální nové vlny. Janda s jistou zálibností pěstoval funkové doprovody, zároveň slyšel ve světové produkci větší podíl tanečních rytmů a elektroniky.

Alba jako Šťastnej blázen (1986) byla ve své době velkou částí fanoušků odzívnuta jako neslavný ústup rockových klaunů do vod popu. Dnes ten sound můžeme poslouchat jinak: Janda měl řemeslnou ambici dělat dobrý mainstream a vlastně se mu dařilo sledovat jeho budoucí tendence. Vždycky chtěl hrát natolik plnokrevnou muziku, aby se u ní nenudil: proto si Abraxas prošel akustickým obdobím, proto Janda počátkem devadesátých let vytvořil kapelu Panta rhei spolu s Janou Koubkovou. Když v roce 1994 vycházela kompaktní "bestofka" Abraxasu, původní členové se potkali na koncertě. Janda s Imrichem zjistili, že nejlepší variantou bude dát to zase dohromady. Přestože od té doby vytvořili řadu alb, existence Abraxasu je spjatá s nostalgií po novovlnném období. Kapele se od té doby podařilo silně zaujmout jenom jednou: albem Rituál (2000), odkud vzešel jak lišácký track Karel drogy nebere s vysamplovaným hlasem Karla Gotta (s legendárním antinarkotickým argumentem "hlas musí být v pořádku"), tak diskofunkový song s potenciálem šlágru Obyčejnej svět.

Tuplovaně obyčejný svět

Supraphon a producent kompilace Petr Soukup se rozmáchli: v rámci "pocty", tedy natáčení coververzí Abraxasu, vzniklo osmadvacet skladeb. Pevnější ruka by dvojalbum probrala a v sítu kvality by jí snadno zůstala jedna deska plus pár bonusů. Jenže tady nepochybně šlo i o určitou muzikantskou sešlost, širokou v nadgeneračním i nadžánrovém záběru. Tata Bojs vlastně patříkmenší části muzikantů, kteří tu cítí, kvůli čemu se coververze dělá. Nový interpret by měl vyhmátnout nejen to, proč má starou písničku rád, ale taky k ní přidat něco ryze svého, třeba i kacířsky. Kapela Milana Caise a Mardoši se s Abraxasem potkává v překryvu kytarové hudby s elektronikou i radosti z rytmu: to všechno se jasně otisklo do nové verze Honza rock’n’roll star, navíc se Tata Bojs do písně dostávají se zadržovaným napětím, čímž albu vytvořili šikovný úvod. Eriku Fečovou by mohli vytáhnout z postele v pět ráno a ani tehdy by její hlas nepostrádal muzikálnost a šmrnc: škoda, že její Obyčejnej svět má aseptické, umělohmotné studiové aranžmá. Lou Fanánek Hagen se osvědčil jako znalec a vytáhl text Filipojakubská noc, který Abraxas počátkem osmdesátých let nesměli nahrát na desku (na singlu se tehdy nakonec ocitla verze přetextovaná Eduardem Krečmarem Vzpoura moogů).

Místem, které tu konečně naplní čekání na něco silného, je příspěvek skupiny Tuzex. Pod tímhle neznámým jménem natočili společný track členové kapel Midi lidi, Dva, Kazety,Monikino kino aVentolin. Spřátelená generace (mnozí z nich se k hudbě dostali od divadla a filmu) má nejspíš cit pro jemné ironické uchopení původního materiálu, aniž by se mu vysmála – spíš nemá problém rozrezonovat jeho silné i slabé stránky. "Auťáky na vodu, ty chrání přírodu," zpívá se v písni Šejk tancuje šejk z opomíjené desky Šťastnej blázen: píseň o konci ropného průmyslu a smutném šejkovi má trochu surreálný nádech, asi nepatří k vrcholům repertoáru Abraxasu, ale Tuzex přesně využil její bizarnost. Navíc pustil do mužského světa Abraxasu sborové ženské a dětské vokály: nedoladěný chór tak upomíná na ječáky v Jasné páce, další z ikon české nové vlny (ale už mimo oficiální scénu). Třeštění, energie, vyváženost nezávazného blbnutí a pevného muzikantského backgroundu: to byla velká ctnost Abraxasu v jeho zlaté éře a Tuzex je tu jedním zmála, kdo se svou "poctou" těmhle kvalitám blíží. Na jeho úroveň se nedotáhli ani samostatní Midi lidi, jejichž Země se točí dokola si jednoduše užívá minimalistickou taneční pecku (k níž, coby záměrní pěstitelé trapného humoru, přidali druhý řádek textu "a nejvíc mi chutná rukola").

Jakousi poutavou podivnost snad vyzařuje Bruno Ferrari (King Kong), který spoléhá na řemeslně vždy výborný strojový styl producenta Moimira Papaleska. Kapely jako Sto zvířat (ZOO) a Laura a její tygři (Sekám latinu) do podobných projektů dodají další exemplář svého stylu, je to solidní a mechanické. Těžko říci, proč tu musí být třikrát zpěvák Viktor Dyk (neplést s Vojtěchem) a proč se musel nahrát třikrát Obyčejnej svět (jednou metalově a anglicky). Rocková skupina Keks může sloužit jako sociologický příklad kapel z venkovských zábav, což potvrzuje i těžce seriózní ploužák v jejich podání. Roman Holý udělal z Praha–Bohumín strukturu připomínající bez jakéhokoli přesahu disko z počátku 90. let. O příspěvcích Kamila Střihavky, Viléma Čoka či Oldy Krejčovse těžko říci něco výraznějšího. KAbraxasu se sice mnozí hlásí, ale Tribute ukázal, že oslovení se až moc často vztahují jen k profesionalitě kapely: neumějí pracovat s tím, že Abraxas byl – jako každá pořádná skupina – několika věcmi v jedné. Posluchači českého mainstreamu, kteří mají menší nároky, si asi z nahrávek v klidu vyzobou lepší polovinu: jiné možná napadne, že není nad originál.

Mezi hrou, poctou a marketingem

Kompilace Tribute Abraxas měla ještě jeden zřejmý účel. Supraphon v poslední době poměrně bystře hledá, jak oprašovat starý archivní katalog a vůbec se udržovat v době ošidné pro hudební průmysl. Tímhle projektem připomněl Abraxas obecně: mimochodem, online prodává i všechny jeho staré singly, což je dobrá služba pro fanoušky i historiky českého big beatu. Coververze jsou ve světě kreativní hrou i marketingovým nástrojem. U nás se dlouho nepěstovala, jako by měl každý pocit, že se musí věnovat jen svému vlastnímu autorskému materiálu. Překvapení pak přinesli ti, kdo uvažovali jinak: Mňága a Žďorp, která neváhala přezpívat Katapult, Vladimíra Mertu i Oldřicha Janotu. Málokdo si dnes vzpomene, že ještě před Danielem Landou natočil celé krylovské album elektronik Raven: bylo to strašlivé, ale v rytířské syntezátorové blyštivosti i něčím dojemné.

Některé projekty, jako metalové verze písniček z Osvobozeného divadla, byly pro svou bizarnost rychle zapomenuty. Svého alba-pocty se dočkal Oldřich Janota – byť vydavatel Indies Scape oslovil jen muzikanty ze svého katalogu. Spojení dnešních hudebníků s písněmi Suchého a Šlitra prověřilo dvacet tracků alba For Semafor, Mňága a Žďorp si k třicetinám sama vyprodukovala široce pojatý Dáreček. Poslední položkou téhle tendence je koncert k sedmdesátinám Karla Kryla: z coververzí (Tomáše Kluse, Markéty Irglové či Xindla X) byměly vzniknout nahrávky. Někdy je to spíš pragmatická snaha spojit staré a nové publikum. Jindy vystoupí na povrch dobré souvislosti, které by člověka nenapadly. Tenhle potenciál měla i akce s Abraxasem: naplnila ho hlavně v tom smyslu, že připomněla jeho samotnou existenci. A fakt, že kombinaci profesionality a smyslu pro nadsázku sdílí v českém popu málokdo.