28.4.2014 - Temný případ z pasťáku

Násilí ve výchovném ústavu Králíky má překvapivé pozadí

Začátkem jara napadli dva kluci ve věku čtrnáct a patnáct let ve výchovném ústavu Králíky vychovatele, jednoho z nich bodli šroubovákem. Případ rozbouřil vody. Ministr Marcel Chládek vyhlásil éru represe, přísné tresty pro děti a větší ochranu vychovatelů. Jenže věc není tak jednoduchá. Vychází najevo svědectví, že v králickém ústavu děti bili a zavírali na drsnou samotku.

Nebavte se o Králíkách

"Vy jste kdo? Matka? Tak můžete dál. A vy? Bratr? Můžete taky. A tohle? Novinářka? Tak ta dovnitř nemůže, nemáme ji na seznamu," rozhoduje personál u zamřížovaného vchodu výchovného ústavu v Janové kousek od Ostravy. Sem převezli patnáctiletého Lukáše poté, co spolu s o rok mladším Janem napadli koncem března vychovatele v Králíkách. Matka Margita Čonková a šestnáctiletý bratr Patrik teď chtějí, aby řekl někomu z médií, co se vlastně stalo. Personál ústavu to však vidí jinak. "Novináři dovnitř nesmí, pan ředitel to zakázal," opakuje muž ve dveřích. Jen pár dní předtím přitom ředitel Pavel Němynář mluvil jinak. "Pokud s tím bude souhlasit zákonný zástupce, matka, tak na návštěvu můžete," říkal. Teď prý není v budově a jeho mobil není dostupný. Margita Čonková se ale jen tak vzdát nechce. Do kapsy dává zapnutý diktafon a je odhodlaná, že se tedy syna vyptá sama. "Víš, co o tobě píšou? Na Facebooku o tobě píšou, že jsi grázl. Oni vůbec netuší, co se děje v Králíkách," říká Lukášovi, když ho přivedou do návštěvní místnosti. Vzápětí jeden ze dvou hlídačů, kteří po celou dobu návštěvy naslouchají rozhovoru, Čonkovou okřikuje. "Prosím, abyste se nebavili o Králíkách. Bavte se o normálních věcech, ale o Králíkách ne," vybídne je důrazně. "Jinak budeme muset ukončit návštěvu."

Rodina začne "o normálních věcech". "Domů se dostanu až na velké prázdniny. Ani na vycházky nemůžu," říká Lukáš tiše. Bratr Patrik se ho snaží přivést na jiné myšlenky, ptá se, co měl k obědu a k večeři. Muži stále poslouchají a patnáctiletému Lukášovi začínají z ukradené chvilky soukromí a vypjaté situace téct nervy. "Mámo, kašli na Králíky. Už mi z toho jebe v mozku," křičí. "Pošli ty novináře pryč a bude klid. Mámo, běž za nima, ať jdou pryč. Takovouhle návštěvu nechci, nechci, aby mi stáli vychovatelé ve dveřích a poslouchali, co říkám." Personál je rázem na koni. Stačilo málo, trocha psychického nátlaku a Lukáš je tam, kde ho chtěli mít – nechce o Králíkách ani slyšet, natož aby o nich mluvil. "Lukáši, dneska to nevyřešíme," říká muž ve dveřích s převahou. "Ale když bude příští návštěva probíhat jinak, možná bude mít také pan ředitel jiný názor. Třeba tu nebudeme muset stát. Končíme návštěvu, jdeme." Teď už Lukáš řve: "Ne pane, ne pane, ještě ne." Pak se nese chodbou za odcházejícím Lukášem pro změnu Patrikův křik: "Proč do něho strkáte, more, nestrkejte do něj."

Utekl, zbijte ho!

Lukáš se dostal do ústavu spolu se třemi bratry, Štefanem (18), Patrikem (16) a Robinem (14) před šesti sedmi lety. Jejich ústavní dráha začala v Dětském diagnostickém ústavu Bohumín, tehdy tu dělal etopeda (odborník na poruchy chování) současný ředitel Marek Czaniecki. "Přišli k nám všichni najednou, čtyři malí špunti," vzpomíná Czaniecki. "V Ostravě v gangu přepadali. Naběhli na vytipovaného člověka, naskákali na něj a okradli ho." Kluci byli podle něj bezprostřední, akční, všude jich bylo plno, ale také nevychovaní a bez hranic. Protože tahle parta, která se prala i mezi sebou, byla těžko zvladatelná, ústav ji rozdělil. Starší Štefan a Patrik šli do ústavu v Těrlicku, mladší Lukáš a Robin do Králík. Czaniecki dnes toho, že bratry umístil do Králík, lituje. Zjistil totiž, že tu děti bili, zavírali do "útěkářské místnosti" a jinak šikanovali.

Nepravosti začaly vycházet najevo, když odešel do důchodu dlouholetý ředitel Miroslav Zerzán a na podzim 2012 vyhrála konkurz současná ředitelka Drahoslava Horsáková. Na Czanieckého diagnostický ústav, do jehož sítě Králíky patří, se začali obracet zaměstnanci, nelíbilo se jim například, že nové vedení propouští kvalifikované lidi a najímá nekvalifikované či krátí dětem kapesné. Proto se rozhodl, že do ústavu na týden vyrazí. Zděxxx silo ho, čeho všeho si celá léta při "předávání dětí mezi dveřmi" nevšiml. "Něco jako práva dítěte tu vůbec neznali, žili v naprosté izolaci, na školení jezdil jen bývalý ředitel," vypráví Czaniecki. "Mluvil jsem s nimi třeba o tom, že děti nesmí bít. Jejich reakce byla: No ale co tedy máme dělat, když je drzý?" Jako příklad typické "drzosti" Czaniecki uvádí situaci, kdy vychovatel zavelí – hele, běž si uklidit v pokoji – a dítě odsekne – nejdu. Během týdne v Králíkách se s dětmi sblížil, začaly se mu svěřovat. Jejich slova byla alarmující. Czaniecki proto spolu se dvěma kolegy vyrazil v únoru 2013 do Králík na oficiální kontrolu.

Tentokrát šel najisto. Začal "útěkářskou místností" vedle vychovatelny, na kterou ho děti upozornily. Během svého týdenního pobytu si jí nevšiml. "Asi tam v té době nebylo žádné dítě," hádá. "Místnost měla oplechované dveře a nic v ní nebylo, jen holé zdi a podlaha." Děti mu řekly, že tam bývají i víc dní, mohou si vzít matraci nebo jen peřinu a polštář, potřebu vykonávají do kbelíku. Czaniecki napsal do zprávy z kontroly, že sem děti bývají zavírány při vážných, převážně agresivních poruchách chování nebo po útěku místo toho, aby s nimi někdo odborně pracoval. Žádal ústav, aby od téhle praxe okamžitě upustil.

"Děti jsou příležitostně trestány fyzickými tresty (fackování, bití prutem), což potvrdilo více dětí i někteří zaměstnanci," stojí dál ve zprávě. "Kluci mi třeba říkali, že jeden z nich byl sprostý na učitelku," uvádí Czaniecki příklad. "Přišel další učitel, držel ho, učitelka ho zmydlila prutem." Bití čekalo také kluky, kteří se vrátili z útěku. Tedy když utekli vychovateli. "Když utekli vychovatelce, mohli si vybrat – jít na,útěkářskou místnost‘, nebo drbat podlahu," říká. Stalo se i to, že dítě trestali jeho vrstevníci – za to, že uteklo, ho měli zbít. Czaniecki také kritizoval, že ústav dětem za trest zakazuje pobyt u rodičů, domů nemohly ani volat, kdy se jim zachtělo. Telefon stál dvacet korun, děti přitom měly kapesné padesát korun na týden a musely z něj šetřit také na cestu domů.

Ústav na zrušení

Zprávu z kontroly poslal Czaniecki ředitelce ústavu Horsákové a zřizovateli, ministerstvu školství. Ředitelka odpověděla, že "útěkářskou místnost" zrušila koncem roku 2012 a případ, kdy sem bylo údajně agresivní dítě umístěno i poté, se stal bez jejího vědomí. Pokud jde o výprasky, ředitelka v odpovědi píše, že fyzické tresty jsou v ústavu zakázány a ví "jen" o třech případech: Vychovatel tloukl chlapci, který napadal děti a poškodil lavici, hlavou o zeď, policie věc odložila. Učitelka nařezala žákovi prutem, musela se pak podrobit psychologickému vyšetření. Vychovatel Pavel Kosek, právě ten, kterého kluci bodli šroubovákem, "uštědřil dítěti colaphus" (internet prozrazuje, že jde o ránu uštědřenou protivníkovi v boxu), za což od ředitelky dostal "vytýkací dopis". Zakazování návštěv doma ředitelka Horsáková hájí s tím, že posuzovala "rodinné zázemí" a na stížnosti kluků nikdo rozumný nemůže dát: "Děti v našem ústavu nejsou natolik rozumově a vzdělanostně zdatné, aby byly schopny posoudit důvody, které nás vedly k omezení návštěv u rodičů. Jakékoli důvody, vzdělanému a orientujícímu se člověku naprosto zřejmé, nepřijímají a mnohdy nejsou schopny ani pochopit."

V březnu vyrazil Czaniecki do Králík znovu, tentokrát s úřednicí ministerstva školství Soňou Cpinovou. Účelem mise byla mimo jiné osvěta mezi dětmi. "Poučili jsme je, že sice musí respektovat řád, ale bít je nikdo nesmí, že mají také svá práva," říká Czaniecki. Ministerstvo pak poslalo do ústavu ještě školní inspekci a ani tohle hodnocení z června 2013 si Králíky nedají zrovna za rámeček. "Ve volném čase převažuje příprava na vyučování a režimové prvky, hygiena, úklid," stojí v inspekční zprávě. "Chybí skupinová terapie, arteterapie, zážitková pedagogika, sociální práce či psychoterapeutické činnosti. Ředitelka nezajistila programy, které by rozvíjely osobnost dětí, nepracuje s nimi speciální pedagog či psycholog." Na to, co by kluci chtěli dělat, nikdo nedbá, personál "nebere v úvahu jejich návrhy na aktivity".

Czaniecki vzbudil v Králíkách rozruch. "Děti vycítily, že za nimi někdo stojí," říká. Volaly nebo psaly na Facebooku. "Vychovatelé si stěžovali, že jim děti hrozí: Počkejte, napíšeme Czanieckému, a uvidíte, co se bude dít," vzpomíná. "Uklidňoval jsem personál, že když bude třeba, přijedu, rozebereme problém a pokusíme se najít řešení." Tahle možnost se však lidem z ústavu nelíbila. Naopak, přešli do protiútoku. Loni v listopadu poslala ředitelka Horsáková na ministerstvo stížnost s názvem "Předání materiálů k podezření ze zneužívání dítěte". Píše v ní, že Robin se chlubil, že má "nadstandardní vztahy" s ředitelem diagnostického ústavu Czanieckým a "může zařídit, že pracovníci budou mít problémy". "Když mu bylo sděleno, že mu nevěříme , požádal, ať mu umožníme jít na Facebook, že nám to dokáže," psala tehdy ředitelka.

Ačkoli ředitelka použila silná slova, na přímý dotaz, zda měla "zneužíváním" na mysli nějakou sexuální blízkost, dnes odpovídá záporně. "To ne, kamarádství," říká. "Ale v té komunikaci se nepěkně psalo o našich zaměstnancích." Czaniecki například chtěl, aby mu Robin "povykládal, jak to vypadá v Králíkách", a psal mu, ať před lidmi z ústavu raději mlčí, protože "jsou to dyliňáci" a on už tam nikomu nevěří. Ministerstvo se tehdy stížností nezabývalo a načas upadla v zapomnění. Vypadalo to, že ústav v Králíkách skončí. Czanieckého "diagnosťák" sem přestal děti posílat, je jich tu dnes jen třináct, ústav má přitom kapacitu skoro padesát dětí a zaměstnává pětatřicet lidí. Úředníci ministerstva, kteří měli ústavní péči na starost, ale neměli odvahu zařízení zavřít. "Školní inspekce nemluvila s kluky, její zpráva bití a samotku nezmiňuje," vysvětluje jeden z nich, Tomáš Polák. Úředníkům se nechtělo do konfliktu, jejich plán zněl: nejdřív dáme dohromady standardy ústavní péče a pak bude následovat celostátní akce, zavírání ústavů, které požadavkům nebudou s to vyhovět. Do toho ale přišel nový ministr Marcel Chládek (ČSSD) a plány se začaly měnit. Napadla jsem vychovatelku

Tu dramatickou tiskovou zprávu převzala 25. března všechna česká média: "Dva chlapci ve věku 14 a 15 let brutálně napadli noční vychovatele. Mladší vtrhl na klubovnu a bez varování bodl vychovatele šroubovákem do krku. Vychovatelku, která mu přiběhla na pomoc, srazili na zem a kopali. Utekla a zavolala policii. Kluci zmizeli oknem, policie je ale bleskově dopadla." Zdravotnická záchranná služba později psala umírněněji: "Třiačtyřicetiletý muž utrpěl drobnou, centimetrovou ranku na krku tři centimetry od tepny, byl převezen na ORL, v době zásahu byl zcela kompenzován. Ženu jsme neošetřovali." Žádné další informace k události nejsou. Policie ani psychologové, kteří s kluky po útoku mluvili, nechtějí s odkazem na probíhající vyšetřování nic prozradit. Ředitelka Horsáková dodává jen to, že "s kluky osobně neměla problémy, co se po nich chtělo, byli schopni plnit".

Lukášova rodina se po neúspěšné návštěvě Janové a zákazu mluvit o Králíkách snaží vzpomenout, co všechno jim už jen tak mezi řečí řekl předtím. Margita Čonková si vybaví, že napadeného vychovatele Pavla Koska vlastně zná. "Přijel pro mě autem až sem," líčí. "Vyslali ho z Králík, měl praštit Robina tak, že skončil s otřesem mozku v nemocnici. Tak ho za mnou poslali, aby mi to mohl říct o samotě v autě." Sedmatřicetiletá Margita Čonková vychovatelovo vyprávění v autě poslouchala a ani ji nenapadlo, že by mohla situaci nějak řešit. "Celý ústav stojí při sobě," říká. "Cigánce a cigánskému děcku nebude nikdo věřit." Navíc sama vyrostla v "pasťáku" a pod kůží jí zůstala zkušenost, že na děti tam nikdo nedá.

Do řeči jí vstupuje sociální pracovnice ostravského sdružení Vzájemné soužití Margita Lebicová, která s rodinou pracuje. I ona vyrostla v ústavu. "Já jsem taky napadla vychovatelku," prozrazuje. "Byla tam jedna, nesnášela cigány. Někdy večer zavolala, všichni cigáni na chodbu, a museli jsme tam klečet třeba do tří ráno. Trvalo to léta, když mi bylo patnáct a byla jsem už silná, tak jsem se na ni vrhla. Dali mě pak z dětského domova do polepšovny. Nikdo se ale neptal, proč jsem to udělala."

Můžou se pomstít

Zatímco Lukáš a Jan jsou za mřížemi a nikdo kromě rodiny a ústavního personálu s nimi nesmí mluvit, jejich kauza žije vlastním životem. A zdá se, že zásadně změní život nějakých dvou a půl tisíce dětí, které žijí v dětských domovech se školou, výchovných ústavech a diagnostických ústavech. Tři týdny po incidentu zamířil ministr Chládek do Králík, aby právě tady oznámil do kamer, že "přišel čas represe". Ústavům pošle víc peněz, učitelé a vychovatelé se stanou "chráněnými osobami" a mladiství, kteří je napadnou, budou trestáni přísněji. Jak konkrétně, zatím není jasné, Chládek však zřídil pracovní skupinu lidí z ústavů, která se věcí bude zabývat. Při králické exkurzi asistují Chládkovi kromě personálu asi dvě desítky novinářů. Budova z roku 1898 je obrovská, svého času to byla první zemská polepšovna pro české děti v Rakousku-Uhersku. Dnes třináctka dětských nájemníků bydlí jen v jednom ze tří pater, mají tu ložnice i školní třídy. Na tiskové konferenci pak ministr Chládek hlásá: "Musí přijít tvrdé tresty. Není možné, aby se nám v téhle republice lidé báli chodit na ulici, protože je nějaký výrostek přepadne. Podřízne. Není možné, aby se ten, kdo vykonává svou práci, bál, jestli přijde domů, nebo ne. Skončila doba, kdy někdo zkope vychovatele a my mu zakážeme večerníček."

Pak ministr přichází se svou verzí odpovědi na otázku, proč k útoku došlo. Připomíná dopis, v němž ředitelka Horsáková před časem oznamovala úřadu blízké vztahy mezi dětmi a ředitelem diagnostického ústavu Markem Czanieckým. Chládkův konstrukt zní: "Přílišné sblížení mezi chovanci a zaměstnanci atmosféře nepomůže. Nabudou dojmu, že si mohou vše dovolit. Nesmí se už stát, že přijde nějaký dopis a úředníci ho vezmou na lehkou váhu. Možná kdyby ho nevzali na lehkou váhu, nebyli bychom svědky napadení šroubovákem do krku." Novináři netuší, o jakém dopise je řeč, ministr obratně vzbudil zvědavost, víc už ale na tiskové konferenci neprozradí. O den později se na serveru Týden. cz objeví zpráva s nadpisem "Zneužíval útočníka ředitel,diagnosťáku‘?" a text říká: "Brutální útok dvou chovanců na vychovatele má zřejmě ještě temnější pozadí, než se zdálo. Jeden z nezletilých měl velmi blízký vztah s ředitelem diagnostického ústavu Markem Czanieckým. Podezření prošetřuje policie."

A zatímco Lukáš se s nikým bavit nesmí, jeho bratra Robina vystrčí v Králíkách před kameru. Televize Prima přichází s reportáží o "minimálně nadstandardních vztazích", ve které je Robin (pod jménem Martin) hlavním hrdinou. "Znám se s ním hodně dlouho, skoro dva roky, tak jsme si tykali, tak jsme zašli na pivo," říká Robin o Czanieckém. "On ti dával peníze?" ptá se redaktor. "No dával. Jsem si vyhrál, čtyři a půl," chlubí se Robin. Redaktor se ptá: "Hraješ na automatech?" "Já furt hraju bedny. Každý den," tvrdí Robin. "Šťoural jsem do toho a teď mě chtějí zdiskreditovat," namítá Czaniecki "Věřím, že se prokáže, že jsem nedělal nic špatného." Je viditelně otřesený: "Ten kluk mi důvěřoval a teď ho takhle zneužívají." Robinův bratr Patrik neváhá ani chvíli. "Czaniecki je dobrý chlap. Jak on řekne slovo, tak to platí. Byl jediný, koho zajímalo, co se v Králíkách děje." Zato o Robina má Patrik strach: "Můžou se mu tam pomstít." Q