29.5.2014 - Šlechtična, má velká parní láska na kolejích

Valašské Meziříčí – Jeho životní láskou jsou vlaky. Prim v ní mají parní lokomotivy. Řeč je o dvaačtyřicetiletém Martinu Šůstalovi. Členu Valašské společnosti historických kolejových vozidel. Vlakům a všemu, co k nim patří, se Martin Šůstal věnuje od dětství. "Přivedl mě k nim můj otec. Pracoval jako strojvedoucí," vypráví muž, který se dnes železnici věnuje i profesně. Jakmile se Martin naučil číst, začal listovat v železničářských předpisech a jízdních řádech. "Otce jsem se stále na něco vyptával a on trpělivě odpovídal. Dal mi základ," dodává muž kráčející v otcových šlépějích. Pracuje totiž také jako strojvedoucí. "Neučil jsem se ale jenom od něj. Od každého, s kým jsem se potkal, jsem se přiučil něčemu novému, dalšímu," upozorňuje.

Vláček daroval

Jako každý kluk měl také Martin svůj vláček. "V patnácti letech jsem ale zjistil, že lepší je hrát si s těmi v měřítku jedna ku jedné. Ten domácí jsem daroval kamarádovi," vzpomíná strojvedoucí. V této době začal s přípravou na budoucí povolání. Nesnil o ničem jiném než o práci na dráze. Po střední škole šel studovat obor management a ekonomika dopravy na vysokou školu. "Nejprve jsem studoval dopravní fakultu v Žilině. Po rozdělení státu jsem přešel do Prahy na České vysoké učení technické," říká. Po studiích přišla realita pracovního života. Realita spojená s železnicí. "Poslední dobou jezdím hlavně s pantografy na trase Přerov–Valašské Meziříčí– Střelná," prozrazuje Martin. Pracuje jako takzvaný leťák. Tedy strojvedoucí střídač, který dělá všechno, co je potřeba. "Můj rajon sahá od Bohumína po Nezamyslice a od Olomouce po Otrokovice. Díky historickým jízdám se ale vlakem dostanu také do Brna, Hradce nad Moravicí nebo Šumperku," poznamenává.

Parní mašinky

Historické mašiny, to je pak zvláštní kapitola Martinova železničářského života. Jeho velkou láskou je lokomotiva Šlechtična. "Je to nádherný stroj z konce čtyřicátých let minulého století. Ve své době dosahovala evropské úrovně," představuje svoji lásku. Nad Šlechtičnou má však u Martina navrch Matěj. Mašina, která mu doslova uhranula. "Je spolehlivá. Byly doby, kdy téměř každou jízdu mívala nějaký technický problém. Ale to už je za námi. Vzniklé nebo očekávané problémy s kamarády vychytáváme tak důkladně, že je v kondici jako za pravidelného provozu," pochvaluje si Martin Šůstal.

Na psy není čas

I když své železné žezlo zatím nemá doma komu předat, nebere to jako tragédii. "Aspoň mají děti širší rozhled," usmívá se. Zato je rád za velké pochopení od své manželky. "Je mi velkou oporou," vyznává se. Zdálo by se, že vedle rodiny, práce a náročného koníčka už Martinovi na nic jiného čas nezbývá. Opak je pravdou."Dříve jsem se věnoval také služební kynologii. Měl jsem postupně tři německé ovčáky. Rád bych se k této zálibě vrátil," zamýšlí se. To však vyžaduje plné nasazení, které si teď nemůže dovolit. "Organizuji nostalgické jízdy s Matějem a s dalšími lokomotivami. Připravujeme též železniční muzeum v Kroměříži," prozrazuje na závěr.