14.6.2014 - Těšínští Poláci mluví po našymu

Mezi českou a polskou částí Těšína stále ještě stojí malé budovy hraničního přechodu. "Dřív jste tady nemohli projít jen tak bez pasu," vzpomíná na dobu před vstupem do Evropské unie Rudolf Moliński, když procházíme částí Záolší, nebo taky Zaolzie, místem, kde je u nás v republice největší koncentrace českých Poláků vůbec.

Galantní místopředseda Kongresu Poláků v ČR ukáže na jeden z domů kousek od hranice. "Tam jsme dřív bydleli. Od té doby, co jsme se přestěhovali zpátky na vesnici, si manželka stěžuje, že když nemohla jenom tak přes hranice, měla to pár kroků, zatímco teď, když vás nikdo nekontroluje, musí jezdit do Polska vlakem." Během horkého dne chodí tam a zpátky lidé s nákupními taškami, jsou vidět páry s dětmi, které jdou na procházku do parku na polské straně hned za hraniční čárou, anebo lidé venčící své psy.

Kongres Poláků sdružuje všechny polské organizace u nás. "Dneska je jich třicet dva," říká místopředseda Moliński a ukazuje na cedule s dvojjazyčnými názvy ulic. "Prosadili jsme je před několika lety. Ale i dneska se najde vesnice, kde je skupina lidí, kteří se proti tomu postaví." Před pár lety cedule někdo dokonce ničil, takže se musely instalovat nové. "Nebo se zeptají, proč chcete mít názvy ulic i v polštině, když stejně umíte česky. Důvody jsou ale přece historické. Poláci tady žijí dlouho." Všímám si přitom, jak Rudolf Moliński mluví se svou kolegyní z kongresu – naprosto přirozeně přechází z češtiny do polštiny a naopak, jeho češtinu přitom příjemně ozvláštňují slůvka jako bo (česky protože) a velice měkká výslovnost hlásky ř.

Rozdělení v roce 1920

Po rozdělení Těšína v roce 1920 zůstal v české části velký počet polsky mluvících obyvatel a přes komplikovanou historii si menšina udržela svůj charakter a celistvost. Není výjimkou, že prvním jazykem je tu pro mnoho lidí nářečí, které vychází ze staropolštiny a ozývají se z něj i německé výrazy. Na začátku první republiky se tu polštinou jako oficiálním jazykem dorozumívala víc než polovina obyvatel, ovšem během let docházelo k počešťování. "Moji prarodiče byli Poláci, ale moji mámu poslali do české školy. Měli k tomu ekonomické důvody. Během krize ve třicátých letech nebyla třeba v Třinci v železárnách práce, a pokud jste poslali dítě do české školy, tak jste práci dostali spíš," vypráví Rudolf Molińsky.

Větší problémy tu ale prý nejsou, přestože vzájemné vztahy nebyly vždy jen růžové. Po první světové válce a rozpadu Rakousko-Uherska si velká část obyvatel nepřála, aby se jejich domov stal součástí Československa, a raději by měli hranici na druhé straně. Poté v roce 1938 vyhlásilo Polsko nárok na toto území a na nějakou dobu ho také obsadilo. "Narodil jsem se ve vesnici Vendryně. Chodil jsem do polské školy, česká škola byla vedle, někdy jsme se jako děti hašteřili, ale třeba fotbal jsme hráli společně," dodává Rudolf s tím, že všichni v té době mluvili nářečím, "tedy po našymu". A možná i díky tomu si nějak lépe rozuměli tenkrát a rozumějí si i dnes, když sedí se starými kamarády v hospodě.

Dialekt se vytrácí

"V současnosti už je hlavně u mladých slyšet víc čeština, i polské děti mluví hodně česky. Možná víc než my cítí, že jsou menšina, a nechtějí provokovat," dodává. V posledním sčítání lidu se k polské národnosti přihlásilo třicet devět tisíc obyvatel. "To číslo podle mě ale bude větší. Někdy nevíte, co máte do formulářů přesně napsat, jestli českou, nebo polskou národnost, když jste občany České republiky. V minulém sčítání jste si mohli vybrat i slezskou."

Rudolf Moliński je dnes už v důchodovém věku, nicméně režíruje na polské scéně těšínského divadla a taky trochu hraje. Spolu s českou scénou se dělí o divadelní budovu postavenou na samém začátku šedesátých let. Se svými kolegy hodně jezdí na zájezdy právě do Polska a jako vtip přidá to, že jeho kolegům opravdu nevyhovuje ranní vstávání, když odjíždějí na zájezd. "Repertoár máme světový. Hrajeme hry, které hrají i jiná kamenná divadla." I když obě scény divadla fungují převážně odděleně, přesto se občas spojí – poprvé se tak stalo v roce 2004 kvůli projektu Těšínské nebe protkanému písněmi Jarka Nohavici. Svou premiéru tak mělo šest a šest herců obou scén na jednom jevišti. Inscenace reflektuje život na tomto kompaktním území i jeho násilné rozdělení a měla velký úspěch i mimo Těšínsko, přestože z jeviště zněla kromě češtiny samozřejmě i polština a k tomu trochu němčiny a hebrejštiny.

"Na Těšínsku jsem se narodil a mám k němu dodnes silný vztah," říká režisér Radovan Lipus, podle něhož měla hra nastínit specifičnost oblasti a její celistvost navzdory hranicím. "Rozdělení oblasti bylo velkou chybou. Bylo to celistvé území, kde velmi svorně žili Češi, Poláci, Židé a další národy. Měli svoje mince, svoji hospodářskou komoru, vyráběly se tu třeba těšínské šperky." Oblast spojuje i luteránská víra. Komunita má kromě divadla i vlastní periodikum, Głos Ludu, největší české noviny psané v polštině. V malé redakci sedí pár lidí u počítačů a připravují příští vydání. "Náklad máme čtyři a půl tisíce, ale kupují nás do rodin, takže čtenost je větší," říká redaktorka Beata Schönwald, která je v Głosu zaměstnaná od roku 2005. Noviny, které vznikly v roce 1945, přinášejí hlavně regionální zprávy.

Ptám se novinářky, jaké to je vyrůstat v menšině. "Ve vesnici, kde jsem se narodila, bylo víc Poláků než Čechů," usměje se a dodá, že až na některé drobnosti jsou tady vztahy samozřejmě bezproblémové. Češi, kterých se ptám, její zkušenost potvrzují. "Vlastně se občas divím Čechům odjinud, že polštině vůbec nerozumějí," říká Marie Vlčková, která se narodila v Třinci, ale od mládí žije na Těšínsku. "Prostě si tu všichni rozumíme," podotýká sedmapadesátiletá Marie k tomu, že alespoň pasivně znají jazyky používané v oblasti úplně všichni. "I proto si myslím, že tu nepanuje žádná nevraživost, i když samozřejmě nemůžu stoprocentně říct, jestli třeba někteří Poláci nemívají problémy. Ale řekla bych, že jsou tady vážně dobré vztahy. Bude to i tím, že spousta rodin má příbuzné obou národností."

V Polsku Češi, v Česku Poláci

K městu s komunitním životem samozřejmě patří i střední školy. Na chodbě Gymnázia s vyučovacím jazykem polštinou si povídám s maturantkou Karolínou Hřebáčkovou. "Mamka je Polka odsud z Těšína a taťka pochází z jižní Moravy." Studenti, kteří mají rodiče obou národností, tu samozřejmě nejsou ničím neobvyklým. "Chodila jsem do české školy, ale s mámou a jejími rodiči mluvíme nářečím. S babičkou z tátovy strany zase mluvím česky." Stejně jako její spolužáci kvituje Karolína to, že se poměrně přirozeně dostane ke znalosti více jazyků. "Máma je učitelka a rodiče si byli vědomi toho, že je dobré domluvit se více řečmi," vysvětluje sympatická brunetka, proč se rozhodla studovat v polštině a nejít na českou střední. Letos se hlásí na stomatologii. "Podle mě mi znalost dalšího jazyka rozšíří možnosti. Můžu to zařadit třeba do motivačního dopisu na školu. Anglicky dneska mluví každý."

Vzhledem k tomu, že se v oblasti míchá čeština, polština a nářečí, ptám se, jak se mladá slečna baví s kamarády. "Mám více přátel, kteří mluví nářečím. Ale když jsme ve větší skupině, tak na toho, kdo mluví nářečím, mluvím nářečím, a na ostatní česky." Zajímá mě, kam v tomto prostředí studenti zařazují sami sebe. "Spíš to neřeším," odpovídá Jakub Langner z třetího ročníku to, jestli se cítí být víc Čechem, nebo Polákem. Jeho rodiče jsou také pár obou národností. "Když jsme v Česku, tak nás berou spíš za Poláky, protože je to na přízvuku třeba i slyšet, a v Polsku nám zase říkají, že jsme Češi. Takže jsme tak trochu ničí," doplňuje jeho spolužačka Noemi Boceková, brunetka, která vypadá jako studentka z fotky v časopise. Příští rok se bude rozhodovat mezi vysokou v Katovicích, což je asi devadesát kilometrů od Těšína, anebo půjde do Prahy. Faktem je, že česky mluví dokonale, neslyším sebemenší přízvuk.

Brazílii fandit nebudu

"Máme tu dvacet čtyři polských základních škol, a tak se padesát procent deváťáků hlásí na naše gymnázium," říká jeho ředitel Andrzej Bizoń. A jako správný pedagog nezapomene hned na úvod zmínit historii gymnázia, které bylo založeno v roce 1909 a pojmenováno po polském romantickém básníkovi Juliuszi Słowackém. Než se přestěhovalo do Těšína, mělo sídla v Orlové a v Karviné. "Za monarchie tu žilo hodně polsky mluvících lidí a široko daleko to byla jediná střední škola všeobecného charakteru. A rádius osmdesáti kilometrů od Bohumína po Hrčavu, což je u Mostů u Jablunkova, je tu zachován dodnes. Odtud se k nám lidi hlásí." Z celé této oblasti pak studenti dojíždějí – celkem jich na gymnáziu studuje tři sta čtyřina cet. "Vždycky tak jedna třetina absolventů jde na vysoké školy do Polska. Stále častěji zkoušejí přihlášky i jinam do zahraničí. Většina jde ale na české školy."

Podle ředitele mají studenti žijící v tradičně kulturně velmi rozmanité oblasti na gymnáziu prostor k tomu, aby našli svou identitu a zjistili, kdo vlastně jsou. "Vlastně vám nemůžu říct, jak to který student vnímá. Pokud byste se zeptali mě osobně jako člověka, tak za sebe to mám vyřešené, jsem prostě Polák. Můj rodný jazyk byl směsí nářečí a taky polština. Moje maminka pracovala jako učitelka v polské mateřské škole. Na druhou stranu, pokud bude hrát Česko s Brazílií fotbal, tak Brazílii fandit nebudu." Andrzej Bizoń dodává, že podle jeho zkušeností je mladá generace otevřenější než ta předešlá a obě kultury, které se tu prolínají a střetávají, jsou partnerské. U starších ročníků to tak ale být vždycky nemusí. "Lidi ze vzdálenějších regionů to třeba moc nechápou a říkají, že je skvělé, že tady žijeme společně obě kultury, nicméně u nás samozřejmě potkáte lidi, jejichž dědečkové za války zahynuli z rukou jedné či druhé strany." A jako pedagog dodává, že žijeme v jednadvacátém století a bylo by dobré mít nad těmito věcmi nadhled.

Nákupní seznam ve více jazycích

S překladatelkou Izabelou Wałaskou se potkávám už v Praze, kam se přestěhovala po studiích. Pochází taky z Těšína, studovala ale v Polsku. "Když jsem po maturitě přijela do Krakova, prvního půl roku jsem se učila mluvit tak, jak mluví tamější Poláci," vzpomíná učitelka několika jazyků a překladatelka, která prý pořád přemýšlí v nářečí a nákupní seznamy si píše mixem češtiny, polštiny a "po našymu". "Někdy je člověk prostě unavený a nesoustředí se na to, který jazyk je který." Štíhlá brunetka se stejně jako ostatní Těšíňané potkávala od dětství s oběma jazyky velmi zblízka. "Když děláte víc věcí najednou, tak je vlastně nikdy neděláte pořádně. Měli jsme i polskou, i českou televizi, takže pasivně jsme znali jazyk perfektně." Pak si stejně jako hodně jejích kamarádů vybrala, na jakou základní školu chce. "Rozhodla jsem se jít do polské, kde byla od druhé třídy i čeština, pak na polské gymnázium. Bylo to ještě za komunismu," vysvětluje Izabela, která maturovala v roce 1989.

"Na ostatních školách všichni maturovali z češtiny a ruštiny, zatímco my z češtiny a polštiny." V Krakově pak studovala polonistiku. Po několika letech se rozhodla odejít do Prahy nejen kvůli pracovním možnostem, ale i proto, že v Polsku nebo na Záolší by si češtinu nezdokonalila. Izabela se považuje za patriotku svého kraje, a založila proto organizaci – neboli Záolší dokáže. Ta by jak v polské komunitě, tak i mimo ni měla rozšířit povědomí o menšině na těšínské hranici. "Ewu Farnou znají třeba všichni a ví se, že je to Polka, ale nikdo neví, jaká Polka a odkud. Stejně tak spousta Čechů neví, že u nás žije komunita s několika desítkami tisíc členů." Izabela ještě upozorňuje na zpěvačku Renatu Drössler nebo ministra Rusnokovy vlády Jiřího Cieńciału, který používá i polskou verzi svého křestního jména Jerzy. Čeští Poláci jsou jiní

Kromě jiného pořádá překladatelka i večery se známými osobnostmi z polské menšiny. Členové menšiny se celkem shodnou na tom, že za FrýdkemMístkem se o nich příliš neví. Izabela ještě podotýká, že ani oni už neznají svou vlastní historii. "Většina lidí už si minulost přesně nepamatuje." Podle posledního sčítání lidu ještě za Rakousko-Uherska používalo jako oficiální jazyk polštinu téměř padesát čtyři procent obyvatel, češtinu necelých dvacet sedm a zbytek němčinu. "Počešťování oblasti probíhalo například tak, že do ostravskokarvinských dolů brali české pracovníky," potvrzuje zkušenost Rudolfa Molińského. Čeští horníci tu pak samozřejmě nejen pracovali, ale i žili a mnohdy si brali místní Polky. "To samé se dělo v třineckých hutích." A možná právě díky symbióze s Čechy jsou podle Izabely čeští Poláci jiní než ti za hranicemi. "I tak ale myslím, že ve mně koluje polská krev. Poláci jsou národ, který řekne svůj názor i za cenu toho, že bude mít problémy. Asi těžko takoví budou všichni, ale já přesně taková jsem." *

---

Narodil jsem se ve vesnici Vendryně. Chodil jsem do polské školy, česká škola byla vedle, někdy jsme se jako děti hašteřili, ale třeba fotbal jsme hráli společně Rudolf Moliński Nejkompaktnější menšina

• K polské národnosti se v celém Česku podle sčítání lidu v roce 2011 hlásí 39 096 obyvatel.
• Záolší je oblast za řekou Olší ve východní části Českého Těšína a je centrem polské menšiny v Česku.
• Čeští Poláci žijí také na Karvinsku a Frýdecko-Místecku. Když jsem po maturitě přijela do Krakova, prvního půl roku jsem se učila mluvit tak, jak mluví tamější Poláci Izabela Wałaska
• Výraz Těšínsko nebo také Těšínské Slezsko (Ziemia Cieszyńska, Sląsk Cieszyński ) je termín označující území bývalého Těšínského knížectví ve Slezsku.
• Na západě je Těšínsko ohraničeno přibližně toky řek Ostravice a Odry (hranice se ve skutečnosti místy klikatila podél obou řek) a z východu řekou Bělou.
• Historickou metropolí území je Těšín, nejvyšší horou je Lysá hora.
• Dnes je území rozděleno mezi Česko (přibližně 56 procent bývalého území) a Polsko (přibližně 44 procent bývalého území).

Zdroj: www.cs.wikipedia.org