19.7.2014 - Nejsem vzpomínkový typ

S deseti miliony desek je nejprodávanější českou zpěvačkou. Pražskou Lucernu zaplní dvakrát do roka. Výraz "nedělej Zagorku" se stal pojmem. Nikdo jiný nevyprovokoval Milouše Jakeše tak jako ona. Operní premiéru svého muže vynechala za 22 let jedinkrát. Hana Zagorová se nedívá zpátky a má spousty dalších nápadů. 

HANA ZAGOROVÁ 

V těchto okamžicích je zpěvačka někde na španělském pobřeží, které si s mužem zamilovali a kde našli druhý domov. Když jsme se před prázdninami setkaly, větraly se v předsíni šaty z koncertu, z něhož se právě vrátila, ale kufr v obýváku se už plnil oblečením. Ráno ji čekala cesta do Bohumína. Když se jí ptám, jestli ji nemrzí trmácet se po rozkopané dálnici na sever Moravy, protáhne obličej: "Chystá se tam velká sláva k jubileu města, sjedou se tisíce lidí, spousta zpěváků, jak bych mohla litovat času." Odmítavý výraz určitě nebyl oním tradovaným "nedělej Zagorku". "Mám moc ráda, co dělám, ale těší mě, že se můj výraz stal národním synonymem upejpání," usmívá se. 

Do Španělska si zapakovala spousty knížek, obvykle je vozí po jedné. "Nebaví mě balit kufry na dovolenou. Konečně jezdím jenom s taštičkou," usmívá se ve vidině volných dnů. "Užívám si moře, na pláž chodím s knížkou, jezdíme na výlety, s gustem nakupuju a s láskou i vařím, ale Štefan i já si s sebou bereme texty a učíme se na příští sezonu. Ráda bych tam vymyslela jeden projekt. Uvidíme, co se z mého nápadu vyklube, zatím si nejsem úplně jistá," nastiňuje a preventivně mě ujistí, že tyhle plány jsou tajné, takže se dál ani neptám. "Snad se povede, ale na jeho přípravách tolik nebazíruju jako vloni, kdy jsem si předsevzala, že si napíšu slova ke třem písním. Neumím psát do šuplíku. Rozhodla jsem se okamžitě, jakmile jsem slyšela muziku, a texty se mi dařily snadno a rychle," popisuje moje hostitelka pracovní zkušenost z minulých prázdnin. 

Nové album Vyznání, které se nedávno objevilo, je zpěvaččiným 20. sólovým v pořadí a na svět přišlo po sedmi letech. "Nevím, proč čekalo zrovna tolik let, ale odhodlání s něčím přijít ve mně musí uzrát. Fanoušci už byli netrpěliví, kdy se objeví další CD, a taky novináři mě popichovali." Tři alba s původními francouzskými šansony přivezl své ženě její manžel. "Obvykle sáhne po muzice, o níž si myslí, že by mi mohla slušet. A většinou se strefí. Zajásala jsem, sotva jsem si je poslechla, vybrala jsem si z něj tři písně a od nich jsem se odpíchla k novému CD. Slova jsem si chtěla napsat sama. Francouzsky neumím, domluvím se leda v restauraci, ale já jsem originálu ani nechtěla rozumět, aby mě neovlivňoval. Když jsem měla texty hotové, nechala jsem si písně přeložit. Většinou byly o něčem jiném, ale náladově jsem se strefila, protože vyzařují určitou atmosféru," přibližuje mi Hanka tvůrčí proces nad novým albem Vyznání. Jeho zrod zbrzdilo až zpěvaččino zlomené rameno. Když prý člověku reaguje hlava rychleji než tělo a spěchá po schodech, dočká se úrazu raz dva. Kvůli tomu se odkládal vánoční koncert v Lucerně až na únor, což fanoušky neodradilo, frontu stáli až do Vodičkovy ulice. Letos na konci roku pasáž zaplní podruhé. 

Oslovili mě mladí kluci 

Na novém albu se kromě osvědčených autorů objevují i písně, jimiž zpěvačku překvapili muzikanti o generace mladší. "Radka Bangu, který mi skrz producenta Honzu Adama poslal písničku S tebou, jsem poprvé viděla až na křtu desky, s Jurou Hradilem a Márdim z Vypsané fixy, původci zvláštní písně Bleriot, jsem se osobně poznala až před týdnem. Není to krásné, když zajímám mladé kluky úplně jiného hudebního ražení?" položí Hanka otázku. Posluchači se sice těší na novinky, ale nechtějí se vzdát ani osvědčených šlágrů. "Písničky, které vykrystalizovaly a v průběhu let se ke mně přimkly, se nedají vynechat. Nedávno se mě na koncertu ptali, kolik písní jsem vlastně nazpívala. Přesně nevím, odpověděla jsem, ale byli bychom tady tak tři dny a noci, načež se ze sálu ozvalo hurónské jó. Oni by se mnou v Lucerně snad nocovali," směje se Hanka. "Pocit lásky a sympatií, který mi lidé dávají najevo, se nedá ničím nahradit," konstatuje. 

Přesto před časem na pár let koncertní pódia opustila. "Byla jsem tehdy strašně unavená a říkala jsem si, už se mi to teď ani nechce vyslovit, že mám všechno odzpívané. Jenže jsem se spletla. Už po dvou letech se mi začalo strašně stýskat. Po zpívání, písničkách, publiku i potlesku. Karel Vágner a Štefan do mě mluvili, abych připravila alespoň desku, přece mi muzika musí chybět. Ještě chvíli jsem okamžik návratu oddalovala a pak zvítězila touha zas vystupovat a už mě nikdy nepustila," vysvětluje zpěvačka a přidá zkušenost ze svých začátků. "Na velkém koncertě jsme čekaly v zákulisí se starší kolegyní. Než šla na jeviště, špitla, jak strašně se jí nechce a kéž by tam už nemusela. Byla jsem natěšená a její upřímnost mě zaskočila. Tehdy jsem se zapřísahala, že kdybych se takhle někdy cítila, přestanu zpívat. Naštěstí natěšená jsem pořád. Úplně stejně jako tenkrát," směje se moje společnice.

První básničky psala už ve škole. "Měla jsem ráda slohy a milovala jsem češtinu. S vděkem vzpomínám na paní učitelku Bělu Garzinovou, která mě přivedla k divadlu. Nejdřív mě sice nutila, abych ve 4. třídě každou sobotu - tehdy se ještě chodilo dopoledne do školy, přednesla třídě svoji novou báseň, což jsem nenáviděla, protože nesnáším dril. Ale dala mi hodně a Česká televize mě před půl rokem překvapila, když paní učitelku pozvali do medajlonku, který o mně natáčeli," připomene oblíbenou kantorku. Také Hančini rodiče pěstovali ve svých dcerách vztah k literatuře. "Četli nám pohádky, nejvíc Broučky a Ferdu Mravence, pouštěli nám desky," vrací se Hana Zagorová do šťastných okamžiků v rodných Petřkovicích. "Potřebuji své vzpomínky k životu, ale chci je mít v té podobě, která mě tenkrát okouzlovala, dneska je tam už všechno jinak. Rodiče už zemřeli. Moje starší sestra Evelyn žije v Praze, báječně si rozumíme, tak ani nemám důvod se vracet." 

Texty vidím jako film 

Hančini příznivci si spojují texty, které zpívá, s jejím životem. Obzvlášť ty, které píše sama. "První píseň se jmenovala Mrtvá láska. Napsala jsem ji ještě v Ostravě, srdceryvná slova, takový příběh jsem tehdy ve svém věku ani nemohla prožít. Další s názvem Honey je známější. Šéf Flamenga Richard Kovalčík mě tenkrát zamkl v pokoji, protože jsem pořád slibovala text a kde nic tu nic. Byla jsem hotová za dvě hodiny, protože slova jsem měla v hlavě," připomíná zpěvačka své první pokusy. "Miluju zkratky, nemohu se vyjadřovat v epické šíři. Kdybych měla psát knihu, umřu nad ní. Mám vizuální paměť a to, co dávám na papír před sebou, vidím jako film. Lidi se domnívají, že jsou to mé prožitky, že lásku vyznávám manželovi a podle obsahu posuzují náš vztah," vykládá, a než připraví druhý šálek pressa, připomene, že posluchači ji takhle vnímali odjakživa. Byla jejich a nechtěli, aby byla smutná.

"Vzpomínám, jak mi jednou do živého vysílání v televizi volala divačka a utěšovala mě na základě textu Maluj zase obrázky, že prožila úplně stejný příběh. Tehdy jsem prohlásila, že jsem jenom interpret, do příběhu se vžívám u mikrofonu, na vlastní kůži jsem ho neprožila, ale mám radost, že se s ním posluchači ztotožňují. Bohužel jsem ji ranila, ale je to tak," trvá na svém a hned přidá čerstvý zážitek s textem Můj chlap z nového alba. "Slyšela jsem hudbu a před očima jsem měla spokojeného chlapíka v obleku. Je doma, rychle vestoje popíjí kafíčko, k němu si ulupuje croissant, pak nadšeně vykročí do práce, a je rád, že má hezký vztah a dělá všechno pro to, aby mu vydržel. Ale se Štefanem nemá nic společného," přesvědčuje mě má hostitelka. "Stejně jako když zpívám Už nemám křídla. Samozřejmě mám, protože sedět na zadku je jistá rezignace." 

Za operou létám po světě 

Se Štefanem Margitou mají láskyplný vztah. "Měli jsme kliku, že jsme se vůbec potkali a že jsme se potkali tak pozdě. Oba jsme věděli, co od soužití očekáváme. Klíč ke spokojenosti nám asi někdo poslal z nebe. Ale hledat v našem manželství souvislost s texty mých písní je nesmysl," tvrdí odhodlaně. Její manžel umí být vůči své ženě i kritický, jak se svěřuje ve své knize, která nedávno vyšla. "To víte, že mi řekne, co si myslí. Kdo jiný by měl být k člověku upřímnější než ten nejbližší, ale to ještě neznamená, že se jeho připomínkami řídím," směje se. Vzápětí přitaká na Štefanovo vyznání, že když v premiérovém publiku vidí plavou hlavu své ženy, je klidnější.

"Za dvaadvacet let jsem vynechala jedinou premiéru. Létám za ním po celém světě. Už nyní mám termíny vystoupení v roce 2018. Se Štefanem se můj vztah k opeře prohloubil, víc se jí věnuju. Myslím si, že operní svět je zvláštní, krásný a veselejší než naše branže. V opeře mi připadá vše průhlednější. Na svých koncertech své nejbližší pochopitelně také ráda vidí, ale ne doslova. Musí sedět od šesté řady dál. "Potřebuju mít odstup, uchovat si kousek veřejné samoty," říká upřímně. Není vzpomínkový typ a jako většina lidí vytěsňuje z paměti špatné věci. "I výrok Milouše Jakeše po letech vnímám jako kabaretní číslo a svým způsobem mě dnes i těší. Ale daleko víc si považuju úsloví neděle Zagorku," říká. Druhý šálek je prázdný a poloprázdný kufr čeká. * 

--- 

"To víte, že mi Štefan řekne, co si myslí. Kdo jiný by měl být k člověku upřímnější než ten nejbližší, ale to ještě neznamená, že se jeho připomínkami řídím." 

VIZITKA 

Narodila se 6. září 1946 v Petřkovicích u Ostravy v rodině stavebního inženýra a učitelky gymnastiky. Po maturitě absolvovala herecký obor na JAMU v Brně. Díky nahrávkám s Flamingem se prosadila v roce 1968 na 5. místo soutěže Zlatý slavík, kterou celkem devětkrát vyhrála. Herecky zazářila v inscenaci Josefína a ve filmovém muzikálu Trhák. Vybrala si ale dráhu zpěvačky. Je autorkou několika scénářů. V roce 1989 podepsala Několik vět, poté učila pouze interpretaci v hudební škole. Dávala šance začínajícím zpěvákům, jako bylo duo Kotvald - Hložek, Jan Bendík, finalista SuperStar. Vydala 20 samostatných alb a 39 alb s hosty. Poslední ve spolupráci se Supraphonem má název Vyznání. V roce 1992 se provdala za operního zpěváka Štefana Margitu.