26.8.2014 - Otec v uniformě SA řval na matku, že ukradla vůdci dítě

Na návštěvě u klientů Ledaxu

Paní Eliška Švecová žije v Kamenném Újezdu u Českých Budějovic se svými vzpomínkami z mládí, které pečlivě sepisuje pro příbuzné. "Celý život jsem měla ráda lidi a doufám, že lidé zase měli rádi mě," svěřuje se drobná žena v útulném pokoji pečovatelského domu.
"Narodila jsem se 24. srpna 1933. Maminka Božena byla Češka a otec Josef Lesinger byl Němec. Doma jsme mluvili česky, maminka i otec, který s námi potom ale už nežil. Německy jsem mluvila, jen když jsem jela k jeho rodičům, kteří bydleli ve Chvalaticích za Znojmem. Když přišel k moci Hitler, otec byl jeho velkým příznivcem. Chtěl na mamince, aby podepsala přihlášku a přihlásila se k německé národnosti, ale maminka řekla: Ne! Vzal sis mě jako Češku a Češkou zůstanu. Jenže se proto rozvedli. Koncem 30. let jsme bydleli v Břeclavi na Moravě, a když byl odsun českého obyvatelstva ze sudetského území, tak jsme s maminkou utekly a skončily ve Veselí nad Moravou. Tam za námi přijel můj otec v uniformě SA, vzpomínám si, jak měl naleštěné holínky, a řval na maminku, že zostudila německý národ a že ukradla Führerovi dítě. Nastoupila jsem tenkrát do první třídy české školy, když si pro mě přišli dva uniformovaní muži, kteří mě popadli a odvedli pryč. Skončila jsem v ústavu na převýchovu dětí k německé rase v Uherském Hradišti. Půl roku mě pak maminka hledala s pomocí příbuzných, než mě našla. V německém Kinderheimujsem byla dva roky. Jeden příbuzný byl velmi bohatý Němec, v Hranicích na Moravě vlastnil kadeřnický a kosmetický salon. Dostali mě k němu z Uherského Hradiště. Maminka pak byla totálně nasazená v tomhle ústavu pro převýchovu jako švadlena. Od roku 1943 jsme tak konečně byly spolu. Z domova jsem domů nesměla, vrátila jsem se až po skončení války v roce 1945. Když jsem za války byla v německém ústavu, velmi mi pomohlo, že jsem pár slov německy přece jen znala. V ústavu se mnou byly bohužel i děti, které tam dobrovolně dali čeští rodiče v domnění, že když budou vychovány německy, budou se mít lépe než české děti. Když se naši rozvedli, tak o nás otec neměl vůbec zájem. Ani za mnou do ústavu, kam mě strčil, nepřijel na návštěvu. Po válce jsem už pak otce neviděla, a nelituji toho, protože pro mě to byl jenom otec, ne tatínek. Konec války jsem zažila v Hranicích na Moravě a nevzpomínám na tyhle dny v dobrém. Celých devět dní nás osm partají, co jsme bydleli v jedné vile, jsme prožili ve sklepě. V našem městě se setkala americká armáda a sovětská armáda, která táhla přes Jeseníky. Náš barák se tenkrát otřásal, všechna skla v oknech byla vysypaná, záclony vytrhané. Na ruské vojáky nemám zrovna pěkné vzpomínky. Ženské před nimi tenkrát utíkaly, schovávaly se a zavíraly do komor. Na americké vojáky ale jednu pěknou vzpomínku mám. Vzpomínám si na ženu v uniformě, rotnou, která chovala mývala, jenž byl maskotem jejich roty. Přišla s ním k nám do školy a o tomhle malém mýválkovi dokonce napsala i knížku. Jeden šikovný člověk v Hranicích ji přeložil do češtiny, takže jsme si ji tenkrát mohli koupit. Já chytrák jsem tuhle knihu někomu půjčila a už se mi nevrátila. Zkrátka, co člověk nechce mít, tak má půjčit. Kromě mývala si vzpomínám ještě na UNRRU(Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu, pozn. redakce). Chodili jsme do obchodů a na lístečky jsme dostávali konzervy nebo balíčky, kde bylo vše možné, co srdce ráčilo. Třeba buráky, burské máslo, čokoláda, cigarety i káva. Můj otec Josef byl lapiduchem, sloužil za války ve wehrmachtu u letectva u červeného kříže, na východní frontě sbírali raněné a odváželi je z bojiště. Skončil potom v Německu v Eichelbergu blízko Stuttgartu, kam se jeho rodiče i dva bratři ještě za války přesunuli. V Německu se znovu oženil. Měl pak autonehodu, při které zabil sebe i svou ženu. Když umřel, tak Mezinárodní červený kříž hledal příbuzné, aby se mohla uzavřít pozůstalost. Pracovala jsem už tenkrát v Domově důchodců v Libníči jako vrchní setra jeptišek, dominikánek ze Slovenska. Kvůli závěti jsem do Německa na notářství v roce 1959 jela i se svou dcerou. Dostala jsem nějaké peníze, které jsem si tady vyzvedla ve spořitelně v bonech a koupila si za ně psací stroj, který mi zůstal dodneška, a mamince jsem za ně pořídila šicí stroj. Tím se dědictví vyčerpalo. Maminka se po rozvodu seznámila s dalším partnerem, Ludvíkem Skřenkem. Byl to délesloužící voják, který za války pracoval jako totálně nasazený ve fabrice na sirky v Lipníku nad Bečvou. Před válkou byl vojákem z povolání, sloužil jako major v Košicích a Prešově. Jemu říkám tatínek. Když si chtěl po válce maminku vzít, začaly problémy. Říkalo se, že maminka byla manželkou Němce, a tak tatínek psal přímo na ministerstvo obrany do Prahy. Pozvali si ho tam a potom dostal potvrzení, že se může s maminkou oženit. Byla to velká svatba, měli jsme půjčené z vojenské akademie dva kočáry, ve kterých byli zapřažení bílí koně. Bylo to v roce 1946, mně bylo třináct let a to víte, že jsem si svatbu rodičů užila. Jen si už nepamatuji, jaké jsem tenkrát měla šaty. Rodiče se vzali po válce, kdy tatínka zase zavolali do Vojenské akademie v Hranicích, kde začal opět sloužit. Putoval potom po celých Čechách tam, kde ho zrovna potřebovali. Tatínek byl spojař – radista, takže kde se zakládala nějaká odposlouchávací stanice, tak ho povolali, aby tam pracoval. Sloužil i v Českém Krumlově, kam jsme se přestěhovali v roce 1948. A tak jsme skončili tady v jižních Čechách. Bydleli jsme na Rudolfově u Českých Budějovic. Tatínek pracoval na zámku, kde byla odposlouchávací stanice. Odposlouchávali cizí rozhlas a náš tatínek se k tomu hodil, protože uměl anglicky, francouzsky, německy, maďarsky a cikánsky, byl to několikanásobný lingvista. Pocházel z Hranic na Moravě, studoval na gymnáziu, měl velké jazykové nadání. Maďarsky se naučil, když za první republiky jako voják z povolání sloužil v Košicích a Prešově na Slovensku. Po roce 1948 ale už pak tatínek nemohl sloužit v československé armádě, protože byl zapřisáhlý katolík, který se nechtěl zříct své víry. Tak byl z armády propuštěný, z majora jej degradovali na nadporučíka. Dostal potom nějakou penzi, ale protože to bylo málo, tak maminka, která byla do té doby v domácnosti, se vrátila ke svému povolání a začala opět šít jako švadlena. Jsem ráda, že jsem se v mládí naučila němčinu, i když jsem po válce říkala, že ji nechci nikdy slyšet, ani vidět. Jenže když jsem potom přijela do Českého Krumlova, tam byla němčina potřeba. Žilo tam spoustu lidí, kteří nebyli odsunutí a směli tady zůstat, a ti mluvili jenom německy. Pocházeli buď ze smíšených česko­německých manželství, nebo se o nich vědělo, že to byli antifašisté a za války nedrželi s nacisty. Po válce se mi otevřel svět. Toužila jsem se stát zdravotní sestrou. Přestěhovali jsme se tenkrát do Krumlova. Ředitelka dětského oddělení v nemocnici paní doktorka Růžičková, která mě znala a milovala, mi řekla: Ty bys byla šikovná sestra! Takže ještě než jsem nastoupila do zdravotní školy v budějovické Husově ulici, pomáhala jsem na dětském oddělení ve špitálu, kde se mi moc líbilo. Tenkrát bylo málo zdravotních sester, tak existovaly takzvané mimořádné ročníky. Ze špitálu jsem dostala potvrzení, jak se chovám a že jsem na tuhle práci šikovná. Nastoupila jsem proto hned do třetího ročníku, po dvou letech jsem maturovala a v roce 1953 jsem nastoupila do nemocnice v Krumlově jako nejmladší staniční sestra na chirurgii. Tenkrát bylo málo zdravotních sester na Ostravsku, náš ředitel i hlavní sestra Líkařová si nás proto zavolali a řekli: "Děvčata, nedá se nic dělat, dvě z vás musíte jít do Ostravy nebo Bohumína." Měla jsem tetu v Ostravě, která pracovala jako hlavní pokladní hotelu Palace, tak jsem se přihlásila. Jely jsme tam na rok, ale zůstaly nakonec roky dva a horko těžko jsme se pak dostávaly zpět. Pracovala jsem tam ale ráda, dělala jsem na třísměnném provozu v ordinaci v železárnách a drátovnách. Byli tam báječní lidé. Když jsem potom přišla zpátky domů, mluvila jsem šlonzácky, a tatínek vždycky říkal: Kuš, mluv česky! Když jsem se z Moravy vrátila, chtěla jsem zpátky do Krumlova, ale protože tam nebylo místo, tak jsem nastoupila v budějovické nemocnici jako sestra na psychiatrickém oddělení u pana primáře Klena. Pak se otevírala ambulantní část na poliklinice, kde jsem v ordinaci doktora Frýda pracovala rok. Pak jsem dostala nabídku dělat vrchní sestru v domově důchodců v Libníči, kde ještě pracovaly jeptišky. Byla jsem tam od roku 1972. Pak jsem zpátky nastoupila na psychiatrii a zůstala až do důchodu. Své povolání zdravotní sestry jsem měla ráda a nebrala je jako práci. Těšilo mě a bavilo, měla jsem ráda lidi a lidé měli zase rádi mě. Dodneška, když jdu po Budějovicích, se ke mně hlásí pacienti. Já se ptám: Prosím vás pěkně, odkud se známe? Vždyť jsou to stovky lidí, které jsem za tu dobu potkala, co vám budu povídat..."