4.9.2014 - Třebovští esperantisté na výletě v Polsku

Od sousedů

Česká Třebová – Letos nás opět pozvala paní učitelka Teresa Konsek do našeho družebního esperantského kroužku Zelený stromek do Rybnika v Polsku. Abychom se poněkud odlišili od kroužku dospělých, má naše skupinka jméno Šedý pes. Ale jelo nás málo. Dva hoši z Opatovce – Vítek a Matěj – a dvě děvčata z okolí České Třebové – Andrea a Janička. Byla jsem moc ráda, že se k nám přidala Vítkova maminka Markéta. Dovede spoustu her, pohádek, báječně zabavuje děti. Doprovázel nás i náš maskot – pudlinka Kati. Na nádraží v Rybniku nás vítají, rozebírají si nás do rodin a jsou nespokojeni, že je nás málo.

V sobotu ráno jedeme od školy autobusem na výlet do zubří rezervace. Teresa pracuje v integrované škole, kde jsou v některých třídách zdravé i hendikepované děti. S nimi jedou na výlet i rodiče. Rezervací nás provází člověk nadšený svojí prací. Jdeme po naučné stezce, dozvídáme se o živočiších a rostlinách v lese a jeho okolí. Pozorujeme zubry za dvojitým plotem a vidíme film o tom, jak se do Polska dostali. Slyšíme, že zubří rodina potřebuje 40 km čtverečních. Živí se nejen trávou a listy, ale pochutnává si i na dřevinách. V rezervaci dostatek prostoru není, musejí zubry přikrmovat a za čas přesunovat do jiné části rezervace. Začíná nás strašit bouře, blýskání nás provází i do místa, kde jsou krásné zahrady. Patří rodině, která je má jako ukázku pro lidi toužící vytvořit si hezkou zahradu. Prohlížíme si japonskou zahradu, lesní koutek, altánek zpívajících ptáčků, pokoj v zahradě…

V neděli dopoledne mají naše děti v rodinách různé činnosti. Odpoledne jdeme do městského muzea, které je otevřeno pro nás a věnuje se nám několik zaměstnanců. Zhlédneme výstavu a obrazy z Bolívie. Vidíme,jakvRybniku žili lidé dříve. Je pro nás zajímavé, že nevěsty se vdávaly v černých šatech. Vidímeobydlí městské i vesnické, zařízení fotografa, hodinářství, restaurace, prapory a korouhve cechů. Zajímavá je skupina figurín. Byla zde totiž továrna, která je vyráběla. Před odchodem z muzea se podepisujeme, předávám písemné poděkování v češtině a esperantu s malovaným znakem České Třebové i knihu o našem městě, kterou mi na MěÚ pro tento účel věnovali. Je tam o našem městě a znaku psáno též polsky. Na poděkování všechny děti zpívají esperantem a Kati ukazuje, jak umí poslouchat esperantské rozkazy.

Z muzea odcházíme k nejvyšší kostelní věži a většina účastníků se jde po 258 schodech podívat na Rybnik z výšky. Potom přecházíme do areálu vysokých škol, kde je v parku posilovna. Každý chce dbát o své zdraví a zkouší posilovat tělo. Den brzy skončí. Naši hoši s Matheuszem a jeho maminkou odcházejí na večerní mši, další účastníci výpravy se vrací balit a připravovat na odjezd. V pondělí máme být ve škole brzy. Jdu s Teresou pozdravit paní ředitelku a předat jí korbel z České Třebové. V Teresině třídě jsou i děti z jiných tříd, které se učí esperanto. Teresa si s nimi hraje, zpívá, učí je. Naše děti zahrají pohádku a zazpívají. Potom cvičí s Kati. Rozkazy jí dávají i polské děti. Vystřídají se všechny, také ty na vozíčku. Nejoblíbenější rozkaz je k podání tlapky a nošení dopisu. Teresa nám ukazuje muzeum Slezka. Po dobrém obědě se loučíme a odjíždíme. V Racziborzi musíme přesedat a dlouho čekáme, z Chalupek raději pospícháme. Vše jsme stihli, jen vlak z Bohumína nás zklamal. Měl velké zpoždění a ještě zůstal v Ostravě­-Svinově stát. Vyhořela bleskem zasažená trafostanice. Nebyli jsme v České Třebové po 19. hodině, ale až kolem 22 hodiny, a to se děti nemohly dočkat, aby už byly doma a mohly povyprávět své zážitky.