Město Bohumín

24.9.2014 - Fotbal byl, je a bude navždy mým životem

Zdroj: Karvinský deník
Ročník a číslo: 224
Strana: 70
Autor: Roman Brhel

Fotbalový virtuos z Oldřišova, opavský fotbalista století Jindřich Pardy, v rozhovoru pro Deník řekl:

Setkání s osobností

Srdcař, fotbalista s velkým citem, to je přesně Jindřich Pardy, záložník a mistr standardních situací, který bavil svými kousky nejen opavské fanoušky. Za klub svého srdce odehrál 303 zápasů a vstřelil v nich 66 branek. Fanoušci ho milovali. Pyšnit se může také titulem opavského fotbalisty století. Pozice Jindřicha Pardyho v týmu byla neotřesitelná. Trenéři si nedokázali sestavu bez něj představit. "Angažmá v Opavě se mi splnil klukovský sen," zdůrazňuje Pardy, který například v sezoně 1978/1979 gólem z trestného kopu do sítě Bohumína zachránil svůj klub před sestupem. I když dávno kopačky pověsil na hřebík, fotbal má stále rád. U Pardyových je na denním pořádku. Dělá mu radost stejně jako vnoučata Adámek, Viktorka a nově i Vandička. Zajímavé je i to, že manželem jeho dcery Gabky je Lumír Sedláček, mimochodem, také skvělý technik, který to jako fotbalista dotáhl hodně daleko, vždyť hrál i za pražskou Slavii.

  • S fotbalem jste začal v rodném Oldřišově a za místní tým jste hrával až do šestnácti let. Nakonec si vás do Opavy přivedl pan Sommer…

Dělal na učilišti vychovatele, pamatuji si, že jsme hráli fotbal mezi dílnami a on se mě zeptal, zda to nechci zkusit v opavském dorostu. Šel jsem do toho a chytil jsem se. Podařilo se nám postoupit do první ligy, ale tu už jsem si nezahrál, protože mě čekala vojna.

  •  Na vojně jste ale také hrával fotbal…

Narukoval jsem do Dukly Kroměříž a pak mě převeleli do Dukly Uherské Hradiště. Neměli jsme špatný tým, hrálo v něm i několik Slováků. Nakonec mi nabídli, abych v Hradišti zůstal, ale já byl pevně rozhodnutý se vrátit. Do Opavy jsem se vrátil v roce 1977, ale příliš jsem nepočítal, že bych si za Ostroj zahrál.

  • Proč?

V Hradišti jsem kopal I. A třídu, kdežto Opava postoupila do I. národní ligy. Ale trenér Evžen Hadamczik mě chtěl, vzal mě do přípravy a já se hned zařadil do základní sestavy – to mi bylo jednadvacet. Trenér Hadamczik hodně sázel na mladé hráče z okolí. Měl zdejší region dokonale zmapovaný.

  •  Fotbal v Opavě táhl už za vaší éry…

Vesměs na nás chodilo něco okolo šesti tisíc fanoušků. Stadion byl plný, protože neexistovaly zadní tribuny. Jeden autobus dokonce jezdil z Oldřišova. Místo měli tito fandové v současném sektoru hostů. Vždy jsem se tímto směrem díval a cítil jejich podporu. Měli jsme silný tým, tehdy se téměř nepřestupovalo a myslím si, že v dnešní době bychom se neztratili ani v první lize.

  • Vedle fotbalu jste ale musel chodit do práce.

Ano, musel. Nejdříve jsem dělal na montáži, pak mi Evžen Hadamczik zařídil místo v dílně, kde pracovali fotbalisté, nakonec ale mou hlavní pracovní náplní byla starost o hřiště.

  • V sezoně 1980/1981 jste prožil fotbalové zklamání. Došlo k reorganizaci soutěží, a pokud se chtěl Ostroj udržet v první národní lize, musel skončit do osmého místa, což se vám nepovedlo…

Pohybovali jsme se okolo osmého fleku a na řadu přišel klíčový zápas na hřišti KPS Brno. Museli jsme vyhrát, to se nám bohužel nepovedlo a spadli jsme do třetí ligy. Třetí liga měla kvalitu, byly v ní i týmy z Čech. Smíchov, Žižkov, Náchod, Motorlet, Brandýs nebo Hradec Králové byly zdatnými konkurenty. Taktovky se chopil trenér Sommer a pod ním se ještě více má kariéra rozjela, dával mi na hřišti hodně prostoru a já se mu snažil jeho důvěru oplatit dobrými výkony.

  • Opavské snažení vygradovalo po dvou letech postupem do druhé ligy, právě v rozhodujícím zápase s Uherským Hradištěm jste zářil, když jste se dvakrát zapsal mezi střelce…

Měl jsem co napravovat, v prvním zápase v Uherském Hradišti jsem nedal penaltu a nakonec jsme prohráli 3:0. Oslavy postupu byly velké, fanoušci nadšení. Vedení klubu nám také za odměnu dalo postupový bonus – dovolenou v Jugoslávii.

  • I když v době největší totality byly hranice zavřené, opavští fotbalisté si na nedostatek výletů do zahraničí stěžovat nemohli…

Dvakrát jsme byli na soustředění v italské Perugii, poprvé s trenérem Květoslavem Střížem. Odehráli jsme i pár přáteláků a celkem poznali Itálii. Zajímavě se rodila i společná dovolená v Jugoslávii, kterou hráči dostali jako odměnu za postup. Jeli jsme vlastními vozy, a to včetně manželek. Ubytovali nás v luxusním hotelu s plnou penzí přímo u moře. Byli jsme snad jeho prvními obyvateli hned po otevření. Vzhledem k tomu, že byl zapotřebí devizový příslib, cestovali jsme přes Maďarsko. V rámci pobytu jsme museli odehrát jeden přátelský zápas s místním týmem Medkovič. Ale žádný problém, šli jsme do něj bez tréninku, takže se to dalo brát jako příjemné zpestření pobytu.

  • Byli jste ale i na soustředění v Rusku…

Také zajímavá akce. V Kamyšině zrovna panovalo hnusné vlhké počasí. Trénovali jsme proto v pět hodin ráno, pak následovalo volno a další fáze přípravy přišla na řadu v 18 hodin.

  • Patřil jste k výborným fotbalistům, přesto jste nikam nepřestoupil. Nelitujete toho?

Za mé éry se tolik nepřestupovalo jako teď. Já si ale na nic nestěžuji. S Opavou jsem toho zažil opravdu hodně a tyto zážitky mi nikdo nevezme.

  •  S velkým fotbalem jste skončil ve čtyřiatřiceti, což je celkem brzo.

Bylo to v době převratu, otec končil v Ostroji a mně se naskytla možnost dobrého zaměstnání. Jenomže věci nabraly jiný směr. V restituci byla naší rodině vrácena hospoda. Kdybych to věděl, že nastane takový scénář, s fotbalem bych nekončil.

  • Práce v hospodě vás chytla?

Práce v hospodě mě baví. Nemám problém roznést nebo natočit pivo. Děláme ale akce jako svatby, různé oslavy nebo pohřby. To pak je většinou mé místo v kuchyni. Nemám problém udělat 150 porcí svíčkové nebo guláše.

  • Se svými bývalými spoluhráči jste stále v kontaktu?

Slavíme společně narozeniny a také si občas kopneme nějaký ten sranda mač.

  • Pojďme k vaší rodině. Jak jste přijal informaci, že se váš zeť Lumír Sedláček rozhodl ukončit kariéru?

Lumír se rozhodl podle svého vlastního uvážení. Osobně jsem mu do toho nemluvil. Myslím si, že svou roli sehrál i fakt, že dostal práci v klubu.

  • Ale hrát ještě mohl…

Mohl, na druhé straně – roky se zastavit nedají. Já končil ve čtyřiatřiceti a pak dalších deset let kopal nižší soutěže za Oldřišov a Chlebičov. Pokud bude mít Lumír chuť, tak taky ještě řadu zápasů v dresu Chlebičova odehraje.

  •  Je pravda, že jste byl i jeho fanouškem?

S Lumírem se často na fotbalové téma bavíme. Taky si ze mě utahuje. Vždycky říká: Dědo, já kopal ligu, a ty ne. V tom má sice pravdu, ale já byl zase zvolen opavským fotbalistou století. Jezdil jsem na něj na Slavii, do Budějek a projeté mám i Polsko.

  • Lumírův syn Adam, váš vnuk, se taky dal na fotbalovou dráhu, ale zatím to vypadá, že z něj žádný tvůrce hry nebude, nastupuje hlavně v obraně.

(usměje se) Hlavně že ho to baví. Není důležité, na jakém postu nastupuje, fotbal má rád – a to je podstatné. Vezměte si mě, začínal jsem taky jako obránce, a nakonec jsem si zahrál v útoku i v obraně.

  • A opavský fotbal sledujete? Mám na mysli Slezský FC.

Ano a vždycky budu. A pokud mi to čas dovolí, chodím se i dívat.


Jindřich Pardy

Narozen: 1956
Fotbalový post: záložník
Působiště: Oldřišov, Ostroj Opava, Dukla Kroměříž, Dukla Uherské Hradiště, Ostroj Opava, Oldřišov, Chlebičov Vnoučata: Adam, Vanda, Nikolas, Viktorie



    Městský úřad