26.9.2014 - Společně žijí 65 let. Pořád se máme rádi, říkají manželé

(Ne) obyčejné příběhy

Hranice – Tolerance. Tato vlastnost je podle paní Slavomíry Závadské z Hranic pro dlouholeté manželství asi nejdůležitější. Se svým manželem minulou středu 17. září oslavila už 65. výročí sňatku a na svého o čtrnáct let staršího chotě dodnes nedá dopustit. "Tolerovat jeden druhého je velice důležité. My dva se máme pořád rádi a máme rádi i lidi kolem. Dědeček je hodně společenský typ," adresuje úsměv panu Karlovi, který letos dosáhl už devadesáti osmi let. "Zažil jsem dva císaře a všechny prezidenty. Pamatuju si hodně, dokonce se mi vybavuje příběh, když mi byly jen čtyři roky. Člověk se musí cítit pořád šťastný. Někdo má vrozený smysl pro humor a do této kategorie se řadím i já. Ty špatné věci si prostě nepřipouštím," prozrazuje recept na dlouhověkost rodák z Bohumína Skřečoně, kde se narodila i jeho manželka. Právě v Bohumíně měli v roce 1949 svatbu a jejich rodina se rychle rozrostla. I s pravnoučaty je v současné době už dvacetičlenná. O stereotypu ve mnohaletém sňatku prý nemůže být ani řeč. "Dědeček měl vždycky svoje záliby. Rád se pohyboval v přírodě, hodně času trávil třeba na zahrádce v Jindřichově, kde to dobře zná. Já zase měla svoji školu, baví mě šití. No a společně si vždycky rádi zazpíváme," vypráví Slavomíra Závadská, která dlouhé roky pracovala jako učitelka.

Před vstupem do manželství však Karel Závadský prožil i hodně kruté časy. Se svým bratrem a dalšími kamarády při útěku ze Sudet je na státní hranici mezi Rakouskem a tehdejší Jugoslávií zajali Němci. Bylo těsně před válkou. "Stalo se to takovou neinformovaností. Nesledovali jsme tisk a mezitím Němci obsadili Rakousko. To jsme nevěděli. Pak jsem byl šest let zavřený v koncentráku v Dachau," vzpomíná pan Karel na období druhé světové války. Závadští bydleli v Bohumíně až do roku 1966, později se přestěhovali do Hranic, kde dříve Karel Závadský sloužil na vojně a později ve městě pracoval jako správce cihelny. "Cihlářství jsem zůstal věrný už odmalička," říká dlouholetý sportovec. Rád si zahrál stolní tenis nebo třeba volejbal. "Hlavně ale jsem pobýval v přírodě. Jsem starý skaut, takže když byla chvíle, jeli jsme s rodinou k vodě. Ten, kdo má rád přírodu, je podle mě dobrý člověk. Dnes si zase užívám spoustu zábavy s vnoučaty. Horší je, že kamkoliv přijdu, tam jsem nejstarší," uzavírá s úsměvem Karel Závadský.