26.9.2014 - Kulatá výročí Miloše Zemana

PREZIDENT V NEDĚLI SLAVÍ 70. NAROZENINY A 25 LET V POLITICE. TAK S NÍM ŠEL ČAS. A S NÁMI.

BARVY MOCI JINDŘICHA ŠÍDLA

Když je člověku pětačtyřicet, má nejvyšší čas zapsat se do dějin – pokud samozřejmě chce. A inženýr Miloš Zeman, zaměstnanec státního podniku Agrodat, tuhle ambici prostě měl. V létě 1989 vyšel v Technickém magazínu jeho slavný text "Prognostik a přestavba", který by se dnes na Facebooku dočkal desetitisíců sdílení. Zeman sám později přiznal, že svůj text různě vylepšoval po přednáškách dobře pět let. Jenže v nehybné zemi, kde nebyl ani Facebook, nehrál rok nebo dva roli. Zemanův popis československé pozdně normalizační stagnace se skvěle trefil do atmosféry doby, kdy znervóznělý režim kolem sebe mlátil (obrazně i fakticky) hlava nehlava, a stejně mu to nebylo nic platné. Po dvaceti letech se probudila mlčící většina, jejímž mluvčím se Zeman, jako ještě potom mnohokrát, stal. Petici za propuštění Václava Havla na jaře 1989 podepsali lidé, které by to ještě dva roky předtím nenapadlo, následovalo Několik vět…

Rok velké změny se blížil ke svému listopadovému vyvrcholení a Miloš Zeman u toho nemohl chybět. Ještě v červenci 1989 ho neznal nikdo, 25. listopadu 1989 už ale mluvil na Letenské pláni k milionu aplaudujících lidí. Zrodila se politická hvězda – ovšem mělo ještě nějakou dobu trvat, než vyšla naplno. 1994 – Outsider na cestě k moci Oslava padesátin v Lidovém domě pěkně ilustruje zlom v Zemanově životě. V bodré atmosféře se pilo pivo a jedla tlačenka, ale oslavenec už byl přece jen někým trochu jiným než svérázným sólistou bloudícím po chodbách Federálního shromáždění na počátku devadesátých let. Padesátiletý Miloš Zeman byl už zase ženatý muž s devítiměsíční dcerou, který se rozhodl přesvědčit svou stranu i voliče, že se může stát nástupcem Václava Klause ve Strakově akademii. Upřímně řečeno, v září před dvaceti lety to vypadlo ještě jako dost velká sci-fi. Fešák Klaus poučoval na světových fórech o jedinečnosti české cesty k restauraci kapitalismu, a pokud mu to úplně nevěřili ve světě, doma si vždycky spravil náladu. Stál v čele koaliční vlády s KDU-ČSL a ODA a kromě Josefa Luxe nebylo nic, co by jej viditelně dokázalo vyvést z míry. A to ani Miloš Zeman, od února 1993 předseda sociální demokracie s vyhlášeným heslem "jít vládě po krku". Znělo to v těch idylických časech úspěchu (viděno tedy optikou pražských redakcí) až trochu dryáčnicky, proto taky Miloše Zemana ještě v době jeho padesátin nebral nikdo až tak moc vážně. Jenže neuvěřitelně pracovitý Zeman postupoval na své další cestě za novou většinou systematicky, krok po kroku. Jeho taktika byla jednoduchá: sehnat do jednoho houfu všechny, kteří se v tu dobu necítili na vítězné straně nového režimu, případně jen nemohli snést Václava Klause. Přetahoval k sobě osobnosti rozpadajícího se Občanského hnutí nebo Liberálně sociální unie a pochopil, že strana, která má mít ambici porazit v tu dobu neotřesitelnou pravici, musí přitahovat voliče středu stejně jako ty, kteří volili v roce 1992 komunisty nebo Sládkovy republikány, které něžně označoval za "zdivočelé sociální demokraty".

Komunální volby 1994 ovšem ještě žádné nebezpečí pro Václava Klause nesignalizovaly. Sociální demokraté získali 8,5 procenta hlasů (ODS skoro 30) a vypadalo to, že Klausova éra nikdy neskončí. Ještě jednu událost ale rok Zemanových padesátin přinesl. A jak se ukázalo, dost podstatnou. Do ČSSD Praha 7 vstoupil bývalý komunistický starosta tohoto obvodu a poslanec České národní rady, jistý Miroslav Šlouf. 1999 – Se Šloufem na vrcholu A když bylo Miloši Zemanovi pětapadesát, byl již více než rok premiérem a onen Miroslav Šlouf byl jeho nepostradatelnou pravou rukou. Že sociální demokracie vstoupila do "Strakovy akademie hlavním vchodem", jak Zeman slíbil na sjezdu v roce 1995 v Bohumíně, byla i velká Šloufova zásluha. Do volební kampaně roku 1996 vymyslel autobus Zemák, se kterým předseda ČSSD tři měsíce objížděl zem, aby jej nakonec dovezl k senzačnímu výsledku 26 procent a o dva roky později, po zhroucení druhé Klausovy vlády v předčasných volbách, i k onomu vchodu do Strakovy akademie, kam Zemanovi otevřel dveře Václav Klaus. Rok 1999 patřil v novodobých dějinách Česka k těm vůbec nejtemnějším – Šlouf na Úřadu vlády řádil jak opilec rabující v prodejně alkoholu, kdosi se pokusil zavraždit sponzora ČSSD Ivana Lhotského, který udělal tu chybu, že promluvil, brutální politický nátlak na policii a státní zastupitelství neměl za cíl nic menšího než úplnou paralyzaci státní moci prostřednictvím kriminalizace vybraných policistů či příslušníků tajných služeb. Miloš Zeman byl znovu autentickým mluvčím většiny, tentokrát už té mimořádně arogantní, vládnoucí, která zametala s opozicí – jako by se sociální demokraté rozhodli všem vrátit ústrky, kterých si sami léta užívali.

Miloš Zeman měl své místo v učebnicích dějepisu zajištěno a tento svůj osobní triumf nechtěl ničím ohrozit: pouhý rok po nástupu do premiérské funkce a tři roky před koncem volebního období oznámil, že už nebude znovu kandidovat na post předsedy ČSSD, což také znamenalo jeho odchod z politiky. Dokola opakované ujišťování, jak je šťastný, že naplnil svůj život, a jak moc se těší na chalupu na Vysočině a objímání stromů, znělo až příliš podezřele. Zemanovi se do Nového Veselí samozřejmě nechtělo vůbec. Jeho dalším cílem měl být Pražský hrad. 2004 – Ve vyhnanství Jenomže šedesátiny Miloše Zemana se před deseti lety odehrávaly v poněkud jiném duchu, než sám jubilant čekal. Se svým tradičním vzdechem "pokud to tedy opravdu chcete, já po tom nijak netoužím, ale obětuji se" nastoupil jako favorit do druhé prezidentské volby roku 2003. A hned po prvním kole cestoval po úprku zadním vchodem zase zpátky na Vysočinu. Vladimír Špidla a Stanislav Gross mu svou "operací důchodce" splnili přání o poklidném důchodu. A tak obrázky z těch let jsou vlastně stále stejné: Miloš Zeman ve flanelové košili pohodlně usazený v křesle své pevnosti v Novém Veselí popíjí víno a slivovici, ukusuje gothaj nebo sulc a desítkám novinářských návštěv vypráví, jak je šťastný, jak se rozhodně nehodlá nikdy vracet do politiky – a jak to jeho nástupci v ČSSD dělají špatně. První roky Zemanovy předčasné penze znamenají definitivní rozchod se stranou, kterou v devadesátých letech dovedl k její pozici.

V roce 2005 na brněnském sjezdu pochopil, že ona většina nespokojenců, kteří touží po jeho návratu, ve skutečnosti neexistuje, a po krátkém oteplení vztahů s Jiřím Paroubkem přišel v březnu 2007 krok, který se dal čekat: Miloš Zeman opustil sociální demokracii a vzhledem k tomu, že se v roce 2008 nepustil do předem prohraného prezidentského zápasu s Václavem Klausem, mohlo se zdát, že jeho politická kariéra je definitivně uzavřena. Jenže když do důchodu odejdete v osmapadesáti, v pětašedesáti zjistíte, že vlastně už na chalupě nemáte co dělat. 2009 – Už jsem zase tady Pětašedesáté narozeniny penzisty Miloše Zemana připadly do hodně divoké doby. Po pádu Topolánkovy vlády (Zeman mu v roce 2007 pomohl získat dva uprchlíky z ČSSD, díky nimž mohl vládnout) řídil zemi Fischerův kabinet, a když Ústavní soud v září 2009 zrušil předčasné volby, málokdo tušil, že to také znamená konec politického systému, jak jsme jej znali od půlky devadesátých let. Někteří ale dobře věděli, že se v nejistých časech otevírají nové možnosti. "Já vám rozumím. Vy myslíte, že už je vyčpělej. Ale já jsem přesvědčený, že v téhle zemi není nikdo takového charakteru a potence, jako je Zeman. Není nikdo, kdo by mohl prospět téhle republice jako on," řekl HN v říjnu 2009 – no samozřejmě, Miroslav Šlouf, stále věrně po Zemanově boku. "Nebojte, my ho obklopíme klukama a holkama, který na to mají. Tam už nebudou Šloufové a další. Šloufové to zorganizují, Šloufové to připraví." A Šlouf připravil "Stranu práv občanů – Zemanovce", vehikl sestrojený převážně z někdejších Zemanových ministrů a nových Šloufových přátel typu Vratislava Mynáře. Ve sněmovních volbách 2010 z toho bylo 4,3 procenta, což přesně stačilo na to, aby na návrat do premiérského křesla musel zapomenout Jiří Paroubek. Zeman pak před televizními kamerami v ono sobotní volební odpoledne sehrál povinnou etudu "starý jezevec se teď šťastně vrátí do své nory na Vysočině", o dva roky později byl ale zpátky – a definitivně. A pokud vše půjde podle plánu, i své pětasedmdesátiny bude slavit jako ing. Miloš Zeman, prezident republiky.

Po – Hra Luďka Mádla
Út – Komentátoři o tom, co se děje
St – Sociální sítě Miloše Čermáka
Čt – Amerika Daniela Anýže
Pá – Barvy moci Jindřicha Šídla