6.10.2014 - Proč nemáme rádi Poláky

Zdroj: Týden
Ročník a číslo: 41
Strana: 44
Autor: Ivan Motýl

Česko-polská hranice měří 796 kilometrů, té délce ale vůbec neodpovídají vztahy obou národů. Poláky vnímáme jako kšeftaře, pánbíčkáře a alkoholiky. Kde se bere tolik ignorance? A proč nás Poláci naopak považují za jeden z nejlepších národů Evropy?

Češi jsou fajn, jenže za celé léto přijedou dva tři, pokrčí rameny Marian Hein. V historickém domě v centru přímořského městečka Łeba na Baltu pronajímá turistům osm pokojů a sám v sezoně obývá garáž na zahradě. Je srpen 2014, vyhlášené letovisko na okraji unikátního přírodního parku "Polská Sahara" je obleženo turisty, Čecha je tu ale těžké potkat. "Proč k nám jezdíte tak málo? Nemáte snad rádi Poláky?" ptá se Hein vícekrát. Diplomaticky mlžíme: "Balt je pro Čechy strašně studený, máme radši Jadran."

Moc krátká známost

Sobě ale nemusíme milosrdně lhát. Hlavně střední a starší generace Čechů prostě Poláky nemusí, za což může sbírka léta udržovaných předsudků. Polsko prý nemá turistům co nabídnout, je to špinavá a chudá země plná šmelinářů. Poláci fanaticky věří v Boha, přitom od rána do večera chlemtají pančovanou vodku, kterou pašují i do Čech. Věčně demonstrují, berou práci londýnským instalatérům a zbytečně nenávidí Rusy. Na trzích nabízejí penicilinová kuřata, sójové párky i jablka s pesticidy a jsou to příšerní řidiči. V říjnu 1938 se paktovali s Hitlerem a tehdy získané Těšínsko chtějí od Česka zpět. A polština je hrozná, samé sz, cz a spousta podivných znaků. Pięćdziesięciogroszówka, považte, to je padesátník! A co teprve nejdelší polské slovo: Konstantynopolitańczykowianeczka. "Předsudky vznikají proto, že Češi vlastně Poláky neznají tak dobře, jak by se očekávalo od souseda a navíc jazykově příbuzného národa," říká Michal Przybylski, polonista z Masarykovy univerzity v Brně.

Sousedská důvěra se buduje desetiletí, ne-li staletí, jenže pedagog upozorňuje, že českopolské sousedství je kratičké, na což se zapomíná. "Češi a Poláci se stali opravdovými sousedy až po roce 1989. Předtím tu byla jen obtížně prostupná hranice dvou zemí sovětského bloku a před druhou světovou válkou spolu české a polské etnikum sousedilo vlastně jen asi na padesáti kilometrech, a to ve specifické oblasti Těšínska," připomíná. Území severně od linie mezi severočeským Hrádkem nad Nisou a Bohumínem u Ostravy skutečně do konce druhé světové války nepatřilo k Polsku, nýbrž k Německu (respektive do roku 1871 k Pruskému království). A hranice dlouhá 796 kilometrů nás spojuje teprve od pozdního jara 1945. "Proto jsme teprve ve fázi vzájemného poznávání," vysvětluje Przybylski.

Polsko? Tam se nejezdí

"Jičín s Rumcajsem, Brno s motorkami, pardubický perník, Plzeň s nejlepším pivem na světě, jeskyně Macocha, hora Praděd a samozřejmě Praha, pivo u Pinkasů. My Poláci vaši zemi milujeme," svěřují se motorkáři Jan Lasak a Leon Jureczka, kde všude už v Česku byli. Potkáváme je v polském motorestu U Kominka na silnici číslo 78 mezi Bohumínem a Rybnikem, z rukávů sypou další oblíbená místa v Česku: "Vinné sklepy ve Valticích, lázně Luhačovice, zámek Bouzov…" Do Prahy ročně přijede až 180 tisíc polských turistů, zatímco Varšavu podle ofi-ciálního webu města www.um.warszawa. pl v roce 2012 navštívilo pouhých sedm tisíc Čechů. Nepoměru si všiml i ředitel Českého centra ve Varšavě Petr Janyška. A došel k smutnému poznání: "Do Polska skoro žádní Češi nejezdí. Proto si také na své severní sousedy neumějí udělat názor."

A česká média podle Janyšky o Polsku nepřinášejí téměř nic pozitivního. "Vybírají si jen zprávy z černé kroniky, které se pak objevují na internetu jako hlavní: vraždy dětí, opilí polští řidiči a tak dále. Žádné české noviny už nemají ve čtyřicetimilionové zemi korespondenta, dopisovatele ve Varšavě odvolala i Česká tisková kancelář," podivuje se. Zářijové zprávy z Varšavy filtrované Prahou jsou opravdu tristní: Bývalý polský arcibiskup Wesołowski byl zatčen, je obviněn ze zneužívání chlapců. Za Polákem přišel exekutor, muž se zapálil a pak i oběsil. Polák ujížděl před frýdlantskými policisty až do Polska, tam se ho podařilo zastavit. V polských párcích byla sója místo masa, zjistila inspekce.

Nejen toxická sůl

Stačí jedna zpráva o párcích se sójou a Češi jsou ochotni odsoudit celý polský potravinářský trh. "Poláci přitom mají mnohem kvalitnější uzenářské výrobky, než jaké koupím v Brně. Když jedu do Vratislavi, vracím se s obrovským batohem domácích lahůdek," líčí Petr Minařík, ředitel brněnského nakladatelství Větrné mlýny, který v polské Vratislavi pořádá každé léto třicetidenní prezentaci českých literátů. Minařík ovšem přiznává, že Poláci jsou obchodníci, kteří vyhoví každému přání. A když si někteří vykutálení čeští prodejci objednají levné klobásy se sójou, dodají je. To ale Čech lakuje Čecha. "Na polském trhu by řezník s takovým výrobkem zchytal výsměch," říká Minařík. Polská kiełbasa (klobása) musí být wyśmienita (znamenitá), doskonała (dokonalá), znakomita (výborná), w natural nej osłonce (v přírodním střívku) a musí mít niepowtarzalny smak i aromat (jedinečnou chuť a vůni).

Podobnou zkušenost jako Minařík má i Janyška: "Chcete-li jíst zdravě, je to mnohem snazší ve Varšavě než v Praze. Varšava má ohromné trhy, kde každý den koupíte čerstvé ovoce, zeleninu i maso, vše dovezeno venkovany z okolí." Ale Janyška nabízí i něco pro odpůrce vepřového a milovníky zdravé stravy: "Pár minut od mého bytu ve Varšavě znám několik restaurací a speciální cukrárnu, kde nabízejí i bezlepková jídla a cukrovinky." Aféra s toxickou posypovou solí v polských potravinách, která v roce 2012 otřásla i českými médii, ovšem nebyla vycucaná z prstu. Prý to však bylo výjimečné selhání, které podle ředitele Polské federace výrobců potravin Andrzeje Gantnera teď čeští obchodníci využívají k trvalé negativní kampani. Gantner za jednoho z původců kampaně považuje i majitele potravinářsko-chemického holdingu Agrofert Andreje Babiše. "Babiš je schopen všeho. Máme velké obavy, protože tento český podnikatel a politik vede už dva roky bezohlednou válku s polskými potravinami," prohlásil nedávno Gantner pro týdeník Wprost.

Buď jak buď, v obyčejném českém supermarketu ale na bio steaky z českého hovězího zákazník nenarazí. V tuctovém řeznictví v polském Kaufl andu, dvacet kilometrů od Ostravy ve městě Wodzisław Śląski, jsme ale našli deset druhů bio steaků z ekofarem sdružených pod značkou Sokołów, která už uspěla i na korejském, japonském a americkém trhu. "České mýty o špatných polských výrobcích nejsou pravdivé. Vyvrátit to ale lze jen osobní zkušeností. Jeďte do Polska, zjistíte, jak skvěle vaří," radí šéfredaktor nakladatelství Protimluv Jiří Macháček. A že v tomto textu promlouvá již druhý nakladatel, není náhoda. "Spisovatelé, výtvarníci či divadelníci už totiž Polsko dobře znají, na rozdíl od většiny Čechů. Po desetiletí se jezdí do Polska za špičkovou kulturou," říká Janyška.

Legendě o příšerné polské kuchyni a jedovatých potravinách jsme možná trochu podlomili kolena. Co ale s Poláky, kteří celý den pijí v nevábné kořalně jednoho frťana za druhým? Tohle klišé je staré staletí a český básník Vítězslav Hálek ho při svém putování z Krakova do Vysokých Tater v roce 1862 jen přiživil. Hálek napsal, že polské hospody jsou primitivní, "ne tak zařízeny jako u nás", a všichni v nich pijí vodku! "Pijí muž i žena. I zželelo se nám opravdu toho lidu, který posud máloco jiného zná než píti vodky," představil básník Poláky českému publiku.

Všude samá vodka

"V Polsku je alkoholismus velký společenský problém, průměrná spotřeba alkoholu je ale o dost menší než v Česku," brání dnes Poláky Marian Steffek z Dokumentačního centra Kongresu Poláků v České republice. "V každém ze stereotypů o národní povaze je ale i část pravdy," upozorňuje Petr Kaleta, docent na katedře polonistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. "Poláci a Rusové měli skutečně vždy blíže k vodce, Češi spíše přilnuli k pivu," uvažuje. Pivo si však Češi tak zamilovali, že v součtu vypijí více čistého lihu než Poláci. Podle Světové zdravotnické organizace si průměrný obyvatel ČR ve věku nad 15 let dopřeje 16 litrů čistého alkoholu ročně, Polák jen 13 (a například Španěl 11, Nor 8 litrů).

"Pijáků vodky v Polsku ubývá, pomohla tomu i kampaň věnovaná kultuře pití piva a Polská strana přátel piva – Polska Partia Przyjaciół Piwa, která se dokonce dostala do parlamentu," připomíná Janusz Klimsza, režisér polské národnosti úspěšně působící v Česku (viz Bořím mýty o Češích i Polácích). Pověst o rekordním polském alkoholismu je tedy snad také zpochybněna. A co další předsudky? "Stereotypy o jiných národech jsou přirozené, vyhnout se jim nelze a vyvracet je, to je boj s větrnými mlýny. Nejvíce předsudků mají ti, kteří nikdy v Polsku nebyli a žádného Poláka nepotkali," je přesvědčena Lucie Zakopalová, další polonistka z Univerzity Karlovy, jež Polsko považuje za svůj druhý domov.

Příliš dlouhé modlení

Jak je to tedy třeba s údajným fanatickým polským pánbíčkářstvím? "Katolická církev sehrála v polských dějinách výraznou úlohu, proto má ve společnosti stále velkou sílu," uvádí polonista Kaleta. Kostely jsou ale v Polsku plné jen z pohledu mimořádně ateistických Čechů, ve skutečnosti se i u severních sousedů věří v Boha stále méně. "Nemalá část Poláků je prokazatelně bez vnitřní víry a někdy už i formálně bez vyznání," říká Kaleta. Jeho slova potvrzuje i Marian Steffek: "Mezi mladými Poláky počty věřících rychle klesají." Církví i státem zakázané potraty se zase potichu odehrávají v českých gynekologických ordinacích. A co Polák v roli kšeftaře a šmelináře? Poláci jsou rození obchodníci, přispělo k tomu i dlouhé soužití s Židy, kteří v mnoha polských městech tvořili před druhou světovou válkou většinu obyvatelstva. A podobně jako Židé, Arméni nebo Řekové dělají byznys po celém světě. "Je to zdravá podnikavost, dovednost využít situace a ochota riskovat. Poláci jsou možná ještě větší mistři improvizace než Češi, kteří jsou skálopevně přesvědčeni o této své neopakovatelné světové přednosti," přemítá polonista Przybylski.

Leniví Češi

"Když budu upřímný, tak Češi jsou leniví," jde na to zhurta Riszard Dados, prodavač zeleniny v malém krámku u náměstí v Hlučíně u Ostravy. Polský česnek tu jde na dračku, stejně tak petržel, celer a pažitka, ve městě dobře prosperují i dvě polská řeznictví. "Nic nebrání tomu, aby Češi podobně pronikli na polský trh v příhraničí. Podle mě se jim ale nechce. A možná na to ani nemají talent," přemýšlí Dados a vypráví, jak si mu Češi pořád na něco stěžují, na malé důchody, na drahotu, na režim. Třiašedesátiletý Dados přitom denně vstává ve čtyři ráno a v šest už prodává. Občas si ale zákazníci do zelináře i rýpnou. "Čím to honíš? Tohle není normální, tak velké mrkve a žampiony, to bude samý pesticid," vyčítají mu. Loni se skutečně objevila i tato zpráva Státní zemědělské a potravinářské inspekce: "Laboratorní analýza prokázala u jedné šarže žampionů dovezených z Polska koncentraci pesticidů carbendazimu a benomylu v množství 3,7 mg/kg. Povolené množství je přitom 1 mg/kg. Po zhodnocení rizika je možné naměřenou hodnotu označit při dlouhodobé konzumaci za škodlivou pro lidské zdraví."

Do žampionů nevidíme, do české duše ano. A nejsme si jisti, jak by zprávu o jedovatých žampionech vysvětlila hlučínské ulici Marie Sobotková, profesorka polonistiky z Univerzity Palackého v Olomouci. "Nikdy nemlčím, když slyším na adresu Poláků něco negativního. Vysvětluji, upozorňuji na zjednodušující soudy, uvádím vlastní dlouholetou zkušenost. Podmínkou pro další zlepšování vzájemného vnímání je naplnění apelu našich předků: Poznejme se! Poznajmy się," říká profesorka, mimochodem nositelka polského státního vyznamenání Rytířský kříž za zásluhy o Polskou republiku. Její zbožná přání ale zatím narážejí na pytle s pesticidy. Několik Poláků zase zemřelo na český metanol, který si domů dovezli s českou vodkou a rumem.

Pošetilost a předsudky

Polák je světoběžník. Češi se ale neradi stěhují za prací a mají rádi domácí pohodlí. "Když Čech přesto odejde do zahraničí, paradoxně záhy ztrácí svou identitu. Polák si ale polskost nese hluboko v sobě," tvrdí Przybylski. Polská diaspora ve světě je soudržná, a přitom k "bratrům od Vltavy" přívětivá. "Negativní stereotypy, jaké jsou cítit v Čechách, v Polsku nenajdete. Co je české, je tu v oblibě, a v průzkumech mínění jsou Češi většinou na prvním místě mezi nejoblíbenějšími evropskými národy," říká šéf Českého centra ve Varšavě Janyška. Velký podíl na pozitivním vnímání všeho českého měl v Polsku v posledních letech novinář a spisovatel Mariusz Szczygieł. "Autor nám závidí náš domnělý liberalismus a údajnou tolerantnost i to, že církev nemá tendenci zasahovat do občanského života," vypráví Janyška. Szczygiełova kniha o Češích s názvem Gottland se stala polským bestsellerem a je hodně populární i v Česku (nyní se promítá i stejnojmenný film).

Našinci ale prý Gottland přijali sebestředně až ješitně a dílo nepochopili jako nabídku ke vzájemnému poznání, ale jen jako polskou oslavu češství, což nakonec zklamalo i Szczygieła. "Předsudky jsou tedy oboustranné. S tím rozdílem, že v Polsku je běžný pozitivní stereotypní pohled na Čechy a vše české. Zatímco v Česku je tomu naopak a vše polské je špatné," shrnuje Jiří Muryc, vedoucí polonistiky Ostravské univerzity. Čechů je přitom jen 10 milionů, zato Poláku 40 milionů, takže je na zváženou, kdo by měl koho ignorovat a kdo koho obdivovat. "Češi v každém případě Polsko potřebují, je to náš soused. Velký soused, jemuž se ve světě naslouchá a který má svůj jasný profil a kulturu. Chceme-li být světoví, bez Polska to nepůjde," vzkazuje z Varšavy Petr Janyška. Národ žijící na jih od Krkonoš a Jeseníků ale zatím tuhle výzvu moc slyšet nechce. (Více o polské ekonomice na str. 50.)

---

Szukam żony

K poznání Polska patří i jazyková znalost. A i když jsou čeština a polština velmi blízké řeči a mnoho slov je podobných, často se stává, že si Češi s Poláky povídají anglicky. Vzájemné objevování dvou příbuzných západoslovanských jazyků přitom může být i skvělou zábavou. Některá slova v polštině a češtině totiž sice znějí stejně, mají ale dost jiný význam. Polské szukam żony (čti šukam žony) nemá třeba nic společného se sexem, znamená to "hledám ženu", což je větička běžná v seznamovacích inzerátech. A teď překládejte sami: "Gdzie na zachodzie można zarobić lepiej niż w Polsce?" Že by dotaz, na kterém záchodě se dá vydělat nejvíc? Ne, zachód je výraz pro západ, překlad tedy zní: "Kde na západě se dá vydělat lépe než v Polsku?" Angielski není andělský, nýbrž anglický. Flaczki nejsou flíčky, ale výraz pro dršťky. Korytarz neoznačuje kariéristu, ale chodbu. Ostatni není ostatní, nýbrž poslední a daremny je člověk marný, nikoli darebák.

---*Bořím mýty o Češích a Polácích

Úspěšný režisér JANUSZ KLIMSZA je Polák narozený na Těšínsku, absolvent herectví v Polsku i režie v Čechách (Richard Kraj čo pod jeho režií v inscenaci Divadla Ungelt Deštivé dny získal Thálii 2012). Klimsza chce předsudky mezi Čechy a Poláky bořit, nejde to ale snadno.

Jsou Poláci opravdu tak "fanatičtí pánbíčkáři", jak se traduje v Česku?

Mýty jsou, byly a budou. Proti stereotypním generalizacím dávám příklady, které zažité předsudky narušují. Češi třeba vidí Poláky jako silně religiózní, jak je ale potom možné, že nejdéle funkčním polským politikem po roce 1989 byl Aleksander Kwaśniewski? Jak se může stát někdejší první polský svazák dvakrát prezidentem v katolické zemi, a to s podstatnou podporou voličů? To je totéž, jako by si Češi zvolili prezidentem Vasila Mohoritu, předsedu ÚV SSM před sametovou revolucí. Právě na Kwaśniewském vidíme, jak mýty vůbec neplatí. A takovéto příklady mě baví.

Poláci nás sice mají docela rádi, ztotožňují nás ale se Švejkem, tedy s jistou, když to řeknu provokativně, "profesionální vychcaností". A prý utíkáme z boje.

Poláci nás mají za národ naklonovaných Švejků. A přece každý polský školák četl knihu Arkadyho Fiedlera Dywizjon 303, což je povinná četba. Je to příběh českého stíhacího letce v RAF Josefa Františka, největšího střeleckého esa letecké divize 303. Takže na jedné straně Švejk, zároveň ale každý Polák obdivuje letce Františka, jenž šel dobrovolně do bojů a nezašíval se jako Haškův hrdina.

Josef František, o tomhle esu jsem v Česku nikdy neslyšel.

Protože to byla polská divize a Češi se zajímají jen o československé letky. Další příklad české ignorance, tentokrát ale něco jako vlastní gól. V Polsku je Josef František národním hrdinou, Češi ale svého hrdinu neznají.