Město Bohumín

17.12.2014 - Arnošt Klimčík: Na setkání olympioniků chodím rád

Zdroj: Moravskoslezský deník
Ročník a číslo: 294
Strana: 59
Autor: Oldřich Horák

Setkání s osobností

Sedmapadesátitisícová Karviná je městem házené. Za dobu téměř šedesáti let vychovala řadu vynikajících hráčů, kteří nejen reprezentovali Karvinou, ale i Československo. Mezi ně patřil bezesporu i Arnošt Klimčík, který na svou dobu patřil k nejtechničtějším házenkářům v republice. S házenou začínal na učilišti VŽKG, kde jej do tajů tohoto sportu zasvětil známý trenér Zdeněk Kozubek. V roce 1964 přestoupil do Baníku 1. máj Karviná, kde jej trénoval Oldřich Spáčil a pak i Dušan Růža, dva legendární karvinští trenéři. Společně s dalšími hráči vybojoval v letech 1968 a 1972 mistrovské tituly. Rovněž v reprezentaci dosáhl velkých úspěchů. V roce 1967 ve švédském městě Västeras získal zlaté medaile, což se doposud nikomu z jeho následovníků nepodařilo. Na olympijských hrách v Mnichově vybojoval s československou reprezentací stříbrné medaile.

S házenou skončil ve svých 32 letech. Byl zaměstnancem Dolu 1. máj, kde zastával funkci zástupce vedoucího hydraulického oddělení. Vždy myslel na zadní kolečka, a proto vystudoval Střední průmyslovou školu hornickou v Ostravě. Ve svých 55 letech odešel do důchodu, ale nechtěl být nečinný, a tak nastoupil do Dopravních staveb Ostrava, později Eurovia, kde vykonával funkci vedoucího stavby. Podílel se se svými podřízenými na budování dálnice z Ostravy do Bohumína a na výstavbě silnice v Havířově. V roce 2010 skončil s pracovní činností.

  • Pane Klimčíku, začněme zeširoka. Jaký je rozdíl mezi dřívější a současnou házenou?

Opravdu velký. Dříve se hrála technická házená, padalo méně gólů a chodilo na ni více lidí. Dnes se hraje spíše silová házená a ten, kdo má větší ránu, ten se uplatní. Dnes je trend pokud možno získávat dvoumetrové hráče, tehdy stačilo, když byl hráč technik a o hře přemýšlel.

  • Na hřišti jste zastával post pivotmana. A ti byli v Karviné vždy vynikající, souhlasíte?

No samozřejmě, stačí si vybavit Jaroslava Podrygalu, Jaroslava Kočího, později Davida Juříčka. V současnosti to jsou Libor Hanisch a Jan Užek, kteří už také jsou v reprezentaci. Těžko říct, čím to je, že se v Karviné daří vychovávat tak skvělé pivoty.

  • Jak vzpomínáte na oba mistrovské tituly?

Ten první přišel po pěti letech mého pobytu v Karviné. Pod vedením pilného a poctivého trenéra Oldřicha Spáčila jsme se neustále zlepšovali a v roce 1968 hráli celou sezonu velmi dobře. Před posledním kolem jsme měli stejný počet bodů jako pražská Dukla, ale horší skóre. V posledním kole jsme hráli s Prešovem, který k nám přijel v oslabené sestavě, takže jsme ho vyklepli velkým rozdílem (37:21), a to nám stačilo k zisku zlatých medailí.

  • V jaké sestavě jste hráli?

V brance byl Svatopluk Pavelka a Václav Konečný, ti chytali výborně. V poli pak Bedřich Ciner, František Brůna, Ludvík Mrkva, Milan Čičmanec, Zbyněk Konrád, Ladislav Slezák, Josef Hadrava, Arnošt Raník, Karel Pospěch, Bohuslav a Oldřich Janíkové. Co jméno, to pojem. Dobrou duší týmubyl vedoucí mužstva pan Pospěch.

  • Jako novopečený mistr získal Baník poprvé v historii oddílu právo startu v Poháru mistrů evropských zemí. Jak vzpomínáte na tohle?

Byla to pro všechny skvělá zkušenost. Pro osmifinále nám určil pohárový los portugalský Sporting Lisabon. V prvním zápase, který se hrál na palubovce zimního stadionu, na nás přišel rekordní počet diváků – osm tisíc! Vyhráli jsme 24:11 a bylo skoro hotovo. Také v odvetě v Portugalsku jsme vyhráli, tentokrát jen 16:15. Ve čtvrtfinále jsme narazili na obhájce trofeje Partizan Bjelovar z tehdejší Jugoslávie. Zase jsme hráli na zimáku a opět přišlo 0 0 7500 diváků. Vyhráli jsme po pěkném výkonu 16:10. Hosté nastoupili bez svého nejlepšího hráče, reprezentanta Horvatha, který si plnil vojenskou službu, ale v domácím prostředí už hrál a byl jejich nejlepším hráčem. Prohráli jsme tam 13:22 a v soutěži skončili. Ale byl to nezapomenutelný zážitek.

  • Co druhý titul s Karvinou?

Ten přišel o čtyři roky později. To už byl u kormidla zkušený a chytrý trenér Dušan Růža. Jako tým jsme byli o něco silnější, neboť k nám přestoupil reprezentant Jaroslav Konečný ze Sokolnice. Tentokrát jsme o první místo soupeřili s Plzní, kterou jsme doma porazili 19:17, a zápasu přihlíželo šest tisíc diváků! To je dnes ligová návštěva, ale na fotbale. Nakonec jsme to dotáhli do vítězného konce. Kádr nedoznal mnoha změn, byli v něm kromě mě ještě brankáři Svatopluk Pavelka, Jaromír Novák a Vilém Swaczyna, v poli pak František Brůna, Milan Čičmanec, Zbyněk Konrád, Vladislav Stepaniuk, Rudolf Labuda, Ludvík Mrkva, Jaroslav Konečný, Jiří Heinz, Jan Truhlář, Miroslav Posker, Pavel Halada a Ladislav Slezák.

  • V roce 1967 jste byl poprvé nominován do reprezentace. Co to pro vás znamenalo?

Obrovskou čest, pochopitelně. Také to znamenalo, že jsme v Karviné ten handbal dělali asi opravdu dobře, když si českoslovenští trenéři vybírali karvinské hráče do národního celku. My jsme tenkrát hráli mistrovství světa ve švédském Västerasn a v kádru se utvořila dobrá parta, kterou tvořili hráči Dukly a my Karviňáci (Klimčík, Brůna, Ciner a Konečný – pozn. aut.). V jednotlivých zápasech jsme vše vyhrávali a nakonec z toho bylo finále. Tam jsme se střetli s Dánskem a vyhráli 14:11. Pamatuji si, že jsme se dokázali prosadit střelecky, Franta Brůna dal čtyři branky, Konečný tři a Ciner jednu. Jenom já nemohl dát gól, protožemě trenér Bedřich König nepostavil. Tenkrátmě to hodně mrzelo, ale i tak jsem měl velkou radost, že jsme dosáhli na titul mistrů světa. To se doposud žádnému dalšímu našemu výběru nepodařilo.

  • Na svém kontě máte i jeden olympijský úspěch, je to tak?

Ano, v roce 1972 jsem se účastnil olympiády v Mnichově. Naše házenkářská parta byla i v Německu na vítězné vlně, bojovali jsme a dostali se až do finále. Tam jsme ale prohráli s Jugoslávií 16:21. Soupeř měl tehdy opravdu vynikající tým.

  • Pro každého sportovce je důležité rodinné zázemí. Jak to fungovalo u vás?

Moc dobře. Manželka Miluškamě vždycky podporovala a držela při mně, dcery Gabriela a Andrea také. Házená v rodině zůstala, Gabriela je ženou bývalého reprezentanta Michala Brůny. Mají spolu dvě dcery – Karolínu, která studuje v Německu, a Barborku, která v Karviné chodí do čtvrté třídy. Michal, který má s Karvinou čtyři přebornické tituly, působí teď ve Štětíně, kde je nejlepším hráčem. Štětín je teď na druhém místě v polské nejvyšší soutěži. Druhá dcera Andrea je zubní lékařka a také má dvě děti. Jednadvacetiletá Michaela rovněž studuje medicínu, Lukášovi je sedm.


Připomeňme, že se účastníte každoročního setkávání olympioniků Moravskoslezského kraje... Poslední setkání proběhlo začátkem listopadu v Ostravě. Já jsem tam ale nebyl, protože jsem byl po operaci. Jinak na srazy chodívám pravidelně a rád. Setkáme se tam vždy s velkými osobnostmi československého sportu, například s Danou Zátopkovou. Oté málokdo ví, že kromě atletiky hrávala i házenou. Aby ne, narodila se přece v Karviné (smích). Její tatínek pracoval na zámku u Larische a Dana pobývala v Karviné do svých šesti let. Pak se s rodiči odstěhovali do Vacenovic u Hodonína a na gymnáziu v Uherském Hradišti začala hrát házenou. V roce 1949 se dokonce stala v dresu tamní Slovácké Slavie mistryní Československa.

Svět proti ČSSR V roce 1968 se v hlavách předsedy tehdejšího československého svazu házené Františka Bočka a karvinského předsedy Josefa Ulricha zrodil nápad na uspořádání unikátního utkání. Uvažovalo se o exhibici, v níž by se v Karviné, která tehdy prožívala euforii ze zisku mistrovského titulu, uskutečnilo vůbec poprvé v historii střetnutí mezi výběrem nejlepších světových házenkářů s výběrem aktuálních mistrů světa, což v té době byl zrovna tým Čechoslováků. Nápad se podařilo realizovat a Karviná viděla 11. srpna 1968 galapředstavení nejlepších světových hráčů. Sedm tisíc diváků sledovalo na velkém otevřeném hřišti házenkářský festival, ve kterém tým Světa vyhrál 24:21. Jeho sestava byla následující: brankáři Arnošt (ČSSR), Tomašič (Jugoslávie), křídla Mareš (ČSSR), Marosi a Fenyiö (Maďarsko), Jacob (Rumunsko), pivoti Solomko (SSSR), Eriksson (Švédsko), Kovács (Maďarsko), spojky Duda, Brůna (oba ČSSR), Klimov (SSSR), Lübking, Munck (oba Německo), Lund (Dánsko), Horvath (Jugoslávie), Gruia (Rumunsko). Trenéři: Kunst (Rumunsko) a König (ČSSR). Tým tehdejších mistrů světa z ČSSR reprezentovali brankáři Pavelka, V. Konečný (oba Karviná), Škarvan (Praha), křídla Beneš, Horváth (oba Praha), Janík (Karviná), pivoti Klimčík a J. Konečný (oba Karviná), spojky Raník, Hadrava, Ciner, Čičmanec (všichni Karviná), Bielik (Bratislava), Greňo (Prešov). Trenér: Spáčil.



    Městský úřad