28.1.2015 - Je třeba vidět život pozitivně, i když nám dává rány

Petr Němec, zpěvák, skladatel a hudebník, je v pohodě a říká:

Osobnosti ve výslužbě

Stále si udržuje svoji štíhlou sportovní postavu, obléká se téměř stejně jako v době před lety, kdy mu mnohé fanynky ležely málem u nohou. Petr Němec, velmi známý beatový a rockový zpěvák, ale také komponista, který zpíval v jedné kapele s Marií Rottrovou, ve Flamingu, ale také s Věrou Špinarovou třeba ve skupině Speciál, jakož i v dalších hudebních formacích.

• Petře, pokud vím, v dětství a mládí jste měl blízko k výtvarnému umění, ale také k hudbě, když jste se prý sám naučil hrát na kytaru. Proč nakonec zvítězily zpěv a hudba před "výtvarnem"?

V dětství jsem to měl tak opravdu napůl, kreslení a muziku. Chodil jsem od sedmi let do Lidové školy umění v Ostravě, která stála naproti tehdejšímu Kotasovu zimnímu stadionu. Tammě to opravdu bavilo. Měl jsem výborného pedagoga, pana Stýpu, který měl se mnou úžasnou trpělivost, protože ve čtrnácti až patnácti letech jsem byl – spíše a slušně řečeno – neposeda, ale přesto se moje obrázky dostaly až na výstavu do Nagasaki.

• A co hudba?

S muzikou to bylo trochu jinak, byl jsem samouk na kytaru jsem se učil podle Urbana či Jirmala, akordy ze zpěvníků a všelijakých trampských předloh a foukací harmoniku jsem odposlouchával z propašovaných gramodesek, protože víte, jaké to bylo se sháněním dobré muziky zvenčí…

• Vaše první kapely – to byla hudební amatérská seskupení Komáři a Royal beat. Jak vzpomínáte na své beatové začátky?

Ano, ve čtrnácti letech jsme měli první kapelu Komáři a hráli jsme "Brouky" – Beatles a Rolling Stones. Zesilovače byly rádia, mikrofony ještě ne, tak jsme řvali, co to dalo….

• Potom vedla vaše cesta do legendární skupiny Flamingo, s níž jste zažil určitě řadu hezkých let,nemámpravdu?

Jednou jsme s klukama vyrazili na Černou louku v Ostravě, kde se odehrávaly takzvané Čaje o páté, a mimoto, že tam hrál Royal beat k tanci, tak se konala i soutěž ve zpěvu. Taková první jednorázová SuperStar nebo Hledáme talenty. Kluci mě dotlačili k mikrofonu a já jsem vyhrál. Shodou okolností tam byli Richard Kovalčík a Miroslav Večeřa (špičkoví ostravští hudebníci –pozn. red.), kteří mě hned kontaktovali a dostal jsem nabídku do skupiny Flamingo. Takže vlastně velká náhoda a štěstí…

• Později jste se stal sólistou kapely Flamingo, spolu s Marií Rottrovou. Tehdy u nás doslova rozkvétal Rhythm&blues. Jaká to byla pro vás doba? Prý jste ale ještě nějaký čas koncertoval a současně pracoval v tehdejších Vítkovických železárnách ...

To už byl přelom roku 1967 a 1968 a my hráli s Flamingem každou neděli v Ostravě­Zábřehu v tamním kulturáku (dnesDům kultury Akord) a bylo tam vždy narváno a super atmosféra. Byla tam i zpěvačka Krista Biernatová, kterou potom vystřídala šestnáctiletá Věra Špinarová, ale tu po čase Richard Kovalčík předal Royal beatu, aby se otrkala v jiné kapele, protože Richard už měl políčeno na Marii Rottrovou, která v té době zpívala se Standou Hranickým se skupinou Majestic v porubském kulturáku. V roce 1968 jsem se o měsíc dříve vyučil zámečníkem, protože jsem jel na první zájezd s Flamingem do Jugoslávie.

• Opatruj svých sedmnáct, Volej známý číslo, Tobogan, Žlutá dívka, Lásko, lásko, Hey Jude od Beatles, Jany Jany, Divoká růže (Sugar Sugar), Michael – to jsou asi vaše nejznámější hudební nahrávky. Když tyto písničky slyšíte dnes, dostaví se jakýsi pocit nostalgie?

Ne, já je zpívám pořád.

• Za interpretaci písně Bohuslava Ondráčka a Zdeňka Borovce Hej, nebuď nesvá jste získali s Marií Rottrovou roce 1971 Cenu diváka na Bratislavské lyře, které jste se jako zpěvák opakovaně zúčastnil. Na konci osmdesátých let se vaše cesty s Marií Rottrovou i Flamingem rozcházejí. Proč?

V říjnu roku 1980 jsem zpíval s Flamingem v Bohumíně naposled. Prostě jsem dostal kopačky – a to taky údajně proto, že soudruzi v Supraphonumě na desku nechtěli, a když nejdou desky, tak nejdou kšefty a ani "prašule"…

• Po odchodu z Flaminga jste zakotvil v kapele Drak. Ale stejně vám v té době vyšel singl v Supraphonu s textem Jarka Nohavici Maturitní kvádro. Prý jste tehdy hodně komponoval, o čemž svědčí třeba píseň Útěk, k níž vám text napsal, tuším, Pavel Vrba…

Kapelu Drak jsme vytvořili v roce 1981 společně s Janem Volným, Lumírem Ptáčkem, Jarkem Ožanou a později dorazivšími Pavlem Králičkem, Vendulkou Volnou a Danou Vrchovskou. Hlavní textař byl Jarek Nohavica, Jan Volný, Pavel Králiček, Lumír Ptáček a já jsme dělali muziku. Byla to moc fajn práce, hodně jsme si to užili, moc nás to bavilo, ale potom se kapela po celkem úspěšných čtyřech letech rozpadla.

• A co skupina Speciál s Věrou Špinarovou?

Když jsem v roce 1984 dostal nabídku od Speciálu a Věry Špinarové, bral jsem ji všemi deseti. Musím říci, že s touto partou jsem se konečně pořádně vyřádil a pořád na tu práci rád a s vděkem vzpomínám. Loni jsme si se Speciálem – opět po letech – zahráli, a myslím, že to bylo moc fajn. Máme z této akce, která se konala v klubu Garage v Ostravě­Martinově, u příležitosti šedesátin skvělého skladatele a hudebníka Andonise Civopulose, DVD a CD.

• V devadesátých letech jste účinkoval v hudebních a tanečních klubech na Kanárských ostrovech, v Karibiku, ve Švýcarsku. Co vám dala – nebo vzala – tato vaše životní etapa?

Opět uběhl nějaký čas a všichni jsme se ze Speciálu rozutekli, každý někam jinam. Obnovil jsem opět kapelu Drak, ale s úplně jinými lidmi a název trochu "poangličtil" na Dragons (Draci). Sjezdil jsem v podstatě celý svět autem, lodí, letecky, a to vše pro peníze, protože jinou cestu jsem neviděl, jak vydělat. Každý se musí nějak živit. Ale tato práce už mě tak nebavila…

• Je úžasné, že máte už řadu let velmi krásný vztah s manželkou Jarmilou, která působí stále velmi mladistvě. Máte nějaký recept na trvalé a šťastné manželství?

Bez své milované ženy si nedovedu představit, jak bych zvládl – spíš nezvládl – to vše, co se v manželství a při výchově dětí musí řešit, a za to jí děkuji. I když vím, že to je málo. Bez tolerance, důvěry a lásky by to asi nešlo…

• Prý se vaši dva synové "potatili". Je to pravda? Co dělají?

Kluci jsou už dospělí. Starší Robert pracuje v ostravském rádiu, má také rád hudbu, a tak si ji pouští. Mladší Jakub žije v cizině, živí se sám hudbou – a skvělou – a mají ho tam rádi. A v době, kdy vaši čtenáři budou číst tyto řádky, se už stanu dědkem…

• V zahraničí prý nyní neúčinkujete. A co doma, míváte občas nějaká vystoupení?

V roce 2013 jsem dělal s Marií Rottrovou vánoční turné po České republice i Slovensku, vloni také v Parníku s Borisem Urbánkem a jeho bandem – to se koná každý rok před Vánocemi. Doma se občas objevuji se skupinou Standa banda – zrovna v minulých dnech jsme účinkovali na druhém Charitativním plese ABC pro autistické děti v klubu Garage v Ostravě­Martinově. Ale taky vystupuji sám na různých akcích.

• Na seniora určitě nevypadáte, spíše jako zralý beatový či rockový nadšenec. Co dává v současné době vašemu životu smysl?

V současné době dávámémuživotu smysl to, že nemusím, ale mohu, pokud mohu. Vstát ráno, kdy se mi chce. Probouzím se vedle své ženy a téměř bez omezení si můžeme plánovat, co, kdy, kde a jak. A společně si užívat života a dohánět, co jsme nestihli.

• Na které lidi z hudební branže stále rád vzpomínáte a proč?

Vzpomínám na všechny své spoluhráče, s mnohými se stále a rád setkávám – i u pivka. Měl jsem většinou štěstí na lidi, a hlavně na muzikanty, a chtěl bych všem popřát hodně zdraví.

• A co výtvarné umění? Nevrátil jste se k němu po letech?

S tím výtvarným uměním je to slabší, ale jak mě to chytne, tak se do toho pustím a většinou dílko dokončím. Ale vůbec se nepovažuji za nějakého "mistra", ale když už něco dělám, tak mě to baví a pak to donekonečna vylepšuji, až jsem spokojen…

• Máte nějaký recept, jak být stále vitální i třeba po šedesátce?

Recept na vitalitu asi nemám, ale myslím si, že je třeba se hýbat, povolil bych i sport, ale s rozumem, nelámat rekordy. S jídlem to bude asi podobně, všechno s mírou. A asi je třeba vidět život pozitivně, i když nám dává rány…


Petr Němec

Zpěvák, kytarista, hráč na foukací harmoniku a skladatel se narodil 15. června 1950 v Ostravě. Vyučený strojní zámečník, několik let navštěvoval výtvarný obor v lidové škole umění. Kytarový autodidakt, začínal zpívat a hrát s amatérskými skupinami Komáři a Royal beat. Richard Kovalčík mu dal nabídku do skupiny Flamingo. Zpíval také ve skupinách Speciál, Drak, Alternativa a dalších. K jeho známým písním patří Opatruj svých sedmnáct, Volej známý číslo, Tobogan, Žlutá dívka, Lásko, lásko, Hey Jude od Beatles, Jany Jany, Divoká růže (Sugar Sugar), Michael a další. Zajímavé bylo jeho spojení s textařem Jaromírem Nohavicou v písni Maturitní kvádro (SP Supraphonu, 1984). V devadesátých letech Petr Němec účinkoval v hudebních klubech a tanečních podnicích prakticky po celém světě. Je ženatý, manželka Jarmila, mají dva syny, Roberta a Jakuba, kteří se také věnují hudbě.