2.2.2015 - Jak jsem na půdě našla fotku Liji. A její příběh

Tento příběh vypráví o mladé ženě, která se za druhé světové války skrývala v Bohumíně Skřečoni. Nepřežila by, nebýt rodiny Třaskalikovy a vesnice, jež držela při sobě.

BOHUMÍN
Stalo se to krátce po revoluci. Libuši Pavlíkové bylo pětačtyřicet let a netušila, že jí rodina něco tají. Zrovna uklízela na půdě rodinného domu v Bohumíně-Skřečoni, když mezi starými dokumenty objevila fotografie neznámé ženy. "Ptala jsem se mámy, kdo to je," vzpomíná Libuše Pavlíková. Odpověď její matky ji mírně řečeno zarazila. "Vůbec jsem to nevěděla. Rodiče o tom nikdy nemluvili, všechno tajili," říká Pavlíková. Žena z fotografie se jmenovala Lija Traubnerová. Byla židovského původu a za německé okupace se skrývala v Skřečoni. V domě s číslem 383. U Libušiných prarodičů. "Když jsem se to všechno dozvěděla, byla jsem z toho úplně paf," vypráví Pavlíková. Chtěla znát podrobnosti, ale matka jí řekla, že nechce, aby se o tom někde mluvilo. "Pořád opakovala: ‚Nikomu nic neříkej, nebo nás zavřou.‘"

Časem si Libuše Pavlíková uvědomila, že Liju zná. Z dětství. Ale pamatuje si jen střípky. "Možná jsem s ní mluvila, protože moje máma za ní po válce chodila na návštěvu. Bydlela jen kousek od bohumínského nádraží. Tehdy mi nebylo ani deset, pamatuju si pouze to, že mi připadala krásná," říká Pavlíková. Na fotografiích "z půdy", které jí zůstaly, vypadá Lija Traubnerová jako dospělá žena. "Je možné, že byla jen o něco starší než moje máma, která se narodila v roce 1927, takže ve čtyřicátých letech jí mohlo být asi dvacet. Pamatuju si, že měla krásný účes. Kdysi vypadaly ženy už v šestnácti jako dospělé, takže mě na té fotografii nepřekvapuje. Tehdy se každá snažila vypadat starší. Dneska je to naopak – každá chce vypadat mladší," směje se Pavlíková.

Jak Lija žila, kde přesně se schovávala a jak se o ni rodina Třaskalikova starala, nikdy nezjistila. "Patrně s nimi žila zcela normálně," myslí si Bohumíňanka. "Podívejte se, vždyť se s ní fotografovali na zahradě." Možná že ji vůbec neschovávali hluboko v domě se zatemněnými okny. Možná ani netušili, co všechno tím riskují. A možná to nevěděla ani Lija sama. Po válce napsala: "Po mém útěku z koncentračního táboru (nepíše z jakého – pozn. red.) za dobu německé okupace povolila mi rodina Třaskalikova ve Skřečoni číslo 383 úkryt, ačkoliv v případě eventuálního prozrazení tohoto činu byla uvedená rodina vystavena těžkému trestu, já dokonce žaláři," ukazuje Libuše Pavlíková Lijin dopis.

Nikdy nikde nikomu nic neříkej "Já to ale pořád nemůžu pochopit," říká Pavlíková. "Že by se nebáli, že je někdo udá nebo že ji tu nakonec někdo najde? Když němečtí vojáci ustupovali, zastavovali se ve Skřečoni, lidi jim prý uvařili hrnec brambor, ale Liji si nikdy nikdo nevšimnul. Taky je pravda, že kdysi to ve Skřečoni vypadalo úplně jinak. Nebyla tu silnice, bylo tu jen pole, sem tam domek. A lidi drželi při sobě." Lija Traubnerová se údajně skrývala i v jiných skřečoňských domech a také v sousední Lutyni. Tehdy si jí, pravda, přece jen někdo všimnul.

"Chtěli ji udat a poslali dopis, jenže poštmistr jej zachytil a zničil," vypráví Pavlíková. "To bylo štěstí. Jinak by je tady všechny vyvraždili. Máma mi říkala: ‚Víš, mně bylo patnáct, nic z toho jsem tehdy nevnímala.‘ Když je člověk mladý, mnoho věcí si neuvědomuje. Po válce, za komunistů, nechtěla nic říct. Bála se. A když už si doma něco potřebovali sdělit, tak si to řekli třeba německy. Ani po revoluci o tom nechtěla mluvit. Říkala: ‚Ticho, nebo nás kdosi uslyší. Nikdy nikde nikomu nic neříkej. Zase se změní režim, zase nás zavřou.‘" O rodinném tajemství nevěděly ani sestřenice, se kterými se Libuše Pavlíková nedávno potkala. "Akorát jsme se všechny vždycky divily, že strýc, bratr mé matky, tolik nenáviděl Poláky. Vždycky na ně nadával..." Všechno zlé prý začalo ještě před válkou.

"Ve 38. roce sem vtrhli Poláci. Třaskalici se hlásili k češství a Poláci po takových lidech šli. Kdo se tady ve Skřečoni prohlašoval za Čecha, toho zavřeli a zbili. Strýc utekl na Moravu, kde se přidal k partyzánům. To si už dneska nikdo ani nedovede představit, jaké to všechno bylo," říká Pavlíková. Lija Traubnerová se po válce provdala, vzala si českého důstojníka. "Ten kulatý obrázek na zdi darovala mým prarodičům za to, že jí pomáhali. Údajně jim chtěla dávat peníze, ale oni je nechtěli, tak jim darovala obrázek. Gobelínek s milenci," ukazuje obyvatelka Skřečoně.

Lija měla sestru Editu, údajně pracovala v pozemní továrně, kde poznala Brita, vzala si ho a odstěhovali se do Londýna. "Vidíte, tohle je telegram z Londýna z roku 1947, adresovaný dědečkovi." Zatímco Edita odešla z Londýna do Izraele, Lija zůstala v Bohumíně, kde také zemřela. Kde je pohřbená, to Libuše Pavlíková nezjistila. "To mě ani nenapadlo, jít se podívat na hřbitov. Kdo ví, jak to tam je. Na starém hřbitově v Bohumíně už se dávno nepohřbívá a židovské náhrobky byly poničené... Stejně mi to nejde do hlavy, jak utekla. Zkusila jsem prohledat různé seznamy, ve kterých jsem našla rodinu toho jména z Ostravy, možná šlo o její příbuzné. Nevím. Víc už se asi nikdy nedozvím." Po mém útěku z koncentračního táboru povolila mi rodina Třaskalikova úkryt. Nikdy nikde nikomu nic neříkej. Zase se změní režim, zase nás zavřou.

Foto: Říkali jí Lilinko "Lija byla krásná. Vím, že jí říkali Lilinko," zavzpomínala Libuše Pavlíková, jejíž prarodiče Liju ukrývali.
Foto: archiv Libuše Pavlíkové
Foto: Na zahradě "Patrně s nimi žila zcela normálně. Za války se fotografovali na zahradě," podotkla Libuše Pavlíková. Zleva stojí Lija Traubnerová, Marie Třaskaliková a její dcera Libuše.
Foto: archiv Libuše Pavlíkové
O autorovi: Petra Bartíková, redaktorka MF DNES