11.2.2015 - Jaroslav Macura se houpal na vlnách i v životě

Pětasedmdesátiletý světoběžník vařil na zaoceánských lodích, ve známých ostravských podnicích i v restauracích na nádraží či stadionu. Dnes šéfuje hospůdce s vyhlášenou domácí kuchyní, kam chodívá také mořeplavec Richard Konkolski.

Neznám moc zařízení, kterým šéfuje pětasedmdesátiletý senior. Jaroslav Macura vede už šestým rokem restauraci Na Hájkové v Ostravě­ ­Přívoze. A pokud máte rádi opravdovou domácí kuchyni, tak nebudete zklamáni. Ale pozor, v době oběda je většinou plno. S naftou do Číny Jaroslav Macura je vyučený kuchař s dlouholetou praxí na zaoceánských lodích tehdejší Československé námořní plavby. "Ta měla tehdy osmnáct lodí, já začal v roce 1960, vlastně hned po vyučení, na lodi Ostrava. Nalodili jsme se v rumunské Constanci a vozili rok naftu do Číny. Cesta trvala měsíc. Naše loď měla výtlak 20 tisíc tun, dlouhá byla 160 metrů, byla nová, s klimatizací, ale třeba v kuchyni byl sporák na naftu. A vařili jsme pro 56 členů posádky. Začátek pro mě nebyl nijak jednoduchý, v jihočínském moři nás chytil tajfun, moc dobře mi nebylo. Tři dny jsem zvracel a chtěl jsem se na takové vaření vykašlat. Ale kolegovi kuchařovi se narodil syn, kluci mě násilím vytáhli z postele, nalili do mě sklenku whisky, a to bylo lepší než prášky. Postupně jsem si zvykl a brázdil oceány na různých lodích sedm let. Pak jsem si dal třináctiletou přestávku." Ani během té se Jaroslav Macura rozhodně nenudil a mnohdy se to s ním houpalo jako na moři.

"Dálkově jsem si dodělal hotelovou školu, nastoupil jsem do tehdejšího Klubu pracujících VOKD Eurika, který byl v Sokolské ulici v Ostravě. Za rohem byla televize, kousek rozhlas, takže to často byla pěkná jízda, protože kluci se dokázali rozparádit. Pak jsem šéfoval restauraci v Karviné na zimním stadionu. Taky dobré, třikrát týdně živá hudba, tanečky, věčně policajti, hosté nám lezli skoro do kuchyně. Když se hrál hokej, tak jsme provozovali stánky s klobásami, pivem... Nikdo nedokázal odhadnout, kolik lidí přijde, když zboží zbylo, nevěděl jsem, co s tím. Tohle trápení jsem vydržel rok. Přišla nabídka do nádražní restaurace v Bohumíně, která měla 70 zaměstnanců, pět bufetů, cukrářskou výrobnu, pět kuchařů. Mně bylo 33, byl jsem z Ostravy, oni všichni Bohumíňáci, mluvili "po našemu", fracka z Ostravy moc nechtěli. Ale makal jsem tam sedm let a dělal 1,1 milionu měsíčně. Ale za jakou cenu. Maso bylo na příděl, když jsem měl masné fondy vyčerpané, musel jsem se hodně starat, abych něco sehnal. Nebyly ořechy pro cukrárnu, dostal jsem příděl 40 kilogramů na půl roku, u nás to bylo za 14 dnů pryč. Sháněl jsem po všech čertech i kompoty, šunku, protože všichni chtěli šunkové chlebíčky, kterých jsme dělali i sedm set denně, a šunka nebyla, takže jsme si pak vařili vlastní. Když jsem šel za ředitelem a řekl, že nemám z čeho vařit a musím zavřít, tak mi odpověděl: To si zkus, my zavřeme tebe. Ale všechno to nějak vyšlo, i když nerváky to byly veliké." Dvakrát kolem zeměkoule Takže není divu, že moře dostalo zase přednost. Jaroslav Macura si řekl, že musí trochu vypnout, zavolal kamarádovi, jestli neví o nějakém volném místě na lodi. Věděl, ale odplouvala za týden. Nakonec to klaplo, ale jen proto, že v práci mu vyšli vstříc a netrvali na půlroční výpovědní lhůtě.

"Šlo o větší loď Tatry dlouhou 208 metrů, posádku tvořilo jednadvacet lidí, v kuchyni jsme měli proviant na šest měsíců a bylo tam všechno, na co si vzpomenete. Hladem rozhodně nikdo netrpěl, snídaně byla vždy takzvaně na vidličku, tedy bohatší, každý dostal, kolik snědl, co druhou neděli jsme pekli kachny, a když chtěl někdo celou a nahlásil to dopředu – měl ji." Když Jaroslav Macura s vařením na lodích, na nichž dvakrát odeplul zeměkouli, skončil, mohl si užívat důchodu, ale kuchařina ho bavila, takže vystřídal jako šéf kuchyně restauraci Zlatý orel v Ostravě­Hrabůvce, kde skoro tři roky pracoval každý den v týdnu bez přestávky a kterou mu v roce 1997 zaplavila voda, vedl dvě 0 restaurace v Komenského sadech a pět let vede restauraci klubového typu Na Hájkové v Přívoze. "Soustřeďujeme se na klasickou kuchyni s přesnídávkovými polévkami. Máme stálé hosty, kteří k nám chodí už roky. A často jim zabalíme něco z menu i domů do termoobalu." Chutná tu i Konkolskému Tažený štrúdl, dukátové buchtičky či lívanečky s borůvkami jsou zde vyhlášenou pochoutkou, stejně jako svíčková nebo guláš. A náramně zde chutná i Richardovi Konkolskému, legendárnímu bohumínskému mořeplavci, který po návratu do vlasti restauraci téměř denně navštěvuje a jehož knihy s podpisem si mohou hosté na místě i koupit. "Poznali jsme se před mnoha lety v televizi, kdy jsme o moři oba vyprávěli v jednom pořadu, a náhodou jsme na sebe pak narazili v Ostravě. Richard, to je jiný borec, co dokázal, to je něco neuvěřitelného. Já jsem proti němu salonní námořník." A kdy se chystá Jaroslav Macura do opravdového důchodu? "Už to mám za pár. Věk se nedá zastavit, stíhám vše s většími obtížemi. Takže jsem se domluvil, že v létě restauraci předám. Nudit se ale rozhodně nebudu, jsem takový kutil na chalupě, máme tam docela velký pozemek, takže než posekám trávu… A pak, mám nač vzpomínat. Můj život určitě nebyl jednotvárný a nic bych na něm neměnil."

Foto: JAROSLAVMACURAv kuchyni restaurace Na Hájkové.
Snímky: Mojmír Krecl

Foto: KDYŽ JE POTŘEBA, zaskočí i v kuchyni.
Foto: JAROSLAVMACURA říká, že proti Richardovi Konkolskému (vlevo) je salonní námořník.
Foto: NA MACURŮVTAŽENÝ ŠTRÚDL se vždy všichni těší.