18.3.2015 - Zápisky dragouna z jeho jízdy po zemích českých

Co může řidič obrněného transportéru Stryker, příslušník 2. kavalerie armády USA a účastník Dragounské jízdy, zažít mezi Bohumínem a Rozvadovem.

Neděle 29. března. Končí americké cvičení v Polsku a v Pobaltí, náš vzkaz Putinovi, že spojence nenecháme na holičkách. Zbývá poslední fáze operace Atlantické odhodlání. V síle pěti set mužů ve 120 vozidlech se ve třech kolonách vydáváme přes české území na základnu Rose Barracks u bavorského Vilsecku.

Naše kolona A překračuje polsko-českou hranici u Bohumína. První logistický problém. Zjišťujeme, že na českých dálnicích náš vojenský konvoj sice nebude platit mýtné – máme stejnou výjimku jako česká armáda, hasiči či policie – přesto musí mít každý vůz nad 3 a půl tuny palubní jednotku OBU, která komunikuje s mýtnými branami. Po vyjednávání s českými policisty a celníky se dohodneme, že na dálnici smíme bez krabiček. Vyrážíme po dálnici D1, příští zastávka Vyškov.

Přichází problém číslo 2. Musíme se vyhnout dálničnímu mostu v Ostravě-Přívozu, který je v havarijním stavu a můžou na něj jen osobní auta. Konvoj nabírá zpoždění proti harmonogramu. Ubytování v kasárnách ve Vyškově. Večer kultura. Český ministr obrany Martin Stropnický předvádí monolog kupce Lopachina z Čechovova Višňového sadu. Ač mu nerozumíme slova, působí jako vynikající řečník. Po aplausu se ministr přiznává, že je herec. "To byl Ronald Reagan taky. A kam to dotáhl," povzbuzujeme ho.

Seržant Bergstein, milovník publikací o historii Tichomoří, se během banketu dopouští faux pas. Vyzvídá na náčelníkovi generálního štábu Petru Pavlovi, jak ho napadlo rozpohybovat gigantické sochy na Velikonočním ostrově. Generál je zmatený, na žádnou Moai si nevzpomíná. Naštěstí se rychle ukáže, že si seržant popletl Petra Pavla s archeologem Pavlem Pavlem, a nedorozumění je zahlazeno.

Pondělí 30. března. Komplikace při odjezdu. Pěti strojům nenaskočí motory. Kde je problém? "Prázdná nádrž," hlásí udiveně pětice řidičů. Několika dalším obrněncům chybějí antény, zrcátka, žebříky... Jednomu dokonce zmizela čtyři z osmi kol. "Ta nafta se dá vysvětlit tak, že vám ji někdo ucucl. To se v Česku občas stává," říká jeden z místních důstojníků slušnou angličtinou. "Co se týká těch vašich součástek, to fakt nevím. Dříve bych řekl, že tu byli zloději kovů, ale ti si od začátku března ve sběrnách neškrtnou!" Jeho slovům rozumíme, obsahu vět nikoli. Opět nabíráme zpoždění. Kolona míjí Brno a míří ku Praze. Na několika úsecích musíme zpomalit, dálnice prochází rekonstrukcí, příliš široké a dlouhé transportéry musí jet občas krokem. Do kasáren v Ruzyni přijíždíme za tmy. Před branou stojí pět demonstrantů, vykřikují "Ami go home!".

Večer vzpomínková party. Dnes je to přesně 70 let, co u Paderbornu zemřel generálmajor Maurice Rose. Podle nejvýše postaveného amerického vojáka, který padl ve 2. světové válce na evropském území, se jmenuje základna Rose Barracks, kam se pozítří naše kavalerie vydá.

Úterý 31. března. Údržba techniky. Odpočinek. Z plánovaných setkání s domorodci sešlo, veřejné mínění je rozděleno.

Středa 1. dubna. Opouštíme Prahu, míříme na západ. Při poslední zastávce poblíž Plzně se s námi dává do řeči starý muž. Pamatuje si, jak tohle území před sedmdesáti lety osvobozovali naši krajané a jak jich tu na sto dvacet padlo. Jeden mladý vojín se diví, proč tenkrát Američané nepokračovali na východ, proč se po osvobození západních Čech zastavili a čekali. "Protože se báli Rusů," odvětil stařec.