20.3.2015 - Zdeněk Daněk: Brejlovec si s vlakem jen hraje

Automobil na přejezdu je noční můrou všech strojvedoucích drážních lokomotiv. Recept na to, co v té chvíli udělat, je zmáčknout rychlobrzdu a skočit do strojovny
Železnice

Jihlava – Už jako capart věděl, jak vypadá lokomotiva zevnitř. Tatínek výpravčí jej totiž vysazoval do kabiny strojvůdce. Dobře si vzpomíná na zvuky parního stroje i na to, jak mu voněl kouř z uhlí a horké výpary oleje. Odmala věděl, že bude řídit lokomotivu a vozit lidi. Od čtrnácti let jezdí jako tramp do přírody, projel kus světa a získal spoustu kamarádů. Je členem trampské osady Hvězda Severu. Svého času vyprovodil s kolegy z dráhy na poslední jízdu poslední parní lokomotivu v Jihlavě. Řídil snad všechny typy současných lokomotiv. Dnes jezdí Zdeněk Daněk z Jihlavy třeba s rychlíkovou lokomotivou řady 750 plnou elektroniky, které lidé na dráze neřeknou jinak než Brejlovec.

- Zeptám se rovnou, co dělá strojvůdce, když vidí před sebou na kolejích na přejezdu auto?

V kabině se všechno dělá rukama. Zatáhnu rychlobrzdu, pozadu skočím do strojovny a lehám si na zem. Plechy v kabině by mi mohly uříznout hlavu. Pak to bouchne a je ticho. Prohmatám si ruce, nohy, jestli jsem celý, a jdu se podívat ven. To víte, než se vlak zastaví z devadesátky, ujede několik set metrů.

- Nejhorší je srážka s člověkem…

Když někoho mašina nabere, je to vždycky špatné. Říkáte si, zda se dalo ještě něco udělat, a dojdete k tomu, že nedalo. Stačí si vybavit televizní zprávy nebo statistiku o smrti na železnici. Hodně strojvůdců má tuhle smutnou zkušenost, ale každý vám potvrdí, že se s tím z kabiny lokomotivy nic nedá dělat.

- Kolikrát jste se srazil s autem?

Stalo se mi to dvakrát a oba řidiči přežili. V Třebíči jsem "sestřelil" auto s počítači a televizory. Roztočilo se jako čamrda a napasovalo se těsně mezi dva sloupy. Zabrzdil jsem za 150 metrů a pak simě vzali do parády policisté na sepsání protokolu. Řidič byl mladíček, měl jen podlitiny, boule a v šoku nemohl mluvit. V Lískovci mi na přejezd vjela na červenou avie. Byla na odpis, mašina ji nabrala a zlomila vejpůl. Zelinář vylítl z kabiny a kupodivu byl hned na nohou. Já jsem si pro sebe tipoval, že dopadl špatně, ale měl štěstí tak jedna ku milionu.

- Dá se spočítat, jakou šanci má strojvůdce, že se srazí s autem?

Záleží na tom, jak dlouho jezdí. Mám strojvůdcovské zkoušky od roku 1979. Kdo jezdí dvacet třicet let,má obyčejně na kontě jednu dvě srážky, někdo víc.

- Má pro vás vaše profese přes všechny problémy svoje kouzlo?

Když mašina dobře jede, dobře chladí a všechno pracuje, jak má, je to radost a snad i štěstí. Člověk jede krajinou, hlídá trať, budíky, tlaky olejů a jemu dobře. Když ještě přeje počasí, jede se krásně. Pak si říkám cestou domů, že to byla dobrá šichta, a jsem spokojený. Jenže jsou dny, kdy to nestojí za nic, všechno se bortí pod rukama a člověk jen aby spravoval.

- Setkáváte se na trati s něčím, co vám dělá radost?

Když jedu s lokomotivou řady 750 neboli s rekonstruovaným Brejlovcem, který má místo škodováckého motoru motor Caterpillar. Mašina je perfektní, jako strojvůdce to dovedu ocenit. Rapotický kopec má z obou stran stoupání 25 promile a mašina ho skvěle zvládá. My mašinfírové říkáme, že Brejlovec si s tím vlakem jenom hraje.

- Proč si železničáři pojmenovali typy lokomotiv zvláštními jmény, třeba Žabotlama?

Třeba mašině řady 487 se říkalo Bardotka, protože měla vpředu na kapotáži vytvarovaná jakoby prsa a každý věděl, jak tehdy vypadala herečka Bardotová. Nebo Hurvínek, tak se říká malé tatrovácké mašině, co nezastavovala ve filmu Slunce, seno a jahody. Další mašiny se podle podoby skel či něčeho jiného jmenovaly a jmenují Brejlovec, Rosnička, Lachtan, Skokan... Ale třeba těžkým lokomotivám jedné řady jsme říkali Sergej.

- Jak to bylo s parními lokomotivami?

Ty měly samozřejmě taky svoje jména, třeba výjimečná rychlíková Šlechtična. Ale já na páře už skoro vůbec nejezdil. Udělal jsem jenom pár jízd jako pomocník strojvůdce a jinak nic. Poslední lokomotiva v Jihlavě byla typ 556 0 145 a té jsme říkali Černý Lotus. Opravoval jsem tehdy jako drážní dorostenec v dílnách lokomotivy a procházel všechny provozy. Už tehdy jsem byl jako kandidát na strojvůdce, a když jsem začal jezdit, pára končila. Naštěstí mámjednu velkou vzácnost, fotku úplně poslední parní mašiny, co v Jihlavě jezdila.

- Je to pravda, že jste chtěl odmalička jezdit s lokomotivou?

Vyrůstal jsem v domě, kde bydleli samí železničáři, a můj sen bylo jezdit s mašinou. Tatínek byl výpravčí a brával mě jako caparta na lokomotivy. Chlapi byli černí, zpocení, mašina syčela, odfukovala, houkala, to byly obrovské zážitky pro dětskou dušičku. Nebo jsem rád stával u tratě v krátkých kalhotách, díval se a křičel na mašiny, aby jely, a chlapi z lokomotivy mi mávali. To v člověku zůstane.

- Na co nezapomenete z učňovských let, kdy jste se také točil kolem lokomotiv?

Učil jsem se na internátu ve Valticích mechanikem motorových vozů. Jednou nás vybrali vychovatelé, že spíme a necvičíme rozcvičku. Bylo zle a poslali nás za trest odkopat hromadu hlíny u transformátoru. Odkryli jsme kabel jako noha a jeden spolužák si řekl, co se stane, když do něj kopne krompáčem. Stalo se, krompáč shořel za obrovského jiskření. Byli jsme z toho vyděšení, proud nešel do celého učiliště a kuchařky nám nemohly uvařit.

- Vybaví se vám i nějaká minihistorka s pointou z vojny?

V roce 1978 jsem sloužil v Bohumíně u železničního vojska, všichni kluci od dráhy chodili na vojnu na pět měsíců. Běhali jsme v plné polní v tamním parku a kamarád při tom sehrál skvělý výstup, jako že se udusil v masce. Ležel tam bez hnutí na zemi. Kolemjdoucí civilové našeho desátníka seřvali, že týrá vojáčky, a ten ho nechal odnést do kasáren. Velitel pak zakázal běhání v parku a my jsme se spokojeně pochechtávali.

- Myslíte si, že vám vojna prospěla?

Určitě. Vzpomíná se jen na dobré zážitky, na škaredé člověk zapomene. Jinak bylo pro měvelice dobré, že jsem poznal spoustu lidských charakterů a typů, ryzí kamarády i lidi šplhouny, lháře a žalobníčky. Kdybych měl tu moc, zavedu okamžitě povinnou vojenskou službu, jako bývala. Prospěla by klukům, kteří sedí mámám pod sukněmi a pak vezmou barvy a jdou sprejovat domy, památky i železniční vagony. Takovým bych nejraději napráskal.

- Od čtrnácti let jste jezdil jako tramp do přírody. Co vás na tom uchvátilo?

Tramping je způsob života. Na trampu se poznávají dobří lidé a takové kamarádství nekončí. Tramp se umí rozdělit s kamarádem o poslední chleba a poslední korunu, to je normální a funguje to stále. Dobrý mladý tramp zůstane dobrým trampem po celý život a vědí to o něm i lidi kolem.

- Jak se na Jihlavsku trampovalo za vašich mladých let?

Trampové zakládali svoje osady, a vytvářel se tak okruh lidí, kteří se znali a znají. Jako jihlavští trampové jsme se znali všichni a často jsme společně jezdili ven. Hlavně jsme vyráželi na Batelovsko, pod Javořici, na Českou Kanadu, která leží od Jindřichova Hradce jižně až k rakouským hranicím. Byl jsem dlouholetým členem Trampské společnosti HBC, která v Jihlavě stále funguje a kterou jsem zakládal. Pak jsem přestoupil k osadě Hvězda Severu, kam jako stálý osadník patřím dodnes.

- Vaším největším koníčkem je prý chalupa. Jak jste k ní přišel?

Před dvaceti lety jsem začal přestavovat sto let starou rozpadlou stodolu na chalupu pro sebe a svoje nejbližší a celé jsem to zvládl sám vlastníma rukama. Rval jsem se se stavbou tři pětiletky, ale dokázal jsem to.

---

Curriculum vitae Zdeněk Daněk se narodil 24. května 1957 v Jihlavě v rodině výpravčího vlaků a drážní zaměstnankyně. Vyučil se mechanikem lokomotiv a motorových vozů v železničním učilišti ve Valticích v roce 1975. Po vyučení v Jihlavě už byl veden jako kandidát na strojvůdce. Pět měsíců vojny odsloužil v roce 1978 v Bohumíně u železničního vojska. Strojvůdcovské oprávnění dostal rok po vojně a praxi získal na všech typech lokomotiv tehdejších Československých státních drah. Dnes jezdí nejraději na modernizované lokomotivě řady 750 s motorem Caterpillar. Záliby: zamlada lokomotivy, házená, housle, dnes lokomotivy, malování, řezbářství, práce na chalupě. Celoživotně ctí zásady trampingu, v jejichž duchu vychovával i svoje dcery, vysokoškolačky Ivanu (*1988) a Soňu (*1992). Manželka Jarmila je ředitelkou jihlavské městské knihovny.