25.3.2015 - Leo Žídek – chtěl jen studovat

První vyšetřování čekalo Lea Žídka v Brně, pak byl převezen do vyšetřovací vazby v Ostravě. Zde s dalšími členy obviněné skupiny pobyli několik měsíců, až do soudu v červnu roku 1953. Ten uložil rozsudky v rozmezí od půl roku po patnáct let vězení. Leo Žídek byl odsouzen k osmi letům ztráty svobody a ztráty občanských práv. Z důvodu věku blízkého mladistvým dostal dva roky pod obvyklou desetiletou sazbu.

Začátkem září byl Leo Žídek eskortován přes Pankrác do Vykmanova na Jáchymovsku. Odtud byl za několik dní přidělen na Slavkovsko, kde na Dole Svatopluk strávil téměř jeden a půl roku. Následovaly tábory Vojna a Bytíz. "S kamarádem jsme se dostali na uran, on pro sníženou schopnost pracoval na povrchu, já jsem fáral. Pracovali jsme na šachtě Barbora III., chodili jsme na ni ze Svatopluku z Horního Slavkova. Tam jsem se po dvouhodinovém školení stal kvalifikovaným horníkem. Základní poučka byla: ,Dávejte na sebe pozor.‘ Komu se to podařilo, ten přežil." Léto dva měsíce Na Jáchymovsku panovaly nejhorší podmínky. "V létě nás oblékli do takzvaného cvilinku ze slabé látky, jenže na Jáchymovsku a Slavkovsku je léto asi dva měsíce v roce. V zimě jsme nosili lehké spodky, košili, kalhoty, kabát z hrubší hnědé látky, takzvané haliny, a čepici loďku. Proti vlhku nám mohl v dole sloužit pogumovaný oblek – fáračky. Na nohou jsme měli gumové holínky – často děravé – a v nich onuce, omotanou látku kolem nohou," vzpomíná.

Bochník na místnost Na Slavkovsku Leo Žídek fáral na dole Barbora. "Neplnil jsem plán, dostával jsem málo jídla. Situace se zlepšila v roce 1954 či 1955, kdy již byl dostatečný příděl chleba. Dříve se na jednotlivé místnosti dostával bochník chleba. Po smrti Stalina a Gottwalda došlo i k určitému uvolnění vězeňských podmínek." O svých nejbližších tehdy moc nevěděl, korespondence byla velmi omezená. Věděl, že jeho sestra nebyla z kádrových důvodů přijata na vysokou školu, ale protože zpívala, mohla učit hudební výchovu. Otec se roku 1948 z ředitele stal učitelem v základní škole v Novém Jičíně.

Bez problémů k dlaždičům Po osmi letech byl Leo Žídek v roce 1960 propuštěn. "V roce 1960 mi měl vypršet trest. V květnu byla v Československu – patnáct let let po skončení druhé světové války – vyhlášena amnestie, která se zčásti týkala i politických vězňů. Byla mi navrácena občanská práva, takže jsem musel ještě narukovat na vojnu. Poměry tam panovaly volnější, mohl jsem si s rodinou psát. Při propouštění nám bylo řečeno, že se můžeme hlásit do dolů či na jiné pracoviště. To bylo zejména ze známosti. Do hutí ani na šachtu jsem už jít nechtěl. Spolužák pracující na odboru dopravy krajského výboru v Ostravě mi nabídl práci u dlaždičů v národním podniku Silnice. Přihlásil jsem se tam a bez problémů mě vzali, byla to těžká práce. Strávil jsem tam dobu do roku 1965, kromě dvou let, kdy jsem byl na vojně. Pokusil jsem se o externí maturitu na střední škole v Ostravě. Absolvoval jsem ji v roce 1964, ale zůstal jsem ještě rok u dlaždičů. Na vysokou školu jsem nechtěl, řídil jsem se zásadou: nechtít nic od režimu, aby on nechtěl nic ode mě. Nechtěl jsem spolupracovat. V roce 1965 jsem se přihlásil do ročního programátorského kurzu, ale k počítačům mě nepustili." Od roku 1966 až do odchodu do důchodu v roce 1992 pracoval Leo Žídek jako zásobovač u Dopravních staveb. Se svou manželkou se podílel také na organizování dovozu a distribuci samizdatové literatury do Československa. l

---

Leo Žídek Narodil se 8. září 1932 v Dolní Lutyni. Odtud byla jeho rodina vyhnána nejprve Poláky, poté Němci. Poprvé odešli do Malenovic, podruhé do obce Mirošov u Valašských Klobouků. Zde prožili válečná léta. Po válce se Žídkovi opět vrátili do Dolní Lutyně, ale protože otec jako funkcionář pravicové strany odmítl převedení do Národní fronty, byla rodina po únoru 1948 potřetí vyhnána komunisty. Leo Žídek studoval na gymnáziu v Bohumíně a později v Novém Jičíně. Protože nevstoupil do svazu mládeže, nebyl připuštěn k maturitě. S kamarádem se rozhodl odejít za hranice. Ale skupina, která se na útěku podílela, byla infiltrována udavači. Dne 18. srpna 1952 byl Leo Žídek v Brně zatčen. První vyšetřování ho čekalo tam, pak byl eskortován do Krajské věznice v Ostravě. V červnu 1953 byl s dalšími deseti lidmi postaven před soud a odsouzen k osmi letům trestu. Začátkem září ho z Olomouce eskortovali přes Pankrác do Vykmanova na Jáchymovsku. Odtud byl za několik dní přidělen na Slavkovsko do dolu Svatopluk. Poté následovaly tábory na Příbramsku – Vojna a Bytíz. Díky amnestii se dočkal propuštění tři měsíce před vypršením trestu. Po návratu do Ostravy pracoval jako dlaždič, v roce 1964 složil maturitní zkoušku. Až do odchodu do důchodu v roce 1992 pak pracoval u Dopravních staveb v zásobování. Nyní je předsedou ostravské pobočky Konfederace politických vězňů. Za knihu Psáno před popravou (2005) dostal v roce 2006 čestné uznání za literaturu faktu udělované Cenou Egona Erwina Kische.

Příběh Lea Žídka zaznamenali dokumentaristé sbírky Paměť národa – www.pametnaroda.cz. Paměť národa je rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, budovaná po celé Evropě jednotlivci, neziskovými organizacemi, školskými a vzdělávacími, státními a příspěvkovými institucemi. Uchovávání a zpřístupnění sbírky vzpomínek pamětníků poslouží zkoumání moderních dějin. Čím více sbírek, portrétů a svědectví se podaří shromáždit, tím pestřejší a srozumitelnější mozaika uplynulého století vznikne. Znáte zajímavé pamětníky z našeho regionu? Napište do redakce na adresu: Moravskoslezský deník, Senior Deník, Mlýnská 10, 702 00 Moravská Ostrava, na e­mail: jana.janoscova@denik.cz nebo na info@postbellum.cz.