14.4.2015 - Jednou jsi nahoře, jednou dole

Bohumínskou spisovatelku Vlastu Šimkovou život nešetřil. Přesto se na něj dívá s úsměvem a říká:

Bohumín – Vlasta Šimková má na svém kontě již šest knih a v současnosti píše další, jak ona sama říká, patrně poslední. Její díla se vyznačují zejména velkou intimitou a upřímností, mají formujakýchsi deníků.

• O Bohumínu dnes mluvíte s velkou láskou, zamilování na první pohled to ale rozhodně nebylo…

Toto město jsem poznala ještě v 70. letech, kdy jsem bydlela v Karviné a pracovala na ONV. Do Bohumína jsem chodila služebně a tehdy mi to město připadalo škaredé, špinavé, šedivé a já si říkala, že bych v takovém městě žít nechtěla.

• Odříkaného chleba…

Po létech jsem se dostala do přilehlé obce Záblatí, kde jsme koupili polorozpadlý dům a vlastnoručně jej zrekonstruovali. Bylo to hezké místo na polosamotě, obklopené poli a listnatým lesíkem. Žili jsme tam 26 let a pro nás to bylo to nejhezčí místo v Bohumíně. Ze Záblatí jsem se pak přestěhovala do Domu s pečovatelskou službou ve Starém Bohumíně a tady žiji nyní.

• Jak se vypořádáváte se zdravotními komplikacemi, ovlivňují vaši tvorbu?

Když můj muž zemřel, nesla jsem to velmi těžce a poznamenalo to i mé zdraví. Teď se nacházím půl roku po druhé mrtvici, kdy jsem ochrnula od pasu dolů. Jen pevnou vůlí a cvičením, se mi podařilo naučit se trochu chodit, na dlouhou chůzi venku to ale není. Jelikož mám nemocné srdce a páteř, nemohu již dělat fyzickou práci, ustlat postel nebo umýt vanu je pro mě velká námaha znamenající bolesti. Ale bojuji, jak se dá. Navíc jsem před pěti lety oslepla na jedno oko a druhé mám od dětství s vadou, nemohu normálně psát, používám silnou černou fixu a píšu velkými tiskacími písmeny.

• A jak jste se vlastně k psaní dostala?

K psaní jsem se dostala ve svých 10 letech, kdy jsem našla tátův vojenský památníček, kde mu moje maminka nakreslila holčičku, která měla na ruce sluníčko sedmitečné a pod ním byla rýmovačka: Nikdo neví, co je láska, dokud máma nenapráská. Zanechalo to ve mně neskutečný dojem a já vzala papír a tužku a okamžitě složila svou první báseň, která byla o mamince. Líbí se všem dodnes.

• A kdy jste nějaké své dílo poprvé uveřejnila?

To byly nějaké veršíky do školního časopisu, pak jsem se na nějaký čas odmlčela a další touhu po psaní jsem pocítila ve svých 20 letech, kdy jsem již byla provdána a měla syna Jiřího. Schovávala jsem si všelijaké poznámky s touhou, že bych chtěla napsat román! Nakonec z toho byly dvě knihy poezie, dále říkadla pro děti a potom próza – autobiografie vlastního života.

• Nyní píšete již svou sedmou knihu…

Je to již patrně poslední a je součástí mé životní trilogie. Název je Poutnice životem aneb Jednou jsi nahoře a jednou dole. Dvě předcházející jsem již vydala. Dohromady jsem vydala knih pět a jednu nevydanou jsem věnovala svému příteli, jmenovala se Kvete láska v každém věku? Knihy jsem si vydávala sama. Na další již nemám síly ani finanční prostředky, takže to ukončím. Dál budu psát svoje deníky, pokud mi to zdraví dovolí. Mám 15 velkých silných knih formátu A4 psaných vlastním rukopisem.

• Kde berete inspiraci?

Své inspirace jsem vždy hledala hlavně ve svých pocitech z bytí, dále pak z dění kolem sebe, ze svých emocí, různých zážitků, dokonce jsem čerpala i z politického dění, které je součástí mých zápisů v denících a tím i v mých knihách. Psalo se mi vždy velmi lehce, jako by mi někdo slova diktoval. Nikdy jsem nic na tom neměnila, nic jsem neopravovala. Psala jsem to, co cítím a považovala jsem to za správné. Jen jsem si často říkala, že mi musel pomoci snad vesmír a s ním i síla Boží. Jinak si nedovedu představit, jak by se tato slova mohla v mé hlavě zrodit. Jsem obyčejný člověk se základním vzděláním, takže mi s tím nejde dohromady nějaký talent.

• Které období svého života považujete za spisovatelsky nejproduktivnější?

Nejvíce jsem psala své rukopisy po čtyřicítce a po oné klinické smrti pod rentgenem. Najednou se ze mě stal úplně jiný člověk, s jiným cítěním, jinými názory, vírou v Boha, silnými empatiemi a silnou citlivostí, i vciťováním se. A tohle vše dohromady, mi dalo nějakou magickou sílu a já začala psát naplno a moje tvorba byla velice intenzivní.

• Jaké místo v Bohumíně máte nejraději?

Žiju devět let ve Starém Bohumíně a zde mám moc ráda řeku Odru. Také jsem o ní složila báseň a mám o ní zápisky v deníku. Jinak se mi pochopitelně nejvíce líbí místo, kde jsme měli naši krásnou chalupu, téměř na konci naší slepé ulice Sokolská.

vizitka Vlasta Šimková Brněnská rodačka (75 let) se kromě psaní deníků věnuje také poezii. Už pětatřicet let žije v Bohumíně, má tři vnuky a dva pravnuky.

Foto: