7.5.2015 - Tereza Bebarová - OMEZOVAL MĚ STRACH

Tvrdila, že nebude mít partnera – a přítele má od sedmnácti. Přiznala, že si kvůli práci dovede představit život bez dětí – a má téměř tříletou dceru. Jak se herečka Tereza Bebarová vypořádala se strachem, pochybnostmi a nízkým sebevědomím?

• Jak se žije holce z Bohumína na venkově

Krásně. Užívám si blízkosti lesa a čistého vzduchu. Komíny k životu nepotřebuju. S partnerem jsme si řekli, že nám bude dobře v klidu, rádi trávíme večery doma, nevyhledáváme kina ani restaurace. Když jsme se ale stěhovali z Prahy, připadalo mi, že výhled na ni mi bude chybět. Bydleli jsme kousek od Holešovic a koukali na vlaky, ke kterým mám z Bohumína srdečný vztah. Nebyla jsem zvyklá na ticho.

• - Takže v Praze se vám usínalo jako doma u maminky.

Přesně. Byl to trochu sentimentální pocit. Ale člověk může být doma kdekoli, kde má láskyplné prostředí. Od doby, kdy jsme se rozhodli pro "náš" životní styl, jsme si všimli, že realita se utváří podle toho, co si vysníme. Stačí víra ve šťastnou hvězdu.

• - Starší dům nese nutnost údržby. Jste kutilové?

Vůbec ne. Máme hodinového manžela pana Slowika, který nám dělá vše okolo domu. Možná se ke kutilství časem dopracujeme. Uvidíme. Líbilo by se mi mít bio zeleninu a ovoce, jenomže občas odjíždíme na cesty, takže by nám všechno uschlo nebo to sežrali slimáci. Snažíme se, aby nás žití na venkově příliš nesvazovalo, takže jsme si ho uzpůsobili k obrazu svému.

• Vy jste typ člověka, který si musí ke všemu dojít sám, že?

Jo. Moje cesta je pomalá, nemám žádné rychlé výjezdy nahoru a sjezdy dolů. Naopak. Životní etapy se mi mění v dlouhých celcích a trvá delší dobu, než mi některé věci sepnou. Zatím zaznamenávám stoupající tendence. Nebo spíš zklidňující? Současné období, kdy už mám se sebou dost zkušeností, si nemůžu vynachválit. Čtyřicítka, která ťuká na dveře, je krásný věk. Už bych nechtěla být žabec, který musí všechno pochopit a vyzkoušet. Za některé pocity se už nestydím a nevysávám se pochybnostmi, co si o mně lidi myslí.

• - Říkala jste si před deseti lety, co chcete do čtyřicítky stihnout?

Ani ne. Dlouho jsem řešila mateřství, protože mi přišlo nefér, že ho ženská musí "stihnout", aby zbytek života nelitovala, že si děti nepořídila. Přiznávám, že jsem byla trochu workoholik: byla jsem rozjetá, práce pro mě byla na prvním místě a vadilo mi, že bych najednou měla zastavit.

• - Potřebovala jste hodně odvahy říct nahlas: Dovedu si představit život bez dětí?

Spíš upřímnosti sama k sobě. Je to fatální rozhodnutí na celý život. Já jsem mateřství odmítala, protože jsem si nedokázala představit samu sebe jako matku. I kvůli zodpovědnosti. Špekulovala jsem nad tím až moc a nechtěla jsem, abych něčeho v životě litovala. Je to hrana, kdy nevíte, jestli jedno nebo druhé je správně. Neustálé balancování v tom, co vlastně chcete. Netušila jsem, jestli půjde zkombinovat mé sobectví – nebo lépe řečeno touha pracovat – s mateřstvím.

• - A pak?

Když už jsem se pro dítě rozhodla, příroda zařídila, že mi práce přestala připadat tak důležitá. Uvědomila jsem si, že můžu mít to i to. Svobodnou matkou bych se ale nestala. Jsem ráda, že mám harmonický vztah a že v něm můžeme vychovávat dítě. Někdy muži tlačí na ženu, že už je čas založit rodinu. Váš partner to nedělal? Ivan mi žádná ultimáta nedával. Ale ani mi to neulehčoval: čekal, jak se rozhodnu já. O všem spolu otevřeně komunikujeme a on si taky dovedl představit život bez dětí. Když rozhodnutí padlo a otěhotněla jsem, očekávání dítěte proběhlo moc hezky. Na vlnu nastávajícího rodičovství jsme se dostali naprosto přirozeně.

• - Vám prý někdo říkal, že potomek už kolem vás lítá…

Naše dobrá přítelkyně, vědma paní Krušinová. Naznačovala, že se kolem mě objevuje děťátko. Říká se, že děti si své rodiče vybírají. Tehdy jsem ještě nebyla rozhodnutá pro mateřství, tak jsem se cynicky ušklíbla, že to má teda děťátko blbý.

• - Co vás přesvědčilo?

Člověk jde životem a přicházejí momenty, které ho naťukávají. Přemýšlí, jestli jde správným směrem, je šťastný, jakou má hierarchii hodnot… My jsme se shodou náhod dostali do Indie, do ašramu. A něco se změnilo. Najednou jsem viděla tu uhoněnost a křečovitost, ve které jsem žila, a rozhodla se nechat život spíš k sobě přicházet, než abych mu šla naproti. Prolnout se s ním. Při práci na sobě jsem si uvědomila, že mě omezuje strach. Velmi silná emoce, která mě provází od dětství. První krok k tomu, aby člověk něco v životě změnil, je definovat problém. Můj problém byl strach mít děti, bála jsem se toho rozhodnutí, nevyspání, ztráty práce a materiální jistoty, ohrožení vztahu.

• - Po tolika letech?

Četla jsem o párech, které spolu byly deset i víc let, pak si pořídily dítě a partnerství nevydrželo. Nám naopak dcera život zkvalitnila.

• - Začali jste spolu chodit, když vám bylo sedmnáct. Nikdy jste se nerozešli?

Měli jsme krize, ale ustáli je. Byli jsme mladí, přesto nám to vyšlo. Ivan nebyl žádný floutek, ale zodpovědný kluk, který cítil zodpovědnost i za mě. Asi jsme se měli sejít, tak jsme se sešli a je nám spolu dobře. To bych přála svým dětem: mít harmonický vztah. Nebojíte se, že jednoho z vás přepadne druhá míza? Když slyším věty typu "jdeme od sebe, protože naše láska vyprchala" nebo "už se nemilujeme", naježím se. Jsem konzervativní, myslím, že když partneři plánují děti, je správné, aby se před tím dobře poznali a věděli, do čeho jdou. My, když jsme po dvaceti letech soužití zakládali rodinu, jsme si mohli říct, že "už se trochu známe". (smích) Samozřejmě, může se stát ledacos, ale snad právě proto, že vztah je rozhodnutí dvou svobodných lidí, mi nikdy nepřipadala zásadní svatba: když jsme se nějak domluvili a fungujeme, tak on je můj muž a já jeho žena. Zamilovanost trvá dva tři roky, pak se partneři musejí vyrovnat s posuny fází vztahu i se změnami v životě. Dlouhodobé soužití dvou lidí, kteří nevyrůstali ve stejných podmínkách, mají jiné vychování a jiné zvyky, je alchymie. Vyžaduje velkou sociální inteligenci.

• - Pomohl vám v dlouhodobém vztahu příklad rodičů, kteří vyrostli v jedné vesnici a jsou spolu dodnes?

Já jsem měla od dětství jasně nalinkovanou představu o životě, která se naprosto lišila od všech zvyklostí a vztahů v naší rodině. A vůbec nesouzní s tím, jak dneska žiju: nebyl tam muž, nebyly tam děti. Dosadila jsem si do svého života psa – podle obrázku z časopisu Burda, kde šla spokojená paní na procházku s dalmatinem. Rodiče mi dali základnu v podobě dětství naplněného láskou, to považuju za velký bonus, který jsem měla zasunutý v podvědomí.

• - Ivan tedy vaše sny o životě jenom se psem změnil.

Naprosto. Když vlétl do mého života, téměř o každém klukovi jsem si říkala: "No, tak s tímhle V ŽIVOTĚ ne." Vlastně mi byli ukradení. Ale Ivan mi velmi učaroval a rychle jsem s ním zapustila kořeny – život je zábavný, jak přináší překvapivé momenty. Potvrdila jsem si, co se mi stává dost často: jakmile po něčem vůbec netoužím, automaticky to přijde. A naopak: pokud se o něco snažím, nesplní se mi to. Nemyslím pozitivní snahu, ale urputnost.

• - Kvůli partnerovi jste z Ostravy, kde jste si vydobyla renomé, odešla do Prahy.

Ano. Cítila jsem tehdy, že Ostrava je báječné místo, aby tam člověk zůstal už celý život. Ale když Ivan chtěl zkusit něco jiného, věděla jsem, že moc příležitostí k rozhodnutí pro životní změnu by už přijít nemuselo. Takže jsem to vzala fatálně, jedny dveře jsem zavřela, druhé se otevřely. Byla jsem vystrašená, co bude, ale rozhodla se, že odejdu, i kdybych už nedělala divadlo. Brala jsem to jako automatickou oběť, abych byla s Ivanem.

• - Jak jste se v Praze chytila?

Neměla jsem žádné kontakty, psala jsem do divadel, posílala fotky… A nic. Pak jsem to nechala koňovi a nabídka přišla sama: od Juraje Deáka, který měl režírovat Šumaře na střeše na Fidlovačce.

• - Když přiznáváte, že jste byla workoholik, co jste vlastně chtěla? Toužila jste po slávě, hlavních rolích?

Chtěla jsem mít pocit uznání, dokázat "já jsem dobrá, mám na to". Nevěřila jsem si, pochyby mi blokovaly spoustu práce a převážily, když jsem měla "něco" dokázat třeba na castingu. A to není úplně ideální, protože v naší branži člověk pracuje se sebevědomím a sám se sebou jako s matérií. Neuměla jsem se hned projevit, ale potřebovala jsem čas. Hodně jsem pracovala, abych cítila, že žiju, že jsem dobrá. Spojila jsem si pocit uspokojení a štěstí s prací. Časem jsem ale pochopila, že do práce utíkám, což je špatně, protože každý stejně jednou zůstane sám se sebou a nemá kam utéct. A pak je jedno, kolik má doma cen. Kdyby to bylo jinak, jak je možné, že si pohádkově úspěšná hollywoodská hvězda vezme život?

• - Narážíte na Robieho Williamse?

Například. Měl milionové honoráře, Oscara a Zlaté glóby, ale šťastný nebyl. Každý prožívá svá vnitřní dramata a to, že je úspěšný v práci, ho nevykoupí. Radost z cen je příjemná, ale nic dalšího v tom nehledám. Užiju si nádherný večer, je mi skvěle, že mě někdo ocenil, v hledišti sedí máma a táta. To je celé. Když jsem byla ve velkém kalupu, Ivan se mě zeptal, jestli bych dokázala všechno opustit a jít žít někam jinam. Tehdy ne. Dneska už ano.

• - Když jste šla na mateřskou, zjistila jste, že každý je nahraditelný?

Zjistila. A je to dobrý pocit. Byla jsem zavřená v pomyslné krabičce a připadalo mi, že tam mám určitou pozici, důležitost. A ono to tak vůbec není.

- Divadlo hrajete málo. Nestýská se vám?

Od Klaudinčiných čtyř měsíců mě Tomáš Töpfer a Juraj Deák lákají, abych šla zkoušet na Vinohrady. Zpočátku jsem razantně odmítala, nechtěla jsem opouštět malé dítě, které jsem kojila. No a momentálně si divadlo dávkuju takříkajíc homeopaticky. Mám i jinou práci, a kdybych dělala všechno, nebyla bych doma celé dny, takže zatím zkouším jednu věc do roka. A světe, div se: nic mi neutíká. Výhoda nás "starších matek" je, že už jsme se v kariéře vydováděly. Ačkoli já se moc jako "starší" necítím.

• - Jaký máte mentální věk?

Cítím se bezvěká. Zajímáme se o zdravou výživu, zjišťujeme, že spousta potravin energii ubírá, spousta dodává. Informací je dneska díky internetu hodně a můžeme experimentovat s tím, co nám vyhovuje, abychom se cítili dobře.

• - Informací je hodně, ale jsou protichůdné. Nesmí se máslo, pak sádlo, mléko, teď je in nejíst mouku.

Sádlo nejíme, mouku minimalizujeme, s mléčnými výrobky to nepřeháníme, máslo používáme jen přepuštěné… Někdo jiný by poradil něco jiného, protože každý si musí vyzkoušet, co jeho tělu ubližuje a co mu naopak dělá dobře. Každý má návyky, zlozvyky, já jsem třeba od dětství na sladké. Pak ale může v těle dojít k disbalanci, ke kyselosti, ze které je člověk unavený. Naopak sport přináší zásaditost, a navíc činí člověka šťastnějším, protože vyplavuje endorfiny. I ten, kdo pohyb nesnáší a zaběhá si, zjistí, že je to fajn.

• - Na sladké už chuť nemíváte?

Byla jsem zvyklá na sladké za odměnu, v dospělosti ke kávě. Člověk to má v sobě vypěstované odmalička. Káva patří k mým oblíbeným rituálům ve chvílích poobědového útlumu, ale v poslední době si ji nedávám. Zjistila jsem, že mi moc nepomáhá a nenakopne mě. Lepší na povzbuzení je jít na procházku.

• - Dnes už vás nezajímá, co si o vás myslí ostatní? Třeba že hrajete v Babovřeskách 3?

Zahrát dobře komickou roli není úplně jednoduché, chtěla jsem odvést práci tak, abych se za ni nemusela stydět a aby se diváci bavili. Samozřejmě záleží na jejich vkusu, jaký druh humoru si vyberou. Někdo z branže může třeba říct, že by do toho nešel, ale to je jeho věc. Mě Zdeněk oslovil s nabídkou zahrát si v Doktorovi od jezera hrochů, byla z toho moc příjemná spolupráce, navíc jsem si zahrála s Evou Holubovou a za výsledek se nestydím. V Babovřeskách 3 jsem zase za takovou trochu ujetou paní a lidem se to líbí. Spolupráce se Zdeňkem je moc příjemná a pohodová.

• - Pro spoustu lidí jste hlavně Ukrajinka Světlana ze seriálu Ulice. Neberete ji jako prokletí?

Byla bych blázen. Je to pro mě už deset let příležitost dělat herecké řemeslo před kamerou a neustále se učit. Navíc všichni jsou tam sehraní, což je obrovský bonus. Neřeším, co by mohlo být, kdyby… Beru jako poklonu, že si mě diváci někam zasadili, vnímají Světlanu jako živou postavu a je jim sympatická. I když vtipných situací s vysvětlováním, že opravdu nejsem Ukrajinka, jsem si užila dost. Sice jsem pro většinu národa Světlana, ale znají mě, což je skvělé. Přicházejí nabídky z konkurenčních televizí, to není nepříjemný pocit. Práce mám dost i v oblasti mluveného slova, točím v rozhlase, načítám audioknihy, takže jsem spokojená. Tuhle, když jsem v pět hodin ráno odjížděla na natáčení Ulice, koukala jsem na východ slunce a říkala si: "Nemám já to krásnej život?"

---

Tereza Bebarová Ý 8. července 1975 v Bohumíně u od dětství tancovala a zpívala, vystudovala konzervatoř a postupně hrála v ostravské Aréně, Divadle loutek, Divadle Petra Bezruče a Národním divadle moravskoslezském; v roce 1998 se přestěhovala do Prahy, působila v Divadle Na Fidlovačce, nyní hraje v Divadle na Vinohradech v Soudci v nesnázích a zkouší hru z prostředí vysoké politiky Nevzdávej to u za titulní úlohu ve Funny Girl získala Cenu Thálie, za Lízu Doolittleovou v My Fair Lady byla na Thálii nominována, je držitelkou tří Cen Františka Filipovského za dabing u hrála ve filmech Konto separato, Doktor od jezera hrochů a Babobřesky 3; největší popularitu získala díky seriálu Ulice u s přítelem, scenáristou a podnikatelem Ivanem Kotmelem, mají dceru Klaudii, které v červnu budou tři roky

Mezi čtyřma očima

Jé, já na vás zapomněla, ještě že jsme neodešli na procházku, reagovala Tereza, když jsem jí zaparkovala před domem. Uvařila čaj, téměř tříletou Klaudinku poslala za tatínkem a usedly jsme k rozhovoru. Malá treperenda nám ho chvílemi přišla zpestřit hrou na pianko, pak lákala na exkurzi svého plyšového zvěřince. Když Tereza Bebarová řekne, že se za ničím nehoní, naprosto to odpovídá pohodě, kterou u ní doma cítíte.