28.7.2015 - Muselo k neštěstí ve Studénce dojít?

Jak jsme byli informováni, srážka rychlíku pendolíno s polským nákladním autem vezoucím plechy na úrovňovém železničním přejezdu ve Studénce ráno 22. července si vyžádala zatím tři mrtvé, 17 zraněných, z toho několik těžce, a škodu za asi 160 milionů korun, z toho 150 mil. Kč na pendolínu, celodenní přerušení dopravy na klíčovém železničním koridoru ad. Účet nehody přitom nemusí být konečný.

Vyšetřování je na začátku. Leč bezpečnostní kamera říká, že ač blikala na přejezdu výstražná červená světla, na železniční přejezd chráněný světly a závorami vjela ještě tři auta: dvě přejela, před třetím spadla závora a jeho řidič místo aby urychleně odjel i za cenu přeražení závory (a krátkodobého zastavení provozu na trati), tam zůstal stát, resp. jen kousek popojel k závoře. Tím si sice zřejmě zachránil život, ale způsobil tragédii lidí ve vlaku.

Vážně poškozené pendolíno se zdá bez problémů. Při srážce při rychlosti asi 140 km/hod. ani nevykolejilo, byť ještě několik set metrů vláčelo trosky auta a ohrozilo jimi lidi na nádraží ve Studénce. Naštěstí na kritickém peronu v době neštěstí nikdo nebyl.


Mimoúrovňové přejezdy

Otázkou je, od jakých rychlostí vlaků by mělo být vyloučeno úrovňové křížení tratě s pozemními komunikacemi - silnicemi. Nechám-li stranou, že platný zákon neumožňuje v ČR vlakům jezdit nad 160 km/hod., jisté je, že při rychlostech nad 160 km/hod. nebudou smět být na trati úrovňové železniční přejezdy a příslušné tratě budou povinně oplocené, podobně jako dálnice.

Podle některých expertů by úrovňové železniční přejezdy neměly být připuštěny již při rychlostech vlaků 140 km/hod. Další v analogii s dálnicemi mají za to, že by úrovňové křížení železničních tratí s pozemními komunikacemi mělo být vyloučeno už u tratí s rychlostmi 100 km/hod. a víc. Stálo by to jistě nemalé peníze. Kdyby stát ale nepromrhával miliardy na stavbách dopravně nepotřebných vodních děl a desítky miliard korun na stavbách silně předražených dálnic a rychlostních silnic, nemusely by být peníze větší problém.

Projekt českých tranzitních železničních koridorů byl stanovenou limitní peněžní částkou těžce oškubán. Jeho tvůrci, aby se do oné částky vešli, museli z 1. a 2. koridoru vypustit železniční uzly Děčín, Ústí nad Labem, Kolín, Pardubice, Brno, Břeclav, Olomouc, Přerov, Ostrava Svinov, Ostrava hlavní nádraží a Bohumín, dále úseky Kralupy nad Vltavou - Praha -Úvaly a Choceň - Česká Třebová - Zábřeh na Moravě. Tyto vynechané části se dodatečně realizují. Že se neodstranil jistý počet úrovňových železničních přejezdů, nepřekvapuje.

Buduje se moderní evropský zabezpečovač vlaků a tratí. Zatím je funkční jen omezeně, na několika úsecích koridorů a jen některé vlaky jsou s to s ním komunikovat.

Jistě by neuškodilo, kdyby nádraží projíždějící vlaky jezdily po kolejích, které nepřiléhají k peronům. Problém je, že se s tím jednak dlouho nepočítalo a zejména je mnoho nádraží, kde to při čtyřech kolejích není možné.


Hazard je stále tolerovaný

Zdá se, že hazard je v Česku velice populární a tolerovaný. Systematické, často hrubé porušování pravidel silničního provozu se po roce 1989 stalo doslova národním sportem, bez ohledu na bezpočet tragédií, které to přináší. Podle statistik policie ČR je nekázeň mnohých účastníků silničního provozu příčinou 98-99 % lidských obětí na silnicích. To ale nechává české politiky klidnými. Nadále obelhávají sebe i druhé, že za ty nehody může špatný stav silnic a hlavně nedostatek dálnic, přestože tam se řidiči učí jízdám vysokými rychlostmi. Při jejich aplikaci na silnice nižších tříd se pak vytváří největší položka zabitých při dopravních nehodách na silnici -v důsledku nepřiměřené rychlosti. Že 80 % zabitých a zraněných při dopravních nehodách na silnicích jsou ti, kteří je nezavinili, je též pravda.

Bohužel, zákony jsou mírné, a co je horší, práce policie a soudů je zde zjevně nedostatečná. Leckde máme instalované bezpečnostní kamery, které jistě zaznamenávají bezpočet deliktů neukázněných řidičů. Pokud nenásleduje důsledný postih, slouží tyto kamery jen k evidenci nekázně a usnadňují vyšetřování části nehod.

BESIP, Drážní inspekce, policie a další mohou vytvářet sebepromyšlenější kampaň ke zvýšení bezpečnosti železniční i silniční dopravy, ale co je to platné, když to mnozí řidiči motorových vozidel, ale také cyklisté a chodci, ignorují. Na chráněných železničních přejezdech běžně vídám, že varovná červená světla mnohým v přejezdu nebrání. Podobná zjištění má police a Drážní inspekce z kontrol tzv. nebezpečných přejezdů. Ani množství hrůzných scén, které s oblibou předhazují čtenářům, posluchačům a divákům hromadné sdělovací prostředky, na tom mnoho nemění.


Je to v lidech…

Často mám pocit, že lidský život a lidské zdraví jsou dnes v Česku považovány za přežitek. Významně k tomu přispívá požadavek zejména soukromých zaměstnavatelů na maximální rychlost, často prakticky za jakoukoliv cenu, a stádní chování většiny řidičů.

Stát po roce 1989 připustil destrukci našeho vyspělého systému autoškol. Autoškoly byly zprivatizovány a začaly nehorázně šetřit na úkor kvality výcviku řidičů. Řidičské oprávnění tak získává mnoho občanů, kteří by jej mít neměli. Navíc se toleruje i řízení vozidel bez řidičského oprávnění. Totiž, výskyt police na silnicích je nízký a zákroky proti neukázněným řidičům jsou zjevně nedostatečné. Podnikatelé běžně nutí své řidiče nákladních vozidel jezdit nezávisle na pravidlech silničního provozu. Zdaleka nejde jen o riskantní překračování nejvyšší povolené rychlosti. Běžně se přetáčejí tachometry, nedodržují se bezpečnostní přestávky, nákladní auta jezdí přetížená, čímž kromě ohrožování bezpečnosti silničního provozu destruují i naše silnice, zejména ty nižších tříd, atd.

Mám za to, že pokud stát nebude tvrdě potírat nekázeň řidičů silničních vozidel, tragédie jako ta ve Studénce se budou opakovat. Představa, že technicky vyspělejší vozidla a komunikace je odvrátí, není reálná. Je to v lidech a také v tristním společenském klimatu. Nesmí být hrdinou ten, kdo hazarduje a ohrožuje sebe i druhé.