5.8.2015 - Pradlenou je dnes vlastně každá hospodyně

Malý průvodce řemesly současnými i zapomenutými

Namočit, vyvářet, prát, promačkávat, kartáčovat, máchat, ždímat, pověsit, žehlit…

Ty tam jsou doby, kdy se prádlo pralo v potoce nebo následně na valše v dřevěných sudech, které se plnily vodou a zase vyprazdňovaly ručně pomocí věder. Až do vynalezení pračky byl velký škopek nebo necky na praní, vyvařovací kotel, dřevěná palice a valcha s vlnitým plechem jedinými prostředky k odstranění nečistot z prádla. Praní prádla bylo namáhavé a vyžadovalo velkou sílu a vytrvalost.

Dnes stojí automatická pračka snad v každé domácnosti, často ji doplňuje sušička, některé druhy prádla díky moderním materiálům ani nežehlíme, velké kusy prádla místo pracného žehlení mandlujeme na mandlu nebo prádlo dáme rovnou do čistírny… Praní prádla a s ním spojené povolání pradleny již dávno odvál čas. Pradlenou se již nikde nevyučíte, a tak pojďme nahlédnout do historie praní prádla.

• V čem se pralo?

Prací prostředek si lidé připravovali sami. Posloužila jim k tomu rostlina mydlice lékařská se světle fialovými květy. Její listy, stonky a kořen se půl hodiny vařily v dešťové vodě, vytvořila se pěnicí tekutina, ve které šla všechna špína z prádla pryč. Na odstranění skvrn existovaly rovněž domácí prostředky – vápnem se odstraňovaly skvrny od oleje, cibulovou šťávou zase skvrny od inkoustu. Silně zašpiněné prádlo se předem namáčelo do louhu, který si hospodyně připravovaly samy – do horké vody vkládaly sáček z lněného plátna s dřevěným popelem. Lněné prádlo a pracovní oděvy se vyvářely v měděném kotli a pak se ve škopku dřely na valše a drhly kartáčem. Mýdlo znali lidé od 16. století, ale bylo drahé, protože se k jeho výrobě používal zvířecí tuk.

• Jak se sušilo?

Sušení prádla zabralo celý den a většinou to bývalo pondělí. Rozložené prádlo se sušilo na louce, nebo se věšelo na ploty či tyče a spoléhalo se nejen na slunečné počasí, ale také na vítr.

• Jak to bylo se žehličkami?

Již v 17. století existovaly dva základní typy žehliček – plochá jednoduchá žehlička a žehlička dutá, do níž se vkládala nahřátá vložka. Plochá žehlička se nahřívala u otevřeného ohně nebo na kuchyňských kamnech a měla dvě nevýhody – žehlicí plocha byla černá od sazí a železní rukojeť horká. Hospodyně vlastnila hned několik těchto žehliček – zatímco jednou žehlila, ostatní se nahřívaly. Dutá žehlička se nenahřívala celá – do vnějšího pouzdra se vkládalo pomocí kleští rozžhavené železo. Později se vyvinula žehlička na dřevěné uhlí, po stranách měla otvory, aby žár nevyhasl a žhavé uhlíčky se podle potřeby rozfoukávaly dmýchadlem. Elektrickou žehličku pak lidé začali používat od roku 1883, kdy byla v Americe patentována.

Ukládání

Čisté prádlo v prádelnících a skříních se prokládalo pytlíčky s bylinkami, aby se zabránilo napadení škůdci (moly). Ve skříni tak po celý rok voněly levandule, rozmarýn nebo pelyněk.

Mohlo by vás zajímat

Obor pradlena speciálně na žádné střední škole dnes nevystudujete, ale v rámci vzdělávání žáků se speciálními potřebami na mnoha školách existuje praktická škola, kde se dovednostem okolo domácnosti, praní a žehlení věnují – například dvouletý učební obor s výučním listem Provozní služby nabízí Střední škola Bohumín, teoretické i praktické dovednosti při žehlení se vyučuje ve Střední škole ve Frýdku­Místku, práce v domácnosti a ruční práce pak také na Střední škole v Třinci či Praktické škole v Opavě.

Víte, nevíte...

Praní vždy patřilo k fyzicky nejobtížnějším pracím v domácnosti. A proto není divu, že lidé přemýšleli, jak tuto práci co nejvíce usnadnit. Jedinou využívanou "technikou" byly necky a valcha, než přišel nápad Nathaniela Briggse. Ten si 28. března 1797 nechal patentovat "zařízení, které zlepšuje praní prádla". Do rotační a později automatické pračky měl jeho mechanický stroj samozřejmě ještě hodně daleko, ale jeho počin jistě uvítala každá hospodyně, která se již nechtěla věčně hrbit nad neckami a máchat si ruce ve studené vodě.

Foto: Takto vypadala žehlička na dřevěné uhlí.
Snímky: Deník/Dušan Póč, Petr Šimr, Hana Porebská