8.9.2015 - Výstřely rozzuřily velitele

Hraničáři od Hlučína se sice proslavili plukovním praporem i skvělou organizací uvnitř jednotek, avšak přesto se nejeden z nich dopustil vážné chyby. Jednou omylem téměř vybombardovali město.

Hraničáři od Hlučína měli bránit více než šedesát vojenských objektů mezi Bohumínem na Ostravsku a Milostovicemi u Opavy. Hraničářský pluk 4 měl mezi pevnostními jednotkami československé armády výlučné postavení, protože organizaci tohoto pluku se na rozdíl od jiných povedlo téměř dokončit, stejně jako objekty, které mu byly přiděleny. Navíc jednotky pluku, v jejichž čele stál vynikající velitel Jan Satorie, v září roku 1938 téměř dosahovaly plánovaného válečného počtu, tedy dohromady 1 793 poddůstojníků a dalších 5 378 mužů. A hlavně to byl jediný hraničářský pluk, který získal plukovní prapor. Oslavy na počest jeho udělení probíhaly 10. a 11. září 1938. Přes všechnu slávu mezi jednotkami došlo k mnoha situacím, kdy chyba některého vojáka vážně ohrozila ostatní, případně i civilisty. Z některých příhod se staly úsměvné historky, jiné skončily katastrofou, ale ve své době doháněly velitele vojska k zuřivosti všechny.

Střela utrhla vojákovi kus hlavy

V listopadu 1937 zazněl výstřel pěchotním srubem Alej (Darkovičky). Desátník Cholevík, který zaujímal stanoviště na vedlejší pevnosti, v tu chvíli uviděl ostrý záblesk, následoval výbuch a zanedlouho ho volali z Aleje k neštěstí. Vojín Kubíček tam byl zhroucený nad stolem v kaluži krve. Ve spánku měl díru po střele a zadní část hlavy měl úplně utrženou. Jeho smrt měl na svědomí vojín Majer, ale co přesně se stalo, zůstalo tajemstvím. Podle jedné verze Majer čistil zbraně, zaměnil pušky a při manipulaci se zbraní, o které myslel, že není nabitá, došlo k výstřelu. Podle jiné verze Majer ve službě dřímal, a k neštěstí došlo, když v rozespalosti přebíral nabitou pušku.

Některé omyly dokázaly v mžiku ohrozit celé masy lidských životů. To se stalo jednou při nácviku zaměřování. Podporučík dělostřelectva Zdeněk Svoboda udával z pevnosti Chlupáč (u Darkoviček) jednotce, která byla za Darkovičkami, pokyny polním telefonem. Jednotka zaměřovala imaginární cíle, jenže pak se Svoboda spletl a udal souřadnice, podle kterých bylo zaměřeno německé městečko Kreuzenort. Vydal takový rozkaz, že nikdo nepochyboval o tom, že v ten okamžik jde do tuhého a začíná ostrá palba. Město bylo v plném dostřelu, vzdálené jen 6 km, nabíječ začal připravovat střely. Když si Svoboda uvědomil, co způsobil, začal do telefonu křičet "stop", ale dvě střely už byly odkuklené a načasované, takže jejich zneškodnění se neobešlo bez pyrotechnika. Nedozírné neštěstí bylo zažehnáno dříve, než k němu došlo, jen Svoboda dlužil armádě peníze za dva granáty.

Výstřely, které neměly zaznít

Další výstřely, kterými vojáci rozzuřili velitele, zazněly během kapitulace, která byla vyhlášená 30. září 1938. Československé pohraničí bylo postoupeno Němcům a hraničáři museli opustit objekty. Byl to rozkaz, který vojákům vehnal slzy do očí, nechtěli se vzdávat. V pěchotním srubu Vysoký les (nedaleko Darkoviček) měl být demontován a odvezen kanon, aby neposloužil Němcům. Vojáci ho chtěli alespoň jednou použít, a tak vojín Strakoš využil večera, kdy na srubu nebyl žádný důstojník, nabil zbraň nárazovým granátem a vystřelil. Obdobný výstřel zazněl i na pěchotním srubu Na zbytkovém (u Štítiny), kde byl střelcem svobodník Zábranský. I na tomto srubu čekal kanon na demontáž a Zábranský stiskl spoušť s pocitem ponížení a vzdoru, že se musí bez boje vzdát. V tu chvíli byla celá osádka objektu na nohou a vzápětí se ozvala střelba v linii opevnění ve směru k Opavě. Velitel hledal marně viníka, Zábranský se nepřiznal ani jej nikdo neprozradil.

Pluk byl rozpuštěn 11. prosince 1938 před Novou radnicí v Ostravě. Vojáci se loučili nejen se samotným plukem, ale i s nadějí na obranu opevnění, s opevněním samotným a s pohraničím, které museli otevřít těm, jež nenáviděli. Když velitel Pluku Jan Satorie zavelel "k poctě zbraň", měli vojáci v očích slzy a četař Blahut, který stál v první řadě, omdlel a i s puškou spadl na zem a rozbil si čelo.