18.9.2015 - Hamlet s hezkým zadkem a dyslexií

Proslavil ho televizní seriál Ulice a princovské role v pohádkách, jméno už má ale i díky divadlu. Nejen za roli Hamleta ve Švandově divadle dostal PATRIK DĚRGEL (25) Cenu Alfréda Radoka a nominován byl i na Cenu Thálie. Noviny pak citovaly režiséra Dana Špinara, že je to "Hamlet s nejhezčím zadkem". Krom dysgrafie přitom trpí také dyslexií, takže učení textů je pro něj martyrium. Z DAMU ho vyhodili, přesto nyní podepsal angažmá v Národním divadle.

- Na jakou otázku jste chtěl vždycky odpovědět, ale nikdo vám ji nikdy nepoložil?

To nevím, spíš si většinou říkám, že jsem měl odpovědět jinak. Někdy říkám blbosti.

- Říkáte blbosti často?

Právě. Často. Reaguju jako křeček na černou a bílou a vždycky něco plácnu, a až později mi dojde, že jsem mohl být diplomatičtější. Tedy ne, že by mě to nějak trápilo, spíš si říkám, že už bych se mohl naučit odpovídat.

- Jak se vám daří v Národním divadle?

Tam se mi daří skvěle, protože jsem tam vlastně ještě nebyl (smích). Teda asi před třemi týdny jsem tam byl podepsat smlouvu, ale zkoušet začínáme až teď. Díky té smlouvě ale dneska sedíme v Kavárně Slavia. Ještě když jsem studoval na ostravské konzervatoři a jezdili jsme se v rámci studia dívat do Národního divadla, žil jsem v takové představě, že se do Slavie chodí zásadně po představení v Národním divadle. A slíbil jsem si, že si tady dám kafe, až když půjdu z Národního z roboty. No a fakt jsem to těch deset let vydržel a poprvé si sem zašel na kávu, až když jsem podepsal smlouvu.

- A jak jste se cítil?

Bylo to krásný (smích). Šel jsem sem sám a dostal radu, že si mám sednout do rohu, prý je to tam nejkrásnější. Opravdu tam bylo volno, dal jsem si to kafe, cigaretu a cítil se fajn.

- Pořád ještě kouříte?

Přestávám. Neustále. Naposledy před týdnem. Nikdy to ale nevydržím. Protože od takových těch alibismů, že cigareta večer a ráno musí být, nebo že mám opravdu stres, zase sklouznu k tomu pravidelnému kouření. Opravdu nekouřit jsem vydržel tři dny.

- A to vás neštve?

To mě štve neskutečně! A chtěl bych to dokázat. Mám totiž pocit, že už jsem si toho odkouřil dost a hlavně bych chtěl to nekouření ochutnat. Prý se pak člověku zlepší čich a chuť. A nezadýchá se tolik. A hlavně bych se chtěl osvobodit od toho stresu, že mi večer dojdou cigára a já musím řešit, kde je seženu.

- Když jste tenkrát, ještě jako středoškolák seděl v tom Národním divadle, říkal jste si, tady bych chtěl jednou hrát?

Ne, tak to mě ani ve snu nenapadlo… Teda asi každej má někde vzadu nějaké myšlenky na to, že by si to tam chtěl jednou zkusit, ale že by to byl hnací motor, proč jsem šel studovat herectví, to opravdu ne. Takovou nedosažitelnou metou pro mě tehdy bylo, že se dostanu do ostravských divadel. Do nich jsem byl, a dodnes jsem, zamilovaný.

- Nechcete se tam vrátit?

Nechci. V Praze jsem spokojený. Mám tady práci a už i zázemí. Do Bohumína a Ostravy se rád vracím na návštěvu. Člověk si tam vždycky připomene, odkud pochází. Mám to tam opravdu rád, ale už si neumím představit, že jsem tam každý den. V Ostravě se zná každý s každým a člověk tam lehce spadne do takového toho stereotypu menšího města, ve kterém není tolik možností.

- Když jedete k rodičům do Bohumína, stíháte třeba zajít i na divadelní představení v Ostravě?

Moc ne. Většinou jsem s rodinou. A když se vydám do Ostravy, mám pocit viny, že bych měl být radši doma. Ale když už v Ostravě jsem, tak si to užiju. Mám to tam fakt rád a mám tam spoustu kamarádů. Tam je to takový svět sám pro sebe, a to i co se toho divadla týče. V Praze je kolik divadel? Šedesát? Ale když se člověk podívá na program, tak časem zjistí, že může jít tak na tři dobré věci za večer. V Ostravě jsou asi čtyři divadla a každý večer máte šanci zajít do nich na něco dobrého.

- Pátým rokem hrajete ve Švandově divadle. Je tohle divadlo vaše srdeční záležitost?

 Stoprocentně. Teď jsem měl tři dny volna a hned jsem tam běžel. Jeden den jsem tam strávil asi tři hodiny v divadelní kavárně. Druhý den byla zavřená, tak jsem zaběhl alespoň do šatny. Mám to tam rád a hlavně jsem věděl, že tam zase potkám všechny ty lidi, po kterých se mi už stýskalo. Švanďák mi přirostl k srdci, ale to neznamená, že se mi to samé nestane s Národním. Chce to jenom čas, teď jsem spíš plný natěšení a chvěju se z té nejistoty, co mě čeká, co se stane a jestli mi to půjde nebo nepůjde.

- Jste trémista?

Myslím, že ne. Tréma u mě přichází až v den premiéry. Ale to je pak strašný. To se potom vynahrazuje ten klidný čas před ní. Někdo si ji totiž dokáže dávkovat postupně, já ne.

- A vyburcuje vás k lepšímu výkonu?

Jak kdy. Někdy mě spíš sváže. Ale ono záleží na tom, co se stane, když člověk vyleze na jeviště. Jakmile se tam během pěti vteřin uvolní a zapomene na to, tak je to dobrý, ale jakmile zůstane v křeči celou dobu, je to v pr...

- Když jste přijel do Prahy na DAMU, měl jste problém se slezským přízvukem?

 Ani ne, protože už na té konzervatoři se nás ho snažili zbavit. Samozřejmě se ale vždycky něčím prozradím. Jinak by ale asi mluvila paní, která nám kontroluje mluvu na jevišti, ta tam vidí samé moravismy. A když zase přijedu k našim, všichni mi vyčítají, že mluvím pražsky, a to se fakt snažím mluvit po našimu (smích).

- Kolik vám momentálně leží na stole scénářů?

 Čtyři. Jsou to poslední díly seriálu, který právě točím pro televizi Prima.

- Hrajete hlavní roli?

Ano, detektiva.

- A nejste mladý na detektiva?

 No samozřejmě, že jsem. Ale budu se snažit, aby to nebylo to první, co si divák řekne. Ono je v tom seriálu ale docela vysvětleno, jak to, že je ten Beran takhle mladý.

- Jste dyslektik a dysgrafik. Máte s učením se textů problémy?

S učením ne. Mám problém si je přečíst, to mi zabere půl dne. Pak už mi to jde ale lehce.

- Takže když si scénář jednou přečtete, pak už se vám čte dobře?

To ne. To mi jde až tak napočtvrté, když to mám nějak v paměti a vím, že už jsem tu větu viděl. To první čtení je ale katastrofa, je to jeden velkej trapas, ale už jsem si na to asi zvykl.

- Takže se na čtených zkouškách stydíte?

Strašně. Mám kolegy, kteří přijdou na čtenou a v podstatě rovnou hrajou. To já nedám nikdy. Vůbec nemám šanci. Jsem proto rád, když scénář dostanu dopředu, mám šanci si to načíst a pak na zkoušce alespoň nekoktat. Protože když si to nenačtu, kolegové, kteří nevědí, že jsem dyslektik, na mě pak koukají a nechápou, co to přišlo a s kým že to mají hrát. A to je docela nepříjemný.

- A zkoušel jste i jiné metody učení? Jedna z nejlépe placených hereček světa Keira Knightley je také dyslektička a scénáře si prý nechává nahrát a pak se učí z audiozáznamu.

Jenže to já mám strach, že bych si zakódoval intonace, které tam být nemají. Snažím se být jako nepopsaný list, což může být docela problém, pokud nefunguje komunikace s režisérem, protože já sám nepřijdu na to, jak to mám dělat.

- Vás tedy musí režiséři milovat, když je posloucháte na slovo.

To zase ne (smích). Když už si myslím, že jsem pochopil, co se ode mě chce, tak se potom i hádám.

- Hádáte se hodně? Jste výbušný?

Jsem cholerik.

- Co vás vytáčí?


Hlavně věci, který nechápu. To, co můj mozek není schopen nikam zařadit. A pak mě ještě vytáčí nespravedlnost.

- Jste výbušný i ve vztahu?

Tak to je další věc, která mě umí vytočit. Tam je velký nepochopení. Vůbec celkově s ženami.

- Vy si nerozumíte s ženami?

Nerozumím. Vůbec. Některý věci nechápu a nikdy je asi ani nepochopím. Ale čím víc je nechápu, tím víc je miluju.

- Co třeba nechápete?

Takové maličkosti. Třeba když žena řekne modrá, a chlap si tedy myslí modrá a nakonec z toho vyplyne, že žena jenom nechce červenou. Ale jak mám tohle dopředu vědět? To jsou prostě dva naprosto odlišné světy a je vlastně zázrak, že se vzájemně potřebují a chtějí spolu žít. Ale mě tohle všechno baví, jenom to nechápu… Snažím se v těchto situacích držet, ale pak to jednou prostě bouchne.

- A to se projeví jak?

No já jsem spíš takovej ten typ, co odchází. Ale vzápětí se vracím. Z té fáze, kdy jsem odcházel z baráku, už jsem se dostal. Teď už si poodejdu jen tak o tři metry (smích). Ten, s kým se hádám, mezitím pochopí, že to nemá smysl, a probere to se mnou až další den, protože v tu chvíli je se mnou komunikace nemožná. Mám totiž klapky na očích a neexistuje nic jiného, než moje pravda. Je to strašný.

- A nejde vás v této situaci rozesmát?

Když to trvá dlouho, dojde mi, že jsem naštvanej jenom proto, abych naštvanej byl – a to je chvíle, kdy se zasměju. Ale v ten moment životně důležitého argumentu mě nerozesměje nic.

- Ani přítelkyně?

Ani ta.

- Takže máte momentálně nějakou?

Ano, už osm měsíců. Je to také herečka.

- A má jméno?

 (Smích). Má, a krásné. Jsem s ní moc šťastný.

- Takže s ní tolik nevybuchujete?

Právě že jo. Člověk si prostě vymezuje prostor. Když jsme spolu začali, hádali jsme se pořád, v podstatě jednou týdně. Teď se hádáme daleko míň. Byl jsem dlouho sám, takže jsem si musel zvyknout na život s někým dalším a hádky určují mantinely, takže jsou důležité.

- Režisér a šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar, který otevřeně přiznává, že je gay, o vás řekl, že jste Hamlet s nejhezčím zadkem? Co jste si v ten moment pomyslel?

 (Smích). Tak já jsem byl rád, že to konečně řekl někdo nahlas (smích). No, prostě to jen tak plácl a vůbec nevěděl, co tím způsobí a že na to budu muset neustále reagovat. To mu ještě řeknu.

- A řekl to před tím, nebo až po tom, co jste musel kvůli roli zhubnout deset kilo?

Myslím, že až po tom (smích).

- Byl jste před tím buclatý?

 Buclatý, jo, to je výborný slovo (smích). Ale byl, no. Mám k tomu trochu sklony. A on mě chtěl mít křehkého na duši i na těle. A tím, že jsem to věděl dostatečně dopředu, byl jsem pro to schopný udělat cokoliv.

- Jak jste hubl?

Začal jsem snídat, nejedl jsem smažený věci a spíš jsem se stravoval zdravě. Takže žádná drastická dieta. Ale i tu jsem kvůli jednomu natáčení držel. To jsem musel zhubnout třináct kilo za dva měsíce.

- To jde?

No jde, ale to jsem fakt jedl jenom jablka. A pil energy drinky, abych to natáčení přežil. Ale opravdu jsem těch třináct kilo shodil. Pak jsem ovšem zkolaboval.

- Skončil jste v nemocnici?

Ano. Do toho se přidala mononukleóza a šílená angína a museli mi řezat mandle. Nemohl jsem dýchat, takže jsem byl týden na jednotce intenzivní péče.

- A přesto jste pak kvůli Hamletovi hubnul znovu. To byla tak vysněná role?

No, ono se to neříká nahlas, ale to víte, že jsem si ho chtěl zahrát. Nečekal jsem ale, že to přijde takhle brzo. Když jsem pak viděl obsazení, padla na mě šílená zodpovědnost a obrovské očekávání, ale byl to splněný sen a pořád se těším na každé představení. Teď máme už pětapadesátou reprízu, nádhera!

- Navíc tahle role asi hodně přispěla k tomu, že jste dostal Cenu Alfréda Radoka.

Je to pěkný. To už je takové poplácání po rameni a člověk si řekne, že tu práci nedělá úplně blbě.

- Byli na předávání cen vaši rodiče?

Ne, a v podstatě jsem tam nebyl ani já. Protože jsme měli zrovna ve Švanďáku premiéru, takže jsem tam jel tu cenu o pauze pouze vyzvednout a zase jsem valil na druhou půlku do divadla. Bylo to hektický, ale krásný. Jako z filmu, to už asi nezažiju.

- Jak jste pak odehrál tu druhou půlku představení?S blaženým úsměvem na tváři?

Koncentrovat se bylo strašně těžký, ale já jsem zároveň věděl, že to musím zvládnout, už proto, že mi v divadle vyšli vstříc, abych si tu cenu mohl vyzvednout. Protáhli pauzu o pět minut a vezl mě tam sám pan ředitel.

- Jak reagovali na ocenění rodiče?

Maminka reagovala geniálně… Ale ne, to vlastně bylo na nominaci na Thálii. Mamince jsem to hned volal a ona jen řekla:,Fakt jo? A už jsi obědval?´ (smích). My prostě nejsme divadelní rodina, takže se to u nás tolik neprožívá. Rodiče z toho samozřejmě radost mají, ale tím to končí a je to vlastně super, protože mě jejich reakce vždycky zase vrátí nohama na zem.

- A jezdí se na vás dívat, jak v Praze hrajete?

Jo, to jezdí, skoro na každou premiéru.

- Byli rádi, že jste šel před lety na konzervatoř?

Oni byli právě úplně skvělí, a jak nikdy neměli s divadlem nic společného, nechali mi úplně svobodnou ruku a neustále opakovali, ať dělám to, co mě baví. Přitom jsme bydleli v baráku a občas by se asi hodilo taťkovi s něčím pomoct. Já byl místo toho od rána do večera ve škole a večer ještě na představeních.

- Když jsem si zadala na YouTube vaše jméno, vyskočilo na mě video s autonehodou z roku 2009. Co to je?

To jsme na dálnici převrátili auto na střechu. Já seděl vzadu a kamarádka řídila – předjížděla auto, jenže si nevšimla, že nás zároveň předjíždí další auto. To řídila taková mladá holka, která se lekla a jak trhla volantem, zablokovaly se jí kola a auto udělalo tři kotrmelce. Moje kamarádka byla v šoku, nechtěla zastavit a pořád jen opakovala, že nestihneme představení. Zastavila až po dvou stech metrech. Když jsem k tomu havarovanému autu běžel, stála u něj holka se svým klukem. Ona měla v ruce střep a jemu nebylo vůbec nic. Jenže to už moje kamarádka volala pomoc a neustále do telefonu opakovala, že na dálnici zabila dva lidi. Takže tam okamžitě letěl vrtulník, který byl ale vzápětí odvolán, protože se vážně skoro nic nestalo. Dobrý ale bylo, že ti dva, co jsme málem zabili, se zrovna jeli podívat na představení, ve kterém jsme hráli. Bohužel ho ale nestihli, protože museli na vyšetření do nemocnice.

- Už jste dodělal DAMU?

Teda, to je podpásovka (smích)! No, nedodělal. A už ani nedodělám, už mě prý vyhodili. Já jsem to oddaloval a pořád jsem ve škole všechno odkládal a pak mi jednou zavolali do divadla na zkoušku z knihovny DAMU a říkali: "Dobrý den, máte půjčené nějaké knihy, mohl byste je vrátit? Ukončil jste studium, tak bychom je chtěli zpět." Já řekl, že jsem studium neukončil, a oni: "Aha, takže vy to nevíte? Tak vám bylo ukončeno."

- Mrzelo vás to?

Mrzelo, ale hlavně kvůli mámě. Ona si chtěla jít poplakat na promoci a já jí to nesplnil, a to je mi nejvíc líto. Prostě byla ochuzena o ten zážitek. A to po mně chtěla jenom dvě věci: ať dodělám DAMU a přestanu kouřit. Takže už zbývá jenom to kouření.

Patrik Děrgel (26) Pochází z Bohumína. Odmalička hrál hokej, dokonce chodil do hokejové základní školy. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, DAMU v Praze nedokončil (odkládal zkoušky, až ho vyhodili). Herecké zkušenosti sbíral v ostravských divadlech, v Praze pak hrál pět let ve Švandově divadle, mj. i Hamleta (dostal za něj Cenu Alfréda Radoka a byl nominován na cenu Thálie).

"Žil jsem jenom tou rolí, nedokázal jsem se na nic jiného soustředit. Závidím kolegyním, které zvládnou vychovávat děti, vařit, dokážou doma vypnout. Já se nepostaral ani o složenky, po premiéře jsem šel doplatit plyn za několik měsíců," přiznal v rozhovoru pro Divadelní noviny.

Nyní podepsal smlouvu v Národním divadle. Proslavil se ale především díky televiznímu seriálu Ulice, objevil se i v dalších seriálech (Sanitka 2, Kriminálka Anděl, VIP vraždy), ve filmových pohádkách Škola princů či Korunní princ, nebo v dramatu Hořící keř.

"Konečně někdo nahlas řekl, že mám pěkný zadek."