4.11.2015 - Přestoupit jsem nikdy nechtěl, jsem opavský patriot

Sportovní vzpomínání

Jiří Pospěch, velký srdcař a skvělý levý obránce někdejšího Ostroje Opava, říká: Jednou ze zajímavých postav opavské fotbalové historie je Jiří Pospěch. Velký srdcař a skvělý levý obránce patřil k velkým oporám tehdejšího Ostroje Opava, jehož byl několik sezon kapitánem. Tehdejší velký elegán stále fotbal sleduje, stále má k němu blízko, a to i díky svému synovi Zdeňkovi, který to dotáhl z Kylešovic až do národního týmu. Bývalý elegán fotbalových trávníků je na svého potomka náležitě hrdý. Rád také vzpomíná na legendárního trenéra Evžena Hadamczika. Radostmudělají vnoučata a těší se také na to, až bude mít s manželkou zahrádku.

- Naše povídání začneme o vašem synovi Zdeňkovi, který to dotáhl až do národního týmu, to člověka určitě potěší.

Samozřejmě. Avšak i dcera Andrea byla do sportu zapálená, dělala judo a nebyla v něm špatná. Zdeněk začal s fotbalem, stejně jako já v Kylešovicích. Vzal jsem ho poté do Opavy ke Zdeňku Knoppovi, který ho vytáhl nahoru.

- Zprvu to ale nevypadalo, že by tak zazářil. Přece jen za Opavu toho moc nenahrál.

Jak jsem již řekl, Opavě chybí rezervní tým, proto chodil po hostováních. Je to ale cílevědomý kluk, tvrdý, poctivý, vždy šel tvrdě za svým cílem. Za Opavu kopal jen půl roku a pak si ho vytáhl Baník.

- Tam se mu zprvu moc nechtělo…

Po prvním tréninku se vrátil domů, že už se tam nevrátí. Nepadl si do oka s trenérem Jarabinským. Nakonec ale v Baníku zůstal a udělal dobře.

- Následoval přechod do Sparty, tím jste ale prý příliš nadšený nebyl, je to tak?

Musím přiznat, že ne. Vadilo mi, že jde zrovna do Sparty. Víte, jak ji tady na Moravě a ve Slezsku máme všichni rádi... Nakonec jsem to musel skousnout.

- Zdeněk si zahrál i v evropských klubech Kodani a Mohuči, určitě jste ho viděl v akci. Který zápas vám zůstal nejvíce v paměti?

Pamatuji si, když hrál Bayern Mnichov v Mohuči. Měl jsem možnost sedět na tribuně, stadion byl zaplněný do posledního místečka, skvělá atmosféra – a na hřišti náš Zdeněk. Pro mě jako pro otce to byl krásný pocit.

- Nyní se Zdeněk vrátil do Opavy, chodíte se na něj dívat?

Ano, je radost se na něj dívat. Podlemě měl ale zůstat v Německu, na bundesligu by měl. Myslím si, že nyní je otrávený tím, co se děje v českém fotbale. Trošku mě štve, že až skončí kariéru, nebude chtít u fotbalu zůstat, což už avizoval.

- Co říkáte na současné opavské výkony?

Jsou pro mě zklamání, Opava má – hlavně doma by měla – vyhrávat, už kvůli lidem, kteří jí chodí fandit. Zdeňkovi je šestatřicet a převyšuje ostatní, to není dobré zjištění.

- Pojďme nyní k vám. S fotbalem jste začínal v Kylešovicích, nakonec jste ale zakotvil v Městských sadech…

Moje cesta za fotbalem odstartovala v Kylešovicích, vlastně první impulz přišel od mého bratra Karla. Tuším, že snad v 7. třídě mě můj švagr Milan Huška vzal na zkoušku do Opavy. Tehdy vedl žáky Luděk Domžal a pod jeho dohledem jsem se dostal až do dorostu, kde jsem tři roky hrával dorosteneckou ligu, kam jsme postupovali až z kraje. Muži tenkrát vyhráli divizi, vedl je Evžen Hadamczik. Byl to trenér, jenž dával hodně šanci mladým, což byl i můj případ, a ještě před vojnou jsem odehrál za muže několik přátelských zápasů.

- Celou kariéru jste prožil v opavském dresu, tedy až na vojnu v Kroměříži…

(Pousměje se.) Na vojnu ale vzpomínám rád. Potkal jsem se s celou řadou dobrých kluků. Dukla sváděla tenkrát tuhé boje s konkurenční Slavií. Ony ty dva roky byly specifické i v tom, že jsme hráli na škváře, a když zapršelo, tak to bylo opravdu pekelné.

- Po vojně jste se vrátil domů, Opava byla jasná volba?

Táhlo mě to domů, navíc jsem měl nemocného otce a Opava měla o mé služby zájem. Kontaktoval mě trenér Evžen Hadamczik, spolu se mnou se vrátili i Verner Lička a Jarda Rovňan. Já jsem byl vždy opavským patriotem, neměl jsem ani zájem jít někam jinam.

- V prvním týmu jste se napevno zabydlel v roce 1975. Stejně jako váš slavnější syn jste hrál krajního beka, z pravé strany vás ale dali na levou…

Bylo to v době, kdy Opava začala hrát třetí ligu pod Ostrojem. V kabině byla velká konkurence. Na pozici levého beka hrál Emil Peterek, toho trenér Hadamczik vysunul do útoku, a já šel na levého beka, přitom jsem levou neuměl vůbec kopat. Nakonec jsem si zvykl a na levé straně jsem toho odehrál strašně moc. Tento trenérův tah se ukázal jako velmi zdařilý.

- Hráli jste na špici, ale postoupit se vám nepodařilo. Proč?

Bylo období, kdy jsme vedli. Jenomže trenér Hadamczik odešel do Baníku Ostrava. Myslím si, že kdyby zůstal, tak se nám to mohlo povést.

- Opava je fotbalové město. Určitě i za vaší éry chodily na stadion slušné divácké návštěvy.

V Opavě mají lidé fotbal rádi. Dá se říci, že je tady po něm hlad. Na našich zápasech bývala také skvělá atmosféra, hráli jsme celou řadu derby, vždyť stejnou soutěž hrály Válcovny, Poruba, Havířov, Vítkovice, Bohumín, Třinec. Zápasy s těmito soupeři byly vždy atraktivní a pořádně vyhecované jak na hřišti, tak v hledišti.

- Hned několik vašich spoluhráčů to dotáhlo až do první ligy. Vy jste neměl v úmyslu Opavu opustit a zkusit fotbal jinde? Nebo nabídky nebyly?

O nabídky nešlo, ale já jsem patriot. V Opavě jsem s fotbalem začal a také skončil. Opravdu jsem neměl potřebu nikam chodit.

- Generálním sponzorem klubu byl Ostroj Opava, to znamená, že všichni jste byli zaměstnáni v Ostroji?

Dá se to tak říci. Měli jsme díky Ostroji vytvořeny skvělé podmínky. Dopoledne jsme chodili do práce, odpoledne se pak věnovali jenom fotbalu.

- Vy jste tým vedl téměř sedm let z pozice kapitána. Tradovalo se, že právě kapitána čekal každé pondělí rozbor s vedením podniku.

(Usměje se.) Přesně tak. Chodilo se na konzultace za vedením. Říkalo se tomu hodnocení a prezentace podniku.

- Existují za vaši dobu trenéři, kteří hodně ovlivnili vaši kariéru?

Velmi rád vzpomínám na Evžena Hadamczika, velmi seriózní pán. Své práci rozuměl, byl fotbalu oddaný, řadu hráčů vytáhl až do ligy. Hlavně co řekl, to platilo. Druhým takovým byl Milan Pouba, výborný člověk a trenér, a to přesto, že byl hodně přísný. No a nesním také opomenout Zdeňka Javorka, trenéra, jehož rukama prošla celá řada skvělých hráčů.

- Téměř sedm let jste v Opavě kapitánoval, profi kariéru jste ale ukončil vcelku zajímavě...

Nechal jsem se na vlastní žádost přeřadit do béčka, bylo mi třicet a cítil jsem se starý. Rezervní tým by měl mít každý profesionální tým. Přece jen kluci po dorostu nemají kam jít, přechod do áčka je pro ně těžký, navíc ne všichni na něj mají. Viděl jsem to i na Zdeňkovi. Opava neměla rezervu a on musel putovat do NH Ostrava a Třince.

- V rezervě ale vaše kariéra nekončila…

Hrával jsem v Hradci nad Moravicí, Oldřišově a s fotbalem končil v Kylešovicích, kde jsem poté ještě trénoval.

---

Jiří Pospěch Narodil se v roce 1954, obránce. Kluby: Ostroj Opava, Dukla Kroměříž, Hradec nad Moravicí, Oldřišov, Kylešovice. Rodina: manželka Jaromíra, dcera Andrea, synové Zdeněk (současný hráč SFC Opava, bývalý reprezentant) a Jiří. Tři vnoučata – Nikolka, Jiří, Nela.