16.11.2015 - Co děcák schvátí, už nenavrátí

V Česku jsou ústavy, které za péči o jedno dítě umějí utratit i milion korun ročně. Na dětech se to příliš neprojeví. Z dětských delikventů vyrůstají kriminálníci. Ostatní ohrožuje bezdomovectví.

Luděk Kvapil, starosta Kmetiněvsi, žasne nad českým systémem dětských domovů a pasťáků. V jeho obci třináctiletý hoch na Nový rok 2004 pobodal, zavraždil a znásilnil spolužačku. Odhalily ho až rozsáhlé testy DNA u 700 obyvatel obce. Pubescent se na základě verdiktu soudu dostal do výchovného ústavu v Boleticích, pak ho přemístili na pražský Klíčov. V podstatě náhodou starosta Kmetiněvsi zjistil, že vraha za dobré chování pouštějí z ústavu na vycházky a může se běžně stýkat s rodinou. "Jak může mít vrah dobré chování? Člověk s diagnózou sadistického nekrofila se má léčit, i když je dítě. Jak se mohl takový neřád volně pohybovat po republice?" diví se ještě dnes starosta. Z dětského vraha je dnes čtyřiadvacetiletý dospělý muž. A nepolepšil se. Zhruba před rokem ho soud poslal za mříže za loupežné přepadení.

Zákaz mluvit

V jiném obsazení a s méně krutým scénářem se podobný příběh odehrává všude po republice. Měly by si ho nastudovat i znesvářené ministryně sociálních věcí a školství Michaela Marksová a Kateřina Valachová (obě ČSSD), předtím než odstartují nebo zarazí reformu ústavní péče. Pokud to některá z nich ještě neví, také z případu dětského vraha by mohly zjistit, že je systém zoufale nefunkční. Plýtvá bídně zaplaceným úsilím pedagogů, etopedů, psychologů a dalších, bez jejichž nasazení by se dávno úplně rozpadl. Dětský vrah dokáže ještě jinou věc: se zarážející přesností odhaluje, proč je ústavní péče tak drahá. Dá to trochu pátrání. Přesné informace o tom, kam mizí peníze určené na fungování diagnostických a výchovných ústavů i dětských domovů, není možné získat ani z ministerstva školství, které tuto síť spravuje.

"Speciální pedagogové v zásadě nemají vlastní odbory. Každý, kdo by proti současnému stavu vystoupil, se musí bát, že o své místo dříve nebo později přijde. Je tam ohromný strach o něčem mluvit," říká psychopatolog Andrej Drbohlav. Má pověst neformálního mluvčího kriticky smýšlejících lidí z ústavní péče. Jejich důvěru si získal díky rozsáhlému výzkumu 400 případů nejhorších dětských kriminálníků. Jakmile se svými poznatky začal seznamovat veřejnost, ředitelé některých ústavů mu zakázali vstup do budov. "Omlouvali se, že je to na příkaz shora. Já jsem v tom nešťoural. To ani nemá cenu," řekl TÝDNU Drbohlav.

Cenné jsou jeho poznatky o poměrech v domovech, jež vedly k zarážejícím výpočtům. Ze všech zkoumaných případů dětských delikventů vybral 50 chlapců, kteří si byli na základě několika hledisek velmi podobní. Zjistil, že těchto 50 kluků mělo v souhrnu 232 sourozenců, kteří jsou rovněž v ústavní péči. To znamená, že 50 matek a 50 otců zplodilo dohromady 282 dětí, o které se stát musí starat. Péče o těchto 282 jedinců stojí 141 milionů ročně a v průměru jsou v ústavu od sedmi let. "Každá z položek je jasně daná. Za těchto 282 jedinců z 50 rodin utratí stát 1,5 miliardy korun od dětství do jejich plnoletosti," spočítal Drbohlav.

Působí to dojmem, že se systém sám stará o to, aby v domovech bylo dostatek dětí. A určitě nejde jen o rodiny delikventů. "V děcáku byl můj otec, můj strýc, můj bratr a já. Co dětský domov schvátí, už nenavrátí," řekl aktivista Michal Ďorď. Pracuje v organizaci Vteřina poté, která se snaží o nápravu poměrů v dětských domovech. "Odebrali mě matce, protože dostala od obce sociální bydlení a úředníci pak zjistili, že byt je nevyhovující. Měli jí raději pomoct, místo aby jí sebrali děti." V ústavu prožil celé dětství a dospívání. Dnes patří k vehementním zastáncům reformy pod taktovkou ministryně Marksové.

Kam mizí peníze?

Do počítání se pustil také Gracián Svačina, odchovanec dětského domova, který na tamní poměry poukazoval, už když byl v jeho péči: "Četl jsem, že jedno dítě v děcáku stojí měsíčně 35 tisíc korun. Viděno touhle optikou jsem v podstatě milionové dítě. Za těch třináct let jsem stát vyšel na tři a půl milionu – a k tomu ještě dva bráchové. Nabízí se, jestli ty peníze, co na nás šly, byly skutečně dobře využité."

Tato slova pronesl v roce 2013. Tehdy systém vychovával jedno dítě v průměru za 420 tisíc korun ročně. Za tu dobu částka vzrostla podle neoficiálních propočtů zhruba o sto tisíc. Na nehospodárnost ústavní péče poukazuje pravidelně i ministryně Marksová. "Během posledních let zůstal objem peněz vynakládaných na ústavní péči stejný navzdory dlouhodobému výraznému poklesu počtu dětí umísťovaných do ústavních zařízení. Výrazně se tak zvyšují průměrné náklady na jedno dítě za měsíc," stojí v materiálu, jímž ministerstvo zdůvodňuje chystanou reformu.

TÝDEN se snažil vypátrat, kam peníze mizí. Podle zákona o svobodném přístupu k informacím žádal po ministerstvu školství, aby u konkrétních diagnostických ústavů a dětských domovů zveřejnilo počty dětí a zaměstnanců. Ministerstvo poskytlo zkreslené údaje. Uvádí například, že Dětský diagnostický ústav v brněnské ulici Hlinky letos přijal 192 dětí. Důvěryhodné zdroje TÝDNE z prostředí dětských domovů však uvádějí, že se aktuálně stará pouze o osm chovanců. Jde o setrvalý stav. Počet udávaný ministerstvem je prý pouhá hra s čísly. O družinu osmi dětí v Brně pečuje podle tabulek ministerstva 38 zaměstnanců. Starost o jednoho chovance v brněnském zařízení tedy stojí více než milion korun ročně.

Vládci systému

"Kritici ústavní péče říkají, že zařízení nemají děti. Není to pravda," řekl Jaroslav Dvořák, ředitel Diagnostického ústavu pro mládež v pražské Lublaňské ulici. Dříve předsedal vlivné Asociaci náhradní výchovy a dodnes patří k předním zastáncům současného systému. Tvrdí, že v brněnských Hlinkách je malý diagnostický ústav s malou kapacitou. Naopak severočeské "diagnosťáky" jsou podle něho přeplněné. Dvořák odmítá, že by péče o děti mohla být levnější. "My máme zrovna teď také málo dětí, ale nemůžeme propustit učitele, vychovatele a psychology. Nemůžeme zavřít půlku baráku a otevřít ji, až dětí bude víc. Náklady se s klesajícím počtem dětí nesníží," uvedl Dvořák, který má podle kritiků zásadní vliv na celý systém. Opírá ho o dlouholetou praxi, ale především o pozici ředitele klíčového zařízení.

"Jsou to diagnostické ústavy, kdo řídí systém ústavní péče," říká Drahoslava Horsáková, jež v minulosti vedla výchovný ústav ve východočeských Králíkách. Byla členkou neformální skupiny ředitelů ústavů a ministerských úředníků, kteří se snažili změnit systém zevnitř. Nikdo z nich nezůstal ve své funkci. Na nepřekonatelný odpor narazili především v diagnostických ústavech.

Tato zařízení by měla roztřídit děti podle jejich potřeb. Často ovšem fungují na základě osobních vazeb mezi řediteli, kteří si děti posílají jako komoditu. Čím více dětí, tím více peněz. "V mém případě se to projevilo v okamžiku, kdy jsem se začala ozývat. Diagnostický ústav v Bohumíně mi přestal posílat děti a Králíky byly rázem na zavření," uvedla Horsáková. Nikoho prý nezajímalo, že její zařízení před časem utratilo miliony za rekonstrukci a zaměstnanci podepsali nové pracovní smlouvy. Nepohodlná ředitelka musela pryč a na náklady se nehledělo.

Tvrdý odpor

O diagnostických ústavech se často hovoří jako o dědictví po Sovětském svazu, které v ostatních státech EU nemá obdoby. "Copak všechno, co vymysleli komunisté, musí být špatné? Náš systém navíc navazuje na prvorepublikovou tradici takzvaných roztřiďovacích ústavů," hájil Dvořák diagnostické ústavy.

Právě v nich ministryně Marksová naráží na nejtvrdší odpor vůči své reformě. Chce převést všechna zařízení pečující o ohrožené děti pod pravomoc svého ministerstva. Z diagnostických ústavů by se pak stala preventivní centra, kam by si problémové rodiny chodily pro pomoc. "Rozbije se celý systém péče o ohrožené děti, takže jim nebude poskytnuta odpovídající podpora včas a v takové kvalitě jako nyní," okomentoval Dvořák plány ministryně.

"Návrh předpokládá, že by o umístění dítěte rozhodovali lidé z resortu sociálních věcí. Dnes o tom musí rozhodovat soud. Resort si také celý systém bude kontrolovat. Co z toho vznikne? Naprostý monopol a neuhlídatelný moloch. Když se podíváte na podklady z ministerstva, kdo to financuje? Norské fondy. Jde o čerpání peněz na něco, co nepotřebujeme," tvrdí Dvořák.

Při řečech o systémových změnách se obvykle vytrácejí osudy jednotlivců. Z tohoto pohledu je zajímavý právě případ dětského vraha z Kmetiněvsi. Nad osudem delikventa měl podle všeho bdít právě ústav řízený Dvořákem. Pod tohoto ředitele spadá i výchovný ústav na pražském Klíčově, kde vrah dostával vycházky. "Když byl ale v ústavu, sekal latinu. Potíž je v tom, že když opustil ústav, měl se mu někdo následně věnovat. To je ale v gesci ministerstva práce a sociálních věcí. Kde tedy selhala péče?" ptal se ředitel diagnostického ústavu.

Kriminál a ulice

Odpověď nabízí opět psychopatolog Drbohlav. Odmítá se zabývat excesy ústavů a jednotlivců. Viní celý systém. Z jeho pohledu se chyby nejvíce projevují právě na mladistvých delikventech. Všude je to stejné. Kluci v ústavu prožijí celý rok a zvykají si na režim. Dělají to neradi, protože zpravidla nikdy žádný nezažili. Vyvolává to řadu konfliktů. Pak přijde léto a ústavy je na prázdniny propustí do jejich rodin, jako se to stalo s vrahem z Kmetiněvsi.

A rodiny jsou velmi často tím nejhorším, co je v jejich životě potkalo. Přesto v nich chlapci vidí vzory. Například tátu, který si dokáže zjednat respekt a přinést domů peníze. Berou jako přirozené, že si občas jde sednout do kriminálu. "Rodiny byly strůjci celé vývojové cesty těch kluků. Dovedly je ke kriminalitě, nepředaly jim žádné morální hodnoty. Návrat k rodinnému krbu je obrovskou chybou. V tom selháváme. Je odborně naivní a neefektivní jednat v přesvědčení, že rodina je pro dítě to nejlepší. Tak to v mnoha případech skutečně není. Jestli pro ně můžeme něco udělat, dejme je v první řadě co nejdál od jejich rodin," uvedl Drbohlav. U tohoto opatření by podle něho měly začít změny v péči o vysoce agresivní a patologické jedince. Zatímco velká část mladých kriminálníků skončí opět v base, děti z "běžných" dětských domovů mají narýsovanou jinou cestu. Podle průzkumu charitativní organizace Naděje měla téměř polovina bezdomovců v minulosti nějakou zkušenost s dětským domovem.

---

Počty dětí neklesají Stát ročně odebere rodičům nebo jiným příbuzným 2500 až 3000 dětí. Z toho část končí u pěstounů, část v domovech zřizovaných kraji, část v ústavech, které spadají pod ministerstvo školství. V posledně jmenovaných jich ve školním roce 2014/2015 bylo umístěných 2228 a staralo se o ně 1981 zaměstnanců. Oproti předchozím rokům se sice počet zaměstnanců i dětí snižoval, ale nijak výrazně. Dva roky předtím totiž bylo v ústavech patřících pod MŠMT 2531 dětí a 2064 zaměstnanců.