27.11.2015 - Svět kolem nás je plný temných koutů, jen nejsou na očích...

Hovoříme s autorem napínavých thrillerů Richardem Sklářem, který říká:

Ostrava – V prodejně Knihy Dobrovský v obchodním centru Forum Nová Karolina v Ostravě se dnes od 16. 30 hodin uskuteční autogramiáda a beseda s prozaikem Richardem Sklářem. Právě v těchto dnech vychází jeho román v syrovém severském stylu nazvaný Anděl smrti. To byl také důvod k rozhovoru s Richardem Sklářem (narozen 1968), rodákem z Bohumína, který vyrůstal v Orlové, později absolvoval Vysokou školu báňskou v Ostravě a živí se jako publicista, spisovatel, ale také jako marketingový a reklamní pracovník.

Máte na svém kontě – mimo jiné – zatím dva knižní thrillery – Vila na Sadové a Anděl smrti. Proč jste se dal na psaní knih s kriminální tématikou? Nenašel jste inspiraci v současném boomu skandinávské literatury?

Napsat knížku zase není tak těžké, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jako spoluautor mám za sebou dvě humorné publikace a pociťoval jsem potřebu přepnout humor do jeho syrovější podoby. A pokud se nabízí spojitost se skandinávskou literaturou, tak kus pravdy v tom je. I můj příběh se odehrává místopisně na severu. Mám za to, že i svět kolem nás je plný temných koutů, jen nejsou tak na očích. Umíme to lépe skrývat. Nahlédnout do nich pak bolí tím více. Asi jako když si sloupnete velký strup na noze a v otevřené ráně se rýpete rezavým hřebíkem.

Čím vás láká vila na Sadové v Ostravě? Dávnou či ne tak dávnou minulostí?

Vila na Sadové je na první pohled velice tajemný objekt. Pokud jste se někdy procházel po Sadové ulici v Ostravě v Komenského sadech… Všimnete si, že se jedná o jeden z mála domů, kterému se rozsáhlejší facelifting zatím vyhýbá. Někdo se sice o dům stará, seká trávu na zahradě, občas větrá. Ale cítíte, že ten sošný dům má svá tajemství. A právě ta, o kterých nemám ani tušení, byla roznětkou, která mě navedla k příběhům vily. Pak jen stačí povolit uzdu fantazii a představit si, jak to tady asi muselo vypadat za války. Jací lidé tady bydleli a co vše prožívali. Pak se trochu povrtáte v archivech, necháte prolnout skutečná fakta s tím, co by se mohlo stát, a příběh je na světě. Nechám pak na dobré vůli čtenáře, aby si sám ověřil, co všechno je pravda a co je ještě větší pravda.

Prošel jste už řadou profesí – fotografa, publicisty, ale třeba i kondičního trenéra pro pracovníky Útvaru rychlého nasazení (URNA)… Proč právě pro URNA?

Profese kondičního trenéra vyplynula z mého zájmu o americká esa kulturistiky. Tenkrát, v počátku devadesátých let, byl útlum strojírenství a těžký průmysl šel nejen na Ostravsku "do kopru". Nebyl jsem si sám sebou jist, jestli bych ve vystudovaném oboru byl někomu prospěšný. Navíc u mě vrcholila posedlost činkami a krásou silného těla, takže nabízenému místu v prvním fitcentru v Ostravě v Hotelovém domě Jindřich prostě nešlo odolat. Vté době se také formovala URNA a kluci si k nám chodili vylepšovat kondici, takže v tomhle směru můžu říci, že jsem byl u toho. V knížce Anděl smrti je opět hodně autobiografických prvků, které se vážou k tomuhle období.

Můžete nám tedy prozradit, jaká je vaše původní profese? Pracoval jste také někdy ve složkách ministerstva vnitra, anebo dokonce zpravodajských službách?

Po ukončení tříleté kariéry fitness trenéra jsem asi pět let programoval CNC stroje v tehdejší Nové huti Ostrava. To byla krásná práce. Přesná a přitom tvůrčí. Někdy se stalo, že jediná chyba v desetinné čárce způsobila nájezd nástroje rychloposuvem do materiálu, a to pak po dílně létaly kusy železa. Naštěstí tohle se mi přihodilo jen asi dvakrát. Ve státních službách jsem nikdy nebyl, ale mám hodně známých, kteří pod slibem nejhlubší anonymity občas něco nastíní, a to je pak inspirace pro zajímavý příběh.

Kde berete náměty svých knih?

Podněty jsou všude kolem, stačí se jen dívat. Tak třeba potkáte paní bez domova, která krmí svého pejska. Psisko vypadá jako ze žurnálu, nedá vám to, pochválíte tu péči a během chvíle máte téma na dvě knížky. Pak vidíte městské policisty, chlapy jako hory, kteří se věnují nejjednodušší činnosti – ranní ozbrojené procházce po parku Komenského, kde se snad nikdy nikomu nic nestalo. Máte chuť jim jako jejich zaměstnavatel – daňový poplatník – něco od plic říct. Ale pak si jdete po svých a spočítáte jim to v knížce. Noa v neposlední řadě je tady politika. Rakovinou korupce prolezlá až hanba. Jako řadový volič dnes už neovlivníte nic, defenestrace by sice byla jednou z možností, ale naštěstí máte ještě jinou alternativu. Občanskou nespokojenost za bezostyšnou touhu po moci a majetku nás všech jim vytmavit v příběhu.

V čem podle vás může Anděl smrti zaujmout čtenáře?

V první řadě obálkou, ta je sama o sobě příběhem. Vznikla úplně náhodně při procházce na hranici mezi Orlovou a Petřvaldem, po ulici nesoucí honosný název Parys. Na větvi keře byla napíchnutá hlava panenky. Pokud bych tuhle situaci zažil za slunného léta, možná by vznikl příběh lechtivý, či lehce humorný, ale byl zrovna lezavý únor, podvečer. Ve vzduchu štípající kouř z hořícího uhlí a "v křaku" urvaná blonďatá hlava panenky. Vytřeštěné, mrtvé modré oči. To je ta pravá romantika…

Jste rodákem z Bohumína? Žijete stále v Moravskoslezském kraji, anebo jinde?

Vyrůstal jsem v Orlové, v Karviné jsem v osmdesátých letech studoval na strojní průmyslovce. Tenkrát byla každodenní cesta do školy a zpět díky důlní činnosti doslova jízdou přes měsíční krajinu. Ale bylo to mládí a člověk si všechno po těch letech tak trochu idealizuje. V současnosti bydlím v centru Ostravy, a pokud okolnosti dovolí, budu tady bydlet i nadále.



MINIVIZITKA
RICHARD SKLÁŘ, narozen 9. července 1968 v Bohumíně, absolvent Vysoké školy báňské v Ostravě, spisovatel, publicista, reklamní pracovník. Napsal knihy Vila na Sadové, Anděl smrti. Je spoluautorem fotopublikace Ostraváci všem (s Borisem Rennerem). Dříve fotil umělecké a propagační fotky pro OKD, v devadesátých letech trénoval kondičně lidi z URNA a s Michalem Kavalčíkem (Ruda z Ostravy) vydal dvě knihy a nazpívali spolu přes padesát songů.