PATRIK DĚRGEL

Omlouváme se těm, kteří se těší na sentimentální rozhovor o Vánocích a štědrovečerní pohádce, kde Patrik Děrgel hraje prince. Ovšem i Patrikův příběh a jeho postřehy stojí za přečtení. Nebo snad znáte jiného Hamleta, který bojoval s fobií z restaurací a hrál hokejovou dorosteneckou extraligu?

• Vy jste prý Hamlet s nejhezčím zadkem?

(Místo odpovědi se nejdřív dlouze rozesměje.) Mám se k tomu vyjádřit?

• Zaskočilo vás to? Divadelní režisér Daniel Špinar to o vás řekl už před dvěma lety.

On hlavně vůbec netušil, co tím způsobí. Že dva roky po Hamletově premiéře z toho bude první otázka v rozhovoru.

• Tušíte, jak na ten postřeh přišel?

To představení končí tím, že odcházím umřít, zády k publiku - nahý. David to režíroval a asi, jak při zkouškách vždycky trvá, než se to správně nasvítí, musel dlouhé chvíle trávit koukáním na můj zadek.

• Takže nejsem první, kdo se ptá?

Už jsem si na to zvykl. Stalo se mi i to, že jsem se byl podívat na představení jednoho ostravského divadla a na baru mě potkal jejich šéf, podáváme si ruce a on: "Dobrý den, to jste vy, ten Hamlet s tím nejpěknějším zadkem!" Když vám to řekne člověk na pozdrav, tak vás to překvapí. Může váš zadek zvyšovat Národnímu divadlu návštěvnost? Kdyby se tak dělo jen kvůli mému zadku, bylo by to smutné.

• Je hezký zadek pro herce důležitý?

Odkojený Ostravou jsem byl přesvědčený, že podstatné je, co z herce k divákovi vychází zevnitř. A myslím si to doteď. Ale pod vlivem Dana Špinara jsem začal připouštět, že divadlo je i estetický zážitek. Že herec není jen duše, ale že i jeho tělo je nástroj. Hamleta jsme začali zkoušet po prázdninách, které jsem strávil doma na výkrmu od maminky, takže jsem dost přibral. Ale bylo mi to jedno, byl jsem sám se sebou spokojený. A pak mě viděl Dan: "Okamžitě deset kilo dolů!" Proč? V tom přece Hamlet není, říkám. Ale on mi vysvětlil, že ten kluk není hromotluk, že je mladý a křehký, a to i tělesně. Tak jsem přestal diskutovat a těch deset kilo shodil.

• Pozornost budí i vaše husté obočí.

Toho si nejde nevšimnout, když do místnosti vejde nejdřív mé obočí a někde za ním jsem schovaný já. V civilu je to jedno, na divadle asi taky, ale když jsem točil o prázdninách seriál VIP vraždy, asi po třech natáčecích dnech došli k tomu, jestli by to nešlo protrhat. Na kameře člověk působí trochu jinak. A já vypadal, jako že mám oči schované za křovím.

UTRPENÍ S KORÝTKEM

• Máte Facebook?

Ne.

• A důvod?

Když začal boom s Facebookem, nezachytil jsem, o co na té síti jde. Nechci se dozvídat, jak kamarádi žijí a co dělají, z počítače. Chci se to od nich dozvídat v kavárně, na chalupě, na výletě. Druhý důvod je, že vůbec nemám vřelý vztah k počítačům. Technická pecka pro mě je už to, že jsem si nedávno koupil mobil s internetem.

• Že nemáte vřelý vztah k počítačům, to si vysvětlujete jak?

Doma jsme dlouho na počítač ani neměli, pak jsem ho dostal, ale žádný supermoderní stroj, takže mě ani nemohly chytnout hry. Radši jsem chodil ven. A na DAMU jsem počítač nepotřeboval. Teď jsem si koupil notebook, ale dívám se na něm hlavně na filmy a na zpravodajství. Jinak ani moc nemailuju, spíš volám.

• Drzá otázka: nemůže vaše nechuť souviset s tím, že jste dysgrafik?

To není drzá otázka. To víte, že to souvisí. Kdy vás tahle vada nejvíc rozčiluje? Když pominu spíš úsměvný problém, že když se někomu podepisujete, tak musíte třikrát zkontrolovat, jestli jste napsal Mařence, a ne Marense, tak nejvíc mě to omezuje při čtení, protože mi příroda v jednom balíčku nadělila i dyslexii. Je spousta věcí, které bych si strašně chtěl přečíst, ale nedokážu to.

• Zkoušíte to?

Já jsem se donutil přečíst i nějaké klasiky, ale není to potěšení. Po stránce knížky zjistíte, že vůbec nevíte, o čem to je, a to vás štve. Jak se učíte texty do divadla? Nevýhoda je, že člověk přijde na první čtenou a nezná text dopředu, způsobí paniku v souboru, že budou zkoušet s nějakým analfabetem, takže musíte ustát trapné chvilky koktání a přeříkávání, dokud to nedostanete do paměti. Vtipné je, že vlastně dopředu nevím, co budeme hrát. Ale já jsem si v tom našel tu výhodu, že na první čtené zkoušce jsem jako nepopsaný list; nepřijdu s naučenými intonacemi, nemám v hlavě hotovou roli. Tím pádem jsem otevřený všemu, co říká režisér. (směje se)

• A co v nepřetržitých seriálech jako Ulice, kde se člověk musí naučit několik stran každý den?

Tam nebývají dlouhé monology, takže to jde. Spíš je problém, že na rozdíl od divadla tady musíte umět text rychle zapomenout, takže se naučíte používat systém rychlopaměti.

• Kolegyně v redakci říkají, že prý jste typ, na který letí ženy. Jste spíš lovec, nebo se necháváte ulovit?

Byly situace, kdy jsem si myslel, že jsem lovil, ale otázka je, jak to bylo doopravdy. Do jaké míry jsem reagoval na určitý podnět? Ženy jsou v tomhle velmi rafinované. Myslím, že i my muži máme své kvality, které si nehodlám nechat vzít, ale tohle umí - navodit dojem, že si muž myslí, jak to skvěle vymyslel!

•  Na co vás ženy dostanou?

To jsem nikdy nevěděl, vždycky jsem se zakoukával do rozmanitých typů.

• Do ctitelek v divadle taky?

Jsem dost ostýchavý. Nebo že by ta ostýchavost byla taktika? Těžko říct. Každopádně to fungovalo.

• Jeden váš kolega mi vyprávěl, že když začínal a bydlel v divadle, docela kvitoval, že mu jedna tajná ctitelka nosila do vrátnice kastrůlky s večeří, byť se s ní nikdy nepotkal.

S tím bych měl problém, protože jídlo od cizích lidí nejím.

• To bych prosil rozvést.

To jsou třeba situace, kdy jsem u někoho na návštěvě, dřív se to týkalo i restaurací. Byl jediný bar, kde jsem to v sobě odblokoval, tam jsem se najíst dokázal. Až díky mé slečně, která to netoleruje, jsem se toho musel začít zbavovat, takže v restauraci už si dokážu objednat. Ale není nad domácí vaření...

• Moment, a jak jste to řešil, když jste jel do zahraničí? To jste hladověl?

Cizina, to je úplně šílené. Před půl rokem jsme byli na festivalu v Koreji a tam jsem si protrpěl peklo. První den jsem si říkal -dobře, restaurace už zvládám, tak zkusím i tu jejich kuchyni. Jenže jsme šli na trh, tam jsem viděl, jakým stylem se stravují, jak zaživa stahují z kůže malé úhoře a naporcují je na pánvičku, plus nějaké omáčky, o kterých nevíte vůbec nic. Celý druhý den jsem strávil hledáním McDonald’s a další čtyři dny jsem tam chodil na Happy Meal.

•  Z čeho ta fobie pramení? Strach z nemoci, z otravy?

Strach z neznáma, asi. Další věc, která se mě týká, je nepříjemný pocit, když musím jíst ve větším kruhu lidí.

• A zvlášť v cizině...

Přesně tak. Byli jsme třeba u kamarádky na Kanárech, kde je zvykem dát jídlo doprostřed stolu a jeden přes druhého si nabírá, co chce. To jsem byl úplně nešťastný, až protivný, protože když nemám svoje korýtko, jsem vykolejený. Španělé jsou tak moc maňana, že jsou schopní vám bramboru z vašeho talíře napíchnout na vidličku a vzít si ji - tak to už vraždím. Nebo typy lidí, které se ptají, jestli jim dáte ochutnat, než se do jídla pustíte, a vezmou si ještě před vámi? Já bych jim třeba i ochutnat dal, ale tohle mě ničí.

• Byl jste s tím někdy u psychologa?

Peru se s tím sám, pomalu se zlepšuju. Ale kdyby mi někdo přinesl na vrátnici v divadle domácí štrúdl, což už se taky stalo, tak to nesním. Daroval jsem to jiným.

RECITUJÍCÍ BRANKÁŘ

• Zajímavost, které moc nerozumím: když jste se hlásil na ostravskou konzervatoř, tak jste tam nepřišel, ale přibruslil?

To je pravda. Skrývá se pod tím střih, že jsem sotva sundal chrániče z hokeje a helmu a najednou jsem byl na přijímačkách na konzervatoři. Ani jsem si neuvědomil, že jdu do úplně jiného světa, než je ten hokejový, sportovní.

• Vysvětlení toho zásadního zvratu?

Nejsem si tím sám v sobě úplně jistý, ale možná jsem to udělal proto, že jsem absolutně netušil, kam se mám hlásit na střední školu, chtěl jsem toho vyzkoušet víc a přijímačky na konzervatoř jsou o dva měsíce dřív a nebyla tam zkouška z angličtiny, která mi nešla.

• Kam jste to dotáhl v hokeji?

Hrál jsem dorosteneckou extraligu za Orlovou. Jako brankář.

• Co scházelo, abyste se stal Dominikem Haškem?

Asi jsem nebyl tak dobrý jako on. Ale vážně: byl jsem pro ten sport zapálený, snil jsem o tom, hrát za muže v Orlové. Nebo se dokonce dostat do Vítkovic! Ale nešlo to časově sladit s konzervatoří a taky mi asi chyběla individuální ambice.

• Co to znamená?

Na vysoké mládežnické úrovni se podporují individuality, které je třeba přetáhnout do dospělého hokeje. V určitém věku jde stranou, jestli vyhrajete, nebo prohrajete šest dva. Důležité je, jestli jste ty dva góly dal vy. Takhle to mají ti kluci nastavené. Je to trochu škoda, protože se tou filozofií zabíjí samotný sport. Na druhou stranu díky tomu se jednou za deset let zjeví talenty typu Krejčího.

• Hokejista, který se ve čtrnácti hlásí na konzervatoř, je asi rarita.

Samozřejmě že si ze mě kluci dělali srandu, vůbec to nebrali vážně. Hlášky typu "Tak nám něco zarecituj." Což bylo absurdní, protože já jsem vždycky na všech recitačních soutěžích vypadl v prvních kolech.

• Mně to nejde dohromady s vaší povahou. Jste prý křehký, ale o hokejistech převládá přesvědčení, že jsou to tvrďáci.

Nemyslím, že hokej nemůžou hrát citlivější typy. Sport z nich spíš tvrdší kluky časem udělá. A myslím, že je to dobře. Když se podívám na dospělý hokej, tak jsou tam chlapi. Rád se koukám taky na ragby - mužský sport, ze kterého srší testosteron, je v něčem přímý. Na opačném pólu mám fotbal. Chlap se šrámem na obličeji a zpoceným ručníkem přes ramena je mi prostě divácky bližší než kluk, který na pozápasový rozhovor dopajdá, protože si zvrtnul kotníček, a ještě víte, že to přisimuloval. To kdyby udělal hokejista, tak by dostal v kabině od spoluhráčů takovou čočku, že by se nevzpamatoval.

• Může herec zužitkovat v divadle nebo ve filmu, že hrál vrcholově hokej?

To víte, že ano. V první řadě dril. Byl jsem zvyklý vstávat ve čtyři ráno a ve 4.30 nastoupit do prvního ranního autobusu s horníky. Oni jeli do dolu, já na stadion. Čtyřikrát týdně. Plus o víkendu zápas. Člověk najede na systém, že maká. To se mi hodilo na konzervatoři, mohl jsem si bez problému přidávat předměty navíc. Zadruhé - je důležité umět si v hlavě nastavit řád, když chce člověk něčeho dosáhnout. Největší bič musí mít herec sám nad sebou. A zatřetí - hokej ve vás vypěstuje cit pro kolektivní hru, i to se v divadle vyplácí.

• A co se s vámi děje v den, kdy před sebou nemáte žádný cíl? Kdy od rána víte, že nemusíte dělat vůbec nic? Nejste nešťastný?

Když taková situace výjimečně nastane, okamžitě ležím na gauči a jenom cvakám mezi programy televize. Hlavně sleduju zprávy, to je moje úchylka. ČT24 dokážu sledovat třeba celý den. Fakt. Já to zbožňuju.

• To vydržíte i Otázky Václava Moravce?

No jasně!

• Tak to vás ten hokej asi vážně zocelil. Teď mi ale došlo, že hrajete v té štědrovečerní pohádce a my se vůbec nebavili o Vánocích...

Strašně se těším, že budu doma, v Bohumíně. S mámou, s tátou a s bráchou. V tom jsou Vánoce skvělé. Taky se těším, že si s přítelkyní vyjedeme na hory. A po Vánocích se zase pustíme s Danielem Špinarem do zkoušení Manon Lescaut v Národním divadle.*

---

V PĚTI ČÍSLECH 26 Před tolika lety se narodil v Bohumíně. Narozeniny slaví 24. února. 24 Na Štědrý den ho můžete vidět v hlavní roli v televizní pohádce Korunní princ. 2015 Od letošní sezony je stálým členem Národního divadla. Předtím hrál v pražském Švandově divadle a ještě dřív v ostravském Divadle Petra Bezruče a v Českém Těšíně. 1 I když s vrcholovým hokejem skončil, jednou týdně chodí hrát s kamarády. 1 213 Tolik lidí mu fandí na Facebooku, kam se ovšem neumí přihlásit. ZBLÍZKA Bavič i nebavič "Nevyčerpatelný zdroj zábavy, dávala bych ho na předpis všem, kterým je smutno," říká o něm kolegyně Táňa Pauhofová. S Filipem se vážně cítíte bezvadně, on sám ke své povaze říká: "Mám takovou blbě rozpolcenou povahu - vyvažuju. Když se ocitnu ve společnosti člověka, který je chladnější, a mám s ním strávit nějaký čas, tak mám tendenci mu to narušovat, vyvažovat náladu extroverzí. A naopak, když je někde strašná zábava, sedím v koutě a nic neřeknu. Od přírody jsem ale optimista."